Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gertruda Milerská (* 1933)

• narozena jako Lachsová 26. ledna 1933 v Třinci

• otec byl Žid, matka katolička polské národnosti

• rodiče měli v Třinci deštníkářskou dílnu a obchod

• roku 1939 nacisté odvlekli otce do koncentračního tábora

• matka schovávala Gertrudu a její sestru po celou válku ve sklepě v Třinci

• otec zahynul v roce 1942 v Osvětimi

• Gertruda šla poprvé do školy až jako dvanáctiletá

• v mládí úspěšně sportovala, závodně plavala a běhala na lyžích

• více než čtyřicet let pracovala v Třineckých železárnách

• vzala si Rudolfa Milerského a měla s ním dvě děti

• roku 2001 získala statut účastníka národního boje za osvobození a politického vězně

• v roce 2022 žila v Třinci

Ani děti a přátelé Gertrudy Milerské po desetiletí netušili, co prožívala za války. Bylo jí šest let, když se její šťastné dětství proměnilo v noční můru. Poté co Německo v září 1939 napadlo Polsko a Třinec se jako součást Těšínska připojil k Hitlerově říši, začalo pronásledování tamních Židů. Její otec, laskavý výrobce deštníků, byl také Žid. Nacisté ho hned zatkli a poslali do koncentračního tábora.

Matka jako katolička transportu unikla, ale bylo jasné, že pro její malé dcerky, poloviční Židovky Gertu a Hanne, si mohou vojáci s umrlčími lebkami na čepicích kdykoliv přijít. A tak je do konce války schovávala ve sklepě. „Já i sestra jsme o tom dlouho vůbec nemluvily. Strašně jsme se styděly. Nechápaly jsme, co jsme udělaly tak špatného, že jsme se musely schovávat. Tu hrůzu jsme ale měly pořád v sobě. Nepopsatelný strach a taky hlad,“ říká Gertruda Milerská.

Až v důchodovém věku se přihlásila ke svým židovským kořenům a sepsala vzpomínky na válečné roky. „Dcera i syn nad tím plakali,“ říká.

Z modlení v synagoze jsme měly legraci

Gertruda Milerská přišla na svět jako Lachsová 26. ledna 1933 v Třinci. Měla o necelý rok a půl starší sestru Hanne. Otec Ferdinand Lachs byl Žid ze Lvova v tehdejším Polsku. Maminka Helena se narodila do katolické rodiny v polském Skočově. Poznali se v Českém Těšíně, kde měli občanský sňatek. Oba byli polské národnosti. Doma s dětmi mluvili německy. Helena maturovala na německé škole, ale uměla i česky, protože její otec pocházel z Moravy.

Manželé Lachsovi vychovávali dcery k židovství. „Tatínek si nás vzal na svou víru a maminka mu pomáhala. Nebyla moc pobožná, ale učila nás židovské modlitby, které se od něj naučila. Světili jsme židovské svátky. O šábesu maminka chystala sváteční večeře. Pekla barchesy, připravovala macesy. Rodiče byli k sobě velmi tolerantní. Táta neodmítal ani křesťanské tradice. Na Vánoce jsme měli stromeček a jedli jsme kapra namodro. Svátky chanuka se mi ale líbily nejvíce,“ vypráví Gertruda.

Otec je také brával v sobotu do třinecké synagogy. V Třinci žilo před válkou několik desítek židovských rodin a synagogu si tam postavili v roce 1930. „Se sestrou jsme chodily nahoru na galerii. Dívaly jsme se na muže, jak se hlasitě modlí a klanějí, a měly jsme z toho legraci, protože jsme ničemu nerozuměly,“ vzpomíná. Pamatuje si, jak nakukovaly do bíle vykachlíkované místnosti, kde se zabíjela drůbež tak, aby byla košer.

Lachsovi bydleli v pronajatém domě ve starém Třinci, kde měli byt, dílnu na výrobu deštníků i malý obchod. Dařilo se jim dobře. Zaměstnávali dvě až tři dělnice, které šily svršky deštníků, a mohli si dovolit platit i chůvu k dětem. Otec se staral o výrobu deštníků a pravidelně je také jezdíval prodávat na jarmarky na Slovensko. Matka vedla obchod. „Byly to krásné časy. Tatínek byl strašně hodný a měl nás moc rád,“ říká.

Heli, nech děti pokřtít, ať mají lepší budoucnost

Před válkou chodily pěkně vyparáděné blonďaté sestry Lachsovy do české školky. Hanne nastoupila v roce 1938, kdy Těšínsko zabralo Polsko, do polské školy. V září 1939 napochodovalo do Třince německé vojsko a začal protižidovský teror. „Vím, že už předtím se řešilo, že všichni utečeme. Někteří Židé, hlavně ti bohatší, to stihli. Tatínek nechal udělat obrovský ratanový kufr, do kterého jsme si měli dát všechno nejdůležitější na cestu. Bylo však už pozdě,“ vypráví Gertruda Milerská.

Krátce po vypuknutí války přišli pro otce muži v černých uniformách. „Měli umrlčí lebky na čepicích. Maminka říkala, že je to gestapo,“ říká. Vzpomíná, že třinecká synagoga už byla tenkrát vypálená. „Tatínka odvedli a nám strhli zlaté náušnice a řetízky s Davidovou hvězdou, které nám nechal udělat,“ vypráví. S pláčem doprovodily otce na seřadiště u starého kina, kde shromážděné Židy naložili na žebřiňáky a odvezli na nádraží. „Tatínek ještě zavolal na maminku: ‚Heli, nech děti pokřtít, ať mají lepší budoucnost než já.‘ Pak jsme ho už nikdy neviděly,“ vzpomíná.

Domů se Helena s dětmi už nesměla vrátit. Zůstalo jim jen to, co měly na sobě. „Nás, poloviční Židy, dali do jednoho židovského domu, kde jsme dvě nebo tři noci spaly na holé zemi. S maminčinou pomocí se nám nějak podařilo utéct. Od té doby nás schovávala,“ říká.

Na kratší dobu je přijala rodina z Hrádku u Jablunkova, pak je matka ukrývala ve sklepě přímo v Třinci. „Mamince velmi pomohl jeden třinecký známý, který byl velký Němec. Měl přístup k dokladům na radnici v Českém Těšíně a zlikvidoval naše křestní listy, takže pro úřady jsme přestaly existovat,“ vysvětluje Gertruda.

Často jsme měly k jídlu jen chleba s melasou

Pro Helenu Lachsovou bylo velké štěstí, že zůstala katoličkou, i když podle pamětnice měla v úmyslu přestoupit na manželovu víru. Nacisté ji nepronásledovali, na děti se nikdo neptal a nikdo je neudal. „Maminka si taky uměla poradit. Byla rázná, chytrá a výřečná,“ říká Gertruda. Matka sehnala v Třinci malý byt a práci dělnice v Třineckých železárnách. K bytu patřil sklep, kde Gerta a Hanne trávily většinu času. Vědělo o nich je pár zasvěcených lidí, kteří je také varovali před raziemi gestapa.

I když Helena Lachsová dělala, co mohla, trpěly nedostatkem jídla. Potravinové lístky totiž dostávala jen na sebe. „Z těch jedněch lístků nás skoro šest roků živila. Dělala těžkou práci v železárnách, kromě toho chodila vypomáhat k sedlákům v okolí, abychom nezemřely hladem. Za okopávání brambor dostala třeba trochu mléka, jindy přinesla kedlubny nebo zelí. Maso jsme neměly, také cukr nebyl. Velmi často jsme jedly jen chleba s melasou, a to bylo škaredé. Jedna mámina kamarádka z práce jí pro nás nosila svačiny,“ vzpomíná. Z rodiny jim nepomáhal nikdo. „Maminka pocházela z dvanácti dětí, ale sourozenci ji odepsali, protože si vzala Žida. Měli strach,“ říká Gertruda.

Sklep, ve kterém děti věčně čekaly na mámu, až přijde z práce, byl malý a neútulný. Vešly se tam dvě železné postele, které byly na sobě, stůl a židle. Na přikrytí měly deky. Když byla zima, matka jim nosila do postele gumové zahřívací lahve. „Někdy nás brala na noc nahoru do bytu. To jsme musely jít po schodech jako myšky. Většinou jsme spaly ve sklepě. Dělala často odpolední a vracívala se pozdě večer, když jsme už spaly,“ vypráví. Děvčata si krátila čas hlavně čtením. Matka měla známého, který měl velkou knihovnu a půjčoval jí české knihy. Tak se ve svém vězení naučily velmi dobře česky. Maminka je také učila počítat.

Popelky ze sklepa nesnášely princezny

„Odmítaly jsme pohádky, kde byly princezny a královny v krásných šatech. To jsme nečetly. Dělalo nám to strašně špatně, když jsme byly takové popelky ve sklepě,“ říká. Místo panenek si hrály s modelkami vystřiženými ze starých módních časopisů Frau, které matka někde sehnala. Do sklepa, kde měli místnosti i další nájemníci, prý málokdy někdo přišel. Pokud slyšely, že někdo jde, zhasly světlo a byly potichu. Záchod byl v domě na chodbě. „Bály jsme se tam chodit. Vždycky jedna hlídala,“ říká. O sobotách je matka koupala nahoře v bytě v sedací vaně.

Helena Lachsová splnila manželovo přání a dala dcery pokřtít. „Pan farář, Polák, kterého k tomu přesvědčila, měl větší strach než my. Křtil nás tajně při svíčkách pozdě večer v zamčeném kostele. Pamatuji, že jsem cestou protestovala, že chci být Židovka. Pokud vím, o našem křtu neudělal žádný záznam, takže to stejně bylo zbytečné,“ říká.

Matka dcery ve sklepě nezamykala, protože se bála, aby tam nezůstaly uvězněné v případě náletu nebo požáru. Zakázala jim ale vycházet na ulici. Zvídavá a nebojácná Gertruda to dost často porušovala. „Strašně jsem toužila vidět, jak vypadá škola, třída, tabule. Jednou ráno jsem utekla a poprosila jednu holčičku mého věku, která šla do měšťanky, aby mě vzala s sebou, že jí ponesu aktovku,“ vzpomíná Gertruda. Se svou průvodkyní prošla v punčocháčích až do třídy a sedla si vedle ní do lavice.

„Přišla paní učitelka a při kontrole docházky zjistila, že jsem tam navíc. Ptala se, ze které školy jsem přišla. Pěkně německy jsem jí řekla, že do školy nechodím, protože nesmím. Když se ptala proč, odpověděla jsem, že jsem Židovka. Ztropila takový randál, že jsem se strachy počůrala. A vyhodila mě,“ vypráví.

Večer se mámě přiznala a dostala výprask. „Říkala, jak se neustále strachuje, jestli nás nevyšňupalo gestapo, pro starosti nespí, a já udělám takovou věc. A samozřejmě se bála, že nás ta učitelka udá, ale naštěstí se to nestalo,“ říká. Gertruda utíkala dál, i když už tolik neriskovala. Na dvoře byl klepáč, na který se chodila houpat a cvičit.

Vydržte to ještě chvilku, Rusové jsou blízko

Matka se v průběhu války přestěhovala do jiného bytu se sklepem, protože v tom starém se to hemžilo štěnicemi. Snažila se, aby dcery pochopily, co jim venku hrozí, a tak jim vyprávěla, co nacisté provádějí. „Věděly jsme, že jsou koncentrační tábory a že tam je asi i tatínek. Informovala nás, jak postupují sovětská vojska. Říkávala: ‚Vydržte to ještě chvíli. Brzy bude konec vojny.‘ A tak jsme v tom sklepě předčasně dospěly,“ říká.

Na začátku května 1945 se Gerta a Hanne dočkaly. Maminka je pustila ze sklepa. Vyhublé, vyhladovělé a špatně oblečené vítaly s ostatními sovětské vojáky. Euforii ze svobody si prožily díky vrstevnici, která je zavedla na půdu bývalého židovského domu, kde objevila truhly s oblečením na plesy. „Bylo tam toho tolik! Krásné barevné dlouhé šaty i kašpárkovské kostýmy. Tak jsme se do toho navlékly a šly jsme ven. V těch toaletách jsme skákaly kolem Olzy. Jako princezny z pohádkových knížek, které jsme ve sklepě nemohly ani vidět,“ vypráví.

Po válce je moc radostný život nečekal. Do Třince se vrátil jeden vězeň z Osvětimi, který vyhledal Helenu Lachsovou a vyprávěl jí, že byl v roce 1942 svědkem toho, jak jejího manžela v táboře zastřelili. S žádostmi o vdovský a sirotčí důchod vdova neuspěla. Československé úřady ji vzhledem k její i manželově polské národnosti odkazovaly do Polska. „V Polsku ale maminka nic nevyřídila. Nechtěli nám pomoct,“ vypráví Gertruda. A tak živořily z matčina platu z železáren.

Gertruda mohla jít konečně do školy. Učení jí šlo. A díky dobré češtině měla náskok nad mnohými spolužačkami, které se celou válku učily v němčině. Studia si moc dlouho neužila. Ze čtvrté třídy měšťanky šla rovnou do práce, protože musela pomáhat mámě vydělávat. Nastoupila jako dělnice v elektrotechnické dílně Třineckých železáren. Absolvovala doškolovací kurz na učilišti a pak tam více než čtyřicet roků opravovala různé menší elektrické spotřebiče od vysavačů po vrtačky.

Přebornice na dřevěných lyžích s šátkem na hlavě

Zjistila, že ji velmi láká sport. Je přesvědčená, že sport jí také pomáhal zapomenout na traumata z dětství. Mrzelo ji, že sestra ani matka tuto její vášeň nechápaly. Poprvé se pro pohyb nadchla na všesokolském sletu v Praze v roce 1948. Pak začala s atletikou. Matka totiž dostala po válce byt kousek od třineckého stadionu Borek a Gerta tam chodila okukovat atlety. Nejprve skákala do výšky, pak hrála košíkovou, úspěšně plavala, byla krajskou přebornicí v kajakářství a nakonec běhala za lyžařský oddíl Třineckých železáren na lyžích.

„Byla jsem tam jediná holka mezi kluky, se kterými jsem jezdila po závodech a soustředěních. Neměla jsem ani trenéra, lyže jsem měla ty nejobyčejnější dřevěné. Závodila jsem v pánské košili a v šátku na hlavě. Byly to ale nejpěknější roky života,“ říká.

Na celostátním přeboru ve Vysokém nad Jizerou v roce 1954 vyhrála v běhu na deset kilometrů. „A to jsem měla zlomenou špičku lyže, kterou mi kluci vyspravili pomocí vyklepané konzervy,“ vypráví.

V nejlepším přestala. „Z kraje poslali do Třince na mé jméno jako odměnu za můj výkon špičkové lyže ze Švédska. Náš předseda je ale dal své milence, která neuměla na lyžích ani stát. Dostala jsem jen finské vosky, které mi byly k ničemu. Strašně jsem se urazila a se závoděním jsem skončila,“ vypráví. S manželem Rudolfem Milerským, sportovcem a horolezcem, kterého si vzala v létě roku 1954, ale jezdila celý život na hory. „Tatry, Krkonoše, Beskydy. V zimě na lyžích, v létě pěšky. To byla naše radost,“ říká.

Hlavně díky vlivu manžela, který ji nabádal, aby se přestala schovávat, začala v 90. letech jezdit do židovské náboženské obce v Praze a po desítkách let opět navštívila synagogu. Stala se členkou židovské organizace Ukrývané dítě. Navštívila také Osvětim, kde pátrala po stopách otce. Ministerstvo obrany jí v roce 2001 udělilo statut účastníka národního boje za osvobození a politického vězně v letech 1939 až 1945. Dočkala se také finančního odškodnění. Město Třinec jí udělilo čestné občanství.