Že by nás bombardovali Sověti? To bylo nepředstavitelné

/ /
Bělská ulice v centru Mladé Boleslavi po náletu 9. května 1945
Bělská ulice v centru Mladé Boleslavi po náletu 9. května 1945
zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

Den po kapitulaci Německa 9. května roku 1945 začaly na Mladou Boleslav dopadat bomby. Šokované obyvatele tehdy většinou ani nenapadlo, že je bombarduje sovětská armáda. Mýty a utajování kolem této tragédie přetrvaly až do nedávných let.

Středa 9. května 1945 byla oficiálně prvním dnem po válce. Zdálo se symbolické, že v Mladé Boleslavi toho dne po delším období dešťů konečně vysvitlo slunce. Mnoho obyvatel města vytáhlo pěkné počasí na dopolední procházku. Zvědavě pozorovali kolony německých vojáků, kteří masově prchali směrem na západ, aby se vzdali Američanům a nepadli do sovětského zajetí. „Byl to strašný chaos, náklaďáky jezdily doslova ověšené lidmi, další se snažili dostat na korbu a ti, co už byli nahoře, je tloukli pažbami do rukou, aby se pustili,“ popisuje Václav Svoboda, v té době šestnáctiletý syn výrobce traktorů z nedalekých Kosmonos. 

Václav na traktoru Svoboda Dk 12 v otcově továrně. Snímek pochází z válečných let. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Václav na traktoru Svoboda Dk 12 v otcově továrně. Snímek pochází z válečných let. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Hlásná služba, která měla varovat před blížícím se náletem, byla vypnutá, nikoho ani nenapadlo, že by ještě mohla být potřeba. Ve městě a okolí se potkávaly rodiny na procházce, dezorientovaní němečtí vojáci a děti, které si vyběhly hrát na stráň naproti mladoboleslavskému hradu. Do tohoto lidského mumraje začaly okolo desáté dopoledne padat bomby. 

Strach, jaký do té doby nepoznali

Na procházku šla toho rána s rodiči také tehdy čtrnáctiletá Eva Machková. „Došli jsme k hospodářské škole, tam, kde je dnes autobusové nádraží. Byl tam takový prostor nikoho, pozemky, čekající, až se tam postaví další část továrny. Najednou jsme uviděli letku sedmi letadel. Radostně jsme je pozorovali, když ten muž vykřikl: ,Bomby! K zemi!’ Padli jsme do toho příkopu,“ popisuje okamžiky nečekaného náletu. 

Eva Machková v létě roku 1941. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Eva Machková v létě roku 1941. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Osmiletý Emil Přádný si hrál s kamarády v lesoparku Štěpánka. Když uviděli přilétat bombardéry v útvarech ve tvaru V, zastavili se a zvědavě je pozorovali až do chvíle, kdy se v prostoru nad mladoboleslavskou čtvrtí Čejetice ozvala pronikavá střelba z kulometu s vysokou kadencí. 

„Všimli jsme si, že na střeše školní budovy se začínají rozstřikovat tašky. Věděli jsme, že je zle. Každý jsme vzali nohy na ramena a utíkali jsme domů.“ 

S matkou a dvouletou sestrou se Emil ukryl ve sklepě jejich rodinného domu. Otec byl v té době v práci ve Škodovce. Vzápětí začal druhý nálet, kdy letadla shazovala pumy. Jedna z nich explodovala v blízkosti jejich domu: „Viděl jsem, jak exploze prohnula a roztříštila dveře prádelny, které vyletěly ven. Výbuch mě úplně ohlušil. Byl to strach, jaký jsem do té doby nepoznal,“ popisuje Emil Přádný. Po druhém náletu se rozhostilo ticho. Když se už dost dlouhou dobu nic nedělo, rodina vyšla ven a shledala, že z jedné strany má jejich dům vyražená okna a výbuch strhl i část tašek ze střechy. „Směrem přes park Štěpánka jsme viděli sloup černého kouře. Později jsem se dozvěděl, že hořela továrna.“ 

Každému zahynul někdo blízký

Mladoboleslavský historik Jiří Filip se o téma bombardování svého rodného města zajímá už od středoškolských studií. V maturitním ročníku napsal na toto téma seminární práci, kterou později rozšířil. Hovořil s mnoha pamětníky, cenný zdroj našel v městské kronice, kde objevil i mapu s místy dopadů bomb, prostudoval bohatý fotografický materiál a mnoho dalších archivních dokumentů. „Moment překvapení měl za následek vysoký počet civilních obětí,“ konstatuje. „Podařilo se identifikovat 170 zabitých českých civilistů. Obětí z řad Němců, kteří byli pohřbíváni do hromadných hrobů, je okolo tří set. V Mladé Boleslavi bychom v té době těžko našli někoho, komu ten den nezemřel nějaký blízký přítel nebo známý.“

Puma dopadla i na pomocnou školu v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci zde měli vojenský lazaret. Nepomohlo ani označení velkým červeným křížem v bílém poli na střeše budovy. Obětmi se kromě Němců a místních obyvatel stal i hlouček dětí, které mají dodnes za plotem školy malý pomníček. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska
Puma dopadla i na pomocnou školu v blízkosti kasáren na Jičínské ulici. Němci zde měli vojenský lazaret. Nepomohlo ani označení velkým červeným křížem v bílém poli na střeše budovy. Obětmi se kromě Němců a místních obyvatel stal i hlouček dětí, které mají dodnes za plotem školy malý pomníček. Zdroj: Muzeum Mladoboleslavska

Václava Svobodu zastihlo bombardování v centru města, kam se šel přihlásit jako cyklistická spojka. Byl zrovna v budově národního výboru vedle obchodu rámaře Hložka, a tak se šel schovat do improvizovaného protileteckého krytu. Když nálet skončil, Václav vyšel ven: „Náměstí bylo samý prach a omítka. Moje kolo to přežilo, leželo na chodníku. Výkladní skříň rámařství byla rozbitá a na pultě leželo torzo jeho dcery. Výbuch ji celou svlékl. Neměla spodní část nohou a měla na sobě jen roztržené kalhotky. Bylo to poprvé, co jsem viděl nahou holku…“ 

Emil Přádný se druhý den s kamarády vydal prozkoumávat následky bombardování. V Ptácké ulici pod hradem uviděli ohořelé trosky autobusu, na který dopadla puma:

„Vůbec se nedalo poznat, že ten autobus byl plný lidí. Jeli v něm němečtí civilisti, utečenci.“

„Ty dojmy byly hrozné. Bylo mi osm let, nikdy předtím jsem nic takového neviděl,“ dodává Emil Přádný. 

Eva Machková se přátelila s rodinou Čapkových, kterou bombardování těžce postihlo: „Pan Čapek se sedmého května vrátil z Buchenwaldu. Devátého května byl zasažen jejich dům a jeho žena a dcera přitom zahynuly. Syn Pavel to přežil, později na gymnáziu jsem s ním dost kamarádila, ale nikdy jsem si netroufala se ho na to zeptat.“

Příliš rychle rozpuštěná komise

Devátého května v poledne už město bylo plné trosek, kouře, mrtvol a šokovaných lidí. Většina místních obyvatel v té době věřila, že je bombardovali Němci. „Věřili jsme tomu, protože jsme je nenáviděli,“ říká Eva Machková a dodává: „Zdálo se to logické: v některých případech byly zasaženy cíle, které Němci mohli chtít zničit. Například starou radnici, kde mohly být jejich archivy, stejně tak budovu soudu. Nebo leteckou výrobu ve Škodovce. Vypadalo to logicky, že za sebou pálí mosty, snaží se zničit to, co vyráběli, a dokumenty, které by je mohly usvědčit.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Revoluční národní výbor v Mladé Boleslavi zřídil vyšetřovací komisi, která měla zmapovat následky bombardování. „Ta komise brzy přišla se zjištěním, že není reálné, aby nálet byl dílem německého letectva. Bylo zřejmé, že cílem náletu jsou německé kolony, což napovídalo, že jeho původcem je Rudá armáda. Ve chvíli, kdy komise začala dospívat k tomuto závěru a informala o něm revoluční národní výbor, byly její materiály zabaveny a komise rozpuštěna,“ říká historik Jiří Filip. Začala tak dlouhá historie utajování, které přetrvalo až do devadesátých let. Jiří Filip je však přesvědčen, že se tak nestalo na nátlak Sovětů: 

„Spíše se jednalo o dohodu napříč československým politickým spektrem. Pro tehdejší lidi bylo nepředstavitelné a nepochopitelné, že by je bombardovala sovětská armáda.“

Rodina Emila Přádného měla důkaz o skutečném původu bombardování přímo u sebe doma, v obývacím pokoji. Během náletu totiž jejich domem proletěla kule z velkorážného kulometu, která se zabodla do podlahy pod otomanem. V osmdesátých letech ji pamětník ukázal odborníkovi z Vojenského technického ústavu ve Kbelích a ten mu jeho domněnku potvrdil: „Řekl mi, že Němci v roce 1944 už neměli měď, takže jejich velkorážné projektily byly ze železa. Kule, kterou jsme našli doma, ale pocházela z ruského velkorážného kulometu.“ V té době si Emil Přádný tuto citlivou informaci nicméně nechal pro sebe. 

Emil Přádný se stal vojenským pilotem a leteckým konstruktérem. Na snímku pózuje před letounem MIG 21 dne 20. srpna roku 1968, na letišti Mladá u Milovic.. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Emil Přádný se stal vojenským pilotem a leteckým konstruktérem. Na snímku pózuje před letounem MIG 21 dne 20. srpna roku 1968, na letišti Mladá u Milovic.. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Mnohaleté tabu

Podle historika Jiřího Filipa je dnes důvod bombardování jednoznačně potvrzen. „V podmínkách kapitulace Německa byl závazek, že v daný čas, kdy kapitulace vchází v platnost, se německé jednotky musí zastavit na místě, kde se nacházejí, a vyčkat příjezdu spojenecké armády, ať už Američanů nebo Sovětů. Měli se zastavit. My ale víme, že německé kolony v noci na 9. května a v ranních hodinách stále pokračovaly ve svém přesunu na západ, do amerického zajetí.“

Výpovědi Evy Machkové, Emila Přádného a dalších pamětníků zachytili dokumentaristé z pobočky Paměť národa Severní Čechy. Vzpomínky jsou součástí dokumentárního filmu Bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945, jehož premiéra se koná 12. května v 18 hodin v Leteckém muzeu Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi.

„Výpovědi pamětníků dávají do historických souvislostí mladoboleslavští odborníci na tuto problematiku - nedávno zesnulý historik Karel Herčík a jeho žák Jiří Filip,“ říká jeden z tvůrců Michal Šimek. 

Dokument vznikl za finanční podpory Nadačního fondu Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund, s laskavou podporou Muzea Mladoboleslavska.

Další promítání filmu se bude konat v kině Máj v Doksech 24. května ve 20 hodin. Poté bude film k vidění na YouTube.

Když se o tom dozvěděl maršál Koněv, který se v noci z 8. na 9. května účastnil slavnostního banketu nedaleko Drážďan, vydal rozkaz k bombardování, které mělo zamezit dalším přesunům německých vojsk. Jiří Filip v tom vidí z hlediska vítězných mocností jednoznačnou logiku: „Viníky toho náletu byli opravdu němečtí vojáci, kteří nedodrželi podmínky kapitulace a dál se přesouvali. Zamezit tomu bylo z hlediska válečné kořisti a vynucení si kapitulace zcela zásadní. Může se tvrdit, že to bylo zbytečné. Ale co je ve válce zbytečné a co není? Kdy válka končí a kdy nekončí?“

Přestože Sovětský svaz zřejmě ani v době, kdy u nás vládli komunisté, netrval na utajování informace, že bombardování Mladé Boleslavi bylo jeho dílem, v Československu bylo toto téma tabu. Jiří Filip k tomu dodává: „Oficiální představitelé československého komunistického režimu byli vždy aktivnější a ortodoxnější, než tomu bylo jinde.“ 

Pro mnoho lidí zůstala skutečnost nepřijatelná. Mladý historik se sám často setkal s tím, že pamětníci trvali na své verzi událostí, v níž město bombardovala německá armáda, a na cokoli jiného reagovali velmi emotivně. „U některých jsem s tou informací musel vyrukovat opravdu opatrně,“ připouští Jiří Filip.

„Jeden pamětník, který při náletu ztratil blízkého člověka, chodil v době normalizace na besedy na základní školy a vyprávěl o tom, jak město bombardovali Němci. S touhle verzí událostí prožil celý život. A najednou si přijde nějaký študák a tvrdí, že všechno je jinak. Je to dokladem toho, že když se lidem lže příliš dlouho, poškodí to celé generace. Někteří pak už ani nejsou schopni přijmout pravdu.“ 

Upoutávka k dokumentárnímu filmu o bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945