Hana Moravcová

„Jakým způsobem to bylo připravené – to bylo jak scénář k nějakému filmu. Mně akorát říkal, že měl pocit, jakoby nikde za hranicemi nebyl. Že to na něj ušili. Ještě když měl dílnu na ložiska a nebyla ještě úplně zlikvidovaná, za ním přišli. Přišel tam za ním nějaký Klér. Ten se nějak seznámil s otcem. Řekl mu, že má nějakého známého Jardu a že ho může převést přes hranice. Že pokud by chtěl, tak ať řekne a že se to domluví. Za nějaký čas se otec rozhodl a domluvili se, že 1. března 1951 asi v pět hodin odpoledne bude čekat taxík někde v ulici v Plzni a že pojedou.“

„Odpustila jste?“ - „Komunistům nebo režimu? Ne. Neodpustím. Když si připomenu toho tátu tak ne. Oni zničili svým způsobem i nás. My jsme se ještě přizpůsobili, aby se dalo trošku slušně žít. Ale našemu tátovi ten život zničili. Byl to to takový – s odpuštěním, že použiji tohle slovo – ale byl to to génius, který by přinesl republice úžasný přínos. A nebyl jediný, takových lidí bylo hodně, kteří byli takto nadaní, chytří a prospěšní. Ale viděli na nich, že mají jenom nějakou velkou fabriku, nebo že se mají lépe, ale jaký to byl přínos pro tu republiku nebo pro lidi, že měli zaměstnání, nebo pro ten výzkum, nebo pro ten pokrok...“

„To je strašná věc, když všechno je v pohodě, máte svůj život a známé, a najednou přijde nějaká domovnická bába, která je nabroušená a plná komunistických ideálů a říká o vás, že jste buržousti a jen ať vás skřípnou. Najednou jste pomalu zločinec a nevíte proč. A tím vám najednou skončí ta doba krásného, bezstarostného mládí. Jediná klika je, že jsem měla ten sport. Ovšem ten sport taky skončil, protože v roce 1951 zrušili komunisté Sokol a udělali z toho DSO organizace (Dobrovolné sportovní organizace). To byla Škodovka, Slavoj a Dynamo. A do té sokolovny Doubravka, kde jsem vyrůstala a kde jsme měli i trenéra, který byl současně i členem národního družstva mužů, tak jsme dostali zákaz. My jsme tam nesměli. Tam směli jen Škodováci.“

„Vyptávali se ho a nabízeli mu spolupráci s americkou tajnou službou. Že by s ním rádi pohovořili. Otec říkal, že je nestraník a že nechce žádnou spolupráci s tajnou službou. Říkal jim, že už má slíbené místo a že by z Německa hned odjel do Indie. Oni pak někam fingovaně telefonovali a řekli, že když nemá zájem o spolupráci, tak že oni nemají zájem o ně. Začali mu přebírat věci – v knize pak bylo napsáno že 's předstíranou chamtivostí'. Otce o všechno obrali. O vše co měl sebou. Nějaké peníze, fotoaparát, zlato, hodinky. Už za týden si to ti estébáci rozprodávali v Plzni. Měli žádost o fotoaparát a o hodinky neznámého původu. To nemohli říct, odkud jsou, protože by se přišlo na to, že otec nikde za hranicemi nebyl. On vůbec nevěděl, kde byl. Oni s ním udělali zápis, který je samá hrubá chyba v té němčině. Ten Němec, který ho vyslýchal, mluvil perfektně německy, protože vyrůstal s rodiči někde v Německu a dobře mluvil. Horší to ale bylo s tou gramatikou.“

„Celá ta léta jsem cítila tu strašnou nesvobodu, a že člověk žil jako méněcenný. Pořád na něj někdo ukazoval a určoval, jaký je, ačkoli nás neznal. Jenom proto, že nějaký režim řekl, že ten když má tohle nebo támhleto, tak je špatný a nepřítel. Můj tatínek byl tuplem nepřítel. Ten do poslední chvíle věřil v báťušku Stalina, až když tady začali bourat sochy. A pak z něj udělali vyvrhela a ještě ho zavřeli.“

„Odjeli směrem na Železnou Rudu. Ještě mu předem řekl, že si může vzít vetší zavazadlo a teplé oblečení, protože je tam ještě sníh. Takže tedy toho prvního vyrazili. Dojeli až někam do té Lučiny, tam je ještě odvezl ten taxík. A pak mu ten Jarda řekl, že teď musí jít pěšky, asi dva až tři kilometry. Dál že už s ním nepůjde. Že přejde nějaký můstek a pak že už narazí na německou hlídku. Už to všechno bylo za tmy, on to prošel a opravdu ho zastavila německá hlídka v německých uniformách, s německými samopaly. Bylo tam ale napsáno 'Deutsche Grenzpolizei'. Ale to 'Grenzpolizei' bylo napsáno s českým 'c'. Ale Němci to píší grenz. Čili tam byla gramatická chyba. No a tam ho začali vyslýchat.“