Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Mohorita (* 1921  †︎ 2015)

My jsme bojovali za Československo, a ne za připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu

  • narodil se 7. 5. 1921 na Podkarpatské Rusi

  • roku 1939 nastoupil na důstojnickou školu u jezdectva prvorepublikové armády

  • po okupaci útěk do SSSR a pracovní tábor

  • v roce 1943 narukoval do Svobodovy armády

  • zařazen k motostřelcům, důstojnický výcvik

  • boje u Kyjeva, Bílé Cerkve, těžce raněn na Dukle

  • konec války prožil v Němčicích na Moravě

  • po válce zůstal v československé armádě

  • zemřel 30. září 2015

Česky jsem mluvil díky Sokolu

Ivan Mohorita pochází z bývalé Podkarpatské Rusi z Volového u Chustu, kde strávil celé své mládí. Rodiče byli horalové: tatínek válečný invalida z první světové války a maminka v domácnosti. Rodina žila v okresním městě Chustu. Tatínek zemřel brzy, v roce 1936. „Znal jsem ho jen jako nemocného, který byl neustále v nemocnicích na operacích a léčeních. To naštěstí platila československá vláda. Maminka živila sama dva kluky a zdrojem obživy bylo hlavně to, co si sama vypěstovala… Už jako čtyřletý jsem se stal členem Sokola. Nejraději jsem měl gymnastiku a lyžování. Scházeli jsme se v tělocvičně dvakrát týdně a pro mě to byl první kontakt s češtinou. Naši vedoucí byli totiž čeští důstojníci ze 45. pěšího pluku. Jednou jsme vyrazili i do Prahy na slet středoškolské mládeže. Dávali nám povely česky, a tak jsme se poměrně snadno naučili nový jazyk. Vůbec Češi nás naučili mnohému. Přinesli k nám kulturní život, založili školy a jiné instituce. Od deseti let jsem studoval na státním reálném gymnáziu v Chustu. Původně mě přijali jen na rok na zkoušku, protože jsem ještě neměl ten správný gymnaziální věk. Když jsem potom reprezentoval školu na všech možných závodech, už mě nepustili. Učili jsme se v různých jazycích: rusky, ukrajinsky a rusínsky.“

Vztah mezi Rusíny a Čechy byl „senzačně dobrý“. Pan Mohorita to přičítá tomu, že země se poprvé ocitla ve státním útvaru slovanského rázu. Do roku 1938 se mimo hranice Podkarpatské Rusi nepodíval, až ve zmíněném roce byl pan Mohorita vybrán na sokolský slet do Prahy.

Šavle a červené kalhoty, to byla elita

V červnu roku 1938 Ivan Mohorita maturoval na státním reálném gymnáziu, a to v 17 letech. Bylo velmi těžké najít práci. Pan Mohorita nakonec řešil tíživou situaci přihláškou do důstojnické školy jezdectva v Pardubicích. „Nastoupil jsem 1. března 1939. Dali nám šavle a červené kalhoty. Byli jsme nesmírně hrdí. Moje první funkce a úkol byl dozorčí na rotě. Musel jsem dávat pozor i na to, aby kluci chodili řádně oholení a ostříhaní. Kolem osmé jsme jeli na koních na cvičák a museli jsme přes celé město, tak jsme se mohli pořádně ukázat. Vycházku jsem bohužel nezažil. Přišli Němci a museli jsme odevzdat kasárny do jejich rukou. Byl jsem najednou sám v cizím státě. V této situaci jsem chtěl zpět domů. Když jsem se vracel domů, hned mě odchytili četníci a musel jsem se jim každých čtrnáct dní hlásit.“

Maďaři nesnášeli hlavně mladou, československy vychovanou inteligenci. „Báli se nás a chtěli národ udržet v temnotě.“ Proto se tolik mladých lidí snažilo odejít do Sovětského svazu, kde se chtěli dočkat lepší budoucnosti. Přímé důsledky pro rodinu pana Mohority maďarská okupace neměla, doma ale v době okupace pobývala pouze matka – Ivan Mohorita i jeho bratr byli v té době v Čechách.

Živý budeš, pracovat budeš, ale už nic víc

„Já a moji kamarádi jsme tedy naplánovali útěk. Bylo nás asi deset. Měl jsem stále příbuzné ve Volovém a oni nás ochotně převedli přes hranice. To bylo v říjnu 1939, byla nám tedy docela zima, když jsme přespávali v lese.“ Vybavení neměli běženci téměř žádné, v horách se ale dobře vyznali, takže pro ně nebyl problém uniknout maďarským hlídkám. „Hranice už byla hlídaná Maďary, a proto i hranici jsme přešli v noci. Ušli jsme kolem 40 kilometrů. Na státní hranici jsme byli chyceni. Sovětům jsme vysvětlovali, že chceme pracovat a bojovat, a oni se jen smáli a říkali: ‚Živý budeš, pracovat budeš, ale nic víc.‘ Všichni jsme pro ně byli špióni. Navíc jsme byli občané Maďarska. Bylo jasné, že nás chtějí odeslat do gulagu, ale potřebovali k tomu rozsudek, který byl vykonán bez soudu.“

Běženci prošli řadou zastávek, mnoha vězeními. Během vyšetřování Ivan Mohorita cítil, že vznášeným absurdním obviněním nevěří ani sami vyšetřovatelé. „Tak jsme se nejprve ocitli ve Stanislavově, mém prvním vězení. Při výsleších ani samotní Sověti nevěřili tomu, že bychom byli špióni, ale jen plnili rozkazy. Novočerkassk bylo další naše zastaveníčko, asi půlroční, a tam také byl vyhlášen rozsudek. Byl jsem sportovec, tak mi dali hned osm let. Po odsouzení už jsme nabrali směr Vorkuta po řece Pečoře do Pečorlagu. Tam totiž byly nesmírné zásoby uhlí. Mezi Vorkutou a Kotlasem musela být zavedena železnice, aby se uhlí dopravovalo do vnitrozemí. Byla to jedna z nejhorších prací a právě tam jsem byl umístěn i já. Jako vězni jsme si sami museli vybudovat provizorní obydlí jen s pomocí sekyrky. Oblečení jsme byli v kufajkách, vaťácích. V takových podmínkách jsem žil tři a půl roku.“ Podle pana Mohority zahynula v krutých podmínkách většina z cca 60 000 zavřených Rusínů. Tři a půl roku podle vypravěče trvalo, než Sovětům došlo, že nejde o nějaké Maďary. Na jejich troskách potom vznikla vojenská jednotka generála Svobody.

Pohled na lva ve znaku mě rozplakal

„Pak jednoho dne přišli Sověti a řekli, že můžeme vstoupit do armády. Prostě nás naložili do vlaku s malými kamínky a na vlak dali ceduli Buzuluk. Jelo se alespoň 15 dnů. V lednu 1943 jsme konečně dorazili do cíle. Vlak zastavil a já uviděl československou vlajku. Úplně jsem se rozbrečel. Stali se z nás zase lidi. Obklopila nás čeština a nad námi vlál vyšitý lev. Hned jsem vstoupil do důstojnické školy, která trvala asi dva až tři měsíce, a dosáhl jsem hodnosti četaře. Naši učitelé byli důstojníci z Anglie. Cvičilo se ve dne i v noci. Škoda jen bylo, že tolik lidí umřelo v gulazích, jinak bychom byli obrovská armáda.“

Dostali automatické pušky a vůbec nejlepší sovětskou techniku. Po absolvování důstojnické školy byl Ivan Mohorita přidělen k motostřelcům. Výhodou byla pro pana Mohoritu maturita, poněvadž vzdělaných lidí, vhodných pro důstojnické školení, bylo v jednotce málo. Výcvik byl „strašně intenzivní, den noc, až si člověk myslel, že to nemůže vydržet“. K výcviku přistupovali vojáci zodpovědně, poněvadž jak Svobodovo velení, tak oni sami usilovali o rychlé zapojení do boje. Školu pan Mohorita zakončil jako četař, na konci války měl snad hodnost kapitána – přesně si nevzpomíná.

Naštěstí měl život v Buzuluku i příjemnější stránky. „V Buzuluku bylo neuvěřitelné množství děvčat evakuovaných z Moskvy a jiných velkých měst. Nosily nám hodně jídlo a my s nimi chodili na rande. Ženské v armádě byly už všechny rozebrány staršími důstojníky, tak jsme alespoň ani my vojíni nestrádali.“

Válečný křest

Poprvé byl Ivan Mohorita nasazen u Kyjeva. Na Kyjev se útočilo v noci a bylo to vlastně takové školní cvičení. „Měli jsme battle-dressy a lidé nevěděli, co si o nás myslet. Věděli, že to nejsou Sověti, a tak před námi utíkali. Dalo nám hodně práce vysvětlit jim, že jsme Čechoslováci. Němci před námi ustupovali a zanechali na nádraží med. Můj pucák ten med našel a chtěl ho nabrat do vědra. Jenže se trochu namočil, tedy spadl do toho sudu téměř celý. Děti se na něj vrhly a med z něj olizovaly. Nejhorší boje nás ale teprve čekaly. Pomalu jsme otupěli, když jsme každý den čelili smrti. Strašné to bylo u Rudy a Bílé Cerkve.“ Bílá Cerkev byla strategické místo pro postup na západ a podle slov pana Mohority byly tamní boje skutečné peklo. Nejdříve bylo velmi dobré spojení s týlem, dostatek stravy i munice. Postupně se situace zhoršovala. Naštěstí civilní obyvatelstvo velmi pomáhalo. „Ty babky nám dávaly i poslední krajíček chleba“.

Boje u Bílé Cerkve představovaly pro pana Mohoritu a jeho druhy opravdový křest ohněm. Člověk si musel zvyknout třeba na situaci, kdy obědvá s kamarádem opřený o strom, najednou práskne mina, a „on má půl hlavy pryč. To už pak člověk otupí tak, že řekne: ‚No to už patří k tomu.‘“

U Bílé Cerkve byl Ivan Mohorita raněn a jen o vlásek unikl smrti. Měl v lebce střepinu granátu a lékaři se ji 14 dní báli vyndat. Až když se rána zanítila, odvážili se střepinu vyjmout. Pan Mohorita pobyl pár dnů v polním lazaretu a pak se hned zase vrátil do boje. Horší zranění čekalo na Ivana Mohoritu až na Dukle na kótě 534, kde málem přišel o ruku. Byl transportován přes Lvov a Kyjev do Moskvy. Ivan Mohorita se zúčastnil jen průlomu během karpatsko-dukelské operace. Pamětník se poměrně široce rozhovořil o historických okolnostech přípravy operace ve velmi krátkém čase. Celou operaci považuje za jednu z nejtěžších z druhé světové války.

Po hlavním průlomu se pan Mohorita dostal se spolubojovníky do vesničky Teodoruvka. Za ní byla hlavní kóta, která kryla přístup do Dukly, a to znamenalo klíč ke vstupu do Československa. Fronta byla zmatená, vojáci dezorientovaní, a tak na obou stranách často padli jen proto, že zabloudili k nepřátelům. Podobná událost se stala i panu Mohoritovi. „Šel jsem na štáb, ale ono to bylo k Němcům. Narazil jsem na vojáka s těžkým kulometem. Naštěstí byla noc a on mě trefil jen do ruky. Celou noc jsem se plazil k našim. Sám jsem si pomocí košile z tuhé anglické látky utáhl krevní oběh a zastavil krvácení. Ráno mě našli sovětští ženisté. Pak jsem byl odsunut do Moskvy kvůli léčení. Ruku mi dokonce chtěli amputovat, ale já ji nedal. Do té zdravé ruky mi každý večer napálili 20 kubíků lihu. Zpíval jsem, ale doktor mě chválil, že jsem během války pil – líh jsme pili jako vodu – , jinak bych tu léčbu nepřežil. Na jaře mě propustili.“

Ivan Mohorita dostal po vyléčení dovolenou a vydal se do své domoviny. V Chustu však již narazil na sovětské agitátory a složky NKVD: „Na státní hranici jsem dojel džípem. Sednul jsem si tam na kámen a brečel jsem jako malý kluk. Dostal jsem tenkrát dovolenou a jel jsem do Chustu. Sověti tam už agitovali, aby se plebiscit rozhodl pro připojení k SSSR. My jsme ale bojovali za Československo, a ne za toto. Důstojníci NKVD mně řekli, ať odjedu, protože tam už nejsem vítán a nejsem tam doma. Po týdnu jsem tedy odjel a připojil jsem se k dělostřelecké jednotce a společně jsme prožili s Ďusim boje na Slovensku a na Moravě. Válku jsme zakončili v Němčicích a já měl 7. května narozeniny. To byla sláva. Němce jsme na druhý den našli, jak se koupají v řece a křičí na nás: ‚Hitler kaputt.‘“

Nejlepší přítel

V armádě si člověk našel přítele na život a na smrt. „Můj nejlepší přítel byl celou dobu Ďusi, Julius Dragula, syn ředitele gymnázia v Mukačevě. Byli jsme jako rodní bratři. On byl chlap jako hora, dělostřelec. Dokonce i po válce jsme byli pořád spolu. Také jsem v armádě potkal spolužáky z Chustu: Vasila Vurstu, Nikolaje Hriba.“

Zírali na nás jak na zjevení

 „Potom se pochodovalo k Praze až do vesnice Kuří. Tam nás museli vykoupat a odvšivit, protože jsme vypadali strašně. Chtěl jsem vidět Prahu. Jeden náčelník štábu šest let neviděl manželku a já jsem navrhnul, že ji pojedeme v noci navštívit. Bydlela u Riegrových sadů. Vzali jsme samopaly a jeli jsme. A teď si představte, vstoupíme do bytu, chlapi se samopalama. Jenže ta manželka už tam měla někoho jiného, hnízdo bylo obsazené. Šli jsme k tělocvičně do hospody. Podařilo se nám dostat nějaký alkohol. Lidé na nás překvapeně koukali. Zase nevěděli pořádně, kdo jsme. Byli jsme tam načerno, do Prahy jsme oficiálně nesměli.“

Po válce

Po předválečné maturitě pokračoval pan Mohorita po válce studiem tělovýchovy a sportu na Karlově univerzitě. Vzdělání uplatnil v armádě, kde se věnoval tělovýchovné přípravě vojáků. Vedl vojenský obor FTVS. „Vychoval jsem stovky důstojníků pro funkce náčelníků tělesné přípravy a sportu pro armádu. Po celé armádě jsem míval svoje odchovance.“

Do Chustu se podíval, když jeho školní ročník slavil 50. výročí maturity.

Ivan Mohorita je členem Svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. V mladším věku často navštěvoval školní besedy, při nichž s dětmi debatoval o válce.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2