Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Malý (* 1957)

• narodil se 14. října 1957 v Opavě

• vystudoval gymnázium a Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích

• hrál v Jihočeském státním orchestru

• v době vojny působil v Armádním uměleckém souboru

• byl členem Státního souboru písní a tanců

• v době socialismu procestoval část Evropy

• po sametové revoluci se dál věnoval houslové kariéře

• v roce 2025 žil v Praze

Ačkoliv se narodil na Moravě a odmala se učil na housle, folklor ho nikdy moc nezajímal. Do Státního souboru písní a tanců se dostal vlastně mimochodem. Díky němu ale nakonec v socialismu procestoval část světa. 

Miloslav Malý se narodil v říjnu roku 1957 v Opavě, s rodiči se ale brzy přestěhoval do Olomouce, kde prožil celé své dětství. Na housle začal hrát už jako malý kluk. “Rodiče přemýšleli, jak mě zaměstnat, abych nezlobil. Vymysleli housle a přihlásili mě do lidové školy umění. Hrozně mě to nebavilo,” vybavuje si začátky hry na nástroj, který ho v dospělosti živil. Nechuť hrát se změnila o pár let později, kdy v lidovce přešel do třídy jiného učitele. “Pan učitel Tůma byl úžasný člověk, jednak lidsky, ale i profesně. Vedl školní orchestr a já jsem zjistil, že ty housle nejsou tak špatné, a začal jsem hrát s větším zaujetím.” Malý Miloslav se dokonce dostal do školního orchestru, který profesor Tůma vedl. “To byl ten hlavní zlom, kdy mě to začalo nejvíc bavit. Hrát v kolektivu je úplně jiný zážitek, dokonce jsme byli na zájezdu v Drážďanech a zúčastňovali jsme se celostátních soutěží, kde jsme se umisťovali na předních místech,” přiznává. “Když jsou výsledky, tak tě to začíná bavit a máš z toho radost.” 

Učili mě nepohodlní učitelé

Pamětníka hraní bavilo dokonce tolik, že se v deváté třídě nechal od učitele přesvědčit, aby se přihlásil na konzervatoř. Hlásil se na tu nejbližší k Olomouci, do Kroměříže. “Nevěděl jsem, že když se dělá konkurz, tak jsou takzvané kvóty. Ty byly na počet dětí, které se z daného kraje můžou na konzervatoř dostat. Kroměříž byla Jihomoravský kraj a kvóta pro severní Moravu, kam spadala Olomouc, byla dva. Kdybych se hlásil do Ostravy, tak tam byla kvóta devět lidí,” vysvětluje. Přijímačky na konzervatoř tak nevyšly a rodina se musela rozhodnout, kam dospívající Miloslav půjde studovat. Nakonec se dostal na gymnázium ve Šternberku, městečku vzdáleném asi 20 kilometrů od Olomouce. “Můj kádrový profil nebyl tak dobrý, abych se dostal na gymnázium do Olomouce, polovina mé rodiny byli kulaci. Ale měl jsem štěstí, protože po roce 1968 vyházeli z Olomouce všechny výborné kantory a ti odešli právě na venkov, do toho Šternberka.” Pamětníka tak na střední škole učili profesoři, kteří nebyli režimu po chuti. “Potkal jsem tam navíc výborné učitele hudební výchovy, se kterými jsme udělali mnoho akcí. Dokonce jsem maturoval z hudební výchovy jako pátého předmětu,” směje se po letech pamětník, že si dobrovolně přidal učení navíc. 

Po maturitě se na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích objevila možnost studovat obor housle. “Byl jsem samozřejmě nadšený, říkal jsem si, že je super, že se dostanu zpátky k houslím. Přihlásil jsem se, zkoušky se mi povedly a byl jsem přijat. Takže jsem vlastně přeskočil konzervatoř a začal jsem studovat housle na vysoké škole, což bylo na stejné úrovni jako Akademie múzických umění,” popisuje i dnes s nadšením. V Budějovicích prožil pět let jako student a v posledním ročníku se dokonce přidal k Jihočeskému státnímu orchestru. “Najednou jsem měl peníze, protože to bylo zaměstnání. A navíc jsme nemohli chodit do školy, protože jsme museli chodit na zkoušky a hrát koncerty,” prozrazuje, že dostal v pátém ročníku volno ze školy. To ale musel potvrdit kuriózním způsobem. “Přišel jsem na studijní oddělení a řekl, že chci individuální plán, že nemůžu absolvovat denní studium. A ty úřednice začaly hledat v papírech a našly jen formulář pro těhotné studentky. Tak jsem vyplnil formulář pro těhotné,” vypráví po letech se smíchem. Miloslav Malý s Jihočeským státním orchestrem absolvoval řadu koncertů a vystoupení, na kterých nabíral cenné zkušenosti coby profesionální hudebník. 

Severní Korea byl pro mě šok

Po absolvování vysoké školy ho ale čekala povinná vojenská služba. I v tomhle případě měl ale štěstí. Dostal se do Armádního uměleckého souboru. “V tom souboru se jednou za dva roky měnili všichni houslisté, protože šli domů dvouročáci i ti, co šli na vojnu jen na rok. A já se trefil do roku, kdy se měnil celý orchestr.” Pamětník tak měl o to větší šanci se do souboru dostat a povedlo se. Armádní umělecký soubor sídlil na pražském Pohořelci, hned vedle Československého státního souboru písní a tanců. “Jednou na vycházce jsem šel po tom náměstí a vidím ceduli, na které je konkurz do toho souboru písní a tanců. Vůbec jsem nevěděl, co to je. Folklor jsem nikdy nehrál. Ale bylo to v Praze, tak proč bych to nezkusil,” vypráví, jak se na konkurz vydal. I tam uspěl a jeho pracovní dráha tak nabrala úplně nový směr. Místo návratu do jižních Čech zůstal v Praze a s folklorním souborem v 80. letech procestoval řadu zemí. 

“Byli jsme malá skupina, cimbálovka a čtyři taneční páry, takže asi 15 lidí. Tím, že jsme byli malí, tak jsme měli obrovskou výhodu, protože jsme byli proti velké taneční skupině levní,” popisuje pragmatické důvody, proč je komunistické vedení do zahraničí posílalo možná častěji než jiné skupiny. “Sjezdili jsme celou Evropu, nejatraktivnější zájezdy ale byly samozřejmě mimo. Bylo jich několik. Nejkurióznější zájezd byl do Severní Koreje. Pak jsme byli ještě v Libyi a Iráku. Pro mladého člověka byly ty zájezdy velice zajímavé,” hodnotí Miloslav Malý zpětně. Nejvíc ho fascinovala Severní Korea, i když na komunistické vedení byl spolu se svými kolegy ze sboru zvyklý. “Vládl tam tehdy Kim Ir-sen a byl tam obrovský kult osobnosti. Takový zažilo Rusko v období Stalina. Kim Ir-sen byl pro Korejce nedotknutelný bůh, bylo to absurdní, docela šok,” vybavuje si. “Vzali nás třeba na výlet do hor, kde jsme šli takovou stezkou, a najednou tam byla velká cedule a na ní bylo napsáno, že až sem došel náš velký vůdce Kim Ir-sen. Jeho fotky byly všude, v každém metru, v každém vagónu, na všech náměstích, ulicích, všude obrovské plakáty,” dodává. Navzdory kulturnímu šoku měli s folklorním souborem ve světě úspěch. “Naše programy byly neuvěřitelně pestré a tím pádem zajímavé. Jak jsme byli Československo, o to bohatší to bylo,” pyšní se i po letech. 

Odmítli jsme hrát výchovný koncert

Cestování se souborem si ale samozřejmě vybralo svou daň. Pamětník nesčetněkrát zažil kontroly na hranicích. “Jezdil s námi vždy nějaký politruk, který hlídal, abychom neutekli. Na hranicích jsme vždy odstavili autobus a začala osobní prohlídka. Každý jsme vzali svůj kufr a šli jsme do budovy celní správy a tam nám ten kufr prohledali. Někteří vyvolení, nebo spíš nevyvolení, šli na tu úplně detailní prohlídku, což znamená, že si je vzali bokem a tam je svlékli do trenýrek a prohledávali ještě osobní věci,” vybavuje si Miloslav Malý hraniční kontroly. “Muselo se vyplňovat celní prohlášení, vždycky když jsme se vraceli, tak jsme psali, co jsme si tam koupili a co přivážíme do Československa. Mělo to svůj finanční limit, bylo těžké se do toho limitu vejít, pak se z toho případně ještě platilo clo,” dodává. 

Sametovou revoluci tak vítal s nadšením. Její začátek prožil na severní Moravě, kam se souborem odjeli v pátek 17. listopadu. V pondělí měla v Ostravě začít jejich šňůra výchovných koncertů. Ta už ale nezačala. “Hned v sobotu jsme se dozvěděli, co se v Praze dělo, ale pořád jsme se připravovali na pondělní koncert. Jenže v pondělí ráno jsme měli nastoupit před školy a mezitím jsme se dozvěděli, že se v Praze stávkuje. Takže jsme se rozhodli, že taky nebudeme hrát,” líčí riskantní rozhodnutí. Soubor nevěděl, jak přesně to v Praze vypadá a co se bude dít dál, přesto se bez hraní vrátil zpátky do Prahy. “Trnuli jsme, co z toho bude, protože jsme i mezi sebou měli komunisty, kteří byli nepříčetní, že nechceme hrát,” přiznává. 

Podepsal jsem Několik vět

Po návratu do hlavního města ale všichni tušili, že tahle změna už zvrátit nepůjde. Pamětník spolu se svými kolegy trávil každé odpoledne na Václavském náměstí a v revolučních dnech dokonce podepsal prohlášení Několik vět, které se začalo veřejností rychle šířit. Když v neděli 26. listopadu 1989 stál s ostatními na Letné, už věděl, že komunistickému režimu zvoní hrana. Dodnes si pamatuje nadšení a radost, které Československo ovládlo. Hned po pádu režimu se vydal s rodinou do zahraničí. V létě navštívili italské Bibione a v zimě zas odjeli do rakouských Alp.

Čekaly ho ale i nepříjemné zkušenosti. Československý státní soubor lidových písní a tanců byl zrušen a Miloslav Malý se tak ve svobodné době na chvíli ocitl bez práce. Folklorní soubor se ale brzy vzpamatoval a jeho bývalí členové začali svá čísla předvádět v hotelu International turistům přijíždějícím ze zahraničí. Po pár letech se osamostatnili a od roku 1998 stejná vystoupení předvádí v restauraci na pražském Veleslavíně, kterou si pořídila členka souboru. 

Houslemi Miloslav Malý žije dodnes (2025). Odložil je jen nakrátko v době pandemie covidu, kdy se všechno zavřelo a on najednou nemohl vystupovat. Začal tehdy učit na základní škole, a i když už je po pandemii, učení se pořád částečně věnuje. “Baví mě to a je radost, když člověk vidí, že to baví i ty děti,” končí své vyprávění. V roce 2025 žil v Praze.