Komunistická moc trestala za kritiku i mrtvé. Dne 16. března 1977 znesvětila i tak intimní obřad, jakým je pohřeb – na hřbitově břevnovského kláštera narušila poslední rozloučení s filozofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou.
Jan Patočka se stal první obětí represí, které následovaly po vydání Prohlášení Charty 77. Zemřel 13. března 1977 na mrtvici po několikahodinovém výslechu. Státní bezpečnost ho vyslýchala po schůzce s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, s nímž se sešel 1. března v hotelu InterContinental v přítomnosti několika nizozemských novinářů.
Na výslech vzpomínal zeť Jana Patočky Jan Sokol: „Setkali se v hotelu a byli u toho novináři, kteří rozhovor nahráli a dokonce ho vysílali v zahraničí, což je tady hrozně rozběsnilo. Takže pak Patočku vytáhli na hodně dlouhý výslech. Oni měli takovou strategii, že točili otázky pořád dokola, znova a znova, takže přišel opravdu extrémně vyčerpanej.“
Policejní šikana
Prohlášení Charty 77 zformulovali Václav Havel a Pavel Kohout v prosinci 1976 v reakci na zatčení několika undergroundových hudebníků za údajné výtržnictví, následný proces vešel ve známost jako proces se členy skupiny členů kapely The Plastic People of the Universe, během něj však byli souzeni i další hudebníci, například Sváťa Karásek či Pavel Zajíček ze skupiny DG307.
Po vlně solidarity s hudebníky následovala Charta 77, publikovaná 6. ledna 1977 se jmény prvních signatářů, kteří poté téměř okamžitě zažívali policejní šikanu – mnohahodinové výslechy, opakované domovní prohlídky, neustálé sledování, zatýkání a věznění.
„Havel byl v base a Jiří Hájek byl v domácím vězení. Patočka byl jedinej, kdo byl pohyblivej. Sice měl taky policajta před dveřma, ale mohl někam jít, takže furt běhal po Praze,” popsal situaci prvních mluvčích Charty 77 Jan Sokol.
Patočkova smrt potvrdila oprávněnost Charty 77, která upozorňovala na porušování základních lidských práv a svobod v komunistickém Československu. To se projevovalo právě pronásledováním a trestáním oponentů režimu – v případě Jana Patočky i po smrti.
Pohřeb se stal demonstrací síly totalitního režimu, ale i významným projevem odporu a statečnosti účastníků. Jan Sokol s manželkou Františkou, dcerou Jana Patočky, domluvili místo a čas pohřbu a okamžitě jim bylo oznámeno, že se pohřeb bude konat jinde a jindy.
V den obřadu měli květináři v okolí zakázáno prodávat květiny, nikde poblíž se nesmělo parkovat a hřbitov byl obsazen stovkami příslušníků StB.
Propašovaný film
„Lidí byly na hřbitově stovky a třetina z nich fízlové. Dva chodili neustále krok za mnou a pozorovali, co fotím. Pak se mi to potvrdilo, když jsem byl potom v Bartolomějské, oni přesně věděli, kolik jsem vyfotil snímků, měli to spočítané,“ popsal Ondřej Němec, který se na pohřeb vypravil jako sedmnáctiletý se svou rodinou a vypůjčeným fotoaparátem.
Nezvykle dlouhý film s 24 snímky se mu podařilo propašovat ze hřbitova před zraky desítek příslušníků StB. Předal ho básníkovi Andreji Stankovičovi, kterého nikdo nekontroloval.
„Udělali jsme hlouček, asi tak čtyři pět lidí. Odepnul jsem z foťáku kazetu, byla poměrně veliká na ten 6×6 film, šla mezi námi dokola, až spadla do kapsy Nikolaji Stankovičovi. Potom sebrali Markétu [sestru], sebrali mě, sebrali tátu [Jiřího Němce]. Ale ten Nikolaj se odtamtud nějak vytratil.”
Celý obřad narušoval hluk – nad hřbitovem létal vrtulník a za hřbitovní zdí trénovali na plochodrážním stadionu motorkáři z oddílu ministerstva vnitra Rudá hvězda.
Protest proti režimu
„Fízlové seděli na hrobech a filmovali nás. Za zdí jezdily ty silný motorky a nebylo nic slyšet. Když jsem tohle viděla, tak jsem se hrozně zatvrdila, že s tímhle režimem nesmím mít nikdy nic společného,“ vzpomínala spisovatelka a disidentka Eda Kriseová.
„Nad hlavami nám lítal vrtulník a vedle na plochodrážním stadionu trénovali s co největší razancí s motorkami, aby nebylo nic slyšet. Byla to taková přízračná událost, velmi definující, nezapomenutelná,“ popsal Petr Pospíchal, který na pohřeb dorazil z Brna.
Po pohřbu začal pravidelně pašovat z Prahy do Brna samizdatové publikace a organizovat v Brně neveřejné kulturní akce.
Vrcholem celé akce byla skutečnost, že farář, který Jana Patočku pohřbíval, spolupracoval s StB.
Státní bezpečnost celou akci pečlivě zdokumentovala na tehdy běžně nedostupné videokamery a účastníky pohřbu poté vyslýchala a zastrašovala vyhazovy z práce a škol.
„Byl to pohřeb do země. Byla tam spousta lidí. Viděli jsme paní Kubišovou a pana Hutku. A u vchodu na hřbitov byly dvě kamery. Neskrývaně,” vyprávěl Pavel Klinecký, který studoval v té době Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a svou účast chápal jako protest proti režimu.