Vladimír Merta

* 1946  

  • „Spousta schopných a slušných lidí se dala do stranických služeb a rychle to překlopili do kapitalismu a naučili se pár nových frází. Druhá věc je, že podle mého názoru se komunistická strana měla registrovat podmíněně s tím, že by se otevřely všechny individuální spory s tou stranou včetně toho, že se někdo nedostal na školu, a jakmile by soudy vyřešily poslední případ a strana by se s tím nějak finančně vyrovnala, tak by byla registrována a směla do parlamentu. Takže žádné zakazování komunistů, naopak, ať se postaví čelem k požadavkům svých spoluobčanů. A třetí věc se týká agentů a masy udavačských problémů. Myslím si, že se to dalo vyřešit tak, že by se dala nějaká krátká lhůta, kdy by ti lidi sami na sebe sepsali udání, co všechno dělali, to by se zapečetilo, a kdyby se ucházeli o nějakou vládní funkci nebo o funkci ve státním aparátu, tak by se to rozpečetilo, stala by se z toho veřejná listina, kdokoliv by to mohl okomentovat. Tím by se dosáhlo určité přímé demokracie, nemusela by se dělat komise, nemuseli by noví biskaři (BIS - česká tajná služba) přejímat staré agenty a ti lidé by se mohli také sami dobrat k tomu, co dělali špatně. Z toho všeho, co mi tady chybí, je něco, čemu se říká pokus o přímou demokracii, aniž by to byla referenda nebo přímá volba prezidenta.“

  • „Průser spočíval v tom, že mi všichni říkali, že tu Prahu (píseň, kterou komunističtí cenzoři shledali příliš provokativní - pozn. ed.) tam musím zahrát. Ale do té kolonky (ve výkazu pro nadřízené stranické orgány - pozn. ed.), kde se psaly vždycky ty tři písničky, mi nenapsali nic. A já jsem říkal: ,Tak to tam napište taky.‘ A oni říkali: ,Vláďo, u tebe by to byla urážka.‘ Oni prostě věděli, že bude průser, ale už byla doba, kdy i ty svazáčci do vás strkali a říkali: ,Hele, tak se neboj. Tak to řekni. Řekni to za nás. My nemůžem.‘ "

  • „No, já jsem si říkal, že v okamžiku, kdy mi ty chartisti řeknou, jak mám vyživit rodinu, koupit si auto, zaplatit náklady a současně podepsat tu Chartu, tak že bych do toho šel taky (smích). Od Pistoria jsme měli hned zprávy, že takzvaně nemáme podepisovat, dokud můžeme hrát, takže jsme dostali befelem od Havla nepodepisovat, rádi jsme poslechli. Ti, kteří to nestihli, jako třeba Vodňanský, a podepsali, to se pak tutlalo, nevysílalo se to, celá Praha o tom věděla a nikdo to neřekl.“

  • Nejedná se o doslovný přepis klipu, ale o Mertův autorizovaný text vycházející z nahrávky: „Listopad 1989 byl jedinečný důkaz síly malého národa. Potkaly se sny jednotlivců a také schopnosti je uskutečnit - a to na všech úrovních. Od dělníků, úředníků, studentů až po chartisty i komunisty. To se moc často neopakuje. Řekl bych, že to nebyla revoluce. Dav byl ukázněný, nic nerozbíjel, nikdo se nepral. Každý uskutečňoval svůj sen. Hrál jsem na Václaváku na té první demonstraci z balkonu Svobodného slova. Úžasná atmosféra! Píseň ,Kecy‘ začíná: ,Jsem špatný člověk, který slouží dobré věci, kecy, kecy, kecy...‘ Sedmdesátitisícový dav zpíval se mnou, cítil jsem jej jako obrovský orchestr. Chvíli jsme refrén ,kecy‘ zpívali potichoučku, prosil jsem lidi, aby ukázali, jak jsme ukázněný. Dav šeptal, měl jsem slzy v očích. To hrozivé, napjaté ticho nás spojilo víc než proslovy. Pak všichni hrozivě přidali. Na plné pecky, jako že s námi nehnou, umíme zařvat, Václavákem to burácelo na všechny strany! Když jsem se prodíral davem, nikdo mě nepoplácal po zádech, neřekl třeba, hrál jsi dobře, nebo něco podobného, jako na koncertech. Nikoho to už nezajímalo. Lidé byli tak plni svého prožitku nalezené svobody. Éra písničkářů jako zprostředkovatelů, katalyzátorů nálad skončila. Paradoxně jsem si to uvědomil pár hodin poté, kdy mi naslouchalo největší publikum mého života.“

  • „Můj tatínek byl vzor toho vojáka, kterej s posledním nábojem nebo s tím, když odloží uniformu, kterou si schovával - a my jsme jako kluci mu v ní chodili po baráku, bytě - tak můj tatínek s posledním okamžikem toho svého válčení na všechno zapomněl a snažil se nám nahradit ten lyrický domov. Takže já na něho vzpomínám ne jako na bojovníka, ale na příjemného člověka, který měl múzický smysl, maloval, měl nádhernou češtinu, krásný rukopis. A ve všem tom jsem jeho opak, neuspořádaný, nervózní, ale doufám, že máme společné to východisko.“

  • „Pravidla, podle kterých se dalo přežít: Nespolčovat se s průseráři. Podepisovat jen to, co člověk sám napsal. Mluvit jen za sebe, ne za skupinu. Nelhat sám sobě ani o smyslu odporu. Nebýt důsledný sám k sobě – to je důležité pravidlo pro přežití. Nepovyšovat se nad nepřítele. Nebojovat s ním za zavřenými dveřmi, ale tak, aby to slyšel. Nebojovat s ním zákeřně – to znamená vzít ho doslova, když si napíše nějaký zákon, tak stojí za to se pokusit zákon naplnit dle svých možností, s tím jsem neměl problém, byl jsem vychováván v církvi husitské a můj tatínek mi říkal: ,Když sem vpadnou Rusové, tak zůstaň na nějaké kvalitní univerzitě, udělej si tam doktorát, pak se vrátíš a všechno to republice dáš zpět. Tady teď nebude chvíli dobře.‘ “

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha, 31.07.2009

    (audio)
    délka: 03:25:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak se neboj, řekni to za nás! My nemůžeme

Vladimír Merta, 80. léta
Vladimír Merta, 80. léta
zdroj: (c) Šárka Pavlicová

Vladimír Merta se narodil 20. ledna 1946 v Praze. Patří mezi slavné písničkářské hvězdy v éře normalizace. Společně s dalšími folkovými zpěváky (např. Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem) se stal pro tisíce lidí symbolem odporu proti komunistickému režimu. Jeho otec Augustin Merta, jehož vzpomínky jsou rovněž na portálu Paměť národa zpřístupněny,  byl válečným veteránem z 2. světové války ze západní fronty. Tvrdí, že jeho vidění je filmové, ale vyjadřuje se písničkou. Ve svobodnější atmosféře konce šedesátých let pobýval nějakou dobu v západní Evropě. Vystudoval dvě vysoké školy - architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU. Od sedmdesátých let začal veřejně vystupovat jako folkový písničkář. Hrával tři až čtyři koncerty za měsíc pro desítky lidí. V květnu 1972 spoluzaložil volné umělecké sdružení Šafrán, V roce 1977 StB sdružení rozprášila. Zatímco společná LP deska sdružení Šafrán vyjít nesměla a celý hotový náklad byl na příkaz StB zničen, sólovou desku se Vladimíru Mertovi koncem sedmdesátých let vydat podařilo. Po celé období normalizace ho pronásledovaly zákazy vystupování a šikana tehdejších kulturních dohlížitelů. V poněkud uvolněnější atmosféře druhé poloviny osmdesátých let, kdy se „chození na folk“ stalo masovým vyjádřením občanského postoje, byl Vladimír Merta jednou z nejpopulárnějších, zároveň také osobně nejstatečnějších a umělecky nejinvenčnějších osobností tohoto hnutí. Vedle kariéry písničkáře byl aktivní i v dalších oborech - pokoušel se o vlastní filmařské projekty, napsal scénář celovečerního filmu Opera ve vinici, režíroval pořad Čas her, Krajiny duše, krajiny těl. V době zákazů vystupování hrál v divadle Viola, asistoval režiséru Pistoriovi v Realistickém divadle. Přes dvacet let také vystupoval s rodinnou skupinou Mišpacha, interpretující židovský folklor. V listopadu 1989 se účastnil organizačních setkání v Realistickém divadle a Činoherním klubu, z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze hrál statisícům demonstrantů. Stal se tak jedním z aktérů pádu železné opony v Československu. Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli sdružení Šafrán obnovit, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem. Vladimír Merta založil vlastní hudební a knižní nakladatelství ARTeM. Pravidelně koncertuje, doprovází zpěvačku Janu Lewitovou. Učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU. Píše scénáře a natáčí dokumentární pořady.