Milan Málek

“Šedesátý osmý rok jsem zaznamenal – dá se říci velice intenzivně, protože jsem v té době kolem 21. srpna měl dovolenou a bydlel jsem na textilanském internátu. A brzy ráno tam kolegové začali křičet, vyvolávat, co se děje. Vzhledem k tomu, že jsem měl dovolenou, tak jsem se sebral a šel jsem k liberecké radnici a teď jsem tam zažil ty kolony aut, tanků a vojenské techniky. Takže jsem se patřičně rozčílil a zúčastnil jsem se tam taky těch nesmyslných věcí. Tam se totiž tenkrát opravovala radnice a kolem celé radnice bylo takové trubkové lešení. A na těch lešeních byly takové dřevěné poddestičky. Ještě s nějakými lidmi, ty jsem neznal, jsme lezli po tom lešení a desky jsme házeli na tanky – byl to trošku takový nesmysl.”

“Otce se to samozřejmě dotklo. Musel přestat provozovat řeznické řemeslo. Stal se z něj v podstatě jen prodavač v uzenářském a masném krámě. Akorát boural maso, vozili mu celé čtvrtky a tak. Mám takový zážitek, to bylo někdy v roce 1949, že přijela taková komise a na veškeré zařízení, které tam otec měl, jak v krámě, tak v dílně, tak přidělávali evidenční čísla. O všechno otec přišel. Odehrála se tam taková situace, že naše máti do krámu, aby tam mohla dát takovou plotnu s masem, tak tam dala z kuchyně štokrle, a když přišli tihle komisaři, tak i na to štokrle dali evidenční číslo a my tím o něj de facto přišli.”