Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Eva Melmuková (* 1932  †︎ 2022)

• narozena 25. února 1932 v Římě

• otec Oto Šašecí představitelem ČSR v Mezinárodním ústavu zemědělském v Římě

• po roce 1932 se přestěhovali do Čech

• vystudovala Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

• od roku 1954 působila nejprve jako vikářka a později farářka v evangelickém sboru na Smíchově

• otec na podzim 1957 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• v prosinci 1957 pamětnici režim odebral státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti

• v říjnu 1958 získána ke spolupráci jako agent s krycím jménem „Smíchovská“

• úkoly od Státní bezpečnosti ale odmítala plnit

• Státní bezpečnost s ní ukončila spolupráci v roce 1961

• až po 29 letech se mohla vrátit k činnosti farářky

• v roce 1989 stála u zakládání Občanského fóra v Telči

• vyhrála první svobodné volby do zastupitelstva města

• roku 1990 se habilitovala na ETF UK

• v roce 2022 žila v Telči

• zemřela 5. listopadu roku 2022

Tok politických událostí začala Eva Melmuková zobrazovat v básních, první z nich spojila s komunistickým převratem 1948. Verše vznikaly na základě pomyslné poptávky a měly posilovat lidi během komunistické diktatury v padesátých letech dvacátého století. K mladé autorce se tak například dostala i báseň „Balada o hromádkách“, zaměřená proti komunisty oceňovanému děkanu Hromádkovi. Právě onu báseň zabavili později vyšetřovatelé Státní bezpečnosti (StB) při zatýkání Evina otce Oty Šašecího. Použili ji pak jako jeden z kompromitujících materiálů pro navázání spolupráce s Evou Melmukovou.

StB na ni vytvářela tlak v době, kdy jí komunistický režim odebral státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti a nesměla dělat svou práci farářky. Psal se rok 1958 a její otec tehdy trpěl ve vězení a matka se starala o starou babičku. Evě Melmukové estébáci při celodenním výslechu nepokrytě vyhrožovali.

„Víte, tatínka už nikdy neuvidíte a kdoví, jak to s ním dopadne. Zdravý není a ve věznici v Ilavě nevydrží. Máte starou babičku, taky nevydrží, takže se s nimi rozlučte,“ vzpomíná na psychický teror estébáků. Tvrdili jí, že když s nimi nezačne spolupracovat, oddělá všechny své blízké.

„Říkali: ‚My vás nemusíme mučit, ale se známými se taky nesetkáte a s přáteli taky ne. Pochopte, my to myslíme dobře. Mohla byste dělat nějaké ohromně dobré věci. Někomu pomoct,‘“ dodává Eva Melmuková. „Buď vám vyhrožovali, nebo se vás snažili na něco nalákat.“

Věděli, že taťka je na tom špatně

Evu Melmukovou si pozvala StB do svého sídla v Bartolomějské ulici, kdy žila doma jen s maminkou a skoro devadesátiletou babičkou. Na výslechu ji drželi čtyřiadvacet hodin. „Chtěli mě získat ke spolupráci, že mi dají papír a mám ho podepsat. Nechtěla jsem a řekli mi: ‚Tak vy už se nedostanete ven!‘ Povídám, tak hold se nedostanu ven, ale tohle já nemůžu udělat,“ prohlašuje pamětnice. „A teď se hledal kompromis. Říkala jsem jim, že napíšu maximálně něco, co si napíšu sama. Snažila jsem se, byla jsem už hodně vynervovaná z celodenního výslechu. Musím říct, že mě nemlátili, i když to bylo všelijaký. Spíš mě vydírali psychicky, poněvadž věděli, že taťka je na tom ve vězení špatně. A že babička je stará a není schopná bez mamky fungovat. A že lehce můžou oddělat celou rodinu.“

Státní bezpečnost ukončila s Evou Melmukovou spolupráci v roce 1961. Po třech letech se pro tajnou komunistickou policii ukázala jako bezcenná, jelikož odmítala plnit její úkoly. „Nedělala jsem, co po mně chtěli. Na nikoho jsem nic neřekla, nic jsem neodhalila. Viděli, že jsem jako agent k ničemu, že prostě neexistuju. A pak, když jsem se vdala a odstěhovala z Prahy, jsem věděla, že jsem zachráněná, že mě nepřepadnou někde před barákem,“ upozorňuje.

Za tři roky ji StB dostala na 11 schůzek. Popisuje jednu z nich: „Šla jsem domů z práce a stálo tam černé auto, nenápadní pánové mi ukázali, že si mám sednout. Jeli jsme směrem nahoru k Ruzyni a tam si se mnou povídali o schůzi. Pak mně řekli, že je zima, zatáhli mě do Savarinu a že mi dají kafe se zákuskem. Říkala jsem, že nic nechci, ale oni to stejně objednali. To bylo jednou, ale v žádným případě jsem s nimi už nešla do žádné místnosti. Ale stejně jsem tenkrát nevěděla, já prostě nevěděla, že někdo nebude stát za rohem a nenaloží mě do auťáku, když jsem šla třeba z prádelny. Ani jsem neměla možnost telefonicky mamku upozornit, že nepřijdu domů.“

Za protektorátu jsme žili duchem první republiky

Eva Melmuková, rozená Šašecí, se narodila 25. února 1932 v Římě. Její otec Oto Šašecí tu totiž za první republiky působil jako představitel ČSR v Mezinárodním ústavu zemědělském. Bohužel novorozené Evičce nesvědčilo podnebí v Římě a onemocněla nebezpečnou bronchitidou. Matka Marie se s ní proto musela v zimě vrátit na studenou Vysočinu do své rodné Jihlavy, kde rodiče Papežovi vlastnili v ulici Matky Boží pekařskou dílnu a obchod. Tam se dívenka vzápětí uzdravila. Otec Oto se poté také vrátil do ČSR a začal pracovat na československém ministerstvu zemědělství v ekonomickém odboru, což mělo za následek přestěhování Šašecích do Prahy na Smíchov, tehdy se podobal spíše venkovu.

Od útlých let navštěvovala Eva zdejší tělocvičný spolek Sokola a výchova v duchu vlasteneckém ji doprovázela i po čas německé okupace. „Rodiče mi věřili už jako malému dítěti. Taťka si mě vzal na kolena, maminka seděla vedle a poslouchali jsme vysílání zahraničního rozhlasu. Dodnes pamatuji na cedulku s nápisem, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí. Rodiče nikdy nenapadlo, že bych někde něco řekla, věřili mi.“

V květnu 1942 skládala přijímací zkoušky na gymnázium, při cestě domů pozorovala přes Jiráskův most uzavírku Resslovy ulice, kde mezitím v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje zápolili s německou přesilou příslušníci výsadkové operace Anthropoid. Podobné střípky vzpomínek pochází i z prvních poválečných dnů, kdy na Václavském náměstí zahlédla německé muže obnažené do půlky těla, kteří za dozoru muže s bičem odklízeli sutiny.

Těsně po osvobození Prahy, 13. května 1945, se konala slavnostní konfirmace Evy Šašecí, která proběhla v evangelickém sborovém domě na Smíchově a odehrávala se v neobvyklé atmosféře. V ulicích stály ještě nahromaděné barikády a všude, kam člověk pohleděl, se válela suť. Nastalo období, v němž doznívaly rány druhé světové války a zároveň začínala nadšená chvíle, která se ve skutečnosti rychle kazila.

Táta byl u toho, když ministra Majera vláčeli po schodech

„Většina z nás si myslela, že Sověti se zcivilizovali. I můj taťka a jeho přátelé si to připouštěli. Věřili, že tyhle lidi přinesou něco nového a Sovětský svaz se zdemokratizuje. V první chvíli jsme nechtěli věřit, že kolem nás začali mizet lidi, které jsme dobře znali. Doktor Djukov, bělogvardějec, kterého jsme s rodiči navštěvovali, najednou nebyl, sebrala ho NKVD,“ vzpomíná Eva Melmuková. Měla výhodu, že otec se svými přáteli a kolegy z ministerstva často hovořil před ní, tedy s problematikou zemědělství se seznamovala už v mladistvém věku.

Poválečný československý ministr zemědělství Július Ďuriš si ještě před komunistickým pučem pozval Otu Šašecího, přesvědčeného člena sociální demokracie. Zkoumal a prověřoval si lidi, na které se bude moct po chystaném komunistickém převratu spolehnout. „Řekl mu: ‚Tak vy, pane Šašecí, povedete nyní stabilně část ministerstva za předpokladu, že s námi budete úzce politicky spolupracovat.‘ Načež taťka úzce spolupracovat politicky nechtěl – a od té doby se to celé otočilo,“ vypráví Eva Melmuková.

Sociálně demokratická strana se rozeštvala pod komunistickým tlakem sama mezi sebou a zradil ji samotný předseda Zdeněk Fierlinger. Rozeběhlo se obsazování jednotlivých pozic na ministerstvech a komunisti v čele s Gottwaldem drželi v rukou celý aparát. „Když přišel únor 1948, taťka byl u toho, jak milého Václava Majera, ministra výživy, vysloveně táhli po schodech a vyhazovali ho ven.“

Maminka se u soudu vrhla na příslušníka bezpečnosti

Po tomto zážitku bylo Otovi Šašecímu jasné, že nyní se jedná jen o chvíle, kdy na řadu přijde likvidace jeho osoby. Obratem vyhledal neurologa, který ho uznal pracovně neschopným. Vyměřený invalidní důchod sotva postačil na obživu rodiny, o to méně, když ještě Eva v té době začínala studovat bohosloveckou fakultu.

Komunistická strana ale na inženýra Šašecího nezapomněla. Na podzim 1957 došlo v bytě Eviných rodičů k jeho zadržení a dalších více než deset měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Zkonstruované vyšetřování neslo název „Kooperativa“ a komunistické justici se do obžaloby náramně hodila osoba s takovou minulostí, když navíc působila v Římě.

Soudní přelíčení se konalo na Pankráci, kam se svou maminkou přišla i Eva. „Když maminka viděla, jak taťka vypadal, protože na první pohled bylo vidět, že není zdravý, tak maminka přiskočila k tomu příslušníkovi, co ho přiváděl, a pronesla: ‚Co jste mi s ním udělali?‘ Přesto nás pak do síně pustili a my si mohly dozadu sednout. Začalo přelíčení, během něhož zazněly výpovědi, když najednou předseda soudu zahlásil: ‚Přerušujeme líčení! Pokud ta soudružka v poslední řadě nepřestane zapisovat, přelíčení nebude pokračovat.‘ A tou soudružkou jsem byla já,“ vzpomíná Eva Melmuková.

Otu Šašecího odsoudila komunistická justice ke třem rokům, které si odseděl na Slovensku v Ilavě a na svobodu se dostal po prezidentem vyhlášené amnestii roku 1960. Po propuštění se živil jako hlídač parkoviště na Smíchově a před nástupem normalizace se ještě stihla vyřídit jeho žádost o soudní rehabilitaci.

Eva Melmuková po studiích na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nastoupila od prosince 1954 jako vikářka Českobratrské církve evangelické v Praze na Smíchově. Mladá duchovní přitahovala zájem a na bohoslužby přijíždělo ze všech koutů Prahy až na 400 účastníků, čemuž komunisté nehodlali přihlížet. Přeobsadili zastoupení staršovstva smíchovského sboru a narušili vztahy uvnitř. Výsledkem tohoto počínání mělo být odstranění Evy Šašecí z možnosti volby za farářku, což by zajistilo její další činnost na Smíchově. V prosinci 1957 obdržela od synodní rady oznámení, že státní správa jí odebírá souhlas k vykonávání duchovenské činnosti s okamžitou platností.

Spadla jsem do klece mezi tygry

Jak ukazují archivní materiály, které se shodují s výpovědí Evy Melmukové, při zatčení jejího otce došlo v rámci domovní prohlídky k zabavení básní, potažmo protistátních letáků, které Eva sama sepisovala nebo si je předávala s důvěrně známými lidmi. Na základě tohoto zabaveného kompromitujícího materiálu obdržela Eva Melmuková předvolání k výslechu, aby se 2. října 1958 (v době, kdy si její otec odpykával trest ve věznici Ilava na Slovensku) dostavila do budovy Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Výslech trval 24 hodin a během něho vyšetřovatelé přistoupili k navázání spolupráce s agentkou Evou Melmukovou.

Jak sama tvrdí, dokument o přímé spolupráci vyšetřovatelům nepodepsala, neboť došlo k sepsání jejího vlastního prohlášení, což dokazuje i písemný záznam z výslechu obsažený ve svazku (arch. č. TS-529343 MV). „Stáli nade mnou a hádala jsem se s nimi o každé slovíčko. Snažila jsem se to psát podmiňovacím způsobem. Nechtěla jsem být tím, kdo je jimi veden, ale jako někdo, kdo nějakým způsobem věc drží částečně ve své linii. Po celodenním psychickém nátlaku, vydírání skrze rodinu, pro mě nebylo vůbec jednoduché dát dohromady takové prohlášení, ale bylo to nutné i proto, abych se dostala ven a mohla varovat ohrožené přátele,“ vysvětluje Eva Melmuková.

Podle informací obsažených ve svazku (arch. č. TS-529343 MV) podal o necelé tři roky později, v květnu 1961, 3. odbor III. správy ministerstva vnitra návrh na ukončení spolupráce s agentkou Evou Melmukovou: „V průběhu spolupráce bylo uskutečněno jen jedenáct schůzek v důsledku toho, že spolupracovnice odmítala plnění úkolů, odvolávala se na pracovní zaneprázdnění a později se provdala a odstěhovala do Stříbra.“

Eva Melmuková dodává: „Když jsem sepisovala prohlášení, věděla jsem, že mě můžou chytnout do týdne, když budou chtít. Nebo můžou začít zuřit, když neplním úkoly. Jenže pro mě nebylo možné překročit určitou hranici. Nedalo se jít dál, tohle bylo mé maximum, protože bych jako člověk přestala existovat. Věděla jsem, že jsem spadla do klece mezi tygry, kteří se mě a další snaží sežrat. To, co po mně chtěli, jsem nedělala a viděli, že jako agent jsem jim naprosto k ničemu.“

Dálkově vystudovala univerzitu a získala doktorát

Spolu se svým manželem Jiřím a synem Petrem se roku 1963 přestěhovali ze západu Čech na Vysočinu, kde Jiří pak působil jako farář Farního sboru Československé církve evangelické (ČCE) Velká Lhota u Dačic včetně administrace Farního sboru ČCE ve Slavonicích (později v Telči). Po odebrání státního souhlasu prošla Eva Melmuková zaměstnání nejrůznějšího zaměření, pracovala například v Osvobozené domácnosti nebo jako referentka Koh-i-nooru v Dačicích či pracovnice městského muzea.

Po složení další maturitní zkoušky na střední průmyslové škole potravinářské technologie ve studiích pokračovala a dálkově vystudovala etnografii a folkloristiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získala doktorát. Převážnou část normalizace strávila ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském v Praze, a to až do chvíle, kdy ji postihla celková mrtvice. Jako invalidní důchodkyni jí bylo v roce 1986, po 29 letech zákazu, znovu dovoleno působit jako farářka.

V roce 1989 stála u zakládání Občanského fóra v Telči a následně se účastnila polistopadových vyjednávání. První svobodné volby do zastupitelstva města Eva Melmuková vyhrála. Roku 1990 se na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy habilitovala a pět let přednášela církevní dějiny.

Roku 1991 vydala své texty „Ohlasy padesátých a šedesátých let“ – básnický časosběr zachycující otřesné události, vycházející z vlastních zkušeností autorky. Soubor vyšel za účelem snazší orientace polistopadové společnosti v padesátých letech. Po zpřístupnění archivů StB zjistila, že její jméno se nachází mezi dohledanými agenty a vyzvala vyšetřovatele ke konfrontaci, k čemuž nikdy nedošlo.