Největší masová vražda čs. občanů

Výročí

Za jedinou noc zavraždili nacisté v Osvětimi 3792 českých Židů z rodinného tábora

8.-9. března 1944

Každoročně 8. března se schází židovská komunita v Pinkasově synagoze, aby uctila památku českých a moravských Židů, vězňů terezínského rodinného tábora, kteří zemřeli v noci z 8. na 9. března 1944 v plynových komorách v Osvětimi-Březince. Ačkoli bylo zavraždění 3792 mužů, žen a dětí největší masovou vraždou československých občanů, není tato tragická kapitola českých dějin příliš známá. Až v roce 2017 schválili poslanci zařazení tohoto smutného výročí mezi významné dny, přičemž zvolili 9. březen, aby se nepřekrýval s Mezinárodním dnem žen.

Tzv. rodinný tábor zřídili nacisté v Osvětimi-Březince v září 1943 s největší pravděpodobností pro případ, že by Osvětim navštívila delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, který usiloval o povolení návštěvy některého z hlavních nacistických koncentračních táborů, do nichž byli hromadně deportováni Židé z celé Evropy. Hlavní úřad říšské bezpečnosti povolil v červnu 1943 návštěvu terezínského ghetta, aby přesvědčil světovou veřejnost o nepravdivosti množících se zpráv o vraždění Židů.

Letecký záběr na blok rodinného tábora v Osvětimi-Březince

„Jediné doklady o rodinném táboře, které se dochovaly, se týkají návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a ukazují významný propagandistický kontext rodinného tábora. Jinak nemáme prakticky nic. Jde proto o tábor, jehož historii rekonstruujeme z vyprávění přeživších vězňů, kteří byli naživu ještě v době, kdy se jich někdo ptal,” uvedl pro Český rozhlas historik z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd Michal Frankl.

Prvním pěti tisícům vězňů, kteří dorazili do Osvětimi-Březinky z terezínského ghetta ve dvou transportech, se dostalo na tamní poměry nezvyklého přijetí: neprocházeli selekcí, nebyly jim oholeny hlavy, rodiny se nemusely rozdělit. Vězni putovali do sekce BIIb, nazývané Familienlager, tedy rodinný tábor.

V něm ovšem nepanovaly lepší podmínky než v jiných sekcích, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou a špatnými hygienickými podmínkami. Nicméně děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se pod vedením charismatického vychovatele Fredyho Hirsche věnovaly improvizované výuce a hrám.

Zvláštní zacházení?

Nebývalá "privilegia", jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí záhadou. Po nějaké době se jim podařilo zjistit, že vězňové rodinného tábora mají v dokumentech uvedenou zkratku "SB" a šest měsíců karanténu. "SB", tedy "Sonderbehandlung", česky "zvláštní zacházení", znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách. Šest měsíců odkladu nikdo dosud nedovedl uspokojivě vysvětlit.

Toman Brod v roce 1941

V prosinci 1943 přibyl do rodinného tábora další terezínský transport, tentokrát národnostně smíšený. V něm přijel Toman Brod, pro kterého představovaly poměry v Osvětimi oproti Terezínu šok:

„Tábor představoval tak 150 x 600 metrů oploceného blátivého prostoru. Suroví esesmani a kápové, netopilo se, hygienické zařízení jen společné latríny a umývárny, kde trochu tekla ledová voda, a samozřejmě hrozný hlad. Ráno nějaká černá voda, v poledne tři čtvrtě litru vodové polévky s červenou řepou nebo několika bramborami a večer kousek chleba s kolečkem salámu nebo margarínem.“

I přes strašlivé podmínky měl Toman Brod relativní štěstí, protože se po několika týdnech dostal do dětského bloku, který na vedení tábora dokázal vydobýt Fredy Hirsch: „Člověk den netrávil v mrazu a vystaven násilí esesmanů a kápů. Jídla víc nebylo, ale prostředí bylo přeci jen snesitelnější. Děti ani nechodily na apely ven, ale byly sčítány na bloku.“

Charismatický vychovatel Fredy Hirsch byl nalezen mrtvý právě 8. března 1944, okolnosti jeho smrti se nikdy nevyjasnily.

Členové osvětimské odbojové organizace varovali vězně před jejich hrozícím zavražděním a vyzývali je k povstání. Na jeho přípravy v rodinném táboře vzpomínala Ruth Bondyová, která přijela také v prosincovém transportu:

„Bylo založeno podzemí, hlavní slovo měli komunisté, měli nejlepší spojení ven. Já jsem dostala láhev s petrolejem. Jiný měl sirky. Kdyby k něčemu došlo, měli jsme zapálit dřevěné bloky. Bylo jasné, že bychom se tím nezachránili. Neměli jsme sice pruhované obleky, ale vypadali jsme jako strašidla. Většina neměla boty, jen dřeváky. Bez dokumentů by nás brzy chytli. Spíš to bylo připravované z pocitu bezmoci.”

Místo pracovního tábora smrt

Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem vězňům ze zářijového transportu oznámeno, že budou přemístěni do "pracovního tábora Heydebreck". Předtím měli poslat Terezína korespondenční lístky s uvedením pozdějšího data.

Ruth Bondyová ve 40. letech 20. století

Toto opatření souviselo s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, před níž měli terezínští vězňové získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci jsou v Osvětimi v pořádku.

„Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku, tak jim řekli, že pojedou do jiného tábora na práci, a že dokonce mohou napsat lístky známým a příbuzným. Musejí ale napsat datum 25. března, protože poštu nelze rychle doručit. To byla ovšem velká lest. Dali jim i balíčky s potravinami, kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta,“ popsal Toman Brod.

Poté vězně nákladní auta odvezla místo do pracovního tábora do osvětimských plynových komor, kde bylo 3792 mužů, žen a dětí v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděno. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu.

Zánik tábora po selekci

V květnu 1944 dorazili do BIIb další vězňové z Terezína, opět různých národností. V červnu dobíhal čas půlroční karantény prosincovému transportu, v té době však už nacistický režim potřeboval každého práceschopného člověka, a proto proběhla selekce vězňů obou trasportů, při níž nacisté vybrali přes tři tisíce mladých lidí na práci. Ruth Bondyová odjela do Německa odklízet trosky po spojeneckých náletech.

Mengele v komiksu Ještě jsme ve válce. Kresba Miloš Mazal

Děti a mládež do 16 let neměly naději zavraždění uniknout. Toman Brod, kterému bylo v době selekce patnáct let, selekcí prošel díky šťastné náhodě:

„Nastal 6. červenec, a to byl čtvrtek. Byl hezký slunečný den a do tábora přišel dr. Josef Mengele. Byl to tzv. táborový lékař. Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah. Choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se jich, jestli mají dost jídla nebo zda jsou spokojené s vychovateli. Je rozšířená taková legenda, že jeden chlapec sebral odvahu a přistoupil k Mengelemu: ‚Herr Lagerartzt, jsme tady skupina chlapců, kterým ještě není šestnáct, ale jsme silní a zdraví a jsme ochotni pracovat. Dejte nám šanci.‘“

Mengele byl zřejmě v dobrém rozmaru, chlapce nezastřelil a uspořádal selekci mezi skupinou chlapců v již prázdném dětském bloku.

„Každý z nás se snažil vypadat mužně, silně a zdravě. Já jsem v té době ještě nebyl zbídačelý, i když se na mně měsíce hladu taky podepsaly. Ale ještě jsem si říkal, že mám šanci. Všichni chlapci pochodovali nazí, v jedné ruce boty, v druhé šaty, před Mengelem a on ukazoval tam nebo onam. Mně skutečně tento milý pan doktor Mengele zachránil život, protože řekl, že jsem práceschopný. Asi 90 chlapců vybral.“

Ručně šitý medailonek s portréty matky a sestry Anny Hyndrákové, zavražděnými v Osvětimi

Šest až sedm tisíc vězňů rodinného tábora různých národností, kteří neprošli selekcí, nacisté zplynovali během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem. Byli mezi nimi i rodiče Anny Hyndrákové, která narozdíl od nich putovala na druhou stranu rampy.

„Maminka selekcí neprošla, bylo jí padesát let, a tatínek řekl, že maminku  nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ vzpomínala pro Paměť národa.

Ze 17500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.

Příběh rodinného tábora v komiksovém seriálu Příběhy 20. století:

Příběh rodinného tábora v komiksovém zpracování. Kresba Miloš Mazal, scénář Adam Drda, Miloš Mazal

 

Markéta Bernatt-Reszczyńská