Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Mlejnková (* 1932  )

Jeden vychovatel mi říkal: „Hab keine Angst. Za pár dní už ti bude teplo.“

  • 1932 narozena v Litvínově jako nejmladší ze čtyř dětí

  • česko-židovská rodina usazená v pohraničí

  • 1940 odvezena jako židovské dítě do Hannoveru, kde žila v dětském domově

  • 1942 návrat z Hannoveru do Litvínova

  • 1945 odsun Němců z Litvínova

  • dokončení školy, práce prodavačky

  • po válce svatba s Vlastimilem Mlejnkem

  • s manželem stěhování do Prahy

  • žije v Praze

Hlad jsme měli téměř pořád

Hana Haislerová se narodila v malém pohraničním městě Litvínově v roce 1932. Její otec byl katolík a maminka měla židovský původ. „Maminka říkala tatínkovi: ,Máme čtyři děti, tak ty si vezmeš dvě ke katolický víře a já si vezmu dvě k židovství.‘“ Dvě starší dcery nechali tedy pokřtít a nejmladší Hanu a jejího bratra Josefa vedli k židovství. Ještě před válkou pracoval tatínek v jedné z litvínovských továren a maminka byla v domácnosti. V roce 1939 začala válka a v Československu byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Hana jako židovské dítě nesměla chodit do školy. Maminka se jí snažila učit doma, ale protože byla totálně nasazená, příliš času jí na výuku dcery nezbývalo.

Hanin o deset let starší bratr Josef žil za války v Praze. V srpnu 1942 ho odvezli transportem do Terezína a následně do Osvětimi. Nemohl se ani zastavit doma a rozloučit se s rodinou. Přestože měla maminka židovský původ, koncentračnímu táboru se díky ochraně svého manžela vyhnula. Nedostávala však potravinové lístky, takže celá rodina musela vystačit jen s jídlem, které na své potravinové lístky dostával otec. „Hlad jsme měli téměř pořád.“

Nikdo ti neublíží, jsi ještě dítě

Když bylo Haně osm let, rodiče dostali zprávu, že jejich dcera bude odvezena do Hannoveru, kde bude chodit do školy spolu s dalšími židovskými dětmi. „Maminka mi řekla: ,Haničko, teďka pojedeš tam, budeš se tam mít dobře, nemusíš se bát, nikdo ti neublíží, jsi ještě dítě.‘“ Do Hannoveru odjížděla Hana z ústeckého nádraží vlakem. Až na nádraží v Hannoveru ji mohl doprovázet tatínek, protože nebyl Žid. Chtěl dceru doprovodit přímo na místo, ale to mu už nedovolili. Hana byla odvedena do vily, kam byla umístěna s mnoha dalšími židovskými dětmi, které však mluvily všechny německy. Do školy děti nechodily vůbec, ale musely pracovat. Hana vzpomíná, že prostředí dětského domova nebylo nijak strašné, prý bylo dokonce i poměrně hezké, ale přesto se tam pochopitelně cítila velice nešťastně. „Strašnej stesk. Brečela jsem hrozně. Nebylo to hezký.“

Během dvouletého pobytu v Hannoveru dostala Hana jen jedenkrát pohlavek, ale vychovatelé jim často nadávali. Děti od nich neustále slýchaly, že velmi brzy skončí v plynových komorách. „Ten jeden mi říkal: ,Hab keine Angst. Za pár dní už ti bude teplo.‘“ Dostávali velmi málo jídla, takže skoro pořád měli hlad. Nejprve mohli psát domů, ale časem jim to vychovatelé zakázali. Často odsud odváželi nějaké děti, které si jejich rodiče brali s sebou do transportů. „Když šli ty lidi do koncentráku, tak si brali děti s sebou, což podle mne udělali chybu, ale to nemohli vědět. To vím dnes já.“ Ve vile pracovali i dospělí Židé, kteří se snažili děti uklidňovat. „Říkali nám: ,Děti, nebojte se, my vás nepustíme, nic se vám nestane.‘ To nás chlácholili, to nemohli vědět.“ Hana se transportu do koncentračního tábora nakonec skutečně vyhnula. Po dvou letech v Hannoveru se mohla vrátit zpět domů. Z Německa si kromě smutných vzpomínek odvezla silné omrzliny rukou i nohou, které ji trápí dodnes.

Nejhorší pro mě bylo, že jsem byla pořád sama doma

Po návratu z Hannoveru Hana skoro neuměla česky. Ocitla se ve zcela paradoxní situaci, Němci se jí smáli, že je Židovka, a nadávali jí za to. Češi se s ní nebavili, protože si mysleli, že je Němka. Jelikož nesměla chodit do školy a byla příliš malá na práci, trávila celé dny doma. Rodiče i sestry byli totálně nasazení. „Nejhorší pro mě bylo, že jsem byla pořád sama doma.“ Měla jedinou kamarádku, která se jmenovala Vilma Rudolfová a byla Němka. Ač se za války Haně ostatní děti neustále vysmívaly, že je Židovka, Vilma se s ní kamarádila stále.

Po válce přišlo vyrovnávání s Němci v Litvínově. Hana vzpomíná, že v malém městě žili Češi a Němci po mnoho generací pohromadě a většinou se osobně znali, a tak poválečné vyrovnávání nebylo zas tolik kruté. „Čechům se tam nežilo s Němci špatně, takže se s nimi po válce zas tak neškorpili. Vždyť oni za to ti Němci taky nemohli.“ Přesto však lidé Němcům hodně nadávali a byli z velké části odsunuti do Německa. Odsunu se nevyhnula ani Hanina kamarádka Vilma. „Jednou mi řekla: ,Víš, Hani, já už tady asi dlouho nebudu, asi musím jít domů.‘ Já jsem řekla: ,Kam, domů?‘ ,No domů, Heim ins Reich.‘“ Hana chtěla přítelkyni k odjezdu doprovodit, ale Vilma jí to vymluvila z obavy, aby jí také rozzuření Češi neublížili.

Co jsem jim měla říkat? Stejně by to nepochopili

Až několik měsíců po skončení války se domů z Osvětimi vrátil i Hanin bratr Josef. Byl velmi nemocný, takže po osvobození musel ještě zůstat v péči lékařů. Hana vzpomíná, jak byl bratr po návratu vyhublý a nemocný a jak se s ní šťastně vítal. „On mě měl už od malička strašně rád, já nevím proč.“ Nikdy s rodinou nemluvil o tom, co prožil v koncentračních táborech. Nechtěl je tím zatěžovat. „On říkal: ,Nebudu dělat mamince těžkou hlavu.‘“ Ani pro něj nebyl život po válce jednoduchý. „Někteří Češi se mu vyhýbali, že by od něj něco chytli. Nevím, co by od něj chytli.“

Hana po válce nastoupila konečně do školy, ale učení jí moc nešlo. Stále se setkávala s odmítáním mezi lidmi. „Maminka říkala: ,Teď už budeš žít dobře.‘ Dobře nebylo, protože ty Češi mě nebrali. Pak už jsem i mluvila česky, ale nebrali mě mezi sebe. Oni si snad mysleli, že jsem tam byla schválně v tom Hannoveru.“ Poté, co dokončila základní vzdělání, tak se rozhodla, že už studovat nepůjde, a šla pracovat do obchodu s potravinami v Litvínově. Zde byla neustále v kontaktu s lidmi, což však v jejím případě nebylo příliš příjemné. „Nejhorší byly ty otázky: ,Jak ses tam měla, Haničko?‘ ,Dobře, dobře.‘ ,No tak vidíš, že to nebylo tak zlý.‘ Co jsem jim měla říkat?! Stejně by to nepochopili.“ Časem se Hana rozhodla ke studiím ještě vrátit a dochodila měšťanskou školu.

Braly mě jako póvl 

Hana se seznámila s Vlastimilem Mlejnkem, který pocházel z Ústí nad Labem. Zamilovali se do sebe a později se vzali. Haně ještě nebylo osmnáct let a rodiče ji pro sňatek museli zplnoletit. Hanin manžel vystudoval veterinární lékařství a časem se rozhodli společně přestěhovat z Litvínova do Prahy. Především proto, že se Hana v Litvínově necítila dobře. Měla pocit, že se k ní odměřeně chovají nejen téměř cizí lidi z okolí, ale i její kamarádky. „Ty moje kamarádky mi dost křivdily. Braly mě jako póvl, že nemám žádný školy, a že jsem hloupá. Nebyly na mne hodný.“

V Praze začala Hana opět pracovat jako prodavačka. K dalšímu studiu se již nevrátila. „Kdybych mohla, tak bych rozhodně nešla za ten krám. Měla jsem nabídku jít do školy, a to jsem odmítla. Nevím proč a to mě mrzí ještě dneska.“ S manželem vychovali dceru. Hana Mlejnková dodnes žije v Praze.

Redakční poznámka: portrét paní Hany Mlejnkové přepracovala a doplnila Andrea Jelínková

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Vendula Müllerová)