Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Mokrá, roz. Smržová (* 1930)

• narozena 9. listopadu 1930 Jarmile a Jaroslavu Smržovým

• měla o osm let mladšího bratra Vladimíra

• rodiče byli aktivní sokolové a účastnili se druhého odboje

• 14. června 1942 rodiče zatklo gestapo za podíl na atentátu na Heydricha

• pamětnici a jejího bratra Vladimíra umístilo gestapo na pražskou Jenerálku, poté do lágru ve Svatobořicích

• osvobození v květnu 1945 se děti dočkaly v lágru v Plané nad Lužnicí

• rodiče nacisté popravili již 24. října 1942 v Mauthausenu

Jaroslava Mokrá, rozená Smržová, se narodila 9. listopadu 1930. Matka Jarmila byla švadlena, otec Jaroslav čalouník. Měla o osm let mladšího bratra Vladimíra. Smržovi žili v pražských Vysočanech (dnes Českomoravská ulice), děti vyrůstaly na tyršově cvičišti, otec byl okrskovým vedoucím sokolů ve Vysočanech, maminka cvičila žákyně. Relativně spokojený rodinný život Smržových skončil ze dne na den, když rodiče deset dní po atentátu na Reinharda Heydricha, 14. června 1942, zatklo gestapo.

Nevěděla jsem, proč nás odvezla k babičce

Jaroslava Mokrá si pamatuje zatýkání ve Vysočanech, zejména zatčení náčelníka Sokola Jaroslava Piskáčka. Ten se nějakou dobu před atentátem obrátil na jejího otce Jaroslava Smrže, že potřebuje ubytovat dva parašutisty. Jaroslav Smrž měl však malé děti a před nimi by dva cizí muže neutajil. Proto požádal svou sestru Emanuelu Khodlovou, která bydlela kousek od Smržových ve stejném bloku a ta parašutisty ubytovala. Den po zatčení sokolského náčelníka Piskáčka, tušili Smržovi, že jsou na řadě a odvezli své děti do bezpečí.

„Maminka nás jednoho rána odvezla ke svým rodičům Holubovým do Hloubětína. Jela na svém dámském kole, já jsem jela na tátově kole a na sedátku jsem vezla mého čtyřletého bratříčka. Byla jsem totiž na kole jistější než moje maminka...,“ vzpomíná pamětnice na den, kdy viděla svou matku naposledy. Jarmila Smržová nechala Jaroslavu a jejího bratra Vladimíra u babičky a vrátila se domů. „Nevěděla jsem tehdy, proč nás odvezla k babičce a dědovi.“

Já už vím, mami, kde to kolo je

Že se dělo něco zvláštního ale osmileté Jaroslavě přece jen neuniklo. Velmi ráda jezdila na otcově kole. „Tatínek si na něm hodně zakládal, byl to majeteček pro naši rodinu. Jednou jsem na něm spadla a rozmlátila jsem si koleno. Tatínek když to kolo nesl nahoru, nadával mi, že jsem ho odřela. Byl na něj strašně pyšný a háklivý.“

Není tedy divu, že malou Jaroslavu překvapilo, když kolo jednoho dne zmizelo. Další podezřelé okolnosti si všimla, když přišla jednou k tetě Emě Khodlové, již zmiňované otcově sestře.

„Za protektorátu jsme jako děti měly větší příděl mléka a tak jsem v bandičce ke své tetě nosila mléko. Teta mě ale nikdy nepustila do bytu, vždycky jsme to vyřídily na chodbě.“ Přesto ale malá Jaroslava postřehla, že u tety jsou jacísi dva muži a tak jednoho dne přišla a řekla mamince, co si myslí: „Já už vím, mami, kde to kolo je. To mají ti kluci, co jsou u tety Khodlové.“

„Umíte si představit to zděšení mojí mámy!? Zapřísahala mě, že to nesmím nikdy nikomu říct. A já jsem jí to slíbila a dodržela. A to i tehdy, když zatkli náčelníka Piskáčka, rodinu mé tety a mé rodiče.“

Maminku zatkli doma

Babička Holubová, zřejmě z obavy o maminku, poslala Jarku, aby pro ni přijela. Ale ta u jejich domu už viděla jen shluk lidí, kteří ji poslali k babičce Smržové. „Babička Smržová u toho byla, protože byla zrovna na návštěvě u mojí maminky. Vyprávěla mi, že se zrovna bavily o zatčení Khodlových, když zaslechly venku auta. Maminka se vyklonila a viděla, že z aut vyskákali gestapáci s tatínkem. Babička na přání maminky stihla utéct o patro výš a schovat se k sousedům, maminku sebrali.“

Odvezli mě na gestapo a vyslýchali

Za pár dní si do Hloubětína k Holubovým gestapo přijelo pro kolo, které se stalo předmětem doličným, neboť ho používali atentátníci Jan Kubiš a Josef Gabčík. Po týdnu přijelo gestapo znovu, aby vyslechlo malou Jarušku.

„Ptali se mě na kolo, a já jsem jim řekla, že nevím, že bylo kolo pryč, že jsou prázdniny a že jsme lítala venku a nevšimla jsem si, že by doma kolo nebylo. Zkrátka jsem dodržela slib, který jsem dala mamince, a nic jsem neřekla.“

Gestapákům to nestačilo a oznámili prarodičům, že si Jarku vezmou s sebou. „Babička, která právě vyndávala knedlík z hrnce, se tak rozrušila, že jí spadl zpátky do hrnce.“

Jarku odvezli do Petchkova paláce, kde ji konfrontovali s bratrancem Václavem Khodlem, synem oné tety, která skrývala Kubiše s Gabčíkem.

„Ptali se, ho, kdo otevřel, když nám vracel kolo a on řekl, že malá Jaruška. Ale já jsem to popřela. Opravdu jsem neotevírala já. Zpětně si myslím, že se příbuzní snažili ochránit aspoň maminku a možná že kdybych řekla, že jsem otevřela já, dopadlo by to jinak. Ale já nevěděla, o co jde.“

Jaroslava vzpomíná, že se u výslechu se nebála.

„Tenkrát nebyly známé metody gestapáků, a tak jsem netušila, co by mě mohlo čekat. Strach jsem měla až později, když nás s Vláďou odvezli pryč.“

Děda na kolenou prosil gestapáky, aby nás nechali

Po nějaké době, kdy děti Smržovy očekávaly návrat svých rodičů, si gestapo neočekaně přijelo i pro ně. Měly si sbalit pár věcí a nasednout do auta. „Můj dědeček si před nimi klekl a s pláčem je prosil, aby nás neodváželi. Samozřejmě marně. Když jsme pak seděli v autě, jediné co nám děda stihl dát, byla větev hrušek, kterou utrhl ze stromu.“

Vláďu jsem musela pořád nosit na zádech

Gestapo odvezlo děti do Prahy 6 na Jenerálku, do domova pro vojenské invalidy, který nyní vyklidili a zřídili zde improvizovanou ubytovnu pro celkem 46 dětí pozatýkaných odbojářů a všech, kteří nějakým způsobem pomáhali atentátníkům.

„Nejdříve jsme spali na slamnících a pak nás přestěhovali do jedné z budov zámečku, kde jsme měli nemocniční postele. Dny jsme trávili dole v jídelně. Vláďu jsem musela pořád nosit na zádech, protože se bál a stále plakal.“

Jak se příbuzní dověděli, kde děti jsou

Děti měly zůstat v naprostém utajení před veřejností i příbuznými. Nesměly si proto mezi sebou říct ani svá příjmení, což samozřejmě nedodržely. Časem se i provalilo, kde děti jsou. Pamětnice popisuje, jak k tomu došlo:

„Naše sousedka chodilana Prahu 6 do Nebušic k zubaři a když se vracela, šla pěšky přes Šárku a kolem Jenerálky, kde nás na zahradě venčili. Sousedka pak vyprávěla, že slyšela povědomý klučičí hlásek s ráčkováním: ‚Járrro, slyšíš ty krrrávy?‘ Poznala nezaměnitelný hlas mého bratra a otočila se. Řekla to babičce a tak se dověděli i ostatní příbuzní kde jsme.“

Příbuzní se chodívali dívat na děti aspoň zdálky, ale stalo se, že babička chtěla Jarušku obejmout, a ta ji odehnala, aby neměly obě problém.

Motáky do mlýnku

Největší starosti dělal Jarce čtyřletý bratříček, když těžce onemocněl. Měl vysoké horečky a zřejmě zápal plic a pohrudnice. Ležel na marodce a Jaroslava se bála, že zemře. Prostřednictvím kuchaře pana Kocoura mu sehnala pomoc. Hodila mu vzkaz na motáku do mlýnku a on ho poslal příbuzným. „Napsala jsem jim, že Vláďa je těžce nemocný. Maminčina sestra Růžena Homolková se díky tomu vydala za lékařem, který jezdil za dětmi na Jenerálku. Věděla, že by ji mohl nechat zavřít, ale přesto ho poprosila, aby tomu chlapci pomohl. A on mu skutečně pomohl tak, že se z toho Vláďa dostal.“

O svého brášku jsem se starat nemohla

Děti měla na starosti německá zdravotní sestra Karolina Galla ve spolupráci s českými strážníky. Dozorkyni neměly děti rády pro její nesmlouvavou přísnost. Měly legraci z její špatné češtiny a pokud to šlo, sabotovaly její krutovládu.

Starší děti měly na starost ty mladší. „Nás starších děvčat bylo asi deset a každá jsme měla na starosti jedno malé dítě,“ vzpomíná pamětnice. Jarka se ale překvapivě nemohla starat o svého brášku. Dostala do péče tříletou Evičku Moravcovou. O Vladimíra Smrže se staral Igor Pleskot. Starší kluci měli totiž na starosti malé chlapce.

Ze Svatobořic se nám tajil dech hrůzou

V dubnu 1944 převezli děti do Svatobořic u Kyjova, do lágru, v němž nacisté věznili příbuzné exulantů. „Když jsme vylezli v noci z autobusu a přečetli si, že jsme v lágru Svatobořice, zatajil se nám dech hrůzou. Na Jenerálce nás totiž před tím celou dobu strašili, že když budeme zlobit, odvezou nás do Svatobořic a odtud už se nevrátíme. A teď jsme tady byli. Měli jsme ale štěstí, protože než nás tam přivezli, vyměnili velitele tábora, který byl strašně zlý, nechával vězně na mrazu a týral je. Za nás už tam byl nějaký Rakušák, a ten měl pro nás děti snad i určitou slabost.“

Dospělí vězni pro nás dělali první poslední

Děti bydlely v mužské části lágru, v tzv. kinderheimu a zdejší vězni, jakmile zjistili, že jsou v táboře děti, pomáhali jim potají jak mohli.

Děti trpěly nedostatkem oblečení, z něhož dávno vyrostly a starší děvčata neustále zašívala, přešívala a přeplétala prádlo pro sebe i malé děti. Jakou tedy měly všichni z kinderheimu radost, když jim dospělí vězni ušili nové oblečení ze zbytků látek!

Nejpříznivější změnu pro děti ve Svatobořicích přinesli tři lidé, kteří se o ně starali. S původní dozorkyní Karolinou Gallou z Jenerálky se děti loučily těžce jen proto, že si na ni zvykly a netušily co horšího je po její výměně může čekat. S otevřenou a láskyplnou náručí je po ní přebrala vězeňkyně paní profesorka Míla Marková spolu s paní učitelkou Mikuláštíkovou a Julií Šperlovou. Těmto třem dámám na dětech skutečně záleželo a snažily se jim předat to nejlepší co mohly. Děti na ně s láskou vzpomínají dodnes. Po téměř dvou letech se díky nim začaly znovu tajně, alespoň v omezené míře, učit. Vzdělání a s ním spojené knížky, papíry, tužky, hračky, byly na Jenerálce i ve Svatobořicích zakázané. Děti inteligentních a odvážných rodičů měly zpustnout.

„Život na Jenerálce byl jednotvárný a tak jsme aspoň zpívali a hráli divadlo. Když se tam objevil i nějaký papír a tužka, někdo šikovný dokonce vytvořil i plakáty na naše představení. Ve Svatobořicích to pak bylo v tomto směru lepší,“ vzpomíná pamětnice.

Vezou nás pryč, ale nevíme kam

Na jaře 1945, když se blížila východní fronta, svatobořický tábor nacisté vyklidili. Děti spolu s dalšími vězni byly převezeny do lágru v Plané nad Lužnicí.

„Po válce se říkalo, že nás vezli do plynu, ale už nás prý nedovezli. Měli jsme opravdu strach, kam jedeme. Vyhodila jsem z vlaku dopis, že nás odvážejí pryč a nevíme kam. Ten dopis babičce došel.“

Příbuzní dětí Smržových se dopátrali, že děti jsou v Plané nad Lužnicí a začátkem května je navštívili. „Z vyprávění vím, že strýc Smržů se obrátil na velitele tábora s tím, že už to mají stejně prohrané a chtěl si mě a Vláďu odvézt. On ho ale prosil, aby to nedělal, že by z toho měl strašný malér.“

Konec války nás zastihl ve sprše

Konce války se děti dočkaly 5. května, zrovna ve výjimečné chvíli, kdy se mohly po dlouhé době osprchovat. „Vběhl tam vězeň, co měl na starosti sprchy a volal: ‚Děvčata, pospěšte, už je konec!‘ Nevěřily jsme mu, myslely jsme si, že nás chce jen dostat rychle ze sprch. Ale měl pravdu. Byl konec války. Přišli nás osvobodit lidé z Plané a zpívali hymnu.“

Z obav z nacistických vojáků, kterých byl stále plný tábor, převezli dospělí děti do Turovce, kde se ubytovaly v hospodě v sále.

„Vedle nás ve škole byli uprchlí Němci. Někdo jim řekl, že Planá je plná partyzánů, kteří jim podřežou krky. Uprchlíci tedy utekli a obsadili tu naši hospodu. My jsme nesměli ven, a kluci, protože byli zvědaví, vyskočili oknem ven a ti vojáci pak vtrhli do hospody. Jak jsme tam seděli na kavalcích, s puškou chodili okolo nás. Když ale viděli, že jsme jenom děti, nechali nás být.“

Rodičů se nikdo nedočkal

Sestra Jaroslava Smrže, Antonie Bejčková, si čtrnáctiletou Jaroslavu a šestiletého Vladimíra odvezla do Prahy a byli tak první z dětí, které se dostaly domů. Následovalo šťastné shledání s babičkou Holubovou i Smržovou. Jen dědečka Holuba už se děti nedočkaly; konce války se nedožil. Jaroslava, stejně jako ostatní děti, doufala v návrat svých rodičů. O jejich smrti se dověděla z úmrtních listů, které přišly z Mauthausenu. Zemřeli 24. října 1942.

Jaroslava Smržová na počátku 50. let založila rodinu. Vzdělání, které v lágru promeškala, si mohla doplnit až o mnoho let později. Těsně po válce vstoupila do KSČ. Pracovala po celý život jako administrativní pracovnice například na ministerstvu spravedlnosti, v prezidentské kanceláři či na předsednictvu vlády. Její bratr Vladimír zemřel v roce 2004 na rakovinu.