Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Matulák (* 1927)

• dětství prožil v předválečném Terezíně

• odsun z Terezína v roce 1942

• pamětník Pražského povstání 1945

• pamětník bombardování Kralup nad Vltavou na jaře roku 1945

• soukromě podnikal v autodopravě až do roku 1958

• odsouzen na 18 měsíců za neoznámení bratrových příprav útěku za hranice

• vězněn 11 měsíců

• dlouholetý motocyklový závodník

Jak se dostali do Terezína

Otec maminky Jiřího Matuláka, rozené Pospíšilové, byl olejářský mistr. Vždy, když se někde postavila továrna, jezdil zaučovat nové lidi. Za prací s ním jezdila celá rodina a procestovali tak několik zemí. Maďarsko, Anglii... Nakonec skončili v Rusku, kde dědeček Pospíšil zemřel na následky své práce.

„Ten olej tenkrát vařili z ryb.“

Když v roce 1917 došlo v Rusku k převratu, byla matka Jiřího Matuláka se svojí matkou a dvěmi sestrami poslána sovětskou vládou na Sibiř, protože nebyly ruské národnosti.

„Všechny, kdo nebyli Rusové, na Sibiř!“

„To mi matka vyprávěla, že tam byl ten Džugašvili. Ten odtamtud utekl, a že někde získal od toho Stalina ty papíry. Jestli ho zabil, nebo ne, to už nikdo neví.“

Na Sibiři zemřela jedna ze sester na souchotiny. Jakmile se to v Rusku trochu srovnalo a nebyl tam takový zmatek, tak je pustili. Všechny tři ženy nakonec převážně pěšky dorazily do Terezína u Litoměřic.

V Terezíně matka Jiřího Matuláka začala pracovat v hotelu Záložna v kuchyni, bylo jí asi šestnáct let. Zde se také kolem roku 1924 seznámila se svým pozdějším manželem Janem Matulákem, který hotel zásoboval. Byl ukrajinské národnosti a s nikým jiným v hotelu se nedomluvil. Nikdo mu nerozuměl.

„Zavolejte Madlinku, ta umí řeči. Tak Madlinka přišla, popovídali si a za čas jsem se narodil já...“

Dětství a rodina

Jiří Matulák se narodil 21. 8. 1927 v Terezíně, pevnostním městě, které bylo vybudováno v letech 1780–1790 jako pevnost střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech.

Zde také prožil celé své dětství. Navštěvoval zde školu a ve volných chvílích chodil s kamarády na ryby k řece Ohři. V létě navštěvovali plovárnu a v zimě se honili v podzemních chodbách, které vedly až k Litoměřicím.

Když se v Terezíně roku 1941 zřídilo ghetto, muselo se civilní obyvatelstvo do června roku 1942 vystěhovat. Tedy i Jiří Matulák a celá jeho rodina. Odstěhovali se tedy do Dolan u Kralup nad Vltavou, do statku paní Hladíkové.

Jiří Matulák od svých čtrnácti let pomáhal otci jako závozník. Po válečném zranění otce se

Jiří od svých sedmnácti let staral o sedmičlennou rodinu.

Jiří Matulák měl sestru Marii a dva bratry, Jana a Pavla.

Osud otce a matky

„Za války sousedka udala mého otce, že poslouchal Londýn. Oni udělali takovou hloupou znělku bububu bum na bubnech, několikrát se to opakovalo a sousedka to slyšela a udala to.“

Otec Jan Matulák, původem Ukrajinec, byl autodopravce. Jezdil autem a rozvážel zboží. Po zranění, které utrpěl za války, již ale nikdy za volat automobilu nesedl.

Jan Matulák byl členem Svazu protifašistických bojovníků, jako účastník místních bojů proti okupantům v řadách revoluční gardy v Dolanech. Zemřel nešťastnou náhodou roku 1977.

Matka Marie, rozená Pospíšilová, pracovala v kuchyni hotelu Záložna a později v Glanzstoff (Secheze). Marie Matuláková pomáhala od roku 1942 do roku 1946 uprchlíkům. Zemřela v roce 1956.

Na mostě Barikádníků

Ke konci války, v době Pražského povstání šel Jiří Matulák s kamarády Karlem Pšánským a Janem Rohanem za dobrodružstvím do Prahy.

V Bubenči si z muničního vlaku vzali pušky. Potom pobyli několik dní na mostě Barikádníků a bojovali na barikádě.

„Vždyť já jsem tomu prakticky nerozuměl, mně bylo sedmnáct...“

Později na mostě Barikádníků viděl, jak německý odstřelovač zastřelil jednoho člověka a jak se český „kapitánek“ (jeden z povstalců) během dne několikrát převlékal:

„Když to bylo špatný, tak utekl v uniformě. Pak přišel po nějakym čase jako civil. No a když viděl, že jako se to tam uklidnilo, hned zase vytáhl předválečnou uniformu...“

Když na barikádách skončili, šli do Opletalovy ulice, kde sídlila zdravotnicko-sociální komise České národní rady. Tam se dozvěděli, že potřebují odvézt lékaře, sestry a léky do Terezína. Nabídli jim tedy pomoc, protože měli s bratrem automobil a mohli je do Terezína odvézt. Jeli tam asi čtyřikrát, i když měli obavu, že o auto přijdou, protože jim ho chtěli Rusové zabavit.

V Dolanech, když se vrátili domů, odevzdali na národním výboru německé pušky.

V Kralupech nad Vltavou

Od roku 1945 do roku 1948 se Jiří Matulák učil automechanikem v Kralupech nad Vltavou u profesora Václava Jaroše.

Pan profesor Jaroš si ho oblíbil, protože byl šikovný. Když musel Jiří Matulák od svých sedmnácti let živit rodinu, pan profesor ho dál evidoval, i když do práce nechodil. Věděl, že se stará o celou rodinu, a za každou cenu chtěl, aby si vzdělání dodělal.

V jeho osmnácti letech ho pak jen pozvali ke zkouškám, které samozřejmě bez problémů udělal, a dostal výuční list. 

„Prostě byl to opravdový člověk. Já na něj vzpomínám ještě dnes.“

Na jaře roku 1945 byla velká část Kralup nad Vltavou rozbombardovaná. Jeho otec tam byl postřelen do nohy při stíhání konfidenta a následkem toho byl doživotní invalida, měl kratší končetinu.

V Kralupech byl Jiří Matulák bezprostředně po válce svědkem útoků na německé civilisty. 

Poválečná léta

Po válce odešla celá rodina do Pohořan u Žitenic. Jiří Matulák jezdil jako soukromý autodopravce a u družstevního potravinářského velkoobchodu rozvážel potraviny a pro socialistický sektor vozil materiál pro obecní úřad v Pohořanech a Žitenicích. Živil celou rodinu místo otce.

Když se poprvé oženil s Marií Buškovou, se kterou měl syna Jiřího a dcery Marii a Jaroslavu, odstěhoval se do Myštic u Ústí nad Labem.

V roce 1948 pak nastoupil vojenskou základní službu u chemického vojska v Olomouci, kde byl asi rok, a další rok u výsadkářů ve Stráži pod Ralskem.

„Každý má něco, někdo rád vdolky, někdo holky, no a já mám rád všechno.“

Po návratu z vojny se od roku 1950 živil jako soukromý autodopravce a začal při zaměstnání studovat strojní průmyslovku v Ústí nad Labem. Tu mu ale komunisté nedovolili dostudovat.

Od komunisty Slánského nedostal potřebné razítko, a tak nemohl ve studiu pokračovat.

„Ten ředitel mi říkal: ‚Kdyby vyhodili všechny, tak by mě to tak nemrzelo, jako že vyhodili vás.‘ Já tomu opravdu nemůžu rozumět...“

Poté, co museli v roce 1958 Jiří Matulák a jeho bratr Pavel odevzdat do socialistického sektoru svá nákladní auta, která si sami sestrojili, začal Jiří pracovat u pozemních staveb. Jeho bratr Pavel chtěl utéct přes hranice. Byl ale chycen. Jiřího Matuláka odsoudili na 18 měsíců za to, že neoznámil úmysl svého bratra utéct.

 „‚A Vy byste oznámil vlastního bratra?‘ ptal jsem se tehdy vyšetřovatele. Odpověděl: ‚Podívejte se, o tom se nebudeme bavit.‘“

Vězněni byli bratři na severu Čech v Jizerských horách, v dolech na černé uhlí. Tam Jiří Matulák opravil náčelníkovi motorku, a proto měl různé výhody, včetně toho, že chodil po dolech bez ostrahy. Uhlí převážně nedoloval, dělal zámečníka. Strava a ubytování bylo dobré. S nikým se tam moc nebavil, jen s bratrem.

„Všichni mě tam ale měli rádi, a i proto, že věděli, za co jsem tam byl, tak se mnou sympatizovali.“

Jiří Matulák si odseděl 11 měsíců. Po propuštění z vězení pracoval opět u pozemních staveb a odstěhoval se do Lovosic, kde dostal služební byt. Později odešel pracovat do Konstruktivy, kde měl na starost takzvanou cizineckou legii. Dále pak pracoval ve Frutě a ČSD. Jeho posledním zaměstnáním byly technické služby.

Sportovní činnost – motosport

Začátkem šedesátých let se intenzivně věnoval motosportu. Jezdil soutěže terénních motocyklů (mistrovství Evropy a mistrovství republiky). Na domácích soutěžích se umisťoval do pátého místa, na evropských do desátého.

Kvůli svému časově náročnému koníčku a pomluvám závistivého zetě se v roce 1966 rozvedl. Motosportu se ale věnoval i nadále až do svých padesáti let!

Současnost

Bratr Pavel Matulák zemřel v roce 1985 na rakovinu plic.

Jiří Matulák od roku 1979 žije spokojeně se svojí druhou manželkou, Libuší Bryndovou, se kterou má syna Jana, v Lovosicích a užívá si důchodu.