Zatýkání českých studentů a uzavření vysokých škol

/ /
Vyhláška o uzavření českých vysokých škol.
Vyhláška o uzavření českých vysokých škol.

V pátek 17. listopadu 1939 probudily studenty ve vysokoškolských kolejích v Praze, Brně a Příbrami výstřely z kulometů a křik.

Němečtí vojáci po půlnoci vtrhli do budov kolejí (např. Masarykovy koleje v Dejvicích, Hlávkovy koleje na Starém Městě, Švehlovy koleje na Žižkově), aby pozatýkali české studenty. Byl to trest za to, že na pohřbu Jana Opletala 15. listopadu 1939 protestovali proti nacistické okupaci. 

O dva roky později byl v Londýně 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Dodnes se jedná o jediný mezinárodní den, který má český původ.

“Probudily mě výstřely z kulometu a ostré světlo z ulice. Zámky od dveří rozstříleli, naložili nás do aut a odvezli do Ruzyně. Tam nás čekali esesáci s klacky,“ popsal zatýkání na  Masarykově koleji Jan Šabršula, který tehdy studoval francouzštinu a němčinu na Filozofické fakultě UK v Praze.

O dva dny dříve se zúčastnil pohřbu Jana Opletala a 17. listopadu 1939 byl zatčen, převezen do kasáren v Ruzyni a poté do koncentračního tábora Sachsenhausen. Propuštěn byl v prosinci 1942. Po válce dostudoval, učil jazyky a filozofii na středních školách a působil na katedře romanistiky Filozofické fakulty UK v Praze.

Zatýkání trvalo přes dvě hodiny, během nichž němečtí vojáci a policisté stříleli do oken kolejí a surově bili studenty, kteří se zatýkání bránili. Většinu studentů odvezli do ruzyňských kasáren, kde popravili devět představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených vysokoškoláků bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, který se nacházel asi 30 km severně od Berlína. 35 z nich se nedožilo propuštění v roce 1942.

Současně se zatýkáním studentů nařídil tehdejší říšský protektor Konstantin von Neurath na tři roky uzavřít české vysoké školy. Zavřené však zůstaly až do konce války. Dne 17. listopadu 1939 přišlo o možnost studovat 15 172 studentů a bez práce se ocitlo 513 profesorů, 475 docentů a 345 dalších pedagogů.

Z Ruzyně do Sachsenhausenu

Vojmír Srdečný z Albrechtic nad Orlicí začal na pražském Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy studovat pět týdnů před tím, než nacisté uzavřeli české vysoké školy. Bydlel na Švehlově koleji a 15. listopadu 1939 se zúčastnil pohřbu Jana Opletala na Albertově. V pátek 17. listopadu vpadli v brzkých ranních hodinách nacisté na jeho kolej a všechny studenty odvezli v nákladních autech do ruzyňské jízdárny stejně jako studenty z Hlávkovy a Masarykovy koleje.

„Přivítání v Ruzyni nebylo zrovna příjemný, byl to sychravý den, po cestě hodně bláta. Občas některé skupině řekli „Hinlegen!“, to znamenalo, že si člověk musel lehnout, a pak se prošli po našich zádech. Vím, že ten dlouhý kabát, co jsem měl, byl při cestě vlakem celý zablácený a mokrý,“ vyprávěl Vojmír Srdečný.

Studenti leželi v pilinách v ruzyňské jízdárně, dostali na provázku číslo. Z Ruzyně mohli odejít jen zahraniční studenti, Slováci (jakožto příslušníci Slovenského štátu) a mladí studenti do dvaceti let. Následující den 18. listopadu je transportovali do koncentračního tábora. Nejeli v hytlákách, seděli v kupé, den a noc, až za Berlín do zastávky Sachsenhausen – Oranienburg. Ten den překročilo brány tábora 1083 českých vysokoškolských studentů. Druhá várka sto třiceti osmi brněnských studentů, kteří jeli přes Vídeň, dorazila až 11. ledna 1940.

Plán tábora s vyznačením bloku č. 51, kde byl Vojtěch Srdečný vězněn.
Plán tábora s vyznačením bloku č. 51, kde byl Vojtěch Srdečný vězněn.

Vystrašení studenti prošli administrativou. Znovu je očíslovali, všechno civilní jim sebrali, ponechali jim jen kapesník a řemen. Po sprchách vyfasovali pruhované oblečení s červeným trojúhelníkem, kterým v táboře označovali politické vězně. Nahnali je do ohromných dřevěných baráku určených pro sto padesát lidí, vězňů se tam tísnilo až sedm set.

Na rozdíl od ostatních vězňů v táboře neměli studenti palandy, ale jen slamníky na zemi – na dva takové „štruzuky“ leželo pět lidí a jeden to vždy „vyhrál“, protože spal uprostřed, popsal Srdečný.

Na barácích se netopilo: „Topení nepamatuju. Ale vím, že někdy, jak se potila z okna voda a jak jsme byli přikrytí dekou, tak to zamrzlo, takže tu deku s ledem jsme strhávali přimrzlou k podlaze,“ vypráví Srdečný.

Češi obsadili celkem tři baráky s čísly 51, 52 a 53. Na třiapadesátce bydlel Vojmír Srdečný. Kromě studentů třiapadesátku obývali i takzvaní rukojmí z března roku 1939, čeští legionáři a starostové.

Vojmír vzpomínal na generála Zmeka z Vysokého Mýta, starostu Poděbrad Josefa Sáňkaře, inspektora Baču z Ostravy nebo Ivana Herbena. Spřátelil se s bývalým starostou Poděbrad Josefem Sáňkařem a Karlem Štanclem, který v táboře založil pěvecký sbor Sing sing boys, na baráku pro ostatní vězně vícehlasně zpívali písně Jaroslava Ježka.

Propuštěni díky prezidentu Háchovi

Z počátku nesměli studenti v lágru pracovat. Aby ale nezaháleli, příslušníci SS s nimi v zimních měsících cvičili – pochodovali sem a tam, váleli se ve sněhu. Pět nebo šest měsíců přes den do úmoru pochodovali po apelplacu – dopoledne i odpoledne. Na jaře roku 1940 se dostali na Arbeitskommando (pracovní komando). Pracovali v přístavu – vždycky ve třísetčlenné skupině, ráno vyšli a večer se vraceli zpátky. Několik studentů, kteří uměli jazyk, pracovalo v kancelářích, ale většina dělala těžkou a často zbytečnou práci.

Dopis Eduarda Kuhna rodičům ze Sachsenhausenu.
Dopis Eduarda Kuhna rodičům ze Sachsenhausenu.

„Většinou se pracovalo na tom Klinkerwerku (továrna na cihly) mimo tábor u přístavu. Tam byla ta těžká práce a někdy zbytečná práce. Stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli písek zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva. Zpátky jsme šli několik kilometrů po silnici. Znám víc případů, že tam někdo z těch starších neodolal a vykročil z řad pro cigaretu, nedopalek u příkopu a odnes’ to zastřelením přímo na místě. A mnoho také nedošlo do práce nebo z práce, takže se museli dostat mezi dva, takže se prakticky nesli nebo polonesli. Tak to byly ty otřesnější případy, a nebyly ojedinělé,“ vypráví Srdečný.

Uvěznění studentů zoufale prožívali jejich rodiče, kteří psali dopisy do kanceláře prezidenta Emila Háchy. Žádali ho, aby znovu jednal ve prospěch studentů s protektorem Konstantinem von Neurathem. Hácha tak opravdu činil. Přimlouval se, žádal, zaručoval se. Němci toho využili a vydírali ho.

Například za blahopřejný telegram Hitlerovi k jeho narozeninám propustili v dubnu 1940 sto osmdesát studentů. Poslední student – medik Vojtěch Schnurpfeil – se vrátil v březnu 1943. Vojmír Srdečného propustili s nejpočetnější skupinou před Vánoci 1940. Odjel domů do Albrechtic.

Delegace studentů postižených represemi 17. 11. 1939 u prezidenta Beneše v roce 1946. Vojtěch Srdečný druhý zprava.
Delegace studentů postižených represemi 17. 11. 1939 u prezidenta Beneše v roce 1946. Vojtěch Srdečný druhý zprava.

Vojmír Srdečný se každého prvního v měsíci musel hlásit na gestapu v Pardubicích. Po dvou letech obdržel obsílku na nucené nasazení, ale nakonec nemusel do Říše. Díky svému známému z lágru - Vaškovi Vojtěchů se dostal do Holic do fabriky GMG (Guss-und Metalgesellschaft), německé letecké firmy. Jako pomocný dělník pracoval za šest korun a třicet haléřů na hodinu do konce války.