Osvobození koncentračního tábora Osvětim

/ /
Vstupní brána do koncentračního tábora Auschwitz s cynickým nápisem Arbeit macht frei, tedy Práce osvobozuje
Vstupní brána do koncentračního tábora Auschwitz s cynickým nápisem Arbeit macht frei, tedy Práce osvobozuje

27. ledna 1945

Dne 27. ledna 1945 kolem třetí hodiny odpoledne dorazili do vyhlazovacího tábora v Osvětimi sovětští vojáci. Na místě našli zhruba 7000 vězňů, převážně Židů – lidí umírajících, vyčerpaných, vyhladovělých, nemocných. 

Vězněné děti při osvobození tábora
Vězněné děti při osvobození tábora

Vězňové byli ponecháni svému osudu, nacisté tábor opustili deset dní předtím, 17. ledna 1945. S sebou odvedli 60,000 vězňů, které evakuovali do pobočných koncentračních táborů.

Desítky kilometrů dlouhé přesuny v mrazivém počasí bez jídla a odpočinku nepřežilo 15,000 vězňů, proto dostaly název pochody smrti. Příslušníci SS během nich zastřelili každého, kdo už nemohl.

Před příchodem Rudé armády nacisté v Osvětimi rychle ničili důkazy o tom, že zde zavraždili přes 1,1 miliónů lidí, odváželi nakradený majetek, vyhodili do povětří osvětimská krematoria.

Místo smrti svoboda

Chtěli také pozabíjet vězně, kteří nebyli schopni evakuaci, ale nestihli to. Díky tomu přežil tehdy čtrnáctiletý Tomáš Radil, který neprošel druhou selekcí a čekal na cestu do plynové komory. Místo smrti však přišla svoboda. S dnem osvobození má pozdější profesor neurofyziologie spojenou vzpomínku o etice pomsty: 

„Spolu s dalším chlapcem jsem toho dne dopoledne dostal za úkol hlídat vrata do tábora s nápisem ,Arbeit macht frei‘. Koukám z okna a vidím německého vojáka. Jde  sám a táhne za sebou pušku. Sám ve sněhovém poprašku míří k táborové bráně.  Zavolal jsem svého kamaráda a ptal jsem se ho: ,Kdybychom tu měli flintu, zastřelili bychom ho?‘ Ten chlapec, bývalý student rabínské školy, mi vysvětlil: ,Ne, nezastřelili. Válka skončila. Je za pět minut dvanáct. To, co platí ve dvanáct, už platí za pět minut dvanáct. Proč bychom ho stříleli?‘“

Tomáš Radil při natáčení pro Paměť národa
Tomáš Radil při natáčení pro Paměť národa

Několik dnů po osvobození tábora se Tomáš vydal domů, na jih Slovenska, do města Parkan (v roce 1948 přejmenované na Štúrovo). Na cestě zjistil, že onemocněl tuberkulózou: „Sníh,  bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz toho, jak jsem putoval domů. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ 

V Parkanu pracoval v repatriačním centru pro navrátilce, později se sešel se strýcem a otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Matka a velká část rodiny zahynula v Osvětimi.

Vystudoval v Praze lékařskou fakultu a šedesát let se věnoval profesi neurofyziologa, kromě své vědecké práce se věnoval i holokaustu. V roce 2009 vyšla jeho kniha Ve čtrnácti sám v Osvětimi. 

 „Knihu jsem psal spíš jako příběh těch, kteří se nevrátili, a také jako součást historické paměti než jako autobiografii vlastní. To, že si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“