Vladimír Merta

* 1946  

  • “Bůh v tom pojetí, jak ho hlásají církve, zcela jistě neexistuje. Existuje ale cosi jako vnitřní řád, který člověk zdědil po generacích těch lidí, kteří byli před námi. A naším nepsaným úkolem je nezatajit existenci tohoto řádu pro naše děti nebo pro naše spoluobčany, pro naše okolí. A v tom vidím velkou roli hudby – protože je to mimoslovní, současně je to vznešené, dovede to i pobavit, můžeš na to tancovat, můžeš se u toho smát, můžeš naopak brečet. Je to asi nejširší pole, do kterého můžeš zarýt ten svůj pluh a ohlídnout se, jestli za tebou zůstává nějaká brázda, a nebo jestli se to zase zasype a odnese to vítr.”

  • “Jsem špatný člověk, co slouží dobré věci / Spasitel, který se o pár set let opozdil / Pokorně sebevědomý jako bývávali kdysi světci / Kecy, kecy, kecy… / Hlavně peníze a stálé zdraví / Decentně umlčení mlčí o mučení o bezpráví / Ale v životě jsou přeci důležitější věci / Cucáme vděčně věčné bonbónky myšlenek tak na jedno cigáro na dvě deci / Kecy, kecy, kecy…”

  • “Ono to s odstupem vypadá jako velká legrace, ale mně teda do smíchu nebylo, když jsem šel kolem toho vnitra a svíralo se mi srdce – to mně přetrvalo ještě asi pět let po převratu, tenhle pocit. (Čili to nebyl strach, to bylo ještě něco jiného než strach. Jak bys ten pocit charakterizoval?) To je kombinace. Já jsem to v té šedé zóně pojmenoval jako pět typů strachu. Jeden byl, že neuživím rodinu. Druhá je, že mě zavřou. Třetí je, že podlehnu. Čtvrtý strach byl, že se nikdy nedostanu k filmu, který jsem miloval, a vlastně kvůli tomu jsem šel studovat. A pátý strach byl… ten jsem už zapomněl. Pátý strach byl asi ten fyziologický, který spočívá v tom, že nevíš, s kým máš tu čest ve svém nejbližším okolí.”

  • “Já jsem podvědomě tušil dvě věci: že to celonárodní hnutí, které bylo neseno na obrovské emoci toho činu, že nemůže vydržet. A ty strnulé ksichty těch profesorů, kteří kráčeli v čele toho průvodu – mně to prostě přitahovalo svojí důstojností, a odpuzovalo… prostě měl jsem podobný dojem jako v kostele, když jsem se díval na ty obrazy ukřižování. A druhá emoce byla, že člověk musí okamžitě něco dělat. Tak jsem vylítnul s plechovkou barvy a maloval jsem na tramvaje nápisy, protože jsem měl dojem, že ta tramvaj projede městem a že to bude vidět velké množství lidí. Lidi mi pomáhali, kryli mi záda. Pak mně řekli, že už tam jsou estébáci, tak že mám prchat. Tak jsem prchnul, tehdy byla ještě otevřená nástupiště, tak jsem to nechal ujet, pak jsem naskočil v poslední chvíli. Ti fízlové chtěli naskočit za mnou, a ti lidi, co tam stáli, protože viděli, že mám tu barvu a jsem celej pocákanej, tak prostě udělali takhle a odstrčili je. A já jsem dojel domů, bál jsem se a pak už jsem sledoval, co se bude dít. A napsal jsem tak dvě tři písničky, které strašně nerad hraju, protože jsou patetické. Ale zkusil jsem to.”

  • „Spousta schopných a slušných lidí se dala do stranických služeb a rychle to překlopili do kapitalismu a naučili se pár nových frází. Druhá věc je, že podle mého názoru se komunistická strana měla registrovat podmíněně s tím, že by se otevřely všechny individuální spory s tou stranou včetně toho, že se někdo nedostal na školu, a jakmile by soudy vyřešily poslední případ a strana by se s tím nějak finančně vyrovnala, tak by byla registrována a směla do parlamentu. Takže žádné zakazování komunistů, naopak, ať se postaví čelem k požadavkům svých spoluobčanů. A třetí věc se týká agentů a masy udavačských problémů. Myslím si, že se to dalo vyřešit tak, že by se dala nějaká krátká lhůta, kdy by ti lidi sami na sebe sepsali udání, co všechno dělali, to by se zapečetilo, a kdyby se ucházeli o nějakou vládní funkci nebo o funkci ve státním aparátu, tak by se to rozpečetilo, stala by se z toho veřejná listina, kdokoliv by to mohl okomentovat. Tím by se dosáhlo určité přímé demokracie, nemusela by se dělat komise, nemuseli by noví biskaři (BIS - česká tajná služba) přejímat staré agenty a ti lidé by se mohli také sami dobrat k tomu, co dělali špatně. Z toho všeho, co mi tady chybí, je něco, čemu se říká pokus o přímou demokracii, aniž by to byla referenda nebo přímá volba prezidenta.“

  • „Průser spočíval v tom, že mi všichni říkali, že tu Prahu (píseň, kterou komunističtí cenzoři shledali příliš provokativní - pozn. ed.) tam musím zahrát. Ale do té kolonky (ve výkazu pro nadřízené stranické orgány - pozn. ed.), kde se psaly vždycky ty tři písničky, mi nenapsali nic. A já jsem říkal: ,Tak to tam napište taky.‘ A oni říkali: ,Vláďo, u tebe by to byla urážka.‘ Oni prostě věděli, že bude průser, ale už byla doba, kdy i ty svazáčci do vás strkali a říkali: ,Hele, tak se neboj. Tak to řekni. Řekni to za nás. My nemůžem.‘ "

  • „No, já jsem si říkal, že v okamžiku, kdy mi ty chartisti řeknou, jak mám vyživit rodinu, koupit si auto, zaplatit náklady a současně podepsat tu Chartu, tak že bych do toho šel taky (smích). Od Pistoria jsme měli hned zprávy, že takzvaně nemáme podepisovat, dokud můžeme hrát, takže jsme dostali befelem od Havla nepodepisovat, rádi jsme poslechli. Ti, kteří to nestihli, jako třeba Vodňanský, a podepsali, to se pak tutlalo, nevysílalo se to, celá Praha o tom věděla a nikdo to neřekl.“

  • Nejedná se o doslovný přepis klipu, ale o Mertův autorizovaný text vycházející z nahrávky: „Listopad 1989 byl jedinečný důkaz síly malého národa. Potkaly se sny jednotlivců a také schopnosti je uskutečnit - a to na všech úrovních. Od dělníků, úředníků, studentů až po chartisty i komunisty. To se moc často neopakuje. Řekl bych, že to nebyla revoluce. Dav byl ukázněný, nic nerozbíjel, nikdo se nepral. Každý uskutečňoval svůj sen. Hrál jsem na Václaváku na té první demonstraci z balkonu Svobodného slova. Úžasná atmosféra! Píseň ,Kecy‘ začíná: ,Jsem špatný člověk, který slouží dobré věci, kecy, kecy, kecy...‘ Sedmdesátitisícový dav zpíval se mnou, cítil jsem jej jako obrovský orchestr. Chvíli jsme refrén ,kecy‘ zpívali potichoučku, prosil jsem lidi, aby ukázali, jak jsme ukázněný. Dav šeptal, měl jsem slzy v očích. To hrozivé, napjaté ticho nás spojilo víc než proslovy. Pak všichni hrozivě přidali. Na plné pecky, jako že s námi nehnou, umíme zařvat, Václavákem to burácelo na všechny strany! Když jsem se prodíral davem, nikdo mě nepoplácal po zádech, neřekl třeba, hrál jsi dobře, nebo něco podobného, jako na koncertech. Nikoho to už nezajímalo. Lidé byli tak plni svého prožitku nalezené svobody. Éra písničkářů jako zprostředkovatelů, katalyzátorů nálad skončila. Paradoxně jsem si to uvědomil pár hodin poté, kdy mi naslouchalo největší publikum mého života.“

  • „Můj tatínek byl vzor toho vojáka, kterej s posledním nábojem nebo s tím, když odloží uniformu, kterou si schovával - a my jsme jako kluci mu v ní chodili po baráku, bytě - tak můj tatínek s posledním okamžikem toho svého válčení na všechno zapomněl a snažil se nám nahradit ten lyrický domov. Takže já na něho vzpomínám ne jako na bojovníka, ale na příjemného člověka, který měl múzický smysl, maloval, měl nádhernou češtinu, krásný rukopis. A ve všem tom jsem jeho opak, neuspořádaný, nervózní, ale doufám, že máme společné to východisko.“

  • „Pravidla, podle kterých se dalo přežít: Nespolčovat se s průseráři. Podepisovat jen to, co člověk sám napsal. Mluvit jen za sebe, ne za skupinu. Nelhat sám sobě ani o smyslu odporu. Nebýt důsledný sám k sobě – to je důležité pravidlo pro přežití. Nepovyšovat se nad nepřítele. Nebojovat s ním za zavřenými dveřmi, ale tak, aby to slyšel. Nebojovat s ním zákeřně – to znamená vzít ho doslova, když si napíše nějaký zákon, tak stojí za to se pokusit zákon naplnit dle svých možností, s tím jsem neměl problém, byl jsem vychováván v církvi husitské a můj tatínek mi říkal: ,Když sem vpadnou Rusové, tak zůstaň na nějaké kvalitní univerzitě, udělej si tam doktorát, pak se vrátíš a všechno to republice dáš zpět. Tady teď nebude chvíli dobře.‘ “

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.07.2009

    (audio)
    délka: 03:25:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 23.09.2020

    (audio)
    délka: 01:43:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 02.11.2020

    (audio)
    délka: 01:45:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 11.11.2020

    (audio)
    délka: 02:05:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak se neboj, řekni to za nás! My nemůžeme

Vladimír Merta, 80. léta
Vladimír Merta, 80. léta
zdroj: (c) Šárka Pavlicová

Vladimír Merta se narodil 20. ledna 1946 v Praze. Patří mezi slavné písničkářské hvězdy v éře normalizace. Společně s dalšími folkovými zpěváky (např. Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem) se stal pro tisíce lidí symbolem odporu proti komunistickému režimu. Jeho otcem byl Augustin Merta, válečný veterán ze západní fronty 2. světové války (jeho vzpomínky jsou rovněž na portálu Paměť národa zpřístupněny). Vladimír Merta vystudoval dvě vysoké školy – architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU. V lednu 1969 se vrátil do okupovaného Československa z Paříže, kde byl na studijním pobytu a kde mu také společnost Vogue vydala jeho první desku. Od 70. let veřejně vystupoval jako folkový písničkář. V květnu 1972 spoluzaložil volné umělecké sdružení Šafrán, to však v roce 1977 zadusila StB. Po celé období normalizace ho pronásledovaly zákazy vystupování a šikana tehdejších kulturních dohlížitelů, tajná policie ho sledovala jako „nepřátelskou osobu“. V poněkud uvolněnější atmosféře druhé poloviny 80. let, kdy se „chození na folk“ stalo masovým vyjádřením občanského postoje, byl Vladimír Merta jednou z nejpopulárnějších, zároveň také osobně nejstatečnějších a umělecky nejinvenčnějších osobností tohoto hnutí. Vedle kariéry písničkáře byl aktivní i v dalších oborech: pokoušel se o vlastní filmařské projekty, napsal scénář celovečerního filmu Opera ve vinici, režíroval divadelní pořady Čas her a Krajiny duše krajiny těl. V době zákazů vystupování hrál v divadle Viola, asistoval režiséru Pistoriovi v Realistickém divadle. Věnoval se tvorbě pro děti, přes dvacet let také vystupoval s rodinnou skupinou Mišpacha, interpretující židovský folklor. V listopadu 1989 se účastnil organizačních setkání v Realistickém divadle a Činoherním klubu, z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze hrál statisícům demonstrantů. Stal se tak jedním z aktérů pádu železné opony v Československu. Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli obnovit sdružení Šafrán, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem. Vladimír Merta založil vlastní hudební a knižní nakladatelství ARTeM. Pravidelně koncertuje, doprovází zpěvačku Janu Lewitovou. Učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU. Píše scénáře a natáčí dokumentární pořady.