Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Malec (* 1962)

• narodil se 24. listopadu 1962 v Zásadě na Liberecku

• od dětství měl vztah k zimním sportům – začínal jako sdruženář, ale později se zaměřil pouze na skoky

• vojnu trávil v Dukle Liberec, kde se věnoval plně trénování

• první velký úspěch se dostavil v roce 1981, kdy se umístil na 3. a 4. místě Tatranského poháru

• v roce 1987 vyhrál Univerziádu ve Vysokých Tatrách a v ročníku 1987/1988 se stal celkově vítězem Evropského poháru

• na Zimních olympijských hrách v Calgary vybojoval na středním můstku bronzovou medaili

• po ukončení kariéry se věnoval trenérské činnosti a později vstoupil do armády

• po odchodu do civilu začal působit jako učitel tělesné výchovy

• byl prvním skokanem, který začal používat při skoku tzv. V-styl

• v době natáčení (2025) žil ve Vlastiboři

Skok na lyžích je dnes neodmyslitelnou disciplínou jakýchkoliv zimních sportovních her a zároveň je součástí tzv. severské kombinace či závodu sdruženého, který obsahuje skoky a běh na lyžích. Historie skákání sahá do začátku 19. století, kdy byly zaznamenané první světové rekordy a od té doby se stala tato disciplína velmi oblíbenou.

Do devadesátých let 20. století však byl skok na lyžích hodnocen i pro svůj estetický vzhled, proto musel každý závodník při skoku mít lyže rovnoběžně. Rozhodčí při jiném postavení lyží než paralelním závodníkům udělovali vysoké bodové srážky, jelikož se jednalo o nepohledný a špatný styl. 

Během osmdesátých let se však na scéně objevili dva závodníci, kteří i přes bodové srážky V-stylem skákali a dosahovali nejen delší dráhy doskoku, ale i skvělých úspěchů. Často se prvenství ve V-stylu připisuje švédskému skokanovi Janu Boklövovi, který i přes penalizaci v roce 1988 vyhrál v Thunder Bay závod Světového poháru. Avšak ještě před ním začal používat V-styl český skokan Jiří Malec, který tímto stylem začal skákat už začátkem osmdesátých let. „První jsem byl asi já, protože si pamatuju, jak ještě v žácích na mě trenér Kopal při skoku řval, ať dám ruce a nohy k sobě,“ vzpomíná Jiří Malec.

Politruk tajně přepsal otcovo vyloučení na vyškrtnutí

Jiří Malec se narodil 24. listopadu 1962 jako nejmladší ze tří dětí do rodiny projektanta Jiřího Malce a účetní Olgy Malcové (roz. Loukotové). Oba rodiče vstoupili do KSČ, ale po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 s politickým vývojem v Československu nesouhlasili. Sám pamětník se stal svědkem srpnové okupace. Vzpomíná, jak u silnice viděl vojenskou techniku a bál se, aby s otcem v pořádku dojeli domů.

Již od dětství byl Jiří Malec, jak sám přiznává, dítětem, které bavil ho sport. Vyrůstal v Jizerských horách, a tak se u něj vztah k zimním sportům projevil již v dětství, kdy si s kamarády hrál venku a zažíval různá dobrodružství. „Byl jsem živé dítě a táta se jednou rozčílil, protože jsem asi už potřetí přinesl domů zlomené lyže. Odvedl mě do oddílu ve Vlastiboři a přihlásil mě tam. Okolo dvanáctého roku jsem tak začal soutěžit v závodě sdruženém,“ vzpomíná pamětník.

I když sportovní vyžití pamětníka naplňovalo, chtěl se více zaměřit na skoky na lyžích. Sám přiznává, že v závodech byl vždy ve skoku první, ale v běhu poslední. Proto se začal více věnovat trénování skoku a běh na lyžích pomalu opustil.

Po základní škole nastoupil na tanvaldské gymnázium, které v roce 1981 úspěšně zakončil maturitou a přemýšlel, kam dál. Cílem bylo dostat se do Elitexu Jablonec, kde by se pod hlavičkou podniku mohl věnovat skákání. Vedle toho ho čekala vojna a doufal, že ho zařadí do tehdy prestižního oddílu VTJ Dukla Liberec, kde by se mohl nadále a plně věnovat sportu. To se mu podařilo a vojenskou službu strávil zde. 

Před odchodem do civilu chtěl v Dukle zůstat a naplno se věnovat závodění, a jak sám říká, stát se profesionálním sportovcem. „Před tím, než jsem měl jít do civilu, jsem šel na vedení Dukly a říkám, jak to se mnou vidí, protože vím, že mám škraloup za šedesátý osmý, kdy tátu ze strany vyloučili. Tehdy vstal politruk a někam odešel. Dozvěděl jsem se, že v papírech zfalšoval otcovo vyloučení. Jedno slovo a mělo to takový vliv. Takže otec již nebyl vyloučen, ale pouze vyškrtnut a já v Dukle mohl zůstat,“ vzpomíná pamětník. 

Místo mistrovství světa mě čekala spartakiáda

Jiří Malec se ve skoku postupně zdokonaloval, což prokazoval i na závodech v liberecké Dukle. Prvním velkým úspěchem, který zaznamenal, bylo třetí a čtvrté místo na Tatranském poháru v roce 1981. Poté dostal nabídku do reprezentace, avšak ze začátku figuroval převážně jako náhradník a jeho přítomnost v reprezentaci nebyla moc vítána. Nejen že ho trenéři brali jako neperspektivního skokana, ale v jeho neprospěch hrál i jeho kádrový profil.

Právě kvůli politice se nedostal na mistrovství světa, kde se počítalo s jeho účastí. V roce 1987 totiž vyhrál na obou můstcích turnaj Bohemia a stanul na vrcholu své sportovní kariéry. V tomto závodě porazil českou skokanskou elitu a pomyslné dveře na mistrovství světa do Oberstdorfu se otevřely. Jiří Malec vzpomíná: „Všechny jsem porazil a turnaj vyhrál. Ale najednou jsem se dozvěděl, že nikam nejedu. Místo toho mě prý čeká spartakiáda.“ V roce 1991 po konci kariéry se dozvěděl od bývalého sportovního činovníka, že tehdy na mistrovství světa neodjel právě kvůli minulosti svého otce.

Jiří Malec však mohl s týmem jezdit na zahraniční turnaje, kde mohl porovnávat síly se světovou špičkou. Zahraniční výjezdy se však neobešly bez asistence příslušníka Státní bezpečnosti, který měl dohlížet na chování sportovců a dalších osob v zahraničí a podávat vedení podrobné zprávy. I sami sportovci museli po příjezdu do vlasti podávat informace o tom, s kým se setkali, či co viděli za hranicemi Československa. Sám Jiří Malec byl pod permanentní kontrolou, a po příjezdu do Československa musel docházet na výslech k vojenské kontrarozvědce. 

„Když jsme jeli ven, tak jsme dostali kapesné. To byl úplně jiný svět. Vždycky jsme si přivezli tolik věcí, protože tady se to sehnat nedalo. Oblečení, kosmetika apod. V archivu jsem se pak o sobě dočetl, že jsem měl rád kapitalistické pozlátko. Jo, to jsem měl fakt rád,“ doplňuje s úsměvem pamětník. 

Na olympiádu jsem se dostal až na poslední chvíli

I když Jiří Malec jezdil po všech závodech a patřil k nejlepším skokanům v Československu, tak se s jeho účastí na Zimních olympijských hrách v kanadském Calgary v roce 1988 nepočítalo. Ještě v novoročním závodě světového poháru v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1988 se mu poprvé podařilo nahlédnout mezi deset nejlepších závodníků. Na poslední chvíli se tedy na olympiádu nominoval a mohl vyrazit. „Když jsme přistáli, tak jsem měl radost, že jsem na olympiádě. Ale snad větší radost jsem měl, že jsem v Americe. Příroda, ta oblast, to mě těšilo snad ještě víc,“ vzpomíná pamětník. 

Československá výprava se přesunula do olympijské vesnice, kde mimo jiné pamětník potkal slavnou jamajskou výpravu bobistů, proslavenou filmem Kokosy na sněhu. Vedle toho ale také nastal jistý problém. Ubytován měl být s majorem Státní bezpečnosti, který na celou výpravu dohlížel. „Ztropil jsem takovou scénu, že tam s ním nebudu, a rozdýchával jsem to. Nakonec se mě zželelo trenérovi rychlobruslařů, který si to se mnou vyměnil. Byl jsem šťastný – na pokoji jsem byl s Petrem Urbanem a ten do mě vnesl takovou psychickou pohodu. Možná i kvůli němu mám tu medaili,“ dodává pamětník.

Na olympijském zahájení Jiří Malec chyběl, protože hned následující den po příletu se závodilo a on se tak mohl připravit na svůj legendární skok. Na středním můstku československá výprava excelovala. Československo vybojovalo na Zimních olympijských hrách v Calgary celkem tři medaile (dvakrát bronz a jednou stříbro) a právě na středním můstku se fantasticky umístili dva reprezentanti. Olympijským vítězem se stal nepřekonatelný Fin Matti Nykänen, druhé místo obsadil Pavel Ploc a bronzová příčka připadla právě Jiřímu Malci. „Nezapomenu na slova trenéra, který nám říkal, ať se moc neradujeme. Vyhráli jsme, ale už je to pryč – musíme se dál soustředit na další závody. A měl pravdu,“ dodává s úsměvem.

Další velký úspěch, i když v očích Jiřího Malce se jednalo spíše o zklamání, byla soutěž družstev, kde Jiří Malec, Pavel Ploc, Jiří Parma a Ladislav Dluhoš obsadili čtvrtou příčku a medaile jim unikla. V Kanadě mohli sportovci nečekaně zůstat o týden déle kvůli špatnému počasí, kdy se závody nečekaně posunuly. „S námi tam byl ten estébák, že nás bude hlídat. No to mu tak šlo. Hned jak jsme mohli, tak jsme odešli a zkontaktovali nás emigranti. To bylo skvělé, brali nás na výlety, ukazovali nám krajinu. S jednou emigrantkou jsme jeli do Banffu. Na tu krásu nezapomenu,“ vzpomíná pamětník.

Odměna? To byly věcné dary

Po návratu do Československa čekala Jiřího Malce od státu finanční odměna. „Dostal jsem asi šedesát tisíc, Pavel o něco víc, protože byl druhý. No a mohli jsme si koupit auto a tím předběhnout všechny ve frontě. Mohl jsem si vybrat mezi takovými krásnými modely. Favorit nebo žigulik. Pavel si vzal Favorita a já si jel pro Ladu model Žiguli 07,“ dodává se smíchem pamětník. 

Jiří Malec ve svém vyprávění vzpomínal také na celou řadu ocenění, která se za doby jeho sportovní kariéry skládala spíš z věcných darů než z finanční odměny. Proto například vyhrál moderní mechanické nářadí, či televizi a k tomu hudební Hi-Fi věž. Na tuto dobu vzpomíná následovně: „Vyhráli jsme to a hned na hranici proclít, ale to by nebylo to nejhorší. Někdy v roce 1987 jsem změnil značku lyží a začal skákat se značkou Atomic. Když s nimi měl závodník nějaký úspěch, tak dostal peníze. No jo, ale já byl z východního bloku, to nikoho nezajímalo. Měl jsem dostat peníze, ale nic. Domluvil jsem se se známým, že mi dá aspoň část, tak mě tajně na parkovišti vyplatil a já si odvezl deset tisíc šilinků. Měl jsem aspoň kapesné na nákupy.“

S dovozem odměn se také pojí i často úsměvné dovážení věcí ze zahraničí, které v Československu buďto nebylo anebo bylo velmi obtížné ho sehnat. Jiří Malec ve svém vyprávění zmínil celou škálu předmětů, kterou si chtěli členové výpravy odvézt domů – přes slunečníky a betonové podstavce k nim, lampy a hotelové osvětlení, které narychlo strhával jeden ze členů výpravy, až po drobné hotelové pohárky zabalené v tašce s Vitacitem, aby si jich celní kontrola nevšimla. 

Za „véčko“ mi strhávali body a když jsem skončil, tak se prosadilo

Jiří Malec dosahoval dalších velkých úspěchů i po návratu z olympiády. Na světovém poháru v japonském Sapporu sice obsadil páté a osmé místo, ale o rok později vyhrál Univerziádu v Itálii a na světovém poháru v Norsku skončil třetí. Všech těchto úspěchů dosáhl i přes to, že mu rozhodčí sráželi body za jeho skokanský V-styl. 

V roce 1991 oficiálně ukončil sportovní kariéru. V Garmisch-Partenkirchenu, kde měl čtvrté nejdelší skoky, skončil kvůli V-stylu až na 27. místě. Na světovém poháru v Liberci, kde měl druhý nejlepší skok, skončil po srážkách na šestém místě. Ironií osudu se stalo, že rok po jeho ukončení kariéry se V-styl prosadil. Nejen díky švédskému skokanovi Janu Boklövovi, ale i díky Jiřímu Malcovi, který byl prvním, kdo tak začal skákat.

Po odchodu z vrcholového sportu se Jiří Malec začal věnovat trénovaní nových skokanů. Dostal pozvánku do reprezentace, kde dělal asistenta olympijskému vítězi Jiřímu Raškovi, avšak po neshodách pozici opustil a vrátil se do Dukly Liberec. V roce 1995 svou trenérskou činnost ukončil a začal působil v armádě u chemického praporu v Liberci. V roce 2001 odešel po 21 letech z armády do civilu a vydal se tentokrát jiným směrem – začal působit jako učitel, později jako sklářský pracovník, ale nakonec se k pedagogické činnosti opět vrátil.

Jiří Malec v době natáčení (2025) žil se svou manželkou Olgou ve Vlastiboři, kde se věnuje svým koníčkům, kterými jsou převážně motorky a jízda na okruhu. Vedle toho spolupracuje s nadací Chrti v nouzi. Svou olympijskou medaili prodal americkému sběrateli, aby měl, jak dodává, na splacení hypotéky, ale svého rozhodnutí nikdy nelitoval. „Víte, je to jen kus nějakého kovu. Raději si vážím toho, co si pamatuji a co jsem zažil. To mi nikdo nevezme,“ dodává pamětník.