Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Evelina Merová (* 1930  †︎ 2024)

Rusky nás pozdravil: Zdravstvujtě! A my jsme pochopily, že jsme svobodné

  • narozena 25. prosince 1930 v Praze

  • 28. června 1942 s rodinou deportována do terezínského ghetta

  • 15. prosince 1943 - transport do Osvětimi

  • do června 1944 internována v rodinném táboře BIIb

  • v selekci vybrána spolu s matkou na kopání zákopů

  • v lednu 1945 osvobozena rudoarmějci, matka zemřela na podzim 1944

  • odvezena do ruského zázemí, konec války ji zastihl v Syzrani

  • adoptována dětským lékařem Merem

  • vyrůstala v Leningradě (dnes Sankt Petěrburg), vystudovala germanistiku

  • v 90. letech po smrti manžela návrat do Prahy

  • zemřela 8. února 2024

„To, co jsme zažili, už kromě nás, pár pamětníků, nikdo neví. Proto je třeba vyprávět náš příběh. I když víme, že spousta z těch strašlivých věcí je nesdělitelná. Protože i ten nejpozornější posluchač či nejcitlivější čtenář je omezen mírou vlastní zkušenosti. Zážitky z vyhlazovacího tábora lze popsat slovy, ale nikoli skutečně sdělit, protože utrpení miliónů bezbranných a šílenství genocidy se od určité hranice vymyká lidskému chápání. A přece vše do chodu – a celkem snadno – uvedli lidé. Proč si tedy myslíme, že historie se nemůže opakovat?“

(Z pamětí Eveliny Merové: Opožděné vzpomínky – životopis, který se nevešel na jednu stránku; 2009)

Evelina Merová se narodila 25. prosince 1930 v Praze v židovské rodině. Tehdy ji ovšem všichni znali pod jménem Eva Landová. Otec, který se původně jmenoval Emil Löwy, se nechal přejmenovat na Landu. Evelina měla o deset let starší nevlastní sestru Lízu. Vznik protektorátu Čechy a Morava ji zastihl v druhé třídě obecné školy. Prošla Terezínem i Osvětimí. Po válce byla odvezena do Sovětského svazu, kde byla adoptována dětským židovským lékařem Mojsejem Ionovičem Merem. Ironií osudu vystudovala germanistiku a němčinu učila celý život.

Dětství v soumraku třicátých let 

Rodina Landových měla české, německé a také židovské kořeny. Matka, Ilse Landová, za svobodna Kleinová, měla, když se Evelina narodila, již o deset let starší dceru Lízu.  „Maminka se hlásila k německé národnosti a tatínek k české…  To mám výpis. V roce 29, to jsem se ještě ani nenarodila. [Maminka] měla německou školu, můj dědeček byl ze Sudet, z toho Tachova, to je tam na Chebsku někde. Takže on byl z německýho prostředí. A babička naopak z Tábora,  z českého…Tatínek měl firmu textilní – jmenovalo se to žíněné látky.* Dělalo se to z koňských ocasů a to byla taková látka, která se dávala do obleků, aby to drželo. No, teď je to umělý. Maminka byla v domácnosti.“

Na sklonku 30. let bydleli Landovi na Letné a o malou Evelinu se starala chůva Stázi, která s ní navštěvovala Stromovku. Léto Eva trávila obvykle ve Starých Splavech u Máchova jezera. „Přestěhovali jsme se na Letnou na ulici U Smaltovny, kde jsme měli větší a o něco modernější byt…a já jsem chodila do školy…v Praze 7, škola se jmenovala U Studánky, a tam jsem chodila do první a do druhé třídy obecné.“

Příchod Němců a konec dětství

Bohužel se však v době, kdy Evelina nastoupila do druhé třídy, psal rok 1939. „Když jsem chodila do druhý obecný, tak přišel rok 1939 a 15. března přišli Němci. A vlastně všechno se v našem životě změnilo, protože naše rodina byla židovská, ačkoli jsme ani rodiče, ani moje prarodiče nebyli nějak nábožensky založení. Tak jsem o tom židovství nic nevěděla, ačkoli ve škole jsme měli jednou týdně, myslím, náboženství, ale myslím, že na mě to neudělalo žádnej velkej dojem.“

Situace se začala radikálně měnit. V platnost vstoupily protižidovské zákony, které obrátily naruby vše, co do té doby Evelina vnímala jako svůj svět. „Nesměli jsme už bydlet v Praze 7, stěhovali jsme se do Klimentské ulice v Praze 2, do menšího bytu, protože Praha 7 byla vlastně Židům zakázána. Židi měli bydlet v Praze 1 a v Praze 5, tenkrát, jako ve vnitřním městě. No a začaly protižidovské zákony. Židi nesměli po osmé hodině večer ven, museli jsme zůstat v bytě, kde jsme byli policejně hlášeni. Židi nesměli do biografu, do koncertu, do divadel a děti nesměly na hřiště, na stadion, chodila jsem taky do Sokola, odkud jsem byla vyloučena, a změnilo se v životě všechno. Také byly potravinové lístky, protože byla válka, takže bylo málo jídla a Židi měli potravinové lístky s písmenem J, což znamenalo, že se nesmí do všech obchodů a do některých až po třetí hodině odpolední, kdy obchody byly prázdné nebo skoro prázdné. Taky na těch potravinových lístkách nebylo všechno jako u ostatních, myslím, že tam nebyl tabák, káva, čaj, ovoce a zelenina. Takže bylo to taky velice špatný s potravinama. Co se týče dospělých, kteří byli ve státní službě, Židi byli vyloučeni ze státní služby, lékaři a advokáti nesměli obsluhovat árijce, to znamená nežidy, nesmělo se také stýkat s nežidy, například nesměli jsme na ulici být pozdraveni nebo pozdravit nežida.

I za útlak však museli platit, což zajímavě ilustruje povinnost kupovat si židovské hvězdy, potřeboval-li jich někdo více. „A aby se snadněji Židé na ulici poznali, museli nosit žlutou Davidovu hvězdu a to bylo od roku 1941. Ta hvězda musela být pevně přišitá na oblečení, a když člověk například měl kabát a pod kabátem šaty, tak tam musela bejt dvakrát. Což, bych řekla, je docela zajímavý, že když někdo potřeboval těch hvězd víc, tak si je musel koupit. A prodávaly se, myslím, na židovské obci, protože když někdo měl několik těch oblečení, tak aby se pořád nemusely ty hvězdy přešívat.“

První ranou však byla pro Evelinu ztráta kanárka. „Židi museli odevzdat šperky, koberce, kožichy, hudební nástroje a zvířata. Domácí zvířata jsme nesměli mít. Já jsem neměla ani pejska, ani kočičku, ale měla jsem kanárka. A toho kanárka [Punťu**] jsem musela odevzdat. Jako teď se na to pamatuju, protože to byla vlastně první ztráta. Měli jsme [zvířata] odevzdat, ale já jsem to stihla dát nějakému pánovi. Já se teď pamatuji, bylo to Haštalská ulice a bylo tam takový okýnko dole a do toho okýnka jsem toho kanárka tomu pánovi i s klecí předala, on ho chtěl. Kanárci nebyli nikde registrovaný. Ukazovala jsem to okno mýmu synovi a on říká: ,Vždyť on by už dávno chcíp stejně.‘ (smích)“

Škola a volný čas židovských dětí v protektorátní Praze

Životní prostor Landových se začal zmenšovat. „Jinak, židovské rodiny směly obývat jenom jednu místnost, takže jsme se museli zase stěhovat. Přestěhovali jsme se do domu mýho dědečka, taky v Klimentské ulici, kde byl čtyřpokojový byt, kde bydlely čtyři úplně cizí rodiny spolu… Ale to se všechno asi ještě dalo vydržet.“

Evelina nesměla chodit do normální školy, podařilo se však, že se dostala do jediné pražské školy židovské. „Židovské děti byly vyloučeny ze školy, ale v Praze byla židovská škola. Bylo to v Jáchymově ulici číslo 3. A ta židovská škola samozřejmě nestačila pro všechny děti, co zůstaly v Praze, ale já jsem měla to štěstí, že jsem do tý školy ještě dva roky chodila. Ta škola byla trochu jiná než česká státní škola, protože například měla dva dny volna, sobota a neděle, což jsme dřív neměli, měli jsme jenom neděli. Jinak tam bylo hrozně málo místa, proto v jedné třídě se učila například jedna třída dopoledne a druhá odpoledne. Neměli jsme učebnice, protože staré učebnice byly zakázány a nové nebyly vydány, ale ono to šlo moc dobře i bez těch učebnic. Měli jsme velice příjemné, takové kamarádské, bych řekla, učitele. Byli jsme vlastně v tý škole spokojený.“

Mimo školu však již děti nesměly navštěvovat skoro žádné veřejné prostory. „Byla možnost jít na procházku na starý židovský hřbitov, ten byl otevřený a tam jsme chodili a hráli tam na schovávanou. Tam jsou ty velké kameny, takže pro tuhle hru se to docela hodilo. Pro židovské děti tady byl ještě Hagibor. Hagibor, to bylo hřiště ve Strašnicích. Tam jsme chodili, když jsme měli volno, v sobotu a v neděli, tam jsme si hráli, tam jsme sportovali a já bych řekla, že to byly moc pěkné hodiny, co jsme si užili na Hagiboru. Tam se cvičilo, tam se sportovalo, tam se taky hrály různé intelektuální hry, například na paměť, kdo dřív něco řekne, takové olympiády. Bylo to tam velice, bych řekla, zajímavé. Ale museli jsme tam jít pěšky [Židé nesměli jezdit tramvají – pozn. MN] a bydleli jsme v Klimentský a ten Hagibor byl ve Strašnicích. Teda, teď se mi to zdá dost daleko, ale chodili jsme tam velice rádi.“

Začaly transporty do Terezína

V roce 1941 začaly transporty Židů do ghetta v Terezíně. V té době městečko leželo poblíž hranic protektorátu. Nacisté jej vytipovali jako vhodné místo, zastávku na cestě do vyhlazovacích táborů v Polsku. Do Terezína postupně přišla celá rodina Landova. Byli zařazeni do transportu, který patřil k deseti odvetným transportům za atentát na Heydricha. Byli předvoláni na 28. června 1942.*** Sestra Líza, která se v roce 1940 provdala za Františka Petschaua, v Terezíně porodila syna Ládíčka. Všichni však byli později zplynováni.

„Nejdřív sem sváželi jenom Židy z Čech a Moravy a pak i z Holandska, Dánska a Německa. Teda to bylo malý město, tedy bylo tam jedenáct kasáren. Proto tam bylo hodně místa pro ty lidi, co tam přijedou. V létě 41 celé město bylo přeměněno v židovské ghetto, což znamená, že lidi, co tam bydleli dřív, obyvatelstvo, museli pryč. A celé město bylo ghetto. V ghettu bydleli muži a ženy zvlášť, byly tam mužské a ženské kasárny, jinak později bydleli také v obyčejných domech, ale byli stále zvlášť ženy a muži. Do Terezína přišlo hodně dětí. Terezín měl samosprávu a tahle samospráva měla oddělení pro mládež…Jmenovalo se to německy Jugendfürsorge. A tohle oddělení pro mládež chtělo udělat všechno, aby dětem a mladistvým, co přijeli do ghetta, usnadnilo ten vlastně těžkej život v ghettu.“

Život v kinderheimu L 410

Přestože život v Terezíně byl těžký, stále se zde našli lidé, kteří byli ochotni obětovat vše, co šlo, aby ulehčili alespoň dětem. Nejvýznamnějším z nich byl nejspíše Fredy Hirsch. Byl to rodák z Cách, který byl po nástupu nacistů v Německu k moci nucen prchnout do Československa. Byl skaut, sionista a homosexuál. Zároveň byl zapáleným sportovcem, který prosazoval kalokagatii – rovnováhu duševního a tělesného rozvoje. V Terezíně, ani později v Osvětimi, se nebál mluvit s dozorci a SS jako se sobě rovnými. Prosadil založení kinderheimů, dětských domovů, které zachránily mnoha dětem život, ostatním alespoň zpříjemnily jejich poslední dny. Bojoval o každé dítě a byl ochoten pro ně riskovat život. V roce 1941 mu bylo 25 let.****

„A tady začaly dětské domovy. Dětské domovy tam byly pro děvčata a pro chlapce zvlášť přesně podle ročníku narození. Tohle všecko vlastně zorganizoval Fredy Hirsch. Teda do toho dětského domova šly děti dobrovolně a bylo to pro ně lepší než bydlet v takové ubikaci, kde například bydlelo čtyřicet cizích žen, starých, mladých, nervově vyčerpaných a tak různě. A tady děti byly jenom s dětma a se svýma vychovatelkama, kterým se říkalo betreuerka, jako německé slovo Betreuer, ale říkalo se normálně betreuerka, už nikdo asi nemyslel, že to slovo je německý. To byly také ovšem Židi, hlavně obyvatelé ghetta, hlavně dřívější učitelky, učitelé, kteří se chtěli věnovat výchově dětí v ghettu. V ghettu stejně všichni museli pracovat a tohle byla jejich práce a oni ji udělali na výbornou.

Když jsem přišla do toho dětského domova, to byl kinderheim L 410, pokoj číslo 28, tak tam bylo asi třicet dětí dvanáctiletých. Dvanáctiletých děvčat. V pokoji, který byl asi pětadvacet na třicet čtverečních metrů. Teda místa bylo hrozně málo. Vůbec v Terezíně bylo hrozně málo místa, protože před válkou tam bylo pět až sedm tisíc obyvatel a za války až pětapadesát tisíc. Teda všeho bylo málo, málo místa, málo vody, teda kanalizace špatně fungovala. A ovšem málo jídla, ale v tom kinderheimu to bylo všechno nějaké lepší. Protože zaprvé děti vidí vždycky všechno jinak než například jejich rodiče, těm je samozřejmě mnohem hůř, protože vidí, co se stalo s jejich dětma. Teda v tom pokoji 28 nás bylo asi třicet, a jelikož jsme se tam nemohly vejít, tak tam byly třípatrový postele, kterým se říkalo kavalce, uprostřed byl stůl, lavice a taková jako skříň, kde visely naše šaty za takovou záclonou. A v tomhle pokoji jsme teda bydlely, spaly, jedly a taky jsme se učily. Každý den k nám přicházeli učitelé dopoledne. A měly jsme vyučování. Nevím proč, ale vyučování bylo zakázáno. Proto nám řekli, že když přijde nějaká kontrola, abychom řekly, že si jenom hrajeme, malujeme a děláme ruční práce. Já dosud nechápu, proč tohleto bylo zakázaný, když stejně věděli, že všichni jsme tam připravení na ten Osvětim. Ale ňák jsme se jako učily a učily jsme se hodně a já bych řekla, že jsme se učily rády.

Naše hlavní vychovatelka Tella, jmenovala se Ella Poláková, ale říkaly jsme jí Tella – teta Ella – byla učitelkou hudby, proto se v našem pokoji hodně zpívalo a jinak jsme taky hodně malovaly. Tohle je z Terezína [ukazuje svůj obrázek, pozn. MN]. To je Sněhurka a sedm trpaslíků. Měly jsme výbornou učitelku kreslení, malířku Friedl Dicker-Brandeisovou, která byla známá už jako malířka, a měly jsme výbornou učitelku dějin a zeměpisu, paní profesorku Brumlíkovou. No, s nadšením jsme poslouchaly, jak ona nám vypráví o Řecku a o Římu a o Francouzské revoluci a já jsem tohle tam slyšela poprvé. A všechno se nám zdálo hrozně zajímavý.

Taky večer, když už jsme ležely ve svých třípatrových postelích, nám naše vychovatelky četly nahlas různé knihy. Knih bylo v Terezíně málo, ale ty, co tam byly, ty se tedy četly mnohokrát. Já se nejvíc pamatuju na Bídníky, Hugo, pak hodně jsme četly Wolkera a Čapka. To byla jako naše literatura. A pak jsme se jako o tom bavily, diskutovaly a tak dále. Jinak taky naše vychovatelka byla Eva Weissová, teď žije v Anglii, nedávno jsem s ní telefonicky mluvila,  není o moc starší než my, asi o šest let, no, a ta nám vyprávěla o fyziologii člověka, jak se rodí děti a my jsme to s velkým zájmem poslouchaly, protože jsme byly velice naivní a nezkušené.

Jinak jsme směly někdy jít na procházku na Baštu, se tomu říkalo, na takový ty valy, no a tam byla normální zelená tráva, tam jsme si hrály, tam jsme zase zpívaly a to bylo pro nás velký potěšení.“

Špatné životní podmínky mimo kinderheim však často prosákly i stěny pokoje číslo 28. Stále dávaly znát, že Terezín je vlastně jen přestupní stanicí. „Nejhorší bylo, že Terezín byl vlastně jen zastávkou před tím horším, před Osvětimí. A to nejhorší byly ovšem transporty. Taky v Terezíně byl ovšem hlad. Děti měly hlad, protože jsme měli málo jídla a špatný jídlo. Nebylo dost léků, bylo hodně nemocí, a jelikož jsme byly v tom pokoji tak nacpány, tak když někdo onemocněl nějakou nakažlivou chorobou, tak to dostal celý pokoj. A začaly v Terezíně epidemie. Byl tam tyfus. Hodně dětí zemřelo na tyfus. Taky tam byla dětská obrna, žloutenka, spála a encefalitida, teda různý nemoce, a hodně dětí tam umřelo, protože nebyly léky, ačkoli tam byli lékaři z celé Evropy. Tam byli výborný lékaři, tam se taky dělaly operace, když bylo třeba, já znám hodně lidí, co tam byli operováni, ale nestačilo to, protože nebyla ani strava, ani vitaminy, ani potřebné léky.

Teda transporty. Z Terezína šly transporty na východ. Nikdo nevěděl, co to je, ale všichni se domnívali, že to není nic dobrýho a že to bude určitě horší než Terezín, který přeci jenom byl doma. To bylo jenom šedesát kilometrů na sever od Prahy. A transporty, jak jsme se domnívali, jely do Polska. Moje rodina byla v Terezíně osmnáct měsíců, půl druhýho roku. V prosinci 1943 jsme taky dostali předvolání do transportu. Já jsem zrovna byla nemocná, měla jsem tu pověstnou encefalitidu, a přímo z nemocnice jsem musela jít do transportu. No a tím vlastně pro mě Terezín končí. Ještě jsem neřekla, že v Terezíně jsem zažila hodně kultury, že tam byly divadla, že tam bylo loutkové divadlo, že se tam hrály Broučci Karafiáta, no a hlavně, že tam byla dětská opera Brundibár, která se nám všem hrozně líbila, a když jsme měli možnost si ji jít poslechnout, tak jsme to dělali. Hodně z našich přátel dětí zpívalo v tý opeře, což jsme jim tak docela záviděli, hlavně sólistům, ale opera byla opravdu krásná. Eště teď se hraje hodně, hlavně v Německu, ale po celém světě. Je to opravdu hezká opera, pohádka a s krásnou, soudobou, bych řekla dokonce moderní hudbou. No, ale musela jsem teda dál.“

Rodinný tábor B-II-b v Osvětimi

Do Osvětimi odjela Evelina v horečkách, protože když dostali předvolání, léčila se právě z encefalitidy. Její příjezd do koncentračního tábora byl jiný než u ostatních transportů. Transport z Terezína v prosinci 1943 neprocházel na rampě selekcí, a tak se všichni dostali do tzv. rodinného tábora B-II-b. „S rodiči jsme jeli dobytčákem asi tři dny do Osvětimi. Osvětim tenkrát vlastně ještě nebyl pojem. Nikdo nevěděl, co to je, ani my jsme nevěděli, kam jsme přijeli. Ale náš transport, vlastně ten prosincovej transport, byl nějakej zvláštní. Vlastně tři transporty z Terezína měly nějaký zvláštní poslání, který se zřejmě nesplnilo. A sice: obyčejně když přicházely transporty do Osvětimi, byla na nádraží selekce. Naše tři transporty, ten zářijovej, prosincovej a pak později ještě květnovej, nepodlehly žádné té selekci na rampě a byli jsme v takzvaném rodinném táboře. Rodinný terezínský tábor se jmenoval B zwei b, B-II-b, a tam byly rodiny spolu, ale nebydlely spolu. Byly zase ženské bloky a mužské bloky. Ale tam byl zase Fredy Hirsch. Zorganizoval dětský blok, což znamenalo, že děti do čtrnácti let nemusely pracovat, ale mohly být celý den v tomhle bloku, což bylo pro Osvětim něco snad zázračnýho, protože tam vůbec děti nebyly… Zase v tom dětském bloku jsme měli skupiny, různé vychovatelky, přijela tam se mnou naše betreuerka Eva Weissová, takže jsme zase byly spolu, a ještě byla moje opatrovniceZuzana Růžičková.“

Skupina, ve které byla v dětském bloku Eva Landová, se jmenovala Matate. „Tam už nebyly ani pokoje, tam se sedělo v takovým baráku, v takovým bloku jako kroužky dětí vždycky s nějakým vychovatelem. A každá skupina si dala nějaký jméno. A Matate, to je v ivrit koště. Takže jsme se jmenovali Matate. To jsme si vymysleli, to nic neznamenalo. Měli jsme zpívanou hymnu: Matate, matate – koště všechno zamete.“

I rodinný tábor měl však čekat stejný osud jako ostatní Židy. „Pak se ukázalo, že my máme takové jako kartičky, kde je napsaný: Šest měsíců karanténa, pak SB. No, co je karanténa, jsme věděli, ale co je SB, nevěděl nikdo. No, to znamenalo Sonderbehandlung. Sonderbehandlung, německé slovo, to znamená zvláštní ošetření. A zvláštní ošetření, to znamenalo zplynování. Ale to jsem se všechno dozvěděla pozdějc. Ten zářijový transport tam byl opravdu šest měsíců a po šesti měsících byl zplynován. A také zahynul Fredy Hirsch. Eště se přesně neví, a asi se to nikdy vědět nebude, zdali spáchal sebevraždu nebo jestli mu dali nějakej moc silnej lék na uklidnění a vo tom se teda píše a nikdo přesně neví, ale zahynul a bylo mu dvacet devět roků. Teda to stejné se mělo stát s námi po šesti měsících. A jelikož jsme tam byli od 15. prosince, mělo se to stát v červnu. Takže všichni se báli a mysleli si, že nás mají zplynovat v červnu, tím spíš, že přišel další transport z Terezína v květnu, s kterým zase bylo to stejný, zase žádná selekce, zase přišel celý do našeho tábora. S tímhle květnovým transportem přišla také moje babička z Terezína, můj dědeček v Terezíně zemřel. A můj tatínek zemřel v Osvětimi na tuberkulózu plic, protože musel s touhle těžkou nemocí mostit cestu, což ,bylo neslučitelný´, jak řekl ten jeho doktor.“

Selekce

Strach z plynové komory se zvětšoval. Evu a její maminku však shodou okolností zachránila selekce. „Koncem června přišla do našeho tábora skupina vysokých esesáků, jeden se jmenoval Buntrok, to si pamatuju, a říkali jsme mu Buldok a byl tam taky Mengele, který si říkal doktor. A byla selekce. Řekli, že k tý selekci mají jít všichni mezi šestnácti a čtyřiceti roky, ale mně bylo třináct a mé mamince čtyřiačtyřicet, ale stejně jsme šly a náhodou jsme byly uznány jako práceschopné. Vlastně nikdo nevěděl, co je lepší, jestli je lepší zůstat v táboře, nebo jít na tu těžkou práci, ale vždycky bylo lepší, jak jsme si myslely, bejt mezi práceschopnými. A opravdu asi tři transporty, myslím, odešly z Osvětimi na práci. Tři transporty žen, teda muži zvlášť taky šli na práci a ještě asi sto kluků, tak třicátej, devětadvacátej ročník, kterejm taky bylo míň než šestnáct, se dostalo taky ven na práci. Hodně z nich ještě teď žije a říkají si ,Birkenau Boys´. Já jsem teda šla s maminkou dál na práci, a sice přišly jsme do Frauenlageru, do toho ženského lágru, kterej také byl nedaleko, a dál nás zase třídili a poslali nás na práci do Stutthofu. Stutthof, to je taky koncentrák, ale menší než Osvětim, je to blízko Gdaňsku, nahoře na severu.“

„Práceschopné“ v zákopech

Tak unikly z místa, které později bylo v jedné knize nazváno Továrnou na smrt. Těžká práce, na kterou byly poslány, však měla ve výsledku končit pro většinu vězeňkyň stejně. Ze Stutthofu pokračovaly dále, aby hloubily protitankové zákopy proti postupující frontě. „Tam nás zase třídili a poslali nás na práce do malé vesnice, německé vesnice, která se jmenovala Dörbeck. Tisíc žen přišlo do této vesnice, tam nebyl žádnej tábor, žádnej lágr, tam byla velká louka a řekli nám, že si máme postavit stany. Dostali jsme sto stanů, v každém stanu spalo deset žen… A práce byla těžká, měly jsme dělat zákopy, a sice proti tankům. Takovej zákop je tři metry širokej a tři šedesát hlubokej. A to jsme měly vykopávat pomocí lopat, rýčů, což byla pro nás práce příliš těžká. Hodně lidí už bylo oslabeno, hodně onemocnělo, hodně umřelo.“

Poté, co ženy zákopy dokončily, byly přesunuty do polské vesnice Guttau, dnešní Gutowo. „Tam taky nebyl žádnej lágr, zase louka a stany a zase stejná práce. Ještě jsem neřekla, že jsme dostávaly denně litr polévky, ale to nebyla polévka, jak my známe polévky, nýbrž to byla taková voda se shnilými brambory, krmná řepa a věci, co jsme dřív k jídlu nepoužívaly, a hodně lidí onemocnělo úplavicí, tyfem a různými jinými nemocemi… To bylo rok 44, začala zima velice brzy, napadl sníh, byly jsme velice špatně oblečený. Ještě jsem neřekla, že nám všechno oblečení vzali v Osvětimi, měly jsme na nohou takový dřeváky, teda dole bylo dřevo a nahoře takovej hadr, a to už bylo všechno rozbitý. Já jsem například neměla už vůbec žádné boty… Tak jsme si přivazovaly slámu k nohám, ale to v tom mrazu moc nepomáhalo. Moje maminka tam umřela. Vyčerpáním a hlady. V listopadu…“

Pochod smrti

Poté, co se Evelina stala sirotkem, začala sama bojovat o život. Dřeváky z Osvětimi se jí rozpadly a bosé nohy jí v zimě omrzaly. „A koncem listopadu přišel rozkaz, že ty, co nemají boty nebo se cítí špatně, nemusej chodit do práce a můžou zůstat v táboře. Teda já jsem neměla boty a zůstala jsem v táboře, a když všichni práceschopní odešli do práce, tak nás seřadili, že nás povezou zpátky do tábora, to znamená do plynu. A to byl konec listopadu, to bylo 28. a 29. listopadu, ležel sníh a byla zima. A my jsme šly hrozně dlouho na nádraží, a když jsme přišly k nádraží, tak se ukázalo, že žádné nádraží už není, že všechno je rozbombardovaný a že Rudá armáda, ruská armáda, je velice blízko, což jsme slyšely. Už bylo slyšet dunění. Takže nám řekli, abychom šly zpátky, a zase jsme šly hodně hodin do tábora. Když jsme tam přišly, tak všichni se hrozně divili, že jsme ještě naživu, mysleli, že už jsme dávno zplynovaný. Ale to se tentokrát zase nepovedlo, ale jelikož jsem šla bosa a byl sníh, tak mi hrozně omrzly nohy. Měla jsem je úplně černé a hnisavé.“

Německý útěk a osvobození Rudou armádou

Evelininy nohy byly ve velmi špatném stavu a táborová lékařka rozhodla o jejich amputaci. Tou dobou však již byla na pochodu Rudá armáda. Cesty byly neprůjezdné, a tak ji nebylo možné převézt do nemocnice. „Přišla naše doktorka, taková paní, říkala, že je doktorka, ale říkalo se o ní, že je vlastně zubní lékařka, ale byla naše táborová doktorka, řekla: ,No, tyhle nohy, to už se nikdy nezahojí, to se musí amputovat.‘ A že jako při první možnosti mě odvezou do tábora, aby mně ty nohy amputovali. Ale cesty nebyly, tábor už snad taky nebyl, protože to už byl prosinec 44, takže já jsem zůstala v tom táboře, přišel rozkaz, aby se všichni, kdo můžou chodit, seřadili, že se půjde na západ, protože bude evakuace toho tábora.“

Evelina nemohla chodit, a tak v táboře zůstala. Němci se chtěli těch, které nemohli odvést, zbavit. Nicméně pospíchali, a tak nebyli příliš důslední. „A tady začalo, že ty Němci chtěli zničit stopy. Proto si mysleli, že ti, co zůstali, musej bejt všichni zabitý. A začali dávat injekce. Fenol. Říkali, že je to očkování proti tyfu. Já musím říct, že to dělali špatně, pospíchali a měli asi málo těch injekcí, protože na všechny se nedostalo. Ale některý měli opravdu potom takové hnisavé krvavé rány z těch injekcí. Ale jelikož já jsem byla asi v jiným bloku, kam vůbec nepřišli, zase jsem měla štěstí, a tak přišel rozkaz, aby se všichni seřadili a šli ke hřbitovu. My už jsme tam měli svůj hřbitov. A že u hřbitova čekají nákladní auta, aby je odvezly na západ. Teda ty lidi se seřadili, já jsem jenom slyšela něco, protože jsem byla úplně sama v tom bloku. Teď ani nevím, jestli tam byl ještě někdo, myslím, že ne. Já jsem chodit nemohla, zůstala jsem tam ležet a ukázalo se, že cestou na ten hřbitov skoro všechny postříleli. Některé nezastřelili, pouze uhodili pažbou do hlavy, například moje přítelkyně, bohužel už tady není mezi náma, dostala ránu do hlavy a s maminkou se vrátily ráno do tábora. Teda to byl už konec ledna 1945.“

Několik žen tedy zůstalo v opuštěném táboře. „Z Prahy nás bylo jenom pět. Dvě dívky jako já starý a jejich maminky. Jinak tam byly Litevky a Maďarky. Ty, co byly čilejší, někde našly nějaký brambory a vařily je na takových kamínkách a některý šly do vesnice žebrat. To byla polská vesnice a ti Poláci jim tam dávali chleba a myslím, že některé dokonce pozvali do kuchyně a dávali jim tam nějaký jídlo. Ale já jsem chodit nemohla, ležela jsem v tom bloku, jedla jsem, kdo mi co dá, nebo vůbec nic, ale asi 21. ledna se otevřely dveře našeho bloku, to už byly dřevěný takový stany, a tam stál mladej člověk v uniformě rudoarmejce. Rusky nás pozdravil, řekl: ,Zdrávstvujtě.‘ My jsme nepochopily, co je to zač, ale pochopily jsme, že jsme svobodný.“

Cesta na východ

Tak se Evelina dostala pod ochranu Rudé armády. Byla ošetřena a spolu s ostatními převezena do města Deutsch-Eylau, dnešní polské Iławy. „To bylo moc podivný město, lidi, co tam bydleli dřív, někam zmizeli, a sice byli tam jenom vojáci a špitály, to znamená pro raněné vojáky, a personál. Tam nás přivezli taky do nemocnice. V té nemocnici jsme se měly, bych řekla, dobře, dávali nám třikrát denně jídlo normální, teda skoro normální, byly jsme ošetřeny lékaři, ale nebyly jsme tam dlouho, protože se ukázalo, že ty místa potřebujou pro raněné vojáky z fronty. Dokonce nám řekli, že kdo chce, že může zůstat, ale ať se hlásí jako pracovní síla do ruské armády, ale jelikož ty dvě maminky těch mých dvou přítelkyň byly velice slabé a nechtěly jsme se rozloučit, tak jsme řekly, ženechceme do práce, a tak řekli, že musíme jet kousek dál na východ. Jelikož jsme chtěly do Prahy, pochopily jsme, že se zase od Prahy vzdalujem. Jely jsme vlakem, sanitní vlak to byl, asi tři týdny. Ve vlaku to bylo taky moc pěkný, podle nás, zase tam byly třípatrové postele, bílé ložní prádlo, třikrát denně teplé jídlo, měly jsme možnost se mýt v takový umývárničce a byly jsme ošetřeny lékařem.“

Ten lékař se jmenoval Mojsej Ionovič Mer, ruský Žid z Leningradu, a jeho původní specializace byla pediatrie. „Pořád se bavil s maminkama těch mejch přítelkyň Marty a Anity, ale zajímala jsem ho já. A on řekl, že jelikož jsem zůstala sama, že mě chce adoptovat. Že žije v Leningradě, že jeho manželka je klavíristkou a že by si mě jako vzal do rodiny. Já jsem to nejdřív vůbec nebrala vážně, zaprvé jsme mu špatně rozuměly, on teda uměl trochu německy a my taky jsme uměly trochu německy. Rusky jsme neuměly a von zase česky neuměl. Já jsem řekla, že ne, že já chci domů do Prahy. Načež on řekl: ,Ale nemáš žádnej domov v Praze.‘ A říkal, že přijdu do sirotčince a co bych tam dělala, a jelikož cesta byla dlouhá, tak mě přemluvil.“

Po třech týdnech přijeli do Syzraně, dnešní Samary, kde dívky opět odvezli do nemocnice. Doktor Mer musel odcestovat, ale protože Evelinu nechtěl ztratit, dohodl, že když budou ženy opět někam stěhovat, ji tam nechají. Odjel a asi za dva týdny kamarádky Evy odvezli do nemocnice do Kujbyševa.

Sama v Syzrani

Tak se Evelina najednou ocitla sama v cizí zemi, jejíž jazyk neovládala. Začátky proto byly velmi těžké. V té době si do nějakého sešitu účetního začala psát deník. Papír byl tehdy vzácností. „A všichni odjeli, bylo nás asi třicet, a já jsem zůstala v tý Syzrani sama. Což, bych řekla, bylo jedno z velice špatných období, protože jsem nerozuměla, neuměla jsem číst, ani psát, nemohla jsem s nikým mluvit. Teda, dostala jsem postel, noční stoleček, třikrát denně jídlo, to bylo všechno v pořádku, ale byla jsem tam cizí. Ale postupně se to taky zlepšilo, protože tam byla jedna velice milá paní doktorka, která si mě brala někdy domů a bydlela v rodině, kde byla dívka mého věku. Tak jsme se seznámily, já jsem se začala učit trochu rusky, už jsem uměla některý písmena, už jsem uměla trochu číst, chodily jsme na procházky s ní, dokonce do biografu.

Takže ale trvalo to dlouho, byla jsem v tý Syzrani asi čtyři měsíce a měli všichni dojem, že snad si to ten pan doktor Mer si rozmyslel nebo co. Ale ukázalo se, že on asi přemlouval svou manželku, která nebyla připravená na tohle. Jako taky nebyl lehkej život po válce a to byla ještě válka náhodou, válka končila v květnu a my jsme přišly do Syzraně v dubnu. Ale končilo to tím, že von poslal telegram, aby mě poslali do Leningradu.“

Nový domov – Leningrad

Tak Evelina vyrazila ze Syzraně do Leningradu. Její cesta však rozhodně nebyla snadná. „A já jsem pospíchala, protože jsem si myslela, že prvního září začíná škola, že bych jako už měla zase chodit do nějaký školy. A opravdu, 31. srpna jsem přijela s nějakou rodinou, zase docela náhodou, která taky jela do Leningradu, jsem přijela do Leningradu. Ještě musím říct, že jsme přestupovali v Moskvě, kde jsme neměli ani jízdenku, ani potřebný povolení, ale náhodou se ukázalo, že jede zase nějakej nákladní vlak, kam se může bez jízdenky a bez povolení. A tak jsme s tou rodinou, ani nevím, jak se jmenovali, jsme tam vlezli a čtyřiadvacet hodin jsme jeli z Moskvy do Leningradu.“

Evelina poslala telegram, který však nebyl nikdy doručen, a tak přijela do Leningradu na nádraží, kde ji nikdo nečekal. „Vystoupila jsem 31. srpna 45, pršelo, bylo takový divný počasí, tak jsem si myslela: Co tady dělám? Proč jsem vlastně tady? Ale ten hodnej pán, kterej mě přivez, mě doprovodil podle adresy, kterou jsem měla, a tam se moc divili, protože nedostali žádnou zprávu. Já jsem řekla, že jsem ze Syzraně, a přijali mě, bych řekla, velice vlídně, velice srdečně, ale měli tam taky své starosti. Rodina bydlela ve společném bytě. Měli pokoj čtyřiadvacet čtverečních metrů, čtvrt pokoje bylo křídlo, piáno, a nebylo vlastně pro mě žádný místo.“

Evelinu adoptovali, a tak přijala jméno nových rodičů. O své minulosti však měla zakázáno hovořit. Bylo to zčásti i z bezpečnostních důvodů, protože nálada v tehdejším Sovětském svazu byla silně antisemitská. Evelina chtěla především začít nový život a konečně se vrátit do školy, kterou musela na dlouhé roky opustit. „Řekla jsem, že se chci učit, že chci do školy. Načež řekli, ženemůžu jít do školy, protože zaprvé neumím rusky a zadruhé nemám tu potřebnou přípravu. Ale tenkrát se ukázalo, že v Leningradě je taková škola pro dálkově studující. Protože bylo hodně lidí, dětí, teda mladistvých, co neměli patřičné školy kvůli válce, tak jsem se dostala do týhle školy, tam jsem chodila pro úkoly a učila jsem se samostatně doma. Ale taky musím říct, že byli velice vstřícný a dali mně učitelku, ke který jsem chodila domů a která mě doučovala matematiku a ruštinu. A já musím říct, že jsem se velice snažila, protože jsem chtěla chodit do normální školy. A to se mi povedlo a příští rok, už v roce 46, jsem šla do normální ruské školy. Ovšem škola ruská je těžká, tam se musí hodně učit a nebrali žádnej zřetel na to, že já vlastně rusky neumím a že jsem měla takovej osud, že jsem už dlouho nebyla ve škole. Takže jsem se učila velice špatně, což mě mrzelo, protože jsem byla vždycky chytrý dítě, a najednou jsem byla mezi těma velice špatnýma žákama. Ale povedlo se mi to a školu jsem ukončila dobře, dokonce jsem dostala stříbrnou medaili. a to jsem se velice snažila. Protože se vědělo, že kdo má tu stříbrnou nebo zlatou medaili, může jít na libovolnou vysokou školu bez zkoušek.“

Krom toho Evelina postupně nacházela nové přátele a začala navštěvovat i kulturní akce. „No, na začátku skoro nic a pak postupně čím dál tím víc, protože tam bylo hodně možností, krásných koncertů, divadla, muzea, kultury tam bylo hodně a byla přístupná, protože vstupenky nebyly drahý, studenti dokonce chodili na koncerty a do divadel.“

Dopis Stalinovi

Evelina se těšila, že díky stříbrné medaili se bez problémů dostane na vysokou školu a obor, po němž toužila: na slavistiku. „A já jsem si řekla, že půjdu študovat slavistiku, protože jsem pořád doufala, že se ještě někdy dostanu do Prahy. Ovšem byl rok 50 a univerzita nebrala Židy, především na tyhlety fakulty, kde, jak říkali, potřebují také ty pracovníky na diplomatické mise a Židy tamnepotřebujou, protože nejsou důvěryhodný. Takže jsem se nedostala na fakultu, kam jsem chtěla, dokonce jsem napsala dopis Stalinovi. Já jsem si myslela, že se stala nějaká chyba, že já se tak dobře učím a že mě nevzali. A dokonce za půl roku jsem dostala odpověď, z kanceláře teda, že bylo moc lidí na tu fakultu, a proto se tam všichni nedostali.“

Nevraživost vůči Židům se začala prohlubovat, a tak Evelina a její nová rodina opět pocítily strach. Proces s židovskými lékaři v roce 1953, který měl odstartovat Stalinovu antisemitskou kampaň, měl odhalit tzv. sionistické spiknutí a měly nastat rozsáhlé deportace Židů na Sibiř. „To bylo v roce 53, to už jsem študovala, no, to byla katastrofa. Protože ten můj adoptivní otec byl taky lékař, tak hrozně se báli… A vopravdu to vypadalo na to, že ty Židy mají vyvézt někam do Birobidžanu, na čínskou hranici. Jako zachránit je před národem, kterej se na ně zlobí kvůli tomu, že zabili tolik těch osobností komunistických, ale to všechno bylo vymyšlený. A tím, že umřel Stalin včas, v březnu 53, tím to bylo všechno ukončeno. Ale tenkrát jsme si mysleli, že se to všechno dělá někde na jiných místech a že Stalin o tom neví.“ O tom, že celý proces byla Stalinova práce, se dozvěděli po jeho smrti v roce 1953, a pak především z Chruščovova otevřeného dopisu z roku 1956.

Od slavistiky ke germanistice

Na slavistiku ji tedy nevzali, měli však stále volná místa nejprve na hispanistice a ironií osudu později, když byla hispanistika zrušena, dostudovala Evelina na germanistice. „Ale jelikož jsem nechtěla ztrácet zase rok, tak jsem šla na jinou vysokou školu, ale tam nebyla slavistika, tam nebyla čeština, tak jsem studovala španělštinu, což se mi taky líbilo, ale pořád jsem se cítila uražena, že jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla, když jsem pro to tolik udělala. Když jsem udělala šest semestrů tý španělštiny, tak se ukázalo, že fakultu zavřeli, že španělština už není. Ale jelikož jsem chtěla ukončit studium, tak řekli, že můžu študovat dál buďto angličtinu nebo němčinu, co líp umím, protože zůstávaly jenom dva roky. Tak jsem študovala dál němčinu, kterou jsem se kdysi učila ve škole. A v roce 55 jsem ukončila univerzitu jako filolog germanista a učila jsem němčinu. Všichni se hrozně divili, proč já jsem šla na tu germanistiku, ale stalo se to vlastně náhodou. Ale musím říct, že toho nelituju, že se mi tam vlastně líbilo, že to studium bylo zajímavý.“

Vlastní rodina

V desáté třídě základní školy poznala Evelina svého budoucího manžela, rovněž Žida, Semjona Naimarka, který v té době studoval prvním rokem architekturu. Později se opět potkali a nakonec si jeden druhého zvolili jako životního partnera a v roce 1953 se vzali. V roce 1956 se jim narodila dcera Irena a syn Viktor v roce 1963.***** Narazili však na jeden z hlavních problémů tehdejšího Sovětského svazu – na nedostupnost bydlení.

„Během studia jsem se vdala, a sice už po třetím ročníku, a můj manžel byl tenkrát ještě student architektury. Neměli jsme kde bydlet, měli jsme takovej kumbál v předsíni, v tom bytě u Merů, bez okna, bez větrání a velikej byl pět metrů sedmdesát pět centimetrů čtverečních. Ani neměl šest metrů, to je podle výměru. No, tam jsme bydleli. Voba jsme doštudovali, já jsem začala učit na škole, no a narodila se nám holčička. A jelikož jsme zase neměli kde bydlet, tak jsme, myslím, asi dva měsíce bydleli u rodičů manžela, který měli taky jenom jeden pokoj, a pak jsme si pronajímali byt u mé spolužačky, která odjela na práci někam na sever. Ale neměli jsme pořád svoje bydlení, což nám hrozně vadilo, až v roce 58 jsme náhodou od práce manžela dostali pokoj, taky ne byt, pokoj ve společnym bytě v centru města a to už byl jako náš pokoj, měli jsme na to dekret. A tam jsme bydleli osm roků. A tam se narodil náš syn v roce 63, tak jsme měli dvě děti, jenom jsme neměli byt a neměli jsme peníze. Jinak jsme měli zaměstnání, měli jsme dokonce i chůvu, protože nebyla školka, ale až v roce 66 se nám podařilo vstoupit do družstva a koupit si byt. To bylo už v roce 66, třináct roků po svatbě.“

Zpátky do Prahy

Přestože měla rodinu, kterou velmi milovala, přestože měla nový život, nedokázala Evelina zapomenout. Na ruce měla stále vytetované číslo z Osvětimi: 71266. Zároveň ji trápil stesk po milované Praze. „No, já jsem pořád chtěla do Prahy, ale bylo třeba povolení a vízum a pozvánka, ale to já jsem neměla, a když jsem přišla na tu policii, to se jmenovalo OVIR, a řekla jsem, že bych chtěla do Prahy, tak mi řekli: Ne, pro vás platí všechno jako pro všechny, musíte mít pozvání příbuzných nebo bejt v nějaký skupině.“

V roce 1959 objevila Evelina v knihkupectví knihu, která jí otevřela cestu domů. „Ale v roce 59, myslím, jsem náhodou v prodejně Knihy demokratických zemí koupila knihu, která se jmenovala Továrna na smrt, kterou napsali Erich Kulka a Otto Kraus. Ta kniha ještě existuje, takový dokumentární svědectví. A tam bylo všecko popsaný, o Terezíně a o tom našem B-II-b, o tom našem lágru a já jsem těm autorům napsala dopis [viz Dodatečné materiály – pozn. MN], kterej tady [v Československu] uveřejnili. A voni mně poslali pozváni, tak jsem přijela do Prahy v roce 60. Tady jsem se setkala s lidma, který přečetli článek, který uveřejnil Erich Kulka, s děvčaty z našeho pokoje [28], který jsem znala z lágru, jsem se tenkrát sešla.“

Nemilým zjištěním však bylo, že Evelina byla prohlášena československými úřady za mrtvou.****** „Taky s příbuznýma vzdálenýma [jsem se setkala] a hrozně se mi to tady líbilo. Ale ukázalo se, že moji vzdálení příbuzní tady všechno dědili po mně. Nic mi nechtěli dát, pak jsme se hrozně dlouho soudili a chatu jsem teda dostala, za což mě udali, že špatně mluvím o Sovětském svazu. Ale oni mně řekli, že když na nich budu chtít tu chatu, že mě udají, já jsem to věděla. Ale myslím, že nic se nestalo, ptali se u nějakých mých přátel, známých, ale nic z toho nebylo, takže tohle dopadlo zase dobře.“

Do Prahy pak Evelina jezdila skoro každé léto se svou rodinou a dvakrát i s manželi Merovými. „Oni tady byli dvakrát v létě na návštěvě. Nejdřív byli proti tomu celýmu, pak byli tady, moc se jim tady líbilo, byli jsme s nima na procházce… To bylo v roce 63, myslím, a pak v 68. tady byli ještě jednou.“

Evelina mezitím učila na vysoké škole v Leningradě němčinu. „Já jsem pracovala na vysoký škole, učila jsem němčinu, na Akademii umění v Leningradě, teď Sankt Petěrburgu, a v roce 95 jsem šla do důchodu. V roce 85 náhle zemřel můj manžel… Můj syn emigroval do Německa. Dcera zůstala v našem koupeném bytě v Petěrburgu. No a já jsem se pořád chtěla vrátit do Prahy. Což se mi povedlo.“

Návrat do Prahy však nebyl jednoduchý. „To bylo v roce 1991, padesát roků od transportů. Transporty začaly 41. Byla tady taky jedna [dívka] z médií, myslím, že z Mladé fronty, jmenovala se Pavlová, nevím, jestli tam ještě pracuje... Byly jsme s ní někde v kavárně. A zase jsem jí tam celej příběh vyprávěla, ona to pak dala do novin, celou stránku i s fotografií, a když jsem jí provázela k tramvaji, tak jsem jí jenom tak vyprávěla, že bych jako chtěla bydlet zase v Praze a že jsem napsala panu prezidentu Havlovi, ale že odpověď jsem nedostala. Načež ona to tam taky napsala. A načež zavolali z kanceláře a řekli, abych šla na Prahu 2 tady, kde jsme bydleli dřív, aby mně dali nějaké přístřeší. No, pak to trvalo ještě asi rok, no a pak jsem našla tady tuhle garsonku, která byla v hroznym stavu. Bylo všechno černý, pavučiny, tak čtyřicet roků tady nikdo neopravoval, nemaloval, ale já jsem už několikrát to tady upravovala. Tady nic nebylo – žádná kuchyň, nic, ale já jsem si myslela, že to není ubohý. Je to hezký, je to trochu malý. Jsem tu ráda.“

Paní Merová nyní bydlí v Praze, navštěvuje však často své děti a vnoučata v Německu i v Rusku. „Teď jezdím někdy do Frankfurtu, někdy do Petěrburgu, teď jsem tam byla před týdnem zrovna, v Rusku. Mám dceru, syna a vnoučata. Dvě vnučky… Všichni jsou architekti… Vnučka už taky… Dcera mluví velice dobře česky, dokonce dělá nějaký překlady, ale já jsem je nijak neučila, oni sem jezdili, četli něco. Dcera mluví velice dobře česky a syn taky rozumí. Mají velice rádi češtinu. Vnučka velice dobře mluví česky, to nevím vodkaď, čte česky Švejka, ta z Petěrburgu. Ta z Německa, ta umí jenom německy a rusky, ale to je taky výhoda, že už umí dvě řeči. Ve škole mají franštinu a angličtinu, teď dokonce i španělštinu, takže čeština už se tam nějak nevešla.“

Kdo byl horší?

Během svého života paní Merová prožila dvě diktatury, přemítá, lze-li je srovnat. „Ale jo, jde, docela jde. Jak bych to řekla. Němci to měli líp zorganizovaný, s takovou tou přesností německou, kdežto Rusové taky zabili hrozně moc lidí úplně nevinně, ale nebylo to tak přesně… Jak bych to řekla? Aspoň o tom otevřeně nemluvili. A kdežto u Němců to byla vopravdu státní politika. No, pak v Rusku byly ty lágry ještě předtím než v Německu, tak nevím, kdo od koho se učil. No, obojí bylo hrozný… O těch ruských lágrech jsem se dozvěděla vlastně pozdějc. Hlavně když jsem přečetla Solženicyna.“

Ve svém volném čase jezdí také po českých i německých školách a pořádá besedy s dětmi. „Já to povídám velice, bych řekla, jemně. Žádný ty horory, žádný to… Ale myslím, že to vnímají dobře, protože ono to nejde vysvětlit tak docela a taky to není třeba, aby věděli, jak se mučilo. Ale jako tu zásadní ideu toho, že jeden chce vyhubit celej národ, tak to, myslím, oni chápou. Někdy jsou docela chytrý otázky, někdy dětinský.“

Poznámky:

*Materiály z koňských žíní – společnost Landa. (BRENNER-WONSCHICKOVÁ, H. Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití v Terezíně. Brno: Barrister & Principal, 2007, s. 136.)

** BRENNER-WONSCHICKOVÁ, H. Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití v Terezíně. Brno: Barrister & Principal, 2007, s. 136.

*** BRENNER-WONSCHICKOVÁ, H. Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití v Terezíně. Brno: Barrister & Principal, 2007, s. 137.

**** ONDŘICHOVÁ, L. Příběh Fredyho Hirsche. Praha: Institut terezínské iniciativy, 2001, 113 s. ; http://www.ceskatelevize.cz/porady/211452801390011-neznami-hrdinove-pohnute-osudy/

***** MEROVÁ, E. Opožděné vzpomínky. Životopis, který se nevešel na jednu stránku. Brno: Barrister & Principal, 2009, 155 s.

****** BRENNER-WONSCHICKOVÁ, H. Děvčata z pokoje 28. Přátelství, naděje a přežití v Terezíně. Brno: Barrister & Principal, 2007, s. 275.

Zdroje:

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2