Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ida Milotová, roz. Roučková (* 1928  †︎ 2022)

Vrátím se Ti živ. Kolik je těch, které mají jistotu, že svého muže a otce svých dětí nikdy neuvidí

  • rozená Roučková

  • narozena 19. června roku 1928 v Karlových Varech

  • vystudovala klasické gymnázium v Plzni

  • manžel Zdeněk Milota - účastník domácího odboje za druhé světové války, poté voják z povolání

  • v březnu 1953 s manželem zatčeni, zatčen i švagr Josef Jedlička

  • vyšetřovací vazba v Praze-Ruzyni

  • v prosinci 1953 odsouzena Krajským soudem v Praze k 18 měsícům vězení za neoznámení trestného činu

  • švagr odsouzen k 7 letům vězení za trestný čin velezrady, nepřátelského jednání proti republice a ohrožení státního tajemství

  • manžel Zdeněk Milota odsouzen Vyšším vojenským soudem v Praze k trestu 22 let vězení za trestné činy velezrady, vyzvědačství a rozkrádání národního majetku

  • v prosinci 1953 propuštěna na prezidenskou amnestii

  • manžel propuštěn až na amnestii 1960

  • práce v podniku Dřevona, manžel ve stavebnictví

  • zemřela 8. května roku 2022

Vrátím se a v bytě vidím, že je manžel ve svém pokoji u psacího stolu ještě s nějakým důstojníkem, kterého jsem neznala. Jenom jsem na něj zamávala přes skleněné dveře, nechtěla jsem je rušit, a šla jsem do kuchyně vybalovat věci a dělat si své práce. Po nějaké chvíli jsem slyšela, že odcházejí, vyšla jsem do předsíně a ptám se ho: ,Ty už zase jdeš? Kdy se vrátíš?A on řekl: ,Když to dobře dopadne, tak za deset let.‘“

Ida Milotová, rozená Roučková, se narodila roku 1928 v Karlových Varech. Měla starší sestru Marii. Její otec Vojtěch Rouček byl technický inženýr a pracoval na železnici. Již v době první světové války se účastnil stavby železnice v Alpách. Když bylo Idě osm let, byl otec přeložen do Plzně. Dělal přednostu výtopny lokomotiv, což byl v době parních lokomotiv velmi důležitý provoz. Rodina se přestěhovala s ním.

Ida vychodila základní školu v Jungmannově třídě (dnes Americká), kde byla cvičná škola učitelského ústavu. Poté studovala klasické gymnázium v Plzni v Husově ulici, které zakončila roku 1947 maturitou.



Rodinné návštěvy a protifašistický odboj

Na gymnáziu se seznámila se Zdeňkem Milotou, který byl o šest let starší. Když se poznali na školním představení v kině Elektra, bylo Idě asi třináct let, byla terciánka, zatímco Zdeněk byl v oktávě. Začali spolu kamarádit. Zdeněk maturoval na gymnáziu roku 1942, poté studoval odbornou školu stavitelskou v Plzni, kterou dokončil maturitou v roce 1945. Při studiu pracoval jako zedník a pomocný dělník ve Škodových závodech, čímž se vyhnul totálnímu nasazení v Německu.[1]

Zdeněk často navštěvoval Idu i její rodiče. Až později se Ida dozvěděla, že tyto návštěvy neměly jen společenskou funkci. Zdeněk se totiž zapojil do domácího protifašistického odboje, od roku 1940 byl členem odbojové skupiny Druhá lehká tajná divize, kterou vedl Jindřich Krejčík.[2] Otec Rouček pracoval ve strategickém provozu, výtopna byla v té době klíčová pro fungování železnice a pan Rouček měl odpovědnost za vlaky, především za německé transporty s lidmi i materiálem. Musel se zodpovídat Němcům. Byl hlídán a sledován gestapem. Posadili mu do kanceláře dva gestapáky, kteří s ním chodili domů a ráno na něj čekali, celý den byl pod dozorem. Přesto předával při rodinných návštěvách Zdeňkovi zprávy důležité pro odboj.Časem, když jsme se seznámili víc a Zdeněk přišel k nám do rodiny, tak mu otec předával zprávy o vojenských německých transportech, aby to mohli odvysílat do Británie.Připravili např. velký nálet na plzeňské nádraží, kde byla shromážděna řada německých transportů.

Rodina žila celou válku pod neustálou hrozbou, že bude otcova činnost prozrazena a bude zatčen gestapem. Když si otec bral do práce důkladné zánovní boty s dvojitou podrážkou, říkali jsme si: ,Aha, dnes je zase volaný na gestapo.‘“

Také procházky Zdeňka s Idou po městě a okolí nebyly jen přátelské výlety, ale Zdeněk zjišťoval při nich různé informace, obhlížel místa pro výsadky parašutistů, shozy zbraní atd. Chlapec s dívkou na procházce v přírodě nebyli nápadní, nevzbuzovali podezření.

I když mnoho odbojářů z Druhé lehké divize bylo prozrazeno a popraveno,[3] Zdeňka ani jeho zdroj pana Roučka gestapo neodhalilo. Zdeněk Milota se také zapojil do květnového povstání na konci války.



Nechtěla jsem jít do Ameriky

Konec války znamenal velkou úlevu a radost. Ida i její sestra Marie se nadšeně zapojily do vítání Američanů. S řadou amerických vojáků se Ida spřátelila a ještě dlouho si vyměňovali dopisy. Výhodou jí bylo klasické vzdělání a jazyky. Narodila se v Karlových Varech, které byly německé město. Rodiče se toho rozhodli využít, zaměstnávali německou služku, která na dcery mluvila německy. Také za druhé světové války se Ida musela učit německy ve škole, i když zděšena nacistickými zvěrstvy (zvláště za heydrichiády) to odmítala. Ani k ruštině, kterou se učila ve škole po roce 1945, nepřilnula a moc si z ní nepamatovala.

Standardem v prvorepublikových středostavovských rodinách byla znalost francouzštiny, kterou ji učila babička. Matka se ji také již od dětství snažila učit anglicky. Tomu se však děvče nejprve vzpíralo, pletlo si anglická a německá slovíčka. Teprve s osvobozením Plzně americkou armádou se Ida pro jazyk nadchla. Měla možnost setkat se s Američany, hovořit s nimi a poznat cizí kulturu. Chodila s vojáky tancovat, do kina, byla na slavnostní večeři k ukončení války. Američané byli také častými hosty doma u Roučkových. Ida dokonce dostala od amerického vojáka nabídka k sňatku, kterou však odmítla, protože nechtěla odejít do Spojených států. Byla českou vlastenkou a chtěla žít zde. Proto ani později s manželem neuvažovali o emigraci, Československá republika byla jejich země, pro kterou bojovali i pracovali a ve níž chtěli žít.



Bezpartijní voják z povolání

Nakonec přátelství se Zdeňkem Milotou přerostlo v lásku a v roce 1947 měli svatbu.

Jako příslušník domácího odboje měl Zdeněk po válce možnost studovat Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kterou dokončil v srpnu 1946. Jeho prvním vojenským působištěm byly Karlovy Vary. Po krátké době přešel k elitní parašutistické jednotce ve Stráži pod Ralskem. Ubíhal čas a byl tu slavný únor 1948. Jejich velitel, vyšší důstojník, který za války bojoval proti Němcům v Británii, dostal včas zprávu, co se chystá, a aby si zachránil život, odletěl i s rodinou do Británie. Jeho spolupracovníky, kteří nebyli v komunistické partaji, okamžitě po Machtübernahme v únoru vyházeli ze Stráže pod Ralskem. Tak se manžel dostal k pěchotě. Vzali jsme se v prosinci 1947 a dostal umístěnku do Kadaně, kde jsme měli přidělený byt. Žili jsme tam asi rok a půl. V Kadani se manželům narodila dcera Jitka. Odtud byl kapitán Zdeněk Milota převelen do Chomutova a po krátké době do Chebu, kde velel praporu 9. pěšího pluku. V lednu 1951 dostal v Chebu byt a mohla se za ním přestěhovat i manželka s malou dcerou.

Tam začaly naše velké potíže. Komunisté již upevnili svoji moc a začali nenávistně jít po lidech, kteří odmítli členství v partaji. To byli nejhorší lidé, těch se musela armáda zbavit.Zdeněk Milota odmítl vstoupit do KSČ, proto se stal předmětem zájmu vojenské kontrarozvědky. Svoji službu vykonával dobře, nemohli najít žádnou vadu. Proto si vymysleli toto: posílali nám štvavé dopisy na způsob letadla, ovšem protistátní a protikomunistické. Dopis nikdy neměl čitelné razítko, z které pošty byl poslán, nikdy neměl čitelné datum. Manžel dopis otevřel, okamžitě ho popadl a nesl ho na oddělení obranného zpravodajství, později se z toho stala vojenská kontrarozvědka. Tam jim ho předal s komentářem, aby tohle na něj nezkoušeli, že jim na špek nesedne. To je muselo dost těšit, takže si to asi ještě více polepil.

Další strategií bylo zdiskreditovat kapitána Milotu přes manželku. I když měla doma malé dítě, byl na ni vyvíjen tlak, aby se zapojila do společnosti manželek vojáků z povolání a absolvovala politická školení. Musela jsem chodit do spolku manželek vojáků z povolání, kde nás školili. Často jsem se omlouvala, že mi nemá kdo ohlídat dítko, takže ke mně poslali manželku politruka, která byla Ruska a téměř neuměla česky, že mi dítě pohlídá. Nechtěla jsem, aby mi udělala inventuru bytu, tak jsem hlídání odmítla a vzala dítko s sebou na schůzi. Tam mi začalo řvát a musely jsme odejít. Potom mne pár dní nechali na pokoji, ale otravovali, jak to šlo.

Přes léto pobývala chebská posádka v letním výcvikovém táboře na Sokolovsku. Aby mohla být s manželem, začala paní Ida v roce 1952 prodávat v Armě. Arma byla obchod pro vojáky umístěný v kasárnách v Chebu i v letním táboře na Sokolovsku. Ida Milotová vedla chebskou Armu, s ní tam prodávala manželka zástupce jejího muže. I v prodejně ji neustále hlídala vojenská kontrarozvědka.



Agent s teplou vodou

Další pastí na Zdeňka byl agent provokatér na plese chebské posádky. Aby nemohli být nařčeni, že se straní kolektivu, účastnili se manželé Milotovi plesu vojenské posádky. Většinu večera protančili, aby se vyhnuli nepříjemným rozhovorům. Když jsme byli unavení, šli jsme si na chvilku odpočinout. Přišel pro mne nějaký chlapík, kterého jsem neznala, a vyzval mne k tanci. Myslela jsem, že je to kolega mého muže, kterého ještě neznám, ale vyklubalo se z něj něco jiného. Jak jsme tančili, najednou povídá: ,Já jsem agent a potřebuji...Já mu skočila do řeči a ptám se: ,S teplou vodou?Dala jsem se do smíchu, snažila jsem se to obrátit v žert. Ale on řekl: ,Ne, ne, já jsem západní agent a potřebuji mluvit s vaším mužem.Tak jsem řekla: ,Tamhle sedí, tak si s ním promluvte.,To přeci nemůžu.,To se nedá nic dělat.,Musíte mi to setkání umožnit.A já jsem řekla: ,Poslyšte, já mám dojem, že jsme oba asi hodně pili. Mám dojem, že už mluvíte z cesty. Mně se taky točí hlava. Měli bychom si jít sednout a vystřízlivět.‘“Potom se Ida posadila ke stolu a nenápadně informovala manžela o údajném západním agentovi. Vyletěl jak čertík ze škatulky a řekl: ,Je to provokatér, jdeme ho hledat.Okamžitě se ti VKR (vojenská kontrarozvědka, pozn. ed.) zvedli a šlo se hledat provokatéra. Za deset minut se manžel vrátil a říkal: ,Už ho mají, jen ho odvezou a přijdou.‘“

Později se paní Milotové potvrdilo, že se skutečně jednalo o agenta provokatéra, nasazeného vojenskou kontrarozvědkou: pravidelně se ptala „kontrášů“ na zadrženého agenta, jestli už měl soud, jak to s ním dopadlo. Oni se jen vymlouvali a poskytovali rozdílné zprávy. Jeden mi řekl, že agent dostal dva roky vězení. Ale o čtrnáct dní později mi další řekl, že ještě nebyl odsouzený. Tak jsme si řekli, že jsme měli dobrý čich a odvedli jsme jim jejich soudruha.

Tyto pletichy by snad skončily, kdyby kapitán Milota odešel z armády. To však nemohl, proto byl v začarovaném kruhu. Za absolvování vojenské akademie se totiž zavázal odsloužit v armádě šest let a neměl dost peněz, aby se z této povinnosti vyplatil.

Osudnou se mu nakonec stala jeho sbírka zbraní. Jeho koníčkem byla rozsáhlá sbírka historických i moderních zbraní, které byly všechny povoleny Ministerstvem národní obrany a měly hlavně zalité olovem, byly tedy nefunkční. Sloužily mu jako učební pomůcka při přednáškách pro vojáky. To kontrarozvědku nezajímalo a sbírka většinou nefunkčních zbraní byla prezentována jako zbrojní arzenál pro puč, který údajně Milota připravoval a cvičil si k němu vojáky v armádě.



Vrátím se za deset let

Dne 11. března 1953 byl Zdeněk Milota zadržen a odveden, oficiálně zatčen byl až o několik dní později. Jednoho dne jsem přišla z odpoledního nákupu domů, protože tenkrát se nic nedalo nakoupit hned, musela jste pro každou věc dvakrát třikrát, než to konečně přivezli. Tak jsem musela jít i odpoledne. Měli dostat párky, které jsme již dlouho neměli k večeři, proto jsem si zašla do města. Vrátím se a v bytě jsem viděla, že je manžel ve svém pokoji u psacího stolu ještě s nějakým důstojníkem, kterého jsem neznala. Jenom jsem na něj zamávala přes skleněné dveře, nechtěla jsem je rušit, a šla jsem do kuchyně vybalovat věci a dělat si své práce. Po nějaké chvíli jsem slyšela, že odcházejí, vyšla jsem do předsíně a ptám se ho: ,Ty už zase jdeš? Kdy se vrátíš?A on řekl: ,Když to dobře dopadne, tak za deset let.‘“

Po zatčení manžela byla zadržena i Ida. Bylo štěstí, že jejich malá dcera byla v té době na návštěvě u prarodičů v Plzni. Přišli vojáci a začali dělat bytovou prohlídku. Vyhazovali knihy z knihovny. Měli jsme dost knih, tak to bylo u nás dost pracné, museli protřepávat knihy, jestli z toho nevypadnou dopisy. Prohlíželi celý kvartýr, vyhazovali věci ze zásuvek. Vypadalo to tam jako po náletu nebo hurikánu. Nesměla jsem z bytu odejít, ani do práce, musela jsem tam být s nimi.První noc přespala ještě ve svém bytě, kde ji hlídali vojáci ‒příslušníci VKR (vojenská kontrarozvědka, pozn. ed.), na druhou noc ji odvezli do vazby v Chebu, byla na cele s prostitutkami a zlodějkami, které když zjistily, že je politická vězeňkyně, se k ní chovaly moc hezky, nabízely jí své jídlo. Po dalším dni doma, kdy mohla pod dohledem uklízet, strávila další noc ve vazbě, tentokrát již v samovazbě.

Třetí den byla odvezena na Okresní správu SNB v Chebu, kde byla celou noc, 14 hodin, vyslýchána. Nikdo ji oficiálně nezatkl, nic jí nevysvětlili, odvedli ji opět domů, aby se převlékla a sbalila si věci. Po pobytu na útvaru Pohraniční stráže v Chebu-Klášteře byla večer autem eskortována do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni. Neměla vědět, kam ji vezou. Vojáci mluvili kódovaně o „Sibiři“ a za Plzní jí zavázali oči šátkem. Přesto se Ida dovtípila cíl cesty. Domyslela si, že Sibiř bude nějaké místo pod sovětskou správou, pravděpodobně v Praze. Později Ruzyni poznala podle gumových dlaždic na podlaze, o kterých referovala Svobodná Evropa, a podle hluku letadel z nedalekého letiště.



Ať žije svoboda!

Zastavili jsme na nějakém oraništi a přiznám se, že jsem myslela, že mne vedou někam, kde mne zastřelí. Vím, že v Praze bývalo popraviště, kde Němci popravovali odbojáře. Myslela jsem, že mne vedou tam. Ještě jsem si pomyslela, že je naposledy naštvu. Až uslyším, že natahují kohoutek, vykřiknu: Ať žije svoboda!Pak ale ucítila pod nohami hladkou podlahu, ocitla se v budově a po chvíli jí přikázali sundat šátek z očí. Po převlečení do vězeňského oblečení byla zase se zavázanýma očima odvedena k výslechu.

Podle druhu výslechu jsem zjistila, že si na mne zřejmě vymysleli povídku, že vedu protistátní skupinu, která má útočiště v lesích pravděpodobně na Chebsku, protože jsem tam podle nich dojížděla. Nevím, jestli na koni nebo na kole jsem se tam měla dostávat, když jsem měla doma malé dítě. Také nevím, kam jsem to dítě měla dát. Nevymysleli to příliš dokonale.Skupina měla mít krycí jméno „I“, a protože se paní Milotová jmenuje Ida, měla být jejím velitelem. K tíži jí byly její jazykové znalosti, ovládala němčinu, angličtinu, francouzštinu. Ideální špionka.



Osm dní a osm nocí beze spánku

Měla jsem celu 118 a chodila jsem denně na noční výslechy. Ráno v šest hodin mne odvedli na celu a tam jsem nesměla usnout. Musela jsem celý den bdít. Když jsem přivřela oči, tak mi kopli do dveří a zařvali: Nespat! (...) Osm dní a osm nocí jsem byla beze spánku.Poslední den již byla zcela vyčerpaná, nemohla se posadit, protože by okamžitě usnula. Usínala již i při chůzi. Za dveřmi u kukátka stál bachař a neustále ji kontroloval. Rozhodla se proto počítat kroky, aby se udržela při vědomí.

Počítala jsem kroky, cela byla maličká, bylo to šest kroků od okna ke dveřím a šest kroků zpátky. Pořád jsem počítala. Když jsem byla asi u tří tisíc kroků, už jsem špatně viděla na pravé oko a začínala jsem se motat. Mám dojem, že u tří tisíc jsem už dokonce na oko neviděla vůbec a přestávala jsem vidět i na levé oko. Stále jsem chodila šest kroků tam a šest kroků sem. Najednou jsem padla, měla jsem dojem, že jsem byla u okna, v koutě, podle počítání. Padla jsem tváří na zeď, jela jsem obličejem po zdi. Cítila jsem, že je zeď drsná a studená, ale neomdlela jsem. Asi jsem padla vysílením. Myslím, že k tomu došlo za podpory tablet, které do mne cpali. Vždy přišel doktor v bílém plášti, ale měl khaki ponožky a khaki kalhoty. Dával mi nějaké tablety velikosti současného aspirinu. Vždy přes den, když mne odvedli na celu, přišel za doprovodu čtyř bachařů, ti mne drželi a on mi to nacpal do úst. Musela jsem to zapít. Já jsem to nejdřív plivala, protože jsem jim nevěřila, co mi dávají. Ale nakonec to do mne dostali, protože byli čtyři chlapi... Domnívám se, že to byly tablety, které používali, aby mne omámili, protože jsem přestala vidět, úplně jsem oslepla na obě oči a později jsem zjistila, že si vůbec nic nepamatuji. O oslepnutí vyslýchajícímu referentovi neřekla, protože se bála, že by toho využil ve svůj prospěch.

Když na cele upadla, přiběhli čtyři bachaři a začali jí mlátit hlavou o zeď. Slyšela jsem, jak hlava křape o zeď, ale nic mne nebolelo. Byla jsem udivená, říkala jsem si: Mozek mi pracuje, ale tělo nemůže. Nic jsem necítila a úplně jsem oslepla. Nevím, co se mnou bylo dál. Dále si Ida pamatuje, až že dostala jídlo, které našla podle cvaknutí dveří poslepu. Zrak se jí časem vrátil, ale ještě po propuštění z vězení měla někdy problémy s viděním.

Nedlouho po této strašné zkušenosti byla přemístěna na jinou celu, kde měla týden i spoluvězeňkyni, která byla ve vazbě už rok a radila Idě, jak to přežít se zdravým rozumem. Zbytek vyšetřovací vazby v Ruzyni prožila v samovazbě.



Měly jsme bílé pásky na ruce, aby byla znát naše nevinnost

Po půl roce byla převezena na Pankrác, po půlroční izolaci v Ruzyni ji čekalo překvapení. Mezitím proběhla měnová reforma: Když jsem šla do kriminálu, měla jsem dva a půl tisíce v peněžence. Když mne propustili a přijímali na Pankrác, tak jsem měla už jen tříkorunu, mně neznámý modrý papírek, na kterém bylo napsáno 3 Kčs. Netušila jsem, že to jsou nové peníze, že byla měnová reforma, myslela jsem, že je to jen poukázka do kriminálu pro umožnění nákupu.

Na Pankráci už byla na cele s dalšími vězeňkyněmi ‒ politickými i kriminálními. Podle deliktů byly vyšetřované odlišené páskami na ruce, zlodějky měly zelenou pásku, vražedkyně červenou a politické vězeňkyně byly označeny bílou páskou. Byla znát naše nevinnost. Režim byl lidštější, mohla u sebe mít civilní oblečení i hygienické potřeby, dokonce byly denní vycházky, které v Ruzyni vůbec neexistovaly.



Kýval nohou, kolik let vězení dostal. Ve 22 přestal

Dne 17. prosince 1953 měla Ida Milotová se švagrem Josefem Jedličkou soud. Hlavní proces byl vojenský a byl v něm souzen její manžel s kolegou npor. Miroslavem Šelongem. K němu byl připojen proces s paní Milotovou a švagrem. Prvně po víc než devíti měsících jsem se viděla se svým mužem. Až tam jsem zjistila, že sebrali i mého švagra, což jsem netušila. Čekala jsem na Pankráci s bachařem, až mne zavolají do soudní síně, protože napřed probírali mého švagra, poněvadž to byl chlap, a chtěli mu nasadit víc let. Já pro ně neměla zřejmě takovou důležitost. Mne také nemohli dát do dolů, protože svět by se divil, že dávají ženské do dolů. Šlo jim spíše o muže.Později se paní Milotová dozvěděla od vojáků, bývalých podřízených manžela, které potkala, že se po jejich zatčení říkalo v Chebu, že je „odpraví“ oba dva. Paní Milotová si vysvětluje velké počty politických vězňů a vykonstruovaných soudních procesů tím, že komunistická vláda potřebovala levnou pracovní sílu do uranových dolů a vězni byli vhodní.

Zatímco čekala na soud, setkala se s manželem: Slyším kroky a bachař vede vězně. Byl to můj muž v tmavém vězeňském kvádru. Zamrkali jsme na sebe. Bachař s ním došel blízko ke mně a sedli si na lavici na chodbě před soudní síň. Takže jsme seděli asi metr od sebe. Potom bachař vstal a stoupl si proti manželovi. Kdyby chtěl utéct, tak aby ho lépe chytil. Koukala jsem, kam se dívají bachaři. Dost se nudili, tak koukali všude dokola. Takže jsem se podívala na manžela, zamrkala jsem na něj a bradou a očima jsem se zeptala: ,Už jsi po soudě?On to pochopil a kývl hlavou. A já se zase posunkem ptala: ,A kolik?A on ukázal na nohu a začal s ní kývat a já začala počítat. Už to bylo přes dvacet. Říkala jsem si: Proboha, kolik to bude. Ve 22 přestal.

Manžel měl soud již v říjnu 1953 a znovu v prosinci. Prokurátor mu navrhoval trest smrti. Kpt. Zdeněk Milota byl Vyšším vojenským soudem v Praze odsouzen k trestu 22 let vězení za trestné činy velezrady, vyzvědačství a rozkrádání národního majetku.[4] Údajně měl připravovat puč a shromažďovat na něj zbraně, které prý také kradl z kasáren. Informace o československé armádě prý posílal po švagrovi Jedličkovi do Spojených států a západní ciziny. Švagr byl totiž strojní inženýr ze Škodových závodů, který jezdil na služební cesty do zahraničí ‒roku 1947 byl na studijní cestě ve Spojených státech, kde měl dokonce nabídky zaměstnání, později ve Švédsku. Švagr byl odsouzen k sedmi letům vězení za trestný čin velezrady, nepřátelského jednání proti republice a ohrožení státního tajemství.[5]

Prokurátorem u soudu paní Milotové byl dr. Čížek. Když se mne předseda senátu na něco zeptal, prokurátor Čížek vyletěl a křičel: ,To sem nepatří!‘“ Takto nesměla odpovědět skoro na žádnou otázku. Nakonec byla odsouzena k 18 měsícům za trestný čin neoznámení trestného činu. Měla ohlásit, že má manžel doma pistole.

Po soudu byla propuštěna, protože se na ni vztahovala amnestie prezidenta Zápotockého z 4. května 1953, která odpouštěla tresty do dvou let ženám pečujícím o dítě mladší 10 let.[6] Její obhájce po rozsudku poprvé promluvil a řekl jí, aby přijala rozsudek. To byla veškerá jeho aktivita u soudu.



Mí rodiče byli vyvezeni do vyhnanství v pohraničí

Příjemným překvapením bylo, že před věznicí na ni čekala sestra. Ida totiž myslela, že o utajeném soudu nebudou rodiče vědět, a proto se psychicky připravovala, že půjde do Plzně pěšky. Za tři koruny, které jí zbyly, by si lístek na vlak nekoupila.

Sestra ji dovezla do Plzně a dále do Číhané. Dozvěděla se, že postihu neušli ani její rodiče, kteří byli z Plzně vystěhováni do rozbitého domku ve vesnici Číhaná. Mí rodiče byli vyvezeni do vyhnanství do pohraničí. Tatínek jako penzista údajně nesměl blokovat byt v Plzni, který by mohl dostat nějaký dělník ze Škodovky, jak to rodičům říkali. Z dělníka se časem vyklubal ředitel západočeských kin.

Vystěhovali je, protože měli zatčenou dceru a oba zetě. Dostali dvě místnosti v domku, který byl ve špatném technickém stavu. Zde s nimi žily také jejich dvě vnučky, Idina dcera Jitka a neteř Marie. Paní Milotová si ale dcerku Jitku vyzvedla u manželovy matky a tety, které se o ni zrovna staraly. Dcera mne nepoznala. Plakala a držela se babičky. To bylo trpké.

Rodiče Roučkovi vystěhování čekali, protože již byla vystěhována řada jejich známých, proto například svoji rozsáhlou knihovnu uložili již dříve v Idině bytě v Chebu. Tím si však nepomohli, byt byl po zatčení Idy a manžela zabrán a zapečetěn. Až po svém propuštění se Ida snažila získat zpět jejich věci, protože ona nebyla odsouzena ke konfiskaci jmění. Zjistila, že šperky, oblečení a vybavení domácnosti bylo rozkradeno, dokonce jí zničili i dokumenty jako maturitní vysvědčení a rodinné fotografie, včetně svatební. Časem získala zpět nábytek, který však neměla kam umístit, protože z chebského bytu se musela vystěhovat a ani rodiče, ani sestra neměli v malých bytech místo. Nakonec se jí podařilo dojednat uložení na chebské radnici, které poskytlo město.

Po propuštění z vězení byla zcela bezprizorní a mohla fungovat jen s pomocí rodičů a sestry. Ocitla se bez peněz, manželův majetek propadl státu, jejich úspory částečně také, zbytek byl znehodnocen měnovou reformou. Bydlela v bytě u sestry a hledala práci. Dlouho ji nemohla sehnat, nikam ji nechtěli přijmout, protože byla politický vězeň. Ani zametat chodníky mne nevzali. Finanční situace rodiny byla obtížná, otec Rouček byl v penzi, ze které mu byla srážena pokuta za neúčast v generální stávce v únoru 1948. Otec šel v březnu 1948 do penze. Proto v únoru nešel na generální stávku. Říkal si: ,Špatně slyším, co bych tam dělal? Navíc už jdu do penze, tak se mne to netýká. Odcházím.Za trest mu sráželi deset nebo dvacet procent penze.Matka byla v domácnosti, takže byla v důchodu bez příjmu. Sestra pracovala ve Škodovce jako svačinářka. Ze dvou platů ale bylo třeba uživit šest osob.

Nakonec Idě pomohl známý a sehnal jí práci v podniku Dřevona, kde pracovala jako administrativní síla ve skladech, fakturantka a korespondentka. Velmi jí pomáhal její vedoucí, bývalý sociálnědemokratický poslanec, který se odmítl sloučit s KSČ, a tak se stal nepohodlným. V tomto podniku zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1985.



Možnost našeho setkání je zatím zahalena hustou mlhou.[7]

V únoru 1954 projednával Nejvyšší soud odvolání vojenského prokurátora v případu Zdeňka Miloty. Prokurátor opakovaně navrhoval trest smrti, Nejvyšší soud ale potvrdil trest 22 let vězení.[8] Při této příležitosti směla Ida manžela poprvé navštívit. Návštěva se konala ve vojenské vyšetřovací vazbě „Domečku“na Hradčanech a trvala jen deset minut.

Po rozsudku byl Zdeněk Milota převezen do Ruzyně, kde byl vězněn dva roky. Byl velmi hubený, tak ho chtěli trochu vykrmit, než ho poslali na doly.Měl povolené dopisy a balíčky, takže mu mohla Ida posílat jídlo i knihy, aby tam mohl číst.

Po dvou letech byl přeložen na uranové doly, na lágr Bytíz. Tam potkal spoustu známých. Dostal se na dobrou žílu, kde si i vydělal nějaké peníze, podporoval finančně rodinu. Návštěvy měl povoleny asi jednou za tři měsíce, konaly se v boudě nedaleko Milína, kam vězně vozil autobus. Kvůli úbytku červených krvinek se ale velmi zhoršil jeho zdravotní stav, nemohl dýchat, byl stále unavený a podrážděný. Po léčbě v lágrovém špitálu se zotavil a znovu pracoval na dole, po další zdravotní příhodě dostal práci na povrchu.

Nakonec byl v září 1956 přeložen do vězení v Opavě, kde jako stavař pracoval v oddělení stavební konstrukce. Setkal se zde také se švagrem, který byl zase inženýr strojař. Vězni pracovali na tajných státních projektech. Ale pomůcky pro jejich práci (tuš, rýsovací pomůcky) jim museli shánět, kupovat a posílat jejich příbuzní.

Opava byla lepší kriminál, vězňům nehrozilo zničení zdraví jako na uranovém lágru. Paní Milotové se také podařilo pomocí narážek v dopisech Zdeňkovi pomoci švagrovi sehnat práci. Josef Jedlička byl roku 1957 podmíněně propuštěn a jako politický vězeň nemohl v Plzni dostat žádnou práci. Začala jsem psát mému muži dopisy, psala jsem je na stroji, aby byly dobře čitelné a mohli je přečíst i pologramotní bachaři. Psala jsem: ,Josef nemůže najít práci, v Plzni se ho všude bojí.A vypisovala jsem všechny firmy, kde hledal práci a kde ho odmítli. Protože jsem si myslela, že budou pátrat. Ať dají přes čumák svým ředitelům, když zákon praví: umožnit nástup do práce. A oni to neplní.Dopisy byly samozřejmě cenzurované vedením věznice, takže byly zabaveny. Idě začal velitel věznice vyhrožovat, že pobuřuje a že bude také zatčena. Nakonec ji nezatkl a pustil ji na návštěvu k manželovi, ale musela slíbit, že mu o tom neřekne. Celou návštěvu je hlídal bachař. Zdeněk netušil, co se děje, a byl smutný, že dlouho nedostal dopisy. Ale oběť nebyla marná, švagrovi to pomohlo a dostal práci konstruktéra ve Škodových závodech. Při další návštěvě Ida manželovi vše vysvětlila.

Na návštěvy brala často i dcerku, aby viděla otce. Snažila se z cesty do Opavy udělat výlet, který by nebyl pro dítě únavný, aby se malá těšila za otcem.

Paní Milotová se také setkala s nátlakem, aby se s manželem rozvedla, např. ze strany uličního výboru. Přesvědčovali ji, že se pak zlepší její sociální situace a dostane přidělen větší byt, nebude se muset tísnit s dítětem v malém pokoji, kde bydlela. Věděla, že tím by svého muže zničila. Ale soudruhům odpovídala, že přeci nemůže připravit dceru o dobrého otce, který má o ni zájem, již před zatčením se o ni dobře staral a i nyní je při návštěvách jeho hlavní starostí dcera.

Hodně síly čerpala z dopisů manžela, který se snažil ji z vězení podporovat finančně a hlavně morálně. Jejích odloučení konečně skončilo 9. května 1960, kdy byl Zdeněk Milota propuštěn z vězení na amnestii.



Kontrolujeme, abyste nesklouzla opět na dráhu zločinu

S pomocí známých našel manžel práci ve stavebnictví, pracoval jako projektant ve stavebním podniku, kde zůstal až do penze. Manželé nejprve bydleli v Idině pokoji v Plzni. Potom se vyměnili se starou paní domácí v domě a dostali větší byt. Zdeněk provedl stavební úpravy, aby měli více místa, a kvalita jejich bydlení stoupla. Později si postavili družstevní byt a narodil se jim syn. Život se dostal do normálu. Až do roku 1968.

V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byla rodina na první dovolené. Stavební podnik, kde manžel pracoval, koupil na Šumavě podnikovou chalupu, kterou si zaměstnanci zrenovovali na brigádách. V srpnu 1968 tam vyrazili Milotovi na dovolenou. Byli jsme tam asi dva dny, když jsme z rozhlasu slyšeli, že nás obsazují spřátelená vojska, Sověti. Teď jsme si říkali: ,Co se bude dít? Půjdou zase po starých vězních, nebo si budou hledat nové?Já jsem říkala: ,Podívej, musíme to zjistit. Kdyby bylo zle a vypadalo to, že jdou zase po starých vězních, po těch samých, tak vezmeš motorku a přejedeš. Víme kudy, vzal bys to přes Šumavu a přejel hranice, aby sis zachránil život. My bychom se tu nějak protloukli.To manžel nechtěl, protože nás nechtěl znovu nechat ve štychu. Zjistili jsme ale, že si nacházejí nové oběti, takže jsme zatím mohli být v klidu.



Později si zřídili u Plzně chatu a trávili léta tam

Až do roku 1989 byli pod kontrolou Státní bezpečnosti. Po propuštění Idy se na ni často informovali estébáci ve vesnici Číhaná, snažili se zjistit od místních, jestli tam za ní někdo nejezdí, jestli neorganizuje nějaké sešlosti. Ale nic na ni nenašli, chodila jen s dětmi do lesa.

Vzpomíná, že i v důchodu ji kontrolovali: „Každý rok tady zazvonil mladý policajtík a říkal, jestli jsem paní Milotová. Já říkám: ,Ano. Co jsem provedla?‘ A on povídá: ,Nic, nic. Já jenom se jdu podívat. Vy jste byla zavřená, že?‘ Já povídám: ,Jo, jo, to jsem byla.‘ A on: ,A jak dlouho už jste doma?‘ Tak jsem mu řekla, tak a tak dlouho. ,A jak se živíte?‘ Jsem říkala: ,Jsem zaměstnaná pořád ve stejném podniku, kde jsem dělala loni. Už jsem tam třicet let.‘ Ještě jsem byla v penzi a pořád za mnou chodili. A když jsem se zeptala: ,Co se děje? Je na mne nějaká stížnost?‘‒ ,Ne, jenom kontrolujeme, abyste nesklouzla opět na dráhu zločinu.‘“

Sametovou revoluci uvítali Milotovi s velkým nadšením. Aktivně se zapojili, kopírovali plakáty, které byly vyvěšovány ve městě. Pan Milota také navázal kontakty s plzeňskou vojenskou správou. Dočkali se soudních rehabilitací a paní Milotová i s manželem se stali členy Konfederace politických vězňů. Zdeněk Milota zemřel roku 1992.



Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 3. ledna 2013.

[1] Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis V-1803 MV, Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Milota Zdeněk, Životopis obviněného, 24. 7. 1953, l. 48.

[2] Viz LAŠTOVKA, Vojtěch. Plzeň v boji proti fašismu: Stručné dějiny odboje Plzeňanů proti fašistickým okupantům 19381945. Západočeské nakladatelství, Plzeň 1975.

[3] Viz PALIVODOVÁ, Eva. Miluše Kepková. In: Paměť národa [online]. 2012 [cit. 2013-01-04]. Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/story/kepkova-miluse-1927-1849

[4] Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis V-1803 MV,  Rozsudek, Vyšší vojenský soud Praha, 31. 12. 1953, l. 58‒63.

[5] Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis V-1803 MV, Rozsudek, Krajský soud v Praze, 17. 12. 1953, l. 76‒80.

[6] Rozhodnutí presidenta republiky a vlády ze dne 4. května 1953 o amnestii. In: 1/1953 Ú.l. Dostupné z: http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/amnestie-z-4-kvetna-1953

[7] Osobní archiv Idy Milotové, Dopis Zdeňka Miloty manželce, 19. 5. 1957.

[8]  Archiv bezpečnostních složek, vyšetřovací spis V-1803 MV, Rozsudek, Nejvyšší soud ‒Vojenské kolegium, 9. 2. 1954, l. 66‒68.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osvobození západních Čech americkou armádou v roce 1945

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Osvobození západních Čech americkou armádou v roce 1945 (Eva Palivodová)