Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomil Maléř (* 1938)

• narozen 29. března 1938 v Dolní Bečvě, v Beskydech

• rodiče vlastnili v Dolní Bečvě hospodu U Maléřů

• během německé okupace byl svědkem popravy čtyř odbojářů

• začátkem padesátých let komunisté zabavili rodičům jejich hospodu

• pamětník absolvoval střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi

• pracoval jako technik v Přerovských strojírnách

• pamětník obsazení Přerova vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• bývalý člen komunistické strany, vyškrtnutý po roce 1968

• v listopadu 1989 založil v Kostelci u Holešova Občanské fórum

• v letech 1995 až 2001 byl starostou Kostelce u Holešova za ODS

• v roce 2023 žil v domově pro seniory v Kroměříži

Pro Radomila Maléře byla životním zážitkem účast na generální stávce 27. listopadu 1989. Během ní se zlomila k vítěznému konci sametová revoluce, kterou v Československu skončila čtyřicet let trvající éra totalitní vlády komunistické strany. Pracoval v Přerovských strojírnách, ale rozhodl se, že stávku podpoří přímo v Praze.

Z libeňského nádraží zamířil do podniku ČKD. Měl tam spolupracovníky a kamarády, se kterými se před polednem vydal pěšky směrem na Václavské náměstí. „V Libni byly ještě ulice jako vymetené. Ale jak jsme se přibližovali k Balabence, začali vycházet z podniků, obchodů a domů jednotlivci i skupiny. Zanedlouho už to byly shluky lidí. Mnozí nesli transparenty a vlajky. Začaly zvonit zvony a spustily se sirény. Krása.“

Když pochodovali po Sokolovské ulici a dál k Bílé Labuti, stali se součástí vlny, která se občas ucpala a zastavila. „U Můstku se spojilo několik průvodů do statisícového proudu, který mířil k Národnímu muzeu. Najednou jsem v hlavě slyšel Smetanovu Vltavu. Už sesbírala prameny, malé i velké přítoky a jako majestátní tok vtékala do Prahy.“ Na Václavském náměstí, kde promluvil Václav Havel a Marta Kubišová zazpívala Modlitbu, prožil pamětník vrcholnou euforii. „Byl jsem šťastný, že jsem se dožil konce zločinného režimu.“

V pěti letech musel doprovázet nacisty na výletě

Radomil Maléř se narodil 29. března 1938 v Dolní Bečvě, v podhůří Beskyd. Přišel na svět jako druhý z pěti synů Marie a Josefa Maléřových. První chlapec však brzy zemřel. Rodiče si po sňatku vzali hypotéku a koupili v Dolní Bečvě hospodu. Když začala v roce 1939 německá okupace, rozhodli se hospodu pronajmout. Po celou válku otec pracoval v lese, kde si vydělal více než jako hospodský a mohl splácet dluh.

„Měli jsme dva páry koní. Jeden pár se používal pro povoznictví a druhý sloužil výhradně pro těžbu dřeva. Tatínek pracoval sám v těch nejtěžších podmínkách. Stahoval ze strmých valašských kotárů kmeny poražených stromů a vozil je na pilu do Rožnova pod Radhoštěm. Práce to byla nesmírně namáhavá a nebezpečná pro něj i pro koně.“

Jako nejstarší z dětí měl pamětník odmalička mnoho povinností. Otec trávil hodně času v lese, a tak musel pomáhat v hospodářství. Měli kousek vlastní půdy i pronajaté pole, kde bylo pořád plno práce. Už jako pětiletý musel otce poprvé zastoupit v ožehavé situaci. Bylo to podle něj na podzim roku 1943, když u nich zaklepal esesák a chtěl, aby otec zavezl jeho s kolegou a přítelkyněmi na Soláň, kde se nacházelo rehabilitační středisko pro raněné německé důstojníky.

„Esesák se dozvěděl, že tatínek má kočár s koňským spřežením. Táta jim nechtěl pomáhat, vymlouval se, že kočár roky nepoužil. Esesák ale hrozil, že když neposlechne, vůz i s koňmi zabaví,“ vypráví. Pamětník byl překvapený, jaký krásný kočár otec i s pomocí Němců vytáhl ze stodoly. Když měla společnost vyrazit do kopců, otec se začal znovu vymlouvat na neodkladnou práci a navrhl, že je odveze syn, který sotva začal chodit do školy.

„Maminka spustila křik, že je to nebezpečné, ale Němec s otcovým návrhem souhlasil. Rozhodl, že cestou tam bude řídit koně on a zpátky já.“ Radomila posadili vedle esesáka na kozlík. Už cestou začal brečet, i když Němec ho utěšoval a upozorňoval na orientační body, aby při zpáteční cestě nezabloudil. Když společnost vystoupila, Němec obrátil kočár a chlapce doprovodil na hlavní silnici. Pamětník vzpomíná, že když byl v úzkých, koně si sami našli cestu domů.

Popraviště stálo před školou, děti se musely dívat

Koncem druhé světové války patřily valašské Beskydy i okolí Dolní Bečvy k centrům partyzánského odboje. Operovala tam také brigáda Jana Žižky. Jejich záškodnické akce působily nacistům velké potíže. Partyzáni se neobešli bez pomoci obyvatel vesnic. I někteří lidé z Dolní Bečvy jim pomáhali. Pro výstrahu nacisté v říjnu 1944 proto veřejně popravili čtyři odbojáře. Pověsili je na hřišti před obecnou školou v Dolní Bečvě, kam chodil také Radomil Maléř. Základem improvizovaného popraviště se podle něj stala dřevěná konstrukce pro šplh na provaze.

„Před popravou přišel do třídy jeden gestapák a nařídil nám přejít k oknům a dívat se. Rodičům jsme měli vyřídit, že to, co za okamžik uvidíme, postihne každého, kdo bude pomáhat partyzánům.“ Viděl, jak odsouzené přivedli na pódium a postupně je věšeli. „Nevím přesně, co se stalo, jestli se provaz uvolnil nebo utrhl, ale ten čtvrtý proletěl pódiem a spadl na zem. Za chvíli ho pověsili znovu.“

Otřesený řídící učitel poslal děti domů a zakázal jim dívat se na oběšence. Gestapo tehdy zatklo také pekaře z Dolní Bečvy Hynka Tošenovského, který údajně vozil partyzánům chleba. „Pověsili ho na lípě kousek od jeho domu. Na to jsem se dívat nemusel, ale druhý den, když mě rodiče poslali do obchodu, jsem ho tam viděl viset,“ vzpomíná Radomil.

Přechod fronty v květnu 1945 přežil s bratry u dědy v Rožnově pod Radhoštěm. Kovář a podkovář Josef Holub měl pod domem bezpečný sklep. Tam přečkali boje, které provázela dělostřelecká palba. Část města byla v plamenech, asi dvacet civilistů přišlo o život. Kromě dědy, strýců a tet se tenkrát pod kovárnou schovávali i dva maďarští vojáci. „Bouchali na dveře a na kolenou prosili o úkryt. Staříček dovolil. Udělali si speciální skrýš pod kovářským uhlím. Strýc pak přivedl Rusy, kteří milé Maďary odvedli do zajetí.“

S Adolfem Veřmiřovským se svezl v závoďáku

Po válce začali rodiče opět provozovat hospodu. S rozvojem turistiky v Beskydech se i do malebné Dolní Bečvy pod horou Radhošť začali sjíždět rekreanti. A protože vedle hospody U Maléřů stála v obci další dvě pohostinství, rodiče se museli snažit, aby v konkurenci obstáli. „Maminka začala pro hosty vařit. Práce to byla ukrutně těžká. Přes den se vařilo, v noci se dělala příprava na další den. Někdy mě vzbudili, abych šel loupat brambory. To mě velice bolelo,“ říká pamětník.

Čím více času trávil v hospodě, kde musel také pomáhat uklízet i obsluhovat hosty, tím více se mu tato živnost protivila. „Tehdy se na Valašsku pilo hodně alkoholu. Viděl jsem, jak otcovi kolegové, povozníci a těžaři, ale nejen oni, propíjejí těžce vydělané peníze. Když jeli večer z pily, stavili se ve všech třech hospodách, pro ženy a děti nezůstalo nic. Bylo mi jich líto,“ vysvětluje Radomil.

S hospodou má spojené i pěkné vzpomínky, které souvisí s motorismem. Začalo to tím, že otec po válce přikoupil ke koním předválečný automobil Tatra 54. Podobně jako se brzy naučil řídit koňský povoz, i za volantem auta seděl pamětník mnohem dříve než ostatní kluci. Na silnici poprvé vyjel v jedenácti letech. Předtím trénoval řízení na zahradě. „Byla u nás zahradní slavnost a došlo pivo. Táta mi řekl, ať sednu do auta a zajedu do rožnovského pivovaru pro čtyři bečky. Prý tam už na mě čekají,“ vzpomíná Radomil. Úkol tehdy splnil bez problémů.

Hospoda U Maléřů u něj stoupla v ceně, když ji objevili zkušební jezdci z kopřivnické Tatry. Zajížděli nové tatraplany a jiná osobní auta a pravidelně se u otce na Dolní Bečvě zastavovali. Přilákaly je zabijačkové speciality, které začal vyrábět. „Tým zkušebních techniků vedl Josef Veřmiřovský, který byl za první republiky známým závodníkem. Jezdil k nám i jeho syn Adolf. Závodil s tatrováckým monopostem a vyhrával jeden závod za druhým,“ říká pamětník. Adolf Veřmiřovský ho dokonce svezl ve svém jednomístném závodním automobilu připomínajícím raketu.

Jeho otec patřil k těm, kteří neuvěřili komunistické propagandě. S obavami sledoval vývoj po únoru 1948, kdy komunistická strana utužovala svoji moc politickými procesy a popravami, kolektivizovala zemědělství a likvidovala i malé živnostníky. Když v říjnu 1951 přišli za otcem funkcionáři národního výboru a komunistické strany a žádali ho, aby se zúčastnil takzvané Štafety míru a přátelství, měl strach je odmítnout.

Otec nechtěl nést štafetu míru, zastoupil ho syn

Štafeta míru a přátelství byla od roku 1949 jednou z akcí na oslavu výročí takzvané Velké říjnové socialistické revoluce. Spočívala v tom, že zástupci obcí a měst Československa si od západu po východ štafetově předávali zdravice a dary, které nakonec odevzdali na tehdejší československo-sovětské hranici Sovětskému svazu.

Otec se nechtěl s komunisty kompromitovat a jako nositele štafety za sebe poslal tehdy třináctiletého Radomila. Jednalo se o úsek z Valašského Meziříčí na slovenskou hranici. Pamětník ho absolvoval na otcově motorce Jawa 250 bez řidičského průkazu. Tubus se zdravicí sovětskému lidu vezl pod bundou. Otec mu jen kladl na srdce, aby nikde nesundával koženou kuklu a brýle, za kterými ho nebylo vidět. Na cestě ho doprovázeli příslušníci Veřejné bezpečnosti na motorkách a další doprovod ozdobený vlajkami. „Splnil jsem úkol a nikdo si mě ani nevšiml. Tátovi za dva roky hospodu stejně sebrali.“

Otec pak pracoval jako betonář u vodohospodářských staveb, matka dělala kuchařku v jídelně rožnovského podniku Tesla. Pamětník vystudoval střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi zaměřenou na konstrukci automobilů. V roce 1956 narukoval na vojnu do Plzně. Během základní vojenské služby se nechal přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. „Měl jsem představu, že jako člen strany můžu přispět ke zlepšení poměrů. Bylo to naivní a nejsem na to pyšný,“ říká.

Po propuštění do civilu dostal pracovní umístěnku do automobilových opraven, které sídlily v areálu letiště Holešov, nedaleko tehdejšího Gottwaldova. Seznámil se s Ludmilou Grygerovou, se kterou se oženil a měl s ní tři děti. Žena pocházela z Kostelce u Holešova, kde pak rodina bydlela. V polovině šedesátých let začal pracovat v Přerovských strojírnách. Při zaměstnání absolvoval na Českém vysokém učení technickém v Praze kurz v oboru metrologie a jakosti. „Jednalo se o pětisemestrální kurz, který jsem ukončil jako diplomovaný technik,“ vysvětluje Radomil.

Když se na začátku roku 1968 dostali do vedení komunistické strany politici, kteří prosazovali demokratizaci režimu, věřil, že socialistické Československo čeká lepší budoucnost. Sovětská vláda však liberalizační vývoj ve své satelitní zemi neschvalovala a poměry se rozhodla „napravit“ s pomocí armády. Dne 21. srpna 1968 republiku obsadila vojska pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

Děkovali jsme sovětským okupantům, že nás nechali jít

Když Radomil Maléř tenkrát přišel do práce v Přerovských strojírnách, někteří zaměstnanci se už snažili blokovat vjezdy do fabriky nákladními auty a trailery. „Další aktivní kolegové začali vyrábět letáky v ruštině, kterými vyzývali okupanty k odjezdu.“ Druhého dne se pamětník s dvěma kolegy a kupkou letáků v aktovce vypravil do nedalekého pobočného závodu. Před vjezdem stály sovětské tanky a hloučky lidí, kteří se snažili vojákům vysvětlovat situaci. Připojili se k nim, ale Sověti si jich moc nevšímali.

Radomil si jejich pozornost vynutil. Vylezl na jeden tank a házel letáky do poklopu, protože většina posádky seděla uvnitř. Za chvíli se ozvala střelba ze samopalu. „Kulky mi létaly kolem hlavy. Myslel jsem si, že je po mně,“ vypráví. Vzpomíná, že všichni, i Sověti, byli vyděšení. „Já jsem na tanku hrůzou ztuhnul, takže mi ostatní museli pomáhat dolů,“ tvrdí. Uznává, že vojáka stojícího na ulici vystrašila jeho aktivita a střílet začal pro výstrahu.

„Mě i mé kolegy pak strčili do opancéřovaného vozu, který zamkli. Vypadlo to, že jsme v zajetí. K večeru se kolona i s námi rozjela. Když jsme dojeli na předměstí Přerova, pustili nás. Byli jsme tak rádi, že jsme dokonce rusky poděkovali.“ I poté dával pamětník najevo svůj nesouhlas s invazí. Když bylo první výročí okupace, vyšel z domu oblečený jako na pohřeb. Vzal si černý oblek, bílou košili a černou kravatu. Při stranických prověrkách, které následovaly za několik měsíců, ho soudruzi potrestali vyškrtnutím ze strany. „Ani mi to nevadilo. Byla by ostuda tam zůstat,“ prohlašuje Radomil.

Když jeho děti dospěly do věku, kdy se hlásily na střední školy, jejich šanci na přijetí snižoval špatný kádrový posudek. Kromě toho, že tátu vyhodili z komunistické strany, byla rodina špatně zapsaná i kvůli tomu, že neskrývala katolickou víru. Děti nechodily ani do Pionýra. Dcera Ludmila, narozená v roce 1960, měla ve škole skoro pořád samé jedničky a chtěla být učitelkou. Škola jí však doporučovala, aby šla pracovat do zemědělství nebo do maloobchodu. Tak trochu podvodem, kterého se zúčastnila spřízněná třídní učitelka, se nakonec dostala aspoň na střední školu veřejného stravování a hotelnictví.

Syn miloval hudbu, ale škola mu doporučila učební obor plastikář

O pět let mladší Martin měl také výborný prospěch. Hrál na klavír a lesní roh a toužil studovat hudbu na konzervatoři. Třídní ho však doporučil na učební obor plastikář v tehdejším Gottwaldově. Rozhořčený pamětník se vetřel na zasedání komise Sdružení rodičů a přátel školy, která zrovna řešila hodnocení žáků. Vzal si slovo a citoval z Rudého práva úryvek zákona o svobodách a lidských právech, který se Československo na konferenci v Helsinkách v roce 1975 zavázalo dodržovat. Pohrozil, že se obrátí na prezidenta, pokud bude škola upírat synovi právo na vzdělání.

„Jednání se zúčastnil také ředitel školy, který pak učitelům nařídil, aby upravili hodnocení všech žáků tak, aby bylo v souladu se zákonem,“ shrnuje pamětník. Syn se pak dostal na kroměřížskou konzervatoř, kde studoval hru na lesní roh. Mladší dcera Pavla končila základní školu pár měsíců před sametovou revolucí. I když byla premiantkou třídy, na gymnázium se dostala až na základě odvolání.

Radomil Maléř pracoval v Přerovských strojírnách do roku 1994. I když byl vyškrtnutý nestraník, měl tam dobrou pozici díky své odbornosti. Byl specialista na metrologii, tedy měření velkých předmětů. Podnik dodával zařízení do cementáren, vápenek a těžkých provozů. „Ozubené kolečko, které se u nás vyrábělo, mělo průměr třeba deset metrů. A byl problém postihnout všechny parametry přesnosti tak, aby to dlouho a dobře fungovalo,“ vysvětluje.

Strojírny opustil poté, co byl zvolen starostou Kostelce u Holešova. Po listopadu 1989 tam založil Občanské fórum a o dva roky později také místní organizaci Občanské demokratické strany, za kterou následně kandidoval. Do důchodu odešel z postu starosty v roce 2001. Rodina dostala v restituci zpátky zabavenou hospodu v Dolní Bečvě. Jeho bratři ji pak začali provozovat. Radomil Maléř je přesvědčený, že nejdůležitější v životě je pomáhat bližním.