Zničení varšavského ghetta jako dárek Hitlerovi překazilo povstání jeho obyvatel

/ /
Ikonická fotografie ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa z 16. května 1943, kdy se obyvatelé ghetta vzdali. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Ikonická fotografie ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa z 16. května 1943, kdy se obyvatelé ghetta vzdali. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Dne 19. dubna 1943 vpochodovali nacisté do varšavského ghetta, aby ho zlikvidovali jako dárek k Hitlerovým 54. narozeninám 20. dubna. Jejich plán nevyšel. Obyvatelé ghetta povstali a obrovské přesile dokázali vzdorovat až do 16. května.

Povstání ve varšavském ghettu vešlo do dějin jako první a jeden z největších projevů židovského ozbrojeného odporu během druhé světové války. Stalo se symbolem odvahy bezmocných, kteří se v beznadějném boji postavili mnohem silnějšímu protivníkovi, a inspirací pro další povstání v koncentračních táborech a ghettech. V zoufalých podmínkách vydrželi obyvatelé varšavského ghetta vzdorovat od 19. dubna do 16. května 1943.

Největší ghetto v Evropě

Varšavské ghetto bylo za druhé světové války největším ghettem v nacisty okupované Evropě. V polské metropoli žilo před válkou 375 000 obyvatel židovského původu, což z Varšavy učinilo druhé největší světové židovské centrum po New Yorku. Když nacisté začali s výstavbou ghett ve velkých polských městech (Lublin, Krakov, Lodž a další), nemohla samozřejmě Varšava chybět. Varšavské ghetto vzniklo v polovině října 1940, přičemž už od listopadu 1939 židovské obyvatele omezovala četná protižidovská nařízení.

Jednou z těch, kteří se snažili živořícím obyvatelům ghetta pomoci, byla Irena Sendlerowa (1920–2008). Dcera lékaře, katolická učitelka a sociální pracovnice docházela do varšavského ghetta jako zdravotní sestra. Přinášela léky, potraviny i peníze, a především se snažila pomáhat dětem. V prosinci 1942 vznikla spojením několika organizací ojedinělá Rada pomoci Židům (Żegota) a Irena se stala vedoucí její dětské sekce. Pod krycím jménem Jolanta vynášela nemluvňata pod špinavým prádlem či v krabicích od bot, vyvážela děti v sanitce, prováděla je sklepeními ven z ghetta a vybavovala falešnými doklady. Umístění nacházely v rodinách, sirotčincích a klášterech. Irenino oddělení tak zachránilo 2500 židovských dětí, sama Sendlerová okolo čtyř set. Když v roce 2008 zemřela, žilo ještě sedm stovek z nich.

Všichni varšavští Židé (včetně pokřtěných) se museli 15. listopadu 1940 sestěhovat na území původní varšavské židovské čtvrti, ze které ovšem Němci pro ghetto vyhradili pouhých 3,4 km čtverečních. Od tohoto data je ghetto obehnáno třímetrovou zdí s ostnatým drátem a neprodyšně uzavřeno.

Za zdmi ghetta živořilo v nelidských podmínkách až 540 000 lidí bez práce a bez majetku. V jednom bytě se tísnilo v průměru až sedm rodin, při zoufalé hygieně a stálém nedostatku jídla, topiva a vůbec všeho propukaly infekční nemoci. Lidé umírali přímo na ulici. Během tyfové epidemie zakázal nacistický guvernér Varšavy Ludwig Fischer opustit ghetto pod trestem smrti. „Židé vymřou hlady a bídou a z židovské otázky zbude jen hřbitov,“ uvedl cynicky. Před zahájením deportací do vyhlazovaných táborů v létě 1942 zahynula v ghettu pětina jeho obyvatel.

Dne 22. července 1942 začali nacisté obyvatele ghetta odvážet do vyhlazovacích lágrů. Denně 6000 osob, vlaky mířily především do Treblinky. Předseda židovské rady Adam Czerniaków se odmítl podílet na organizování transportů a spáchal sebevraždu. Tušil, že obyvatele ghetta čeká v Treblince smrt.

Obyvatelé ghetta se zpočátku transportům nebránili, domnívali se, že míří do pracovních táborů. Mnohdy se přihlásili dobrovolně, neboť nacisté slibovali každému odjíždějícímu „na práci“ tři bochníky chleba a kilogram marmelády. Teprve později dorazily zprávy o skutečném účelu Treblinky. Na konci roku 1942 zůstalo ve varšavském ghettu pouhých 60 000 lidí, kteří se rozhodli pro odpor.

Nikam nejedeme!

První transport roku 1943 měl odjet 18. ledna, nikdo se k němu ale nepřihlásil. Naopak došlo na partyzánské útoky proti německým vojákům, kteří se snažili obyvatele ghetta donutit k odjezdu. Němci museli deportace přerušit, neměli totiž koho odvážet. Říšský ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů Heinrich Himmler zuřil, protože ghetto mělo být v únoru vyklizeno pro přemístění německých továren.

Jeden z tunelů povstalců zachycený na fotografii ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Jeden z tunelů povstalců zachycený na fotografii ze závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

V ghettu se mezitím obyvatelé horečně připravovali na odpor proti jeho konečné likvidaci, která se dala očekávat. Budovali sítě podzemních bunkrů, tunelů a úkrytů, propojených navzájem kanalizační sítí, rozvody elektřiny a vody. Klíčovou roli sehrála Żydowska Organizacja Bojowa (ŻOB) složená z několika odbojových skupin pod velením Mordechaje „Aniolka“ Anielewicze, již dříve vznikl i Żydowski Związek Wojskowy (ŻZW) z bývalých důstojníků polské armády a odbojářů pravicového zaměření.

Bojovníci z ghetta sháněli zbraně, bohužel nepříliš úspěšně. Podařilo se jim navázat spojení s odbojovou Zemskou armádou (Armia Krajowa, AK) a komunistickou Gwardiou Ludowou (GL), útočící na německé jednotky poblíž ghetta. Každý z bojovníků nakonec disponoval jedním revolverem s 10 až 15 náboji a několika zápalnými lahvemi či granáty. V ghettu bylo ještě pár pušek a samopalů plus dvě miny. Obyvatelé ghetta byli odhodláni bojovat, i když věděli, že proti nim budou stát po zuby vyzbrojení nacisté s plamenomety a tanky.

Zaskočení Němci

Nacisté do ghetta vpochodovali v ranních hodinách 19. dubna 1943, v první den významného židovského svátku pesach. Himmler dokonce hovořil o tom, že likvidaci ghetta věnuje Hitlerovi k jeho čtyřiapadesátým narozeninám, které měl 20. dubna.

Pod velením oberführera Ferdinanda von Sammern-Frankenegg mělo s obyvateli ghetta zatočit 16 důstojníků, a 850 německých a ukrajinských vojáků. Přivítala je ale záplava kulek a výbušnin a zaskočení nacisté se k večeru stáhli.

Povstalci na fotografii z 16. května 1943, která byla pořízena pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Povstalci na fotografii z 16. května 1943, která byla pořízena pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Himmler byl neschopností svého velitele natolik rozhořčen, že ihned jmenoval náhradního. Stal se jím SS-Gruppenführer Jürgen Stroop, zkušený v boji proti povstalcům, pobývající donedávna na východní frontě. Proti povstalcům nasadil ženisty, německé a polské policejní síly, záložní i výcvikové jednotky Waffen-SS plus lotyšské a litevské strážní jednotky.

Židovským bojovníkům se díky partyzánskému způsobu boje a perfektní znalosti prostředí zprvu dařilo. Dva chlapci dokonce vyvěsili židovskou a polskou vlajku na střechu jednoho z domů, což přivedlo Němce k zuřivosti. Za pár dní se však projevil nedostatek munice i obrovská přesila nacistů.

Stroopovy jednotky dostaly za úkol celé ghetto vypálit a následně srovnat se zemí. Systematicky likvidovaly dům od domu a propojenou síť úkrytů. Kromě plamenometů a dělostřelectva využili i letecké posily. Židé se v předtuše jisté smrti bili o každý metr. Tisíce osob uhořelo, další volili sebevraždu skokem z hořících domů. Jak pamětníci vzpomínají, díky plamenům bylo v noci světlo jako ve dne a všude se vznášel pach spáleného masa. Koncem dubna byla už většina domů vypálena a stržena, podzemní úkryty „vyčištěny“ vháněním plynu.

Likvidace ghetta plamenomety zachycená na fotografii pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Likvidace ghetta plamenomety zachycená na fotografii pro závěrečnou zprávu velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Osmého května nacisté objevili velitelský bunkr pod domem v ulici Milá č. 18. Vojáci do něj vehnali hadicemi plyn, aby dostali cca tři stovky osob na povrch. Nevelké skupině vedené Markem Edelmanem, pozdějším slavným kardiochirurgem, se ještě podařilo uniknout skrze kanalizaci. Všichni ostatní, včetně čtyřiadvacetiletého Mordechaje Anielewicze a jeho přítelkyně Miry Fuchrerové, zahynuli udušení plynem či hromadnou sebevraždou.

„To, k čemu došlo, předčilo naše nejsmělejší sny. Němci z ghetta prchli dvakrát,“ napsal Anielewicz v posledním dopise příteli a členu vedení ŻOB Jicchaku Zuckermanovi. 

„Skutečnost, že se o nás ví i mimo zdi ghetta, nás povzbuzuje v našem boji. Odolá nás pouze několik. Zbytek dříve či později zemře. Jejich osud je rozhodnut. Prakticky ve všech skrýších, kde se skrývají tisíce lidí, není pro nedostatek vzduchu možné zapálit svíčku… Mír buď s Tebou, můj příteli! Možná se ještě setkáme! Můj největší sen se stal skutečností… Jsem svědkem velkolepého a hrdinského boje Židů v této bitvě.“

„Aniolek“ byl přesvědčen o nutnosti odporu po dobu alespoň jednoho týdne, to aby se svět o povstání dozvěděl. Nakonec se Židé v nerovném boji udrželi měsíc.

Ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť!

Konečné vítězství Němci ohlásili 16. května 1943, kdy Jürgen Stroop povstání symbolicky ukončil stisknutím detonátoru k náloži pod Velkou synagogou. „Ve 20 hodin přestala bývalá židovská čtvrť ve Varšavě existovat. Celkem bylo zajištěno či odstraněno 56 065 Židů,” napsal ve svém hlášení pro Himmlera. „Es gibt keinen jüdischen Wohnbezirk in Warschau mehr!” (Ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť).

Jedna ze stránek závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Jedna ze stránek závěrečné zprávy velitele likvidačního zásahu Jürgena Stroopa. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Oficiální Stroopova zpráva uvádí pouhých 17 mrtvých a 93 zraněných vojáků na německé straně, na židovské 56 065 mrtvých či zajatých (téměř 50 000, kteří byli posláni do vyhlazovacích či pracovních táborů). Stroop v zprávě poznamenal: „Mnoho Židů, které nebylo možné spočítat, bylo vyhozeno do povětří v kanálech a bunkrech“. Ke konci bojů se několika stovkám lidí podařilo z ghetta uprchnout. Někteří byli prozrazeni a zastřeleni na útěku, jiní se přidali k partyzánům a zúčastnili se následujícího roku společně s Poláky Varšavského povstání.

Když západoněmecký kancléř Willy Brandt navštívil v prosinci 1970 Varšavu, neváhal a poklekl před Pomníkem hrdinů ghetta. „Varšavské pokleknutí“ bylo žádostí o odpuštění utrpení, která německý národ způsobil polským Židům.

Nedaleko od pomníku stojí také „Anielewiczova mohyla“. Kopec navršený ze sutin domů na někdejší adrese Milá č. 18 ukrývá ostatky těl bojovníků ze zasypaného velitelského bunkru. Jen jednapadesát z nich známe jménem.

Velká varšavská synagoga zničená na závěr povstání. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain
Velká varšavská synagoga zničená na závěr povstání. Foto: Wikimedia Commons/Public Domain

Na území bývalého ghetta v centru Varšavy na Muranowie stojí od roku 2013 Muzeum dějin polských Židů, který si v září 2014 do svého názvu přidalo slovo „Polin”, tedy „Polsko” v hebrejštině a jidiš.

Památku povstalců ve varšavském ghettu připomínají v mnoha polských městech názvy ulic či náměstí Bohaterów getta, tedy Hrdinů ghetta.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!