Mikalaj (Николай) Maminau (Маминов)

* 1980  

  • „Telefonovali mi a klepali na dveře bytu. Polekaně jsem začal schovávat počítač, tvrdé disky. Oni už se snažili vykopnout dveře, ale nemohli je rozbít – máme bezpečnostní. Zavolal jsem ženě, že se mi dobývají do bytu, ať zavolá milici. Poté jsem napsal sousedovi na Telegram, že se mi snaží dostat do bytu, ten ale v tu dobu nebyl doma. Potom jsem začal z telefonu mazat všechny Telegram kanály a Viber. A pak jsem začal mluvit s těmi, co byli za dveřmi. Kukátkem jsem zjistil, že tam jsou dva divní muži v civilu. Jeden vypadal jako příslušník KGB, kultivovaně oblečený, se zápisníkem vázaným v kůži, druhý byl ve vojenských kalhotách, zřejmě důstojník. Za nimi stálo ještě několik dalších lidí. Říkali, že jestli neotevřu, stejně mě z bytu dostanou. Zavolal jsem dětem a řekl jim, ať se nevracejí z hřiště domů. Těm dvěma na chodbě jsem řekl, aby stáhli své lidi, a otevřel jsem dveře. Vstoupili, nepředstavili se a začali útočit: „Kdo to vede? Kam jsi posílal materiály?“

  • „Přijeli jsme k nákupnímu centru Riga. Na náměstí Bangalore byla dopravní zácpa. Všechno jsem natáčel na video. Lidé blokovali silnici, někdo zavelel přinést popelnice, postavit autobusy – stavěli barikády ze všeho, co bylo po ruce. Vypadalo to jako válečné scény. Nikdy jsem nic takového v Bělorusku neviděl, byla to plnohodnotná občanská válka se všemi vyplývajícími důsledky, jenom bez vůdce.“

  • „Vrhnul se na mě člověk v černé kukle. Začal mě mlátit taktickými rukavicemi a kopal mě, na schodech našeho domu mi zlomil žebra, pak mě praštil do solar plexu. Ztratil jsem kontakt s realitou. Přehodil přese mne zezadu lem mé košile a začal mě dusit. Pak mě táhl v podřepu s rukama za zády do auta u nákupního centra Riga. V autě mě hodili na zem. Už tam byla moje žena Kacia. Prosila je, aby mě přestali dusit, měl jsem problémy se srdcem a nemohl jsem dýchat. Po několika minutách přestali. Odvezli nás se ženou na oddělení milice Sovětského obvodu. Mladí muži v kuklách mlátili velmi tvrdě, zřejmě byli ze speciálního oddílu Almaz. Stáli jsme se zdviženýma rukama na ulici u služebny, pak mě zavedli do suterénu, kde jsem byl poprvé. Bylo tam mnoho lidí, mezi nimi i teenageři a dívky. Nejvíc jsem se bál o naše děti, které zůstaly doma samy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litva, 09.04.2021

    (audio)
    délka: 02:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pokračuji v boji prostřednictvím své práce. Chci lidem předat pravdu

Mikalaj Maminau se narodil 19. června 1980 v Minsku v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Jeho matka (1954, Minsk – 2007, Minsk) byla uměleckou grafičkou. Otec (1941, Vologda v Rusku – 2011, Minsk) byl vědeckým pracovníkem. Mikalaj nežil se svými rodiči, vychovávali ho babička Aliena Jakaulieuna Žuk (1929, vesnice Balotčycy – 2009, Minsk) a dědeček Mikalaj Savič Maločka (1924, vesnice Kryvičy – 1990, Minsk). Ve dvanácti letech se začal zajímat o fotografování, měl svůj fotoaparát. V letech 1997–2000 studoval na Minské státní technologické škole obor fotografie. V letech 2001–2005 studoval na Běloruském státním divadelním a uměleckém institutu na fakultě audiovizuální tvorby. Získal prezidentské stipendium, byl jedním z nejlepších absolventů v Běloruské republice. Pokračoval postgraduálním studiem. Pracoval v běloruské televizi, přednášel kamerovou tvorbu na Běloruské akademii umění a na Běloruské humanitní univerzitě ve Vilniusu. Pořádal výstavy svých fotografií. Byl spoluautorem dokumentárních filmů o Bělorusku. Dne 9. srpna 2020 odvolil, odeslal svůj volební lístek na platformu Hlas a vyšel z volební místnosti. Toho dne natáčel reportáž na protestním mítinku u Obelisku a poté všechny následující protestní akce až do svého zatčení. Všechny materiály zveřejňoval na sociálních sítích. Dne 20. září byl odvezen ze svého bytu a odbýval si patnáct dnů správního trestu ve věznicích Akrescina v Minsku a v Žodzině. Znovu byl uvězněn, při zadržení byl zbit, odbýval si dvacet dnů správního trestu ve věznicích Akrescina v Minsku a v Žodzině. Po nespravedlivém zadržení a trestu se po propuštění z vězení spojil s organizacemi na ochranu lidských práv a 5. listopadu 2020 odjel s rodinou do ukrajinského Černihiva. Od 3. ledna 2021 pracuje jako kameraman ve Vilniusu v Litvě.