generál v. v. Miloslav Masopust

* 1924  

  • „Ve městě zase bylo zřízeno ghetto, no a tam všichni Židé jak dubenští, tak i z toho okolí byli nahnáni, no a tam je zase nejdřív okradli o všechno. A pak, když už je neměli o co okrást, no tak je... Nebo takhle, vždycky vyhrožovali, že jo: ‚Když nedáte tolik a tolik kilo stříbra, tolik a tolik kilo zlata a tolikhle kožených kabátů, tak vás každýho desátýho vodpravíme.‘ A taky to takhle udělali. A pak, když už neměli nic, tak: ‚Zlikvidujeme celý ghetto.‘ A taky to celý ghetto zlikvidovali. Odvezli ho až za Dubno, tam bylo letiště, tam stavěli Sověti ještě letiště, tak tam byly takový velký jámy, vybudovaný pro ty hangáry. Tak tam oni se museli svléct, skládat to svoje šatstvo prostě na hromádky a pak je prostě postříleli. A když to prohlíželi, že jo, tak ten, kdo vypadal, že ještě neni mrtvej, tak ho dostřelovali, že jo. Někteří, kteří přišli potom zase k vědomí a vyhrabali se z toho a doplížili se do vedlejší vesnice a tam se ukryli, tak když Němci potom přišli, že tam ukrejvaj někoho, tak vyvraždili celou rodinu s tím Židem. Takže tam to bylo skutečně krvelačné likvidování lidí.“

  • „Tak jsem ing. Miloslav Masopust, plukovník v. v., jsem se narodil 26. září 1924 v obci Český Straklov na Volyni, okres Dubno, takže to je bývalá západní Ukrajina, do roku 1939 podléhala Polsku, po roku 1939 byla obsazena Sovětským svazem. Jsem bývalý příslušník 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu, do Dukly jsem byl příslušníkem samostatného praporu tankových samopalníků, kterému velel hrdina Sovětského svazu, později generál Antonín Sochor.“

  • „Samozřejmě, že na těch svejch opascích měli ‚Gott mit uns - Pánbůh s námi‘. Já jsem řikal: ‚Ježišmarjá, jak mohl Pánbůh s nima jít, prosim vás?‘ Že jo? Pánbůh je podporoval, aby likvidovali i nemluvňata? Kdyby prostě likvidovali děti už školou povinné, tak by člověk řek – tak se dopustili ty děti ty a jejich dospělí nějakých hříchů a Pánbůh je potrestal, že jo, tim, že je voni zlikvidovali. Ale nemluvně? To snad se nedopustí žádných hříchů. A voni je likvidovali strašně tedy. Vzali je za nohy a rozbili jim hlavu a házeli je do studen. Tam jsme měli vykopaný, to ne jako tady, kde je vodovod. A ty studny byly plný mrtvol. Strašný.“

  • „Do toho 39. roku jsem chodil do polského gymnázia a po tom 30. roce (tj. 1939) jsem chodil do tzv. děsetiletky. Oni (Sověti) gymnázia zrušili a vytvořili jejich střední školy, a to byly ty děsetiletky. Takže my, kteří jsme chodili do gymplu, že jo, a teď jsme přišli do tý děsetiletky, tak jsme byli prostě jedineční, všecko jsme byli prostě výtečníci. Takže jsme dělali takové jako vedoucí kurzů, vedoucí školení různých atd. Ale pak, když zase v 41. roce když přišli fašisté, tak zase zrušili ty děsetiletky, že jo, zase bylo vytvořeno gymnázium ukrajinské. Tak jsem chodil do gymnázium Simeni Petljury v Polsku, teda v Polsku, v Dubně, v městě Dubně. A to gymnázium Simeni Petljury, to Němci tak asi za tři čtvrtě roku taky uzavřeli a všichni jsme museli nastoupit do nucené práce do Německa. Pokud někdo prostě rychle nenašel práci tam někde u nás. A protože jsme měli různé známé, tak já jsem se dostal rychle do práce v masokombinátě.“

  • „Po cestě jsme navázali součinnost se sovětskými tankisty, protože, jak jsem říkal, naši neměli ještě dostatek tanků, jo, s kterými jako tankový desant jsme měli útočit. No, nasedli jsme na ty tanky a za tmy jsme se přiblížili k východišti útoku. Na frontě samozřejmě fašisté osvětlovali světlicemi předpolí, občas provedli dělolostřelecký nebo minový přepad, a jinak na frontě bylo zlověstné ticho. Tanky zastavily v lese, dál od předního okraje, my jsme seskočili z těch tanků, pomáhali jsme je maskovat, že, kopat si nějaký zákopy jsme nemuseli, poněvadž jsme se schovali pod tank. Vlezli jsme pod tank a byli jsme chránění. To nám samozřejmě ti tankisté řekli, že jo: ‚Vlezte si pod tank a nemusíte nic kopat.‘ Samozřejmě rusky. A těsně po rozednění osmého v 6.40 zahájily gardový minomety, to jsou ty kaťuše, že jo, salvou mohutnou dělostřeleckou přípravu. A teď nebylo slyšet svého slova. To jsme byli takhle, jako jsme my teďko spolu, tak jste jeden druhého neslyšel. To jste mu musel řvát do ucha, takovej byl strašnej rámus. A teď samozřejmě střílelo se tady vodsuď a tamvodsuď, pískaly ty granáty a teď se nevědělo: naši střílej, nebo Němci střílej, nebo co se děje? Ta jsme byli z toho celý vykulení. A teď tankisti říkaj: ‚Něbojtěs, eto art-podgotovka načalas.‘“

  • „U samopalníků nebyl volnej čas. A pak, když jsem byl u 5. dělostřeleckýho pluku, tam taky volnej čas nebyl. Musely se dovízt potraviny, musely se dovézt pohonné hmoty, musely se dovézt munice. Kdyby neměli munici, tak si ani neprásknou, kdyby neměli pohonné hmoty, tak nemůžou já nevim manévrovat s tim dělostřelectvem, že jo, přemísťovat atd., kdyby neměli potraviny, tak tam umřou hlady a tak. Pořád se musel prostě, pořád se bylo na pochodu, na cestě někam. A tak, jak jsem řikal, tak zásobovací jednotky, sklady atd., ty byly daleko, že jo. Protože ta fronta jak postupovala, a tak, jak řikám, Němci jak ustupovali, tak ti ničili, všechny tratě byly zničený, silnice byly zaminovaný. Když jste sjel ze silnice, tak jste narazil na minu, zničilo vám to auto.“

  • „Velitel nařídil: ‚Za 15 minut nástup tady.‘ Samozřejmě my jsme byli raz dva sbaleni a nastoupili a: ‚Nasednout na auto a pojedete.‘ – ‚Kam?‘ – ‚To uvidíte.‘ Na frontě se neřiká, že jo, kam jedete nebo co jedete nebo kam budete útočit, protože kdybyste se dostal do zajetí, tak prozradíte Němcům, tohlencto, že jo, co a jak. No a dojeli jsme do Kroscienka, to bylo takové městečko, spíš taková větší obec u Krosna, jo, zase do školy tam. A: ‚Co tady budem dělat?‘ – ‚Jste v autokurzu.‘ No, takže jsme se dostali do toho autokurzu, kde nás učili řídit atd." „Předtím jste řídil někdy?“ „Ne. Nikdy ne. Nikdy jsem neřídil, ale tam jsem toho taky moc nenařídil. ‚Tak, k volantu!‘ Tak jsem sed k volantu, že jo, jel jsem pár metrů. ‚Dost, zastavit!‘ – ‚Vždyť jsem nic neujel.‘ – ‚Ty to umíš. Nastup nahoru.‘ No a potom samozřejmě byly zkoušky, jak o technice, tak o jízdě atd., no a dostal jsem jízdní průkaz.“

  • „Poprvé jsme se setkali s tou fašistickou lstivostí, krvelačností a útočností v září 1939, že jo, kdy fašistické Německo přepadlo beckovské Polsko a po 20 dnech bojů, to jako rychle pokračovalo, se objevily nad nedalekým nádražím, Kosťaněc se jmenovalo to nádraží, blízko východních hranic Polska se Sovětským svazem... Ty transporty byly přeplněné běženci a samozřejmě vagony s raněnými vojáky. A najednou se tam objevilo moderní letadlo s československými znaky. Tak jsme říkali: ‚Jéžišmarjá, Čechoslováci přiletěli Polsku na pomoc, teď budou bojovat proti fašistům.‘ No a ten se snes, samozřejmě když tam měl tuhlecten znak, tak po něm nezahájili palbu. Udělal si průzkum. A teď najednou shazoval tam bomby - samozřejmě na ty transporty, střílel z kulometu po těch chodících běžencích atd. Tak je tam prostě vraždil. Tak hned jsme poznali, že to nejsou českoslovenští letci, ale do československých letadel, že jo, které tady získali, sedli fašističtí letci.“

  • „Oni (Němci) likvidovali i ty svoje válečné zajatce, že. To taky bylo nelidské, to je proti všem současným zákonům, že. Ti zajatci byli... Takhle: velkej prostor byl vohraničen vostnatym drátem a na tom prostoru, na takové louce, byli ty zajatci. A samozřejmě, špatně je krmili, že jo, voni pomalu hlady umírali. My, když jsme chodili do školy, tak jsme šli kolem toho zajateckého tábora a oni nás prosili, abysme jim dali něco, tak jsme jim házeli třebas naši svačinu. To nám zase fašisté prostě... Buď nás mlátili pažbou, nebo prostě měli ještě takové pendreky, tak těma, anebo prostě hrozili, že nás zastřelej nebo takhle. Neměli tam žádné přístřešky, takže když pršelo, tak voni v tom bahnu a v tom žili. Samozřejmě že ti, co byli ranění, tak ti umírali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha?, 21.09.2004

    (audio)
    délka: 01:56:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Abych řekl pravdu, já jsem strach nikdy neměl. A ti moji samopalníci taky ne. Ale bohužel z toho celého praporu nás v tom pětačtyřicátém roce zůstalo patnáct

masopust_miloslav_1945.jpg (historic)
generál v. v. Miloslav Masopust

Ing. Miloslav Masopust, plukovník v. v., se narodil 26. září 1924 na Volyni v obci Český Straklov. Otec pana Masopusta byl učitel na volyňských českých školách. V roce 1944 vstoupil pamětník do Československého armádního sboru, byl vyškolen na velitele čety samopalníků. Zúčastnil se bojů u Krosna, kde byl zraněn do nohy. Po vyléčení byl četař Masopust poslán do autokurzu a přiřadili ho k  5. dělostřeleckému pluku. S dělostřeleckým plukem se účastnil osvobozování Slovenska ve funkci velitele zásobovací baterie. Po válce Miloslav Masopust se svým otcem krátce pracoval jako správce zemědělské usedlosti v Mlékojedech u Litoměřic, v roce 1947 se přihlásil do Vojenské akademie, od té doby sloužil v armádě v různých velitelských funkcích u dělostřelectva. V letech 2002 až 2004 byl místopředsedou Československé obce legionářské.