Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Marková (* 1940)

• přišla na svět 28. června 1940 ve Starém Městě u Uherského Hradiště

• otec Antonín Kroča pracoval jako dělník, zřejmě v některém z Baťových podniků

• koncem války byla pamětnice nepřímým svědkem popravy místních mužů, postřílených Němci

• zažila také sovětské bombardování cukrovaru, při kterém zahynuly tři desítky civilistů

• na podzim 1945 se rodina přestěhovala do Vrbna pod Pradědem v Jeseníkách

• otec se stal národním správcem firmy a obchodu zabavených odsunutým Němcům

• rodina žila v prostorném domě s prodejnou skla a sklenářskou dílnou

• po únoru 1948 komunisté obchod i firmu zabavili, otec strávil dva roky ve vězení

• pamětnice pracovala v podniku Koh-i-Noor, po svatbě a narození dětí pak ve sklárnách

• v době natáčení, v březnu 2025, žila ve svém bytě ve Vrbně pod Pradědem

Anna Marková už si nepamatuje, jak se ti lidé jmenovali. Byla ještě malá, když se stěhovali, a všechno bylo neznámé a nové. Takže to jméno tehdy možná ani nezaslechla, a pokud ano, už ho zapomněla. Na zašlé fotografii, kterou má ve svém albu, je však to německé příjmení patrné. I když ne hned na první pohled. Firemní cedule nad výkladní skříní nese zcela zřetelný nápis „sklenářství“. Dobře čitelný je také „Ant. Kroča“ s označením „nar. spr.“ před jménem. „Obchod sklem, porcelánem a obrazy“ lze také celkem bez problému přečíst. Potom je tam ale ještě šest nezřetelných písmen, asi špatně smazaných. „Wobber“ není úplně obvyklé německé příjmení. Vzniklo snad z běžného Weber, které znamená tkadlec. Tady je ale napsáno Wobber a podle nápisu na tabuli to byl obchodník se sklem a porcelánem a patrně také sklenář.

S rodiči, babičkou a dědou přijela Anna Marková do Vrbna pod Pradědem v říjnu 1945 a „ti Němci tam ještě byli“. Babička a děda žili v mládí ve Vídni, uměli německy a „normálně si s těmi Němci“ povídali. Pánem domu se stal otec Antonín Kroča. Označení „nar. spr.“ na ceduli nad výlohou byla zkratka pro úřední titul „národní správce“. To znamenalo, že Němec Wobber už nebyl ani obchodníkem se sklem a porcelánem, ani sklenářem, ani majitelem domu, ani ničeho dalšího, co mu v tom domě dosud patřilo. Majetek i firmu teď spravoval Antonín Kroča, dělník ze Slovácka, a krátce poté, co se pamětnice přistěhovala do Vrbna pod Pradědem, museli Wobberovi odjet. Zůstala po nich firma, dům o dvou patrech s velkou půdou a prodejnou v přízemí, dvůr, prostorná sklenářská dílna, zahrada plná ovocných stromů, nábytek, dřevěné schodiště, klavír a všechno možné. „Toto je od nich, to je od nich, to je také od nich,“ říkávali ještě dlouho od chvíle, kdy Němci zmizeli z domu i z města.

Tady nám bude dobře

Koncem léta 1945 nasedl ve Starém Městě u Uherského Hradiště Antonín Kroča do vlaku se svým tchánem, železničářem ve výslužbě Františkem Galuškou. Z krajiny cukrové řepy, pšenice a sladu, ve které začínají vinohrady, vyjeli do podhůří Jeseníků, kde pod horskými srázy pole končí a kde bylo hospodaření vždy tak drsné, že tam po staletí dokázali hospodařit jenom Němci, protože Slované z nížin by v takové krajině nepřežili. Přijeli do Bruntálu a pokračovali do Vrbna. Doma na Slovácku obývali malý domek se zahrádkou, hospodařili na kousku půdy a starali se o Annu, které koncem války byly čtyři roky. Na třídě Svobody našli ve Vrbně pod Pradědem dům číslo 101. Když bylo Vrbno ještě Vürbenthal, jmenovala se ulice Zuckmantelstrasse. Dnes je to Zlatohorská, ale ten dům už tam nestojí.

„Zařídil to děda s tátou, že jsme se stěhovali,“ vypráví Anna Marková. „Děda byl dobrodruh a ničeho se nebál. Jak dlouho Vrbno hledali, to nevím. Prostě přišli, našli barák, zjistili, že je v něm po Němcích sklenářství, a tak se jim to zalíbilo. Vrátili se domů, vyřídili, co potřebovali, a už jsme se stěhovali.“ Na stěhování si Anna Marková nepamatuje, ale vzpomněla si, že přijeli do Vrbna pod Pradědem nákladním vlakem a děda říkal, že jim tam bude dobře, protože tam jezdil autobus i vlak. „A taky že bylo!“ vypráví Anna Marková pro Paměť národa v březnu 2025, téměř osmdesát let poté, co se do krajiny pod Pradědem ze Slovácka přistěhovala.

„Jeden dřevník, druhý dřevník, kůlna. Sklenářská dílna, dvorek, zahrádka. Dětský domek, tam jsme si hráli. A dozadu se šlo na velkou zahradu za barákem. Tam jsme mohli s kamarády blbnout, tam byla volnost!“ vypráví Anna Marková a říká, že na to vzpomíná moc ráda. „Zahrada za domem byla opravdu veliká. Všechny možné stromy. Jablka, švestky, blumy, hrušky. V malé zahrádce záhonky a jahody. Hlavně pro děcka. Byla celá oplocená, nemuseli jsme se bát.“ Co se dělo za plotem, pamětnice nevěděla. Do školy ještě nechodila a rodiče jí toho moc neřekli. „Kamarádky si přiveď na dvůr, ale po venku lítat nebudeš,“ říkali jí.

Sběrný tábor pro Němce byl ve Vrbně pod Pradědem za poštou. „Jak je kombinát, tak tam byla pošta a fabrika,“ vzpomínal pro Paměť národa vrbenský rodák Josef Hackenberg. „Tam byl ten lágr. Tam byli ve fabrice ulágrovaní, než jeli pryč. Viděl jsem to až do poslední chvíle, jak ten transport odjel.“ Většina města byla německé národnosti a chlapec viděl, jak je odvážejí „vagonama“. 

Nových přistěhovalců přicházely do Vrbna pod Pradědem zástupy. Každý den vystupovali na nádraží další a další lidé. Ze Slovácka, ze Slovenska, z Valašska. Obsazovali jeden dům za druhým. Také Josef Hackenberg si to pamatuje: „Nejdříve přijížděli průzkumníci a obhlíželi prázdné baráky. Tady prázdný barák, tamhle taky, tady další. Zkoumali terén, odjeli, přivedli další lidi a už si to brali. Najednou měli baráky. Úplně cizí lidé.“ Přijížděli také řemeslníci, jako byl Antonín Kroča. Německé cedule přemalovali na české a otevřeli živnost. Miklovi měli cukrářství. Uhlíř byl pekař. Žajdík také. Pobalovi si otevřeli masnu. Paní Mrázková provozovala papírnictví. Podle dekretů prezidenta Beneše museli Němci odejít. Československá republika je vyhnala z domovů i firem a místo nich začali v bývalých Sudetech hospodařit přistěhovalci.

Masakr na Potmělúčce

Dvě kola, masivní deska, oje. Tak vypadá vůz „platoňák“, kterému se častěji říká také valník. Anna si pamatuje, že stála v kuchyni svého rodného domku ve Starém Městě pod oknem pobitým deskami a vykukovala škvírou do ulice. Když jel platoňák kolem, ležel na něm sousedův mrtvý syn, a jak platoňák nadskakoval, ruka mu sklouzla z desky a děvče vidělo, že se houpala. Jindy se s takovými vozy jezdilo na pole. Teď na nich vezli muže, které popravili němečtí vojáci, a událost je ve městě a okolí známá jako „masakr na Potmělúčce“.

Dva týdny před popravou bombardovala sovětská letadla staroměstský cukrovar nedaleko domku, ve kterém Anna Marková s rodiči bydlela. Při bombardování zemřelo devětadvacet civilistů, ovšem žádný německý voják, protože posádka wehrmachtu krátce předtím cukrovar opustila. Lidé začali v poničeném cukrovaru rabovat, odnášeli si cukr a Němci posílili hlídky v ulicích. Ve vystresované atmosféře, kdy se fronta blížila k městu, zastřelili partyzáni dva německé vojáky. Nastalo zatýkání a 30. dubna 1945 brzy ráno Němci pět zatčených mužů na cestě ze Starého Města do Huštěnovic popravili. Pamětnice tehdy nevěděla, co se stalo, ale bezvládnou ruku mrtvého souseda si zapamatovala dobře.

Také na bombardování jí zůstala vzpomínka. „Babi, koukej, svítíčkové letadla letijou,“ volala na zahrádce před domkem, než ji babička zahnala do sklepa. To je ale asi tak všechno, co si z rodného Slovácka ve vzpomínkách na válku odnesla. Ještě si pamatuje na dědu a ty vzpomínky jsou příjemné. Někdy bral děda vnučku do hospody, když tam hrával karty. Popíjel víno, a když musel na záchod, upíjela malá holka dědovi ze sklenice, protože jí víno chutnalo. Nejraději srkala bílé a děda se prý divil, kam to víno mizí.

Nakradli si a zase odjeli

„Chodila jsem s ní kolem těch baráků a babička říkala: ,Ten sem přišel, pobral, co mohl, a odstěhoval se. Přišel s holou p*delou, ale odjel s vagonem.‘ Prostě to, co zůstalo v barácích, do kterých přišli, to si vzali. Nastěhovali se tam, pobrali, co mohli, objednali si vagon a odstěhovali se zpátky tam, odkud přišli. A těch tady bylo hodně,“ vypráví Anna Marková o poválečném rabování německého majetku. „Chtěli jenom nahrabat, tak si nahrabali a odešli. A babička vždycky říkala, že to je pořád. Pořád se hrabe. Vždycky někdo někam přijde s holou p*delou a s vagonama odjede.“

Rodina Anny Markové ve Vrbně pod Pradědem zůstala. Ve Starém Městě u Uherského Hradiště bydleli v nájmu v malém domku se zahrádkou pod okny. Domky tam byly nalepené jeden vedle druhého a už ani neví, komu patřily. Dům na bývalé Zuckmantelstrasse ve Vrbně pod Pradědem měl velkou půdu s kójemi na zboží a matka tam sušila prádlo. Všechna schodiště byla z leštěného dřeva, nábytek většinou tmavý, ale krásný, zčásti prosklený. V prostorném obývacím pokoji stála světlá kachlová kamna. „Jednou za čas se tam topilo, když se tam sedělo,“ vzpomíná. K běžnému každodennímu jídlu se rodina scházela dole v kuchyni. „Byla to nádhera a mám to pořád v sobě.“ Pamatuje si, kde stál klavír, na kterém se později učila hrát, kde byly dveře do ložnice a rozkládací gauč, kde stál konferenční stolek. 

Josefa Hackenberga, který se ve Vrbně pod Pradědem v roce 1933 narodil do rodiny sklářského mistra, tenkrát ještě neznala. Oba Josefovi rodiče byli Němci, ale do odsunu nemuseli. Vrbno bylo průmyslové město a k největším fabrikám patřila sklárna, ve které otec Josefa Hackenberga pracoval. Téměř všichni skláři museli odejít. Zůstalo jich jenom šest, protože bez nich by se výrobu skla nepodařilo obnovit. „V každé fabrice potřebovali lidi, o kterých věděli, že jsou to opravdu fachmani. Vybavuji si ty postavy, ty podoby, ale jména už si nepamatuji,“ vypráví Anna Marková. „Babička mi říkala, že se k nim musím chovat slušně, protože to jsou slušní lidé… Zastavovala se s nimi, povídali si a vtloukala nám do hlavy, abychom se na ně nepovyšovali, protože to byli normální lidi jako my.“

V době, kdy pamětnice prožívala radostné dětství ve velkém domě se zahradou, dětství Josefa Hackenberga se změnilo. Plátěný čtverec deset krát deset centimetrů černé barvy nesl bílé písmeno „en“ a Josef si zapamatoval, že to „N“ měla jeho matka Marie na hrudi. Taková náprsenka to byla. Jako má červenka na bříšku červené peří, dostala jeho matka na hrudník písmeno „en“. Aby každý poznal, že matka je Němka, jako každý pozná červenku obecnou. O tom, kdo má nosit „N“, rozhodovali různí lidé. Členové Revoluční gardy, jindy vojáci, četníci nebo policisté. „Nejdřív jsem ty lidi neznal, ale potom už jsem je poznal. A dobře poznal,“ říká Josef Hackenberg. „Jeden četník to tady v tom Vrbně buzeroval fest. Byl to pan Někdo,“ vzpomíná. „Jak to buzeroval fest?“ zazní otázka. „No, třeba maminku. Musela nosit to ‚en‘… Nebo stála ve frontě na mlíko, Češi ji předběhli a mohla jen čekat na nějaké zbytky. Na trochu mléka.“

Rodinný podnik

Na rodinné fotografii z padesátých let stojí Anna Marková s otcem, matkou, příbuznými a přáteli před domem s výkladní skříní. Na jiném snímku prodávají rodiče porcelán ve stánku na tržnici. Stůl je plný porcelánových talířů, hrnků a misek. Zatímco otec zprovoznil ve dvoře domu sklenářskou dílnu a měl tam také učně, matka si vzala na starost obchodní záležitosti. Zásobování zajišťovala babička. Díky tomu, že byl děda železničář v penzi, měla babička volnou jízdenku na vlak a mohla jezdit zdarma, kam se jí zachtělo. Cestovala po celé republice, někdy až do Karlových Varů, a objednávala zboží, které pak obchodníci přiváželi do prodejny ve Vrbně pod Pradědem. Alespoň tak si to Anna Marková pamatuje. Bylo jí sedm osm let, když matce pomáhala vybalovat zboží a skládat je do regálů. V prostorné hale otcova sklenářství pozorovala tátu, jak zasklívá okna, rámuje obrazy a zrcadla. Dědeček mu při tom pomáhal. Z haly vedly schody do kanceláře, ve které otec úřadoval. Když se na chatě Ovčárně nahoře v horách, kousek pod Pradědem, dělala nová okna, zasklíval je Antonín Kroča.

Do sklenářství se šlo z domu přes dvůr. Ovšem do obchodu dveřmi rovnou z kuchyně. Na fotografiích s policemi plnými zboží je zřetelně vidět zarámovanou fotografii komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Začátkem padesátých let možná rodiče doufali, že jim ten portrét na policích se sklem a porcelánem třeba nějak pomůže. Nepomohl. Starali se o firmu a doufali, že jim bude patřit. Po převratu v únoru 1948 však začali komunisté obchody a řemesla znárodňovat. Lidé, kteří přišli po válce do Vrbna pod Pradědem a začali podnikat ve firmách po Němcích, museli svou živnost zavřít a odevzdat ji státu. Někteří pak pracovali jako zaměstnanci různých družstev a komunálních podniků, jiní odešli. Pekař Uhlíř se z Vrbna odstěhoval, odešli také Bakalovi, když jim zlikvidovali masnu. Otec Anny Markové nastoupil do stavebního podniku v Bruntále, matka do skláren.

„Udal nás soused odnaproti,“ vypráví Anna Marková. Do obchodu se sklem a porcelánem nastoupili řemeslníci a začali dům přestavovat. Dveře do prodejny zazdili. Byl mezi nimi také člověk, který bydlel přes ulici. Nedlouho poté přišli do domu úředníci s příslušníky Veřejné bezpečnosti a udělali domovní prohlídku. V kůlnách na dvoře našli porcelán a sklo, které tam otec před znárodněním ukryl. Soud za to poslal Antonína Kroču na dva roky do vězení a ve výkladní skříni v Bruntále vystavily úřady zabavené zboží pro výstrahu všem, kdo by se chtěli vyhnout znárodnění své firmy, obchodu či řemesla.

Anna Marková začala pracovat v továrně Koh-i-Noor a vyráběla ramínka na šaty. Do dírky v dřevěné šprušli zastrkávala drátěný háček. Vdala se a přivedla s manželem na svět tři děti – Antona, Annu a Pavlínu. Pak nastoupila do skláren „k foukanému sklu“, kde pracovala až do svého odchodu do penze. Když z nádraží ve Vrbně pod Pradědem stavěli železniční vlečku do podniku na zpracování dřeva, zmizela postupně zahrada, kůlny i sklenářská dílna na dvoře. Později zmizel také dům na třídě Svobody číslo 101. V době natáčení pro Paměť národa žila Anna Marková v bytovém domě, tam, kde dříve stály nízké německé domky se zahrádkami a kolem byla louka. „Každou chvíli tu ve sklepě vyhřezla voda. Asi to dobře nezaměřili a postavili bytovku v místě, kde měli Němci studny,“ vyprávěla pamětnice.