Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Matouš (* 1950)

Nechtěl jsem prožít život žehráním

  • narozen 29. září 1950 ve Vejprtech

  • v září 1967 odjel do Francie studovat gymnázium

  • z Francie se nevrátil, v 80. letech pracoval v novinářské asociaci v Paříži

  • zapojen do porevolučních privatizací v 90. letech

Moje hřiště bylo hradní nádvoří

Jiří Matouš se narodil 29. září 1950 ve Vejprtech, ale brzy se s rodinou stěhovali do Klánovic u Prahy. „Pak jsme se nastěhovali do nádherného bytu na Zámeckých schodech na Malé Straně, kde jsem prožil dětství.“ V pražském podhradí strávil Jiří krásné roky. „Moje hřiště bylo první a druhé hradní nádvoří.“

V sousedství žilo mnoho zajímavých osobností. Hned vedle bydlela například herečka Jiřina Štěpničková a nedaleko spisovatel Topol. „Bydleli jsme v čísle 8, v čísle 6 bydlel Jan Zrzavý.“ Jiří měl z pokoje výhled na dvůr, kde měl malíř Zrzavý ateliér a přátelil se s jeho učni. V mládí se Jiří začal věnovat boxu. „Během tohoto mého boxerského období se tam objevil Vladimír Pucholt. To byl v tu dobu bůh.“ Jiří se s hercem spřátelil a chodil díky němu do divadla.

Můj odjezd ty vztahy zachránil

Jiří vyrůstal se starším bratrem a mladší sestrou. Jejich otec, který spoluzakládal Hospodářské noviny, byl v komunistické straně, do které vstoupil časem i Jiřího bratr. Jiří s komunismem nesouhlasil a v Praze se postupně seznámil s lidmi z židovské komunity, která ho hodně ovlivnila, a Jiří už velmi brzy začal uvažovat o emigraci na Západ. „Byl to úplně jiný svět, než jsem měl v rodině. Žil jsem s nimi v hrozném rozporu a můj odjezd do Francie ty vztahy asi zachránil.“

S boxem Jiří skončil poté, co se ve škole popral a málem připravil spolužáka o oko. Následkem toho dostal trojku z chování a hrozilo, že bude vyhozen ze školy. „Od toho momentu jsem úplně otočil a úplně jsem ten box vypustil.“ Jiří se začal soustředit na školu, dostal se na gymnázium v Hellichově ulici, kde získal nabídku na studium ve Francii. Po úspěšném konkurzu odjel v září 1967 do Francie na prestižní lyceum v Dijonu.

Poznámky jsem si překládal se slovníkem

Začátky studia ve Francii byly pro Jiřího náročné, protože jazyk ovládal zatím jen velmi špatně. „Prožil jsem tři velice těžké měsíce. Půjčil jsem si vždycky od spolužáků jejich poznámky, ty jsem si se slovníkem přeložil a podle toho jsem se učil.“ Zaskočilo ho prostředí francouzského lycea, ale jinak si život na Západě, po zkušenostech ze socialistického Československa, užíval. „Francouzská gymnázia jsou zařízena stylem, který zavedl Napoleon, a dlouhé roky se tam vůbec nic nezměnilo.“

Lyceum nemohli studenti opouštět, kdy se jim chtělo, ale směli se pohybovat jen po areálu školy a do města chodit jen jedno odpoledne v týdnu. O víkendech mohli odjíždět pouze do francouzské rodiny, která jim napsala písemné svolení. Studium mělo však i svoje nesporné výhody. Jiří se například dostal s dalšími spolužáky na cestu do Tuniska, protože jedním z bývalých studentů školy byl tuniský politik. Veškerý volný čas trávil Jiří stopováním po Francii.

Žil jsem bohémským životem

Časem se Jiří rozhodl zažádat ve Francii o azyl, který získal, a po úspěšném dostudování gymnázia se nemusel vracet do Československa. Po maturitě si našel práci v Paříži v tiskárně. „Tiskaři ve Francii byli aristokrati, dobře placená práce, ale dost těžká.“ Zároveň s prací se Jiří snažil studovat na pařížské Sorbonně komparativní literaturu, ale po roce studium opustil.

Jiří psal básně a postupně se dostal do pařížských uměleckých kruhů. „Začal jsem žít takovým bohémským životem. Vždycky jsem si jen našel nějakou drobnou práci, která by mě uživila.“ Místo studia se zapsal jako volný posluchač do různých kurzů k významným filozofům nebo třeba psychoanalytikům.

Na cele nás bylo šedesát

Co nejvíc času trávil Jiří cestováním. S přáteli jezdil často na Korsiku a v roce 1972 se vydal s kamarádem na cestu po Španělsku. Tam byli v době takzvané fiesty, kdy se pořádaly i slavné toreadorské zápasy. „Žil jsem v tom trochu anarchistickém prostředí a chodil jsem celý v černém a s černým šátkem. Ve Španělsku byl ještě Franco a já jsem netušil, že černý šátek je znak anarchistů.“ Díky tomu se Jiří seznámil s místními umělci a jezdil pak za nimi často.

Během svých cest zažil Jiří i mnoho nebezpečných situací. Například v Casablance byl zatčen a uvězněn. „Ocitl jsem se v cele, která měla asi dvacet metrů a večer nás tam bylo přes šedesát.“ Ve věznici strávil Jiří týden, než byl ze země vyhoštěn. „Dali nám do citroenu policajta, aby nás doprovodil na hranice, ale policajt si něco potřeboval vyřídit doma, tak jsme přespali u něj a zhašišovali jsme se s ním.“

Nechtěl jsem prožít život žehráním

Ve Francii si Jiří zažádal o občanství, a aby zvýšil svoje šance, zapsal se na univerzitu na ruštinu a slovanské jazyky. „Musel jsem se rozhodnout, jestli budu Francouz, nebo nostalgický Čech. Hodně Čechů ve Francii se scházelo jenom mezi sebou a vzpomínali na domov. Pořád jenom žehrali. Já jsem nechtěl prožít život žehráním.“ V tu dobu se živil jako noční hlídač ve výzkumných centrech a časem začal pracovat jako tajemník na univerzitě. Měl však stále málo peněz, a tak se rozhodl zkusit pracovat jako novinář. 

Po čase si Jiří našel práci asistenta v novinářské asociaci. „Do roka jsem se stal ředitelem té asociace a toho časopisu.“ Následujících deset let působil jako ředitel asociace, ze které odešel až v roce 1990. „Naučil jsem se řídit lidi a i ty ekonomické věci.“ V tu dobu již měl Jiří francouzské občanství, a dokonce si změnil i jméno na francouzské George Mattieux.

Tátu jsem moc neznal

Po takzvaných helsinských dohodách v roce 1977 se režim v Československu alespoň trochu otevřel Západu a za Jiřím mohla do Francie přijet jeho maminka. „Neviděli jsme se jedenáct let. Tátu jsem neviděl vůbec, než jsem se mohl vrátit, tak zemřel.“ Jiřího otec už několik let předtím rodinu opustil kvůli milence. „Svého tátu jsem vlastně moc neznal.“

Od roku 1986 žil Jiří s francouzskou přítelkyní, kterou si vzal v 90. letech, již po návratu do Česka. Tam se začal vracet po sametové revoluci, kdy se v Česku snažil najít práci jako novinář. Ve Francii si založil konzultantskou firmu a s tou se zapojil do rozsáhlé privatizace, kterou Česká republika v 90. letech procházela. „S tou firmou jsem tady zprivatizoval Hospodářské noviny, Mladou frontu a moravské deníky.“

To dělá velkou část mého času

Jiří postupně rozjel velmi úspěšnou firmu Strategie, která působila v oblasti vydavatelství novin. Když mu bylo necelých 50 let, dostal nabídku na prodej své firmy. Prodal ji a od té doby žije částečně v důchodu a věnuje se svým zájmům, jako je například golf. Hodně času Jiřímu zabere jeho působení ve vedení svobodných zednářů.

Se svou francouzskou manželkou se Jiří nakonec rozešel a nyní žije se svou současnou ženou a dcerou. Díky své práci u svobodných zednářů může často cestovat po světě. „To dělá docela velkou část mého času.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)