Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Mamula (* 1957)

• narodil se 28. září 1957 v Praze, kde vyrůstal u prarodičů

• vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu, na vysokou nedostal doporučení

• v době před sametovou revolucí pracoval v oblasti pohostinství

• organizoval podpisy petice Několik vět

• v roce 1989 emigroval do Německa, krátce pak žil v Americe

• po návratu do Československa se zapojil do rodinné firmy v oboru reklamy a propagace, které s věnuje dodnes

Životní příběh Petra Mamuly je barvitý a místy rozporuplný, jako byla doba, ve které vyrůstal a vstupoval do dospělého života. Dnes říká, že i když on sám měl v té době nadprůměrné příjmy, nechápe lidi, kteří vzpomínají, že za komunistů se žilo lépe. Demokracii vnímá jako zásadní premisu sametové revoluce a s obavami se dívá do budoucnosti, která by ji mohla ohrozit.

Najednou nebyly dvě pravdy

Petr Mamula se narodil 28. září 1957 v Praze, kde vyrůstal na Žižkově u prarodičů z matčiny strany. Dědeček byl bělogvardějec, který do Československa emigroval v roce 1920 s tehdejší poslední emigrantskou vlnou. České občanství získal až v době druhé světové války a s babičkou se oženil, když už byla jejich dcera dospělá. Na jaře 1948 byl odsouzený za to, že údajně nepracoval a byl ukrajinský nacionalista. „Ani jedno nebyla pravda,“ dodává pamětník. Babička mu později vyprávěla, že dědeček odmítl vstoupit do komunistické strany, což byla pravá příčina zatčení: „Odseděl si dva nebo tři roky, pak ho pustili, ale musel podepsat, že bude dělat na Kladně.“  Sám k tomu říkával: „Já jsem proti komunistům bojoval a ono to sem přišlo za mnou.“ 

Otec Zdeněk Mamula pocházel z Frýdlantu nad Ostravicí, kde měla rodina krejčovskou dílnu. Vystudoval vyšší oděvní školu a i později pracoval v oblasti textilního průmyslu. Rodiče spolu od Petrova útlého věku nežili, ale byl s oběma v úzkém kontaktu. Matka se později provdala za Josefa Hlináka, tehdy přesvědčeného komunistu, který byl před srpnem 1968 ředitelem Lucerny. Díky tomu měla rodina otevřené dveře i do zahraničí a každé léto trávila u moře v Jugoslávii. Tak tomu bylo i při vojenské invazi roku 1968. Již předtím Petr, byť mu bylo teprve jedenáct let, cítil, že se něco mění: „Očekávání bylo veliké. Najednou jsem neslyšel to, co jsem slýchal od malička: ,Dědku, buď ticho, ať to neslyší kluk.‘ Najednou nebyly dvě pravdy, najednou byli lidi jiní. To je nesdělitelný pocit. I když jsem byl malý, velmi jsem to vnímal.“

Stejně tak si přesně vybavuje dny po okupaci i zpáteční cestu z Jugoslávie: „Co Jugoslávcům nikdy nezapomenu, je, že druhý den měli všichni Čechoslováci bydlení a jídlo zadarmo.“ Z Jugoslávie odjeli ke známým do Vídně: „Dva týdny jsme byli v emigraci, já domů nechtěl, máma myslím také ne, ale otčím byl velký vlastenec a hlavně vůbec nedomyslel, kam to může dojít. Tak nás po čtrnácti dnech naložil a jeli jsme domů.“ Dědeček mezitím už pro jistotu vyklidil jejich byt, protože nikdo nečekal, že se vrátí. Nevlastní otec se po návratu odmítl angažovat a z ředitelské pozice v Lucerně byl odvolán. Vlastní otec vystoupil z komunistické strany již v únoru 1968.

Můj kádrový profil byl děsivý

Nic z toho nedávalo Petrovi dobrou startovní pozici pro studium. Nakonec se podařilo, že byl přijat na střední uměleckoprůmyslovou školu, obor nábytkářství. Na tu dobu rád vzpomíná: „Byla to skvělá škola. V době, kdy se nesměly nosit dlouhé vlasy, džíny, byly samé zákazy, my jsme mohli všechno. Byla tam prima parta, oproti jiným školám to tam bylo bezvadný.“ Když ale přišly úvahy o vysoké škole, kam chtěl jít, studium se ukázalo jako nereálné: „Můj kádrový profil byl děsivý. Jednak díky rodičům a jednak do posudku nějaký architekt Skalík napsal: ,Nenávidí socialistické zřízení, nerespektuje autoritu profesorů a v odborných předmětech není schopen samostatné práce.‘ Dokonce na mě psal posudek i domovník.“

Bylo tedy nutné nastoupit do zaměstnání. Otci se podařilo vyjednat mu místo v podniku zahraničního obchodu Ligna. Zároveň brzy přišlo pozvání k odvodu a začalo období, kdy se Petr snažil získat modrou knížku. To mělo několik fází. Nejdříve se mu podařilo předstírat psychické problémy, a dokonce byl sedm měsíců v pracovní neschopnosti: „Dodneška nevím, jestli to doktor věděl a chtěl mi pomoci. Byli takoví.“ Poté mu pomohl dorostový lékař, díky kterému získal roční odklad: „Takže rok odklad, ale věděl jsem, že blázinec neuhraju, protože blázen jsem nebyl. Tak jsem se nechal uschopnit, ale už mi zachutnalo nicnedělání. A poznal jsem kluky z pražské bohémy a bohémský život mě strašně bavil.“ Aby nebyl nezaměstnaný, pamětník krátkodobě pracoval v Památníku národního písemnictví: „Byl jsem tam na čtvrt pracovního úvazku, což znamenalo, že v úterý a ve čtvrtek jsem tam chodil spát.“ Nakonec se mu podařilo modrou knížku opravdu dostat. 

Nejhorší bylo, že mě ve straně nechtěli

Protože potřeboval peníze, našel si práci jako číšník v Lucerně: „Začalo se mi to strašně líbit. Za ten večer jsem měl pět set, šest set korun, když jsem měl předtím nástupní plat dvanáct set. Vyučil jsem se, udělal jsem si zkoušky na vedoucího a začal jsem dělat v pohostinství. Patnáct let jsem to dělal.“ Byla to práce, která měla v normalizačním Československu svá specifika. V barech se také scházela různá společnost – od disidentů až po Státní bezpečnost, která na všechno dohlížela. Petr Mamula vzpomíná na jednu velmi vyostřenou situaci, kdy se připletl do rvačky a následně byl pozván k výslechu: „Asi měsíc po tom jsem byl pozván do Krakovské. Já jsem v životě neměl takový strach. Já jsem si říkal: Ježíši Kriste, teď odněkud vyskočí a tady mě zbijou. Ale nic se nestalo. Přišel jsem k výslechu, tam byl policajt a říkal: ,Tak jak to bylo?‘ Já povídám: ,Oni tam do něj mlátili.‘ – ,A co jste dělal vy?‘ – ,Já jsem tam vlítnul a odstrkoval jsem je.‘ – ,Jo, dobrý, podepište to.‘ Prostě chtěli sami, aby to zmizelo ze světa. Takovou jsem měl kliku. Ale z Lucerny mě vylili. Tedy bylo mi doporučeno, ať jdu.“

Petr Mamula začal pracovat pro Hotely a restaurace v Riegrových sadech, kde vystřídal různé podniky. Protože chtěl postoupit na vedoucí pozici, sám usiloval o vstup do komunistické strany: „Nejhorší bylo, že mě tam nechtěli. Dotáhl jsem to na kandidáta po strašném, úporném boji.“ Na otázku, jak se vypořádal se svým svědomím, pragmaticky odpovídá: „Mně to bylo úplně jedno. My jsme žili v úplně jiném světě. Patřili tam řezníci, zelináři, číšníci, taxikáři, tam byly prachy. Ti lidé si žili svůj život. Ten rozdíl byl obrovský. Táta mi s pohrdáním říkal: ,Ty pingle...‘ Já jsem mu říkal: ,Tatínku, kolik bereš ty?‘ Tak to bylo. My jsme neměli politické ambice. Nadávali jsme, ale víc jsme o tom neuvažovali. Navíc já jsem byl pořád rozhodnutý, že odtud odejdu.“

Do strany přijatý nebyl, i když o vstup žádal dvakrát. Na druhou stranu stále živil představu, že emigruje, zvlášť když odešla většina jeho bohémských přátel. Hned po maturitě chtěl emigrovat přes Jugoslávii: „Když jsme odjížděli, chytla mě matka v předsíni s kufry. Stál jsem tam, cvakl klíč a stála tam ona. Asi šestý smysl.“ Dlouhé roky se mu pak nedařilo získat potřebná povolení k jakékoliv cestě. Povedlo se to až těsně před sametovou revolucí, kdy cestou z dovolené v Egyptě zůstal ve Frankfurtu nad Mohanem: „Ubytovali jsme se, šli jsme se nahlásit a já tam vidím noviny…“ Přišla sametová revoluce. 

Zavolal jsem: „Gorbačov to vidí“

Jak Petr Mamula vysvětluje, neztotožňoval se s režimem, ale zároveň neměl problém ho využívat. Svým způsobem se ale proti němu nikdy nepřestal bouřit. Vzpomíná na tzv. palachiády, kam pravidelně chodil. Popisuje i dramatické okamžiky z ledna 1989, kdy měl zvolat: „Gorbačov to vidí,“ a dav to po něm začal skandovat. Podle pamětníkova vyprávění měla tento moment odvysílat i Svobodná Evropa. Následně v červnu podepsal petici Několik vět a sám sháněl další podpisy: „Šel jsem s těmi podpisy za největšími „bolševikobijci“, co jsem znal. Ale nesehnal jsem jediný podpis. Já to nechápal.“ Brzy potom již přišla emigrace. 

Dva roky po sametové revoluci žil pamětník v Americe. Po návratu se zapojil do matčiny firmy, která se věnovala propagaci pro hotely a restaurace, a nakonec společně pracovali třicet let; firmu vede v omezené podobě dodnes. Když se Petr Mamula dívá zpět, netrpí výčitkami svědomí, ale zároveň je navzdory problémům a komplikované situaci s výsledkem sametové revoluce spokojen: „Máme demokracii, to je hlavní. Nechápu lidi, kteří dokážou říct, že bylo za komunistů líp. Co bych potom musel říkat já, protože já už jsem v životě nikdy neměl tolik peněz jako za komunistů. I když musím také říct, že byly vydřený, nebyly zadarmo, ale byly. A já bych to zpátky nechtěl. Ale je třeba si to hlídat. Jediné, čeho se bojím, je, že to není natrvalo.“