Sto kilometrů od místa určení – výsadek skupiny Tungsten

Výročí

Výsadek Tungsten rotmistr Leopold Musil (vlevo) a kapitán Rudolf Pernický

21. prosince 1944

Před půlnocí 21. prosince 1944 seskočili z letadla nad územím protektorátu dva muži - velitel kapitán Rudolf Pernický a rotmistr Leopold Musil jako obsluha radiomajáku Eureka. Úkolem jejich výsadku, který nesl název operace Tungsten, bylo zajistit příjem dalších výsadků a materiálu na území protektorátu, dopravit náhradní krystaly pro radiostanici paraskupiny Calcium a připravit odlet představitelů domácího odboje do Velké Británie.

Výsadek organizoval zpravodajský odbor exilového Ministerstva národní obrany a patřil do třetí vlny výsadků.

Vinou chyby navigátora byli ale Pernický s Musilem vysazeni u Libenic nedaleko Kutné Hory namísto u Vortové u Hlinska. Po náročném více než stokilometrovém pochodu dorazili do místa určení ve Studnici u Nového města na Moravě nad ránem 29. prosince omrzlí a vyčerpaní.

Zde se ukryli na záchytné adrese na statku Cyrila Musila, kde je kontaktovali příslušníci odbojové organizace Rada tří. Poté zahájili vlastní operační práci - vyhledávali vhodné plochy pro shoz materiálu a pomocí radiomajáku Eureka naváděli letadla přivážející další výsadky s materiálem. V této činnosti pokračovali až do konce války.

Šaty z oblak

Je kolem půl jedenácté v noci, 21. prosince 1944 a letoun Halifax mizí do noci. „Sbohem Anglie! Už se tam nikdy nepodívám!“ říká si na padáku kapitán Rudolf Pernický, velitel paravýsadku Tungsten. Je měsíční noc, Rudolf Pernický jasně vidí, jak za ním vyskočil druhý člen výsadku, rotmistr Leopold Musil, a zároveň sleduje směr, kde asi dopadne. Po prolétnutí příkrovu námrazové mlhy nad zemí se rychle objevil terén a velitel výsadku bezpečně přistává na úzkém nezoraném pruhu strniště pokrytém lehkým popraškem sněhu asi 400 m jižně od vesnice Libenice.

Libenice nedaleko Kutné Hory

Zbavuje se padáku, vybaluje batoh z nožního zásobníku a setkává se s Leopoldem Musilem, který hlásí utržení nožního zásobníku, v němž byly  krystaly pro stanici, část přístrojů k radiomajáku EUREKA, záložní střelivo, prádlo a podobné věci.“ Pokud by ji někdo našel, znamenalo by to prozrazení výsadku i ztrátu materiálu pro skupinu CALCIUM a její vysílačku MILADU.

Díky promyšlenému systému pátrání chůzí ve vlnovkách v určitých vzdálenostech od míst seskoku parašutisté zásobník kolem 00:30 nacházejí. Padáky, kombinézy a výstroj potřebnou k seskoku zahrabali do stohu. Když po letech Rudolf Pernický do Libenic přijel, tak se dozvídá, že jejich vybavení někdo našel. „Nějaká dívka si nechala z bílé padákové látky ušít svatební šaty, gestapo na to přišlo a v březnu 1945 ve vsi vyšetřovalo.“

Poté musejí parašutisté „zmizet“ od místa seskoku co nejdál, než začne svítat. Vydali se jihovýchodním směrem a v nedaleké vesnici zjistili, že na záchytnou adresu Cyril Musil, Studnice u Nového Města na Moravě to mají asi 80 km vzdušnou čarou.

Navečer 22. prosince 1944 se vydávají na cestu, Štědrý den stráví ve stohu nedaleko Vrdů. Rudolf Pernický vzpomíná, že odtud dobře viděli mohutný dvouvěžový kostel ve Zbyslavi. I když to byly více než skromné Vánoce, pro Rudolfa Pernického asi jedny z nejhezčích v životě, protože jim kralovala radost z operačního nasazení.

Zachránila je čokoláda

Třetí den parašutisté vystoupali na hřebeny Železných hor a čekal je náročný přechod zimní Českomoravské vysočiny, při němž museli být co nejméně nápadní – pohybovali se proto jen po polních cestách, vyhýbali se obydleným místům. Toho roku napadlo dosti sněhu – brodili se jím po pás, popruhy batohů se jim zařezávaly do ramen. Nesou sebou značnou zátěž – 25 kilogramů.

Postupovali pomalu, přes den se ukrývali v lese, kde pokud to bylo možné, odpočívali. Na sníh chvojí, pod hlavu batohy a spali ve spacích pytlích – měli kvalitní, americké, podšité. Rudolf Pernický udělal první noc chybu – sundal si boty, které mu do rána zmrzly, a pak si v nich během pochodu odřel nohy.

Orientace nebyla vždy kvůli mlze možná. Jídla neměli mnoho, k dispozici měli pouze jednou dávkou dehydratované stravy na 24 hodin (sušené maso, lisovaný čaj s cukrem), dále půl kilogramu salámu – a 1 kilogram čokolády (jednu tabulku ráno, druhou večer, na ohýnku nebo na suchém lihu si čokoládu roztavili a vypili. Vzít ji byl nápad Rudolfa Pernického. Tato čokoláda je zachránila.

Zimě zdar!

V noci 28. prosince dorazili za štěkotu psů do Studnice kolem 5. hodin ráno. Báli se prozrazení, a tak v lese čekali na rozednění. Věděli, že v prvním stavení od lyžařského můstku bydlí Cyril Musil – jejich kontaktní osoba. Můstek postavil Cyril Musil jako poznávací znamení.

Statek Cyrila Musila ve Studnici

Rudolf Pernický nechal Leopolda Musila hlídat zavazadla, a za rozednění vyšel pěšinou z lesa a spatřil lyžařský můstek nad opuštěným lomem. Vešel zadem do dvora statku a oslovil první lidi, které potkal – rodinu ze Slovenska, která zde pomáhala. Oslovil chlapíka, který měl ruce v kapsách, v ní pistoli. Rudolf Pernický vyslovil heslo „Zimě zdar!“, chlapík odpověděl: „Proboha, vy vypadáte!“ Rudolf Pernický oznámil, že mám dole v lese parťáka s materiálem a zda zde bydlí Cyril Musil. Byl pak přijat paní Musilovou, která byla vyvolána ven. Opět se jí zeptal na manžela.

Zanedlouho vyšel ven Cyril Musil a pozval Rudolfa Pernického dál. Ten se mu představuje krycím jménem Pavlík, dle občanské legitimace, kterou byl vybaven z Londýna. Říká Cyrilu Musilovi, že si jistě pamatuje na příslib, který učinil a že se hlásí pod heslem „Zimě zdar!“ – toto heslo bylo dojednáno v červenci 1944, když se připravovalo vysazení. Na to si Cyril Musil musil vzpomenout a vydali se s lyžemi a saněmi, aby dovezli batohy a Leopolda Musila z lesa, kde se předtím schovával. Předtím dostal štamprli slivovice, po které by „jak mátoha“.

Nejdřív byli pohoštění a ošetřeni. Byli pořádně omrzlí – ponožky jim přimrzly k nohám. Poté ulehli k zaslouženému spánku – po namáhavém pochodu spali půl druhého dne v Musilovic peřinách jako nemluvňata.

Ještě téhož večera přichází na parašutisty velitel skupiny gen. Svatoně kpt. Zdeněk Bříza a 1. 1. 1945 navazují styk s vojenským zplnomocněncem R-3 pplk. Richardem Štainerem – Veselým a ppor. Františkem Širokým z paraskupiny Calcium, kterému předali krystaly pro jejich radiostanici Miladu, ten zároveň potvrdil jejich totožnost. Poté mohli začít plnit své poslání.