Zápisky z povstání, jež předběhlo Prahu. V Chuchelně u Semil šli do boje 3. května

/ /
Odbojní obyvatelé Chuchelny s partyzány po válce.
Odbojní obyvatelé Chuchelny s partyzány po válce.
zdroj: Paměť národa/Rudolf Daníček

Zápisky z povstání našel v roce 1990 historik a učitel dějepisu Jan Tomíček ve skříni po smrti svého dědečka Františka Holuba, který se ho účastnil a málem při něm přišel o život.

„Za čtyři hodiny vás zastřelíme,“ oznámili Němci suše skrze tlumočníka Františku Holubovi a třem mladíkům z Chuchelné. Psal se 5. květen 1945 a ve vesnici Chuchelna u Semil probíhalo povstání proti nacistickým okupantům.

Vypuklo již 3. května, o dva dny dříve než v Praze. Němci navíc ozbrojený odpor v Chuchelně a okolí nepotlačili během prvního dne jako protinacistické manifestace a nepokoje ze samého začátku května v Nymburce a Poděbradech.

František Holub a mladíci nakonec smrti unikli. Díky tomu mohl František bezprostředně po osvobození Chuchelny sovětskou armádou vepsat obyčejnou tužkou do zápisníku zážitky z nejděsivějších okamžiků ve svém životě i v dějinách obce pod bájnou horou Kozákov.

Zápisník z povstání našel po smrti dědečka

„Dědečkův zápisník jsem našel ve skříni po jeho smrti v roce 1990,“ vzpomíná PhDr. Jan Tomíček, historik, který vyučuje dějepis na gymnáziu v Hořicích v Podkrkonoší. „Dědeček mi o válce vyprávěl stejně jako maminka, ale v zápisníku popsal květnové povstání v Chuchelně dopodrobna.“

Pohlednice Chuchelny z roku 1935. Zdroj: Fotohistorie
Pohlednice Chuchelny z roku 1935. Zdroj: Fotohistorie

Prostý chalupník a železničář František Holub zachytil ve svých vzpomínkách události v Chuchelně od 4. května 1945. Úvod povstání ve čtvrtek 3. května 1945 mapuje zevrubně kronika obce, kde nyní žije kolem tisícovky stálých obyvatel

Roznětkou první přestřelky s Němci se stala jejich snaha odvézt z továrního skladu pět tisíc kožených kabátů a kalhot určených pro německé letectvo – Luftwaffe. V Chuchelně a v okolních lesích se však ukrývali ruští a čeští partyzáni a v obci žilo několik statečných lidí zapojených během války do odboje.

Chtěli Němcům zabránit, aby z Chuchelny uprchli i s cennou výstrojí.

Přestřelka kvůli výstroji pro Luftwaffe

„K továrně přibíhá nadporučík československé armády ve výslužbě Václav Regner s puškou a vzápětí se už ujímá velení ruský partyzán Michal Šalujev a tajemník obecního úřadu, odvážný a chrabrý Jaroslav Kousal,“ uvádí kronikářka.

„Přibíhají ostatní ruští partyzáni, ukrytí u starosty Sokola Hynka Palase a starosty obce Rudolfa Buriánka, aby odzbrojili hlídku v továrně a posádku dvou nákladních aut, která už stojí na dvoře. Při přestřelce je lehce zraněn do nohy Jaroslav Kousal a německý esesák z nákladního auta.“

Čeští vlastenci a sovětští partyzáni Němce přemohli a uvěznili v kanceláři v továrně. Povstalci přerušili telefonní spojení z Chuchelny do Semil i do Riegrovy chaty na horu Kozákov, kde se vypínala pozorovatelna německé armády.

Na okresní silnici od Záhoří až po starý mlýn u hranic s městem Semily udělali zátarasy z poražených stromů a sloupů. „Stromy tam kácela i moje prateta Marie Opočenská, jako malému mi o tom vyprávěla,“ prozrazuje Jan Tomíček.

V přestrojení za listonoše odzbrojil Němce

Na Riegrovu chatu vyrazil zkušený poddůstojník československé armády ve výslužbě Petr Vondra přestrojený za listonoše. Odzbrojil německou posádku a získal dva kulomety, dva samopaly, ruční granáty a pistole. Ukořistěnou výzbroj pak převezli partyzáni do obce.

Z Chuchelny se rozjely na všechny strany patroly, aby zjistily, jestli proti okupantům povstala i jiná města. Přidaly se však pouze Semily a také Železný Brod a Lomnice nad Popelkou.

Zátarasy, které bránily Němcům ve vjezdu do obce Foto: obec Chuchelna
Zátarasy, které bránily Němcům ve vjezdu do obce Foto: obec Chuchelna

 

„Jedna zpráva odporovala druhé,“ uvádí kronikářka. „Je však nesporné, že povstání vypuklo předčasně, a tak československé zástavy, které zavlály nad naší vískou, jsou opět ukládány tam, kde byly - do svých úkrytů.“

O rozpacích a obavách povstalců z Chuchelny, takřka osamocených ve svém boji, svědčí věty z obecní kroniky: „Zahraniční rozhlas z Londýna nic nehlásí a Praha vesele vyhrává. Všichni se ptáme, co bude dále.“

Od Železného Brodu vyrazila na povstalce dvě nákladní auta, plně obsazená německými vojáky. Přes zátarasy se ale nedostala. Němci však přinutili řidiče českého nákladního auta Václava Vodháněla, aby je dostal do Chuchelny oklikou po úvozové cestě. Před obcí nacisté auto opustili a pročesávali les.

Vodhánělovo auto se závozníkem Beldou pak vjelo do Chuchelny, aniž by její obránci tušili, že v něm už nejsou Němci. Řidiče nezastavil výstřel z pušky a u sokolovny se jeho vůz dostal pod palbu kulometu povstalců. Těžce zraněný závozník Belda podlehl svému těžkému zranění v semilské nemocnici.

Poprava ozbrojeného studenta

Němci se 3. května do Chuchelny nedostali. Při zátahu na povstalce v lese však chytili studenta ze Semil Ladislava Richtra. Objevili u něj zbraň a v polích vedle lesa ho nemilosrdně popravili.

Když se ukázalo, že Němci nekapitulovali, stáhli se partyzáni z Chuchelny do osady Lhota a lesů kolem ní. Ze strachu před německou odplatou uprchly z Chuchelny také některé rodiny.

Povstalci se v noci na 4. května střetli s německou jednotkou o síle patnácti mužů. Vojáci wehrmachtu se vzdali poté, co uslyšeli, že mohou odejít, kam se jim zachce.

Události od pátku 4. května 1945 již zaznamenal ve svém zápisníku František Holub.

Málo zbraní i munice

„Ráno ještě za šera jsem se pustil do Chuchelny. Všude je ještě ticho, kdo je doma, nevychází, a kdo si není jistý, raději odešel do lesů lhotských. Silnice je zatarasena pokácenými stromy. Zašel jsem k Hynkovi Palasovi pro chleba, chvíli pohovořil o situaci a odcházím zase na Lhota. Žádný neví, co bude,“ stojí v zápisníku Františka Holuba.

„K polednímu nové zprávy. Všeobecná kapitulace Německa, konec války. Ze Semil hlásí odevzdat zbraně. U chalupy potkávám ruské i naše partyzány a hlásím jim, co jsem slyšel. ‘Nevěř,‘ říkají. ‚Není to pravda, nic o tom nevíme. Žádný zbraně nedáme.‘ Večer jdu na hlídku, přijíždí auto. ‚Hledáme partyzány,‘ hlásí posádka. Veze jim chleba a salám.“

Podle Františka Holuba povstalci po dvě noci čekali, že jim z letadel shodí zbraně, ale marně. Ráno v neděli 5. května se zdál být klid a všichni odešli z lesů.

„Němci ale jsou prý již v Chuchelně, jdu zjistit do lesa mezi partyzány, jaká je situace,“ pokračuje ve svých zápiscích František Holub. „Ruský partyzán major Šalujev dává rozkaz jednomu ruskému partyzánovi od kulometu. Jdu lesem k mojí chalupě. Vtom běží uprchlíci z Chuchelny a volají: ‚Utíkejte, Němci táhnou ke Lhotům.‘ Vracím se do lesa, co začnou partyzáni, zda-li se postaví na odpor. Potkám hlídku, ptám se: ‚Co budete dělat?‘ Odpoví mi: ´Musíme se ztratit, nedá se nic dělat, málo zbraní, málo munice.´

Partyzáni se ukrývali v lesích v okolí Chuchelny.
Partyzáni se ukrývali v lesích v okolí Chuchelny.

František Holub však neutekl a pospíchal za svou rodinou. „Slyším praskot automatů, Němci ostřelují lesy nad Chuchelnou.  Manželka i děti na mě již netrpělivě a se strachem čekají,“ píše. „Pozoruji z besídky lesy kolem chalupy. Vtom se mihne několik postav na kraji lesa – Němci jsou zde. Obstupují moji chalupu. Nakazuji dětem a ženě: ‚Nic nesmíte mluvit, o ničem nevíte.‘

Na dveře chalupy Holubových zabušili Němci pažbami pušek. Když jim hospodář otevřel, namířili mu samopaly na prsa. Lámanou češtinou se ptali na partyzány.

„Nevím nic,“ říkal jim František Holub. „Ze stavení nejdu, hledím si svojí práce, nestarám se, kdo jde kolem chalupy.“

Nacisté mu vyhrožovali: „Nechceš mluvit, ale ty budeš, ty sám jsi partyzán.“

Nacisti prohledali chalupu. Partyzáni nikde

Pak jim dal velitel rozkaz, aby prohledali celou chalupu i se stodolou. Holubovi před povstáním partyzánům skutečně přístřeší poskytli, ale 5. května po nich už nebylo ani stopy. Naštěstí si s sebou vzali i všechnu výzbroj a ostatní věci.

Nacisté totiž prohledali u Holubových všechno, od sklepa až na půdu, jarmary, postele, ale nic nenašli.

„Musím s nimi do stodoly, pode mlat, na patro, sláma lítá dolů, ale zase nic. Chvilku se radí, hrozí mi, pak ale odcházejí,“ píše do zápisníku František Holub. Myslel si, že má i s rodinou vyhráno, leč zmýlil se.

Třeskly rány a z okna uviděl, jak se Němci schovávají pod mez a pálí automaty k lesu. Střelba utichla a několik vojáků se rozeběhlo ke stavení. „Prchni,“ křičela na Františka Holuba manželka.

„Nemohu, nenechám vás tady samotné,“ odpověděl a vydal se Němcům v ústrety.

Františkova dcera maminka Jana Tomíčková vzpomínala, jakou zažívala hrůzu, když se nacisté vrátili, vykopli dveře a nechali rodinu nastoupit s rukama nad hlavou před domem u cesty. Ještě ke všemu byl u nich na návštěvě dvouletý Ladíček Chaloupecký od sousedů. Jeho maminka, když zaslechla střelbu, si pro něho šla, ale Němci ji několikrát vrátili zpět, takže se s pláčem vždy vracela domů.

Mrtvého mladíka museli dovézt do továrny na trakaři

Velitel Němců Františku Holubovi hrozil a nadával: „Haupt švindler, partyzán!“ Pak se Němci rozestoupili a na zemi ležela oběť přestřelky, mladičký Oldřich Koucký z Chuchelny.

„Obličej má zkrvácený, ani ho nemůžu poznat. U něho stojí Mrklas z Komárova a Slávek Koucký. Němci vyslýchají Kouckého, umí dobře německy. Chvíli se radí. Chtějí nás na místě zastřelit,“ uvádí ve svém zápisníku František Holub.

„Tu si to jejich velitel nějak rozmyslí a dává rozkaz k odchodu do Řik. Odnášíme zabitého Kouckého k chalupě souseda. Musel přivézt trakař, na který jsme naložili zabitého, a nastupujeme pochod. Střídáme se, jeden vždy veze Kouckého a druzí dva šlapeme vedle s rukama nahoře. Přijeli jsme do Řik.“

Pohřeb bratranců Kouckých zastřelených při bojích s Němci. Foto: Chuchelna
Pohřeb bratranců Kouckých zastřelených při bojích s Němci. Foto: Chuchelna

Na dvoře továrny stála nákladní auta a všude se pohybovalo plno Němců. Kouckého zajatí Češi odnesli do jedné tmavé přízemní místnosti a museli položit na zem.

„Po chvíli nějaký voják přistupuje ke Kouckému a něco mu německy říká. Koucký se obrací k nám a povídá, že za čtyři hodiny budeme zastřeleni,“ stojí v zápisníku. „Loučím se v duchu se svojí rodinou a lituji těch mladých hochů vedle. Pozoruji, jak se dali do pláče. Čas pomalu utíká, stmívá se, mám hlad a žízeň, od rána jsem nejedl. Za námi Němci chlastají pivo a baví se.“

Vtom dorazil nějaký německý důstojník a vyslýchal Kouckého. Ptal se, koho zajali se zbraní v ruce a koho beze zbraně. František Holub si všiml, že se za něj Koucký hodně přimlouval. O propuštění lidí z Chuchelny vyjednával už i semilský revoluční výbor.

„Situace se obrací v náš prospěch. Němci nás propouštějí. Spěchám k rodině. Mají velkou radost,“ uzavírá svůj příběh František Holub. „Už mě ani nečekali. Nechtějí mě již nikam pustit.  Rusové rychle postupují, situace je dobrá. Němci prchají nebo se vzdávají. Nastává kapitulace Německa.“

Obecní kronika překypuje válečným neštěstím

Osudové chvíle pro podkrkonošskou Chuchelnu, jež nastaly během třetího dne povstání, zaznamenala rovněž obecní kronikářka. 

Pomník padlým v obou válkách v Chuchelně. Foto: Martin Veselka, Wikimedia Commons CC BY-SA 4.0
Pomník padlým v obou válkách v Chuchelně. Foto: Martin Veselka, Wikimedia Commons CC BY-SA 4.0

„Všichni jsme doufali, že je německá armáda úplně v rozkladu,“ píše v kronice. „A přece přišly ještě chvíle velké hrůzy. Bylo to v sobotu 5. května. Od rána rachotily po silnici od Železného Brodu obrněné vozy německé armády ... Němci s pancéřovými pěstmi se plížili kolem domů jak vrahové a stříleli ihned, jakmile se někdo objevil na zápraží ... velitel naší bojové skupiny nařídil všem mužům, aby opustili blízké lesy a stáhli se k Tatobitům ... několik mladých chlapců zůstalo ukryto za hrobkou kamení v lese nad lhoteckou hájenkou, Němci se znamenitými dalekohledy viděli sebemenší hnutí a když náš mladičký a krásný černovlasý Olda Koucký vyhlédl zpoza hrobky, smrtící kule zlotřilého Němce ukončila jeho život.“

Partyzáni z Chuchelny pak vypravili auto na pomoc Turnovu. Přepadli tam německý lazaret a vrátili se i s ukořistěnými zbraněmi. Poslední akci si připsali 8. května v Mříčné u Jilemnice. Přemohli několikanásobně silnější německou jednotku, složenou z více než 300 vojáků, a ukořistili velké množství zbraní a munice.

„Tam vzplanul krutý boj a naše víska ztrácí druhého mladého a zdravého synka, milého Jardu Kouckého (bratrance zastřeleného Oldřicha Kouckého), který střelen do břicha umírá v semilské nemocnici,“ připomíná kronikářka. „V této poslední bitvě byl těžce zraněn do břicha Petr Vondra.“

Viděl mrtvého kamaráda

Povstání v Chuchelně zaznamenal rovněž Rudolf Daníček, tehdy dvanáctiletý školák.

V roce 2018 uvedl v Příbězích našich sousedů: „Němečtí vojáci udělali útok na Lhotech. Pamatuji si, že stříleli střelami dum-dum a jednu koupil můj kamarád Olda Koucký. Tady vepředu měl dírku, a vzadu byl celý roztříštěný. Tenkrát ho vezli na trakaři až do továrny. Když všechno skončilo, tak ho pohřbili s jeho bratrancem na hřbitově v Chuchelně.“

Odbojová skupina z Chuchelné. Foto: Paměť národa/Rudolf Daníček
Odbojová skupina z Chuchelné. Foto: Paměť národa/Rudolf Daníček

Chuchelna se během druhé světové války zařadila mezi obce, kde se obyvatelé zapojili do protinacistického odboje.

„Starosta Sokola, pekař Hynek Palas ukrýval uprchlého sovětského zajatce Daniela Petrova na konci roku 1943,“ tvrdí Jan Tomíček. „Petrov bydlel v podkroví. K pekařům ale chodili na kontroly četníci, většinou jeden Čech a jeden Němec. Zjišťovali, jestli nepečou chleba načerno. Jednou přišli i k Palasům a chtěli vidět také místnost, kde se ukrýval Petrov. Byla zamčená. Petrov čekal za dveřmi s pistolí v ruce. Kdyby se četníci dostali dovnitř, dopadlo by to špatně pro něj, pro Palasovy, ale asi i pro celou Chuchelnu.“

Četníci chtěli, aby jim Hynek Palas otevřel. On si ale pohotově vymyslel, že místnost v podkroví patří jeho bratrovi, který je na práci v Německu. A že od ní nemá klíče. A že by četníci museli vyrazit dveře.

„Do toho se jim ale nechtělo a odešli,“ dodává Jan Tomíček.

U Palasů dostali uprchlíci střechu nad hlavou, jídlo i oblečení

Od února 1945 se ukrývali u Palasových tři Rusové, kteří uprchli na Tanvaldsku z transportu smrti. Dostali se lesem přes kopce do Podkrkonoší.

Někdo z místních lidí napojených na protiněmecký odboj o nich řekl tajemníkovi obecnímu úřadu v Chuchelně Jaroslavu Kousalovi. Ten s Rusy přejel v noci tajně na kolech do Chuchelny, kde se schovali u Palasů.

„Dorazili tam zubožení. U Palasů dostali pokojík v podkroví, nové prádlo, jídlo,“ podotýká Jan Tomíček.

Zachránění Rusové bojovali na začátku války v Sovětské armádě, ale upadli do německého zajetí. Zkušení vojáci vytvořili v Chuchelně partyzánský oddíl, jemuž velel major Michal Šalujev. Dalším ruským partyzánem byl mladý Vasilij Voronkov.

Pro ruského partyzána byl pekař Palas druhým otcem

„Na Hynka Palase vzpomínal jako na zlatého člověka a na svého druhého otce,“ říká Jan Tomíček. Po komunistickém převratu v roce 1948 se z válečného hrdiny Hynka Palase stal jako ze živnostníka třídní nepřítel a upadl v nemilost komunistické moci.

„Myslím, že ho na nějakou dobu dokonce zavřeli. Obvinili ho, že brzdí dodávky potravin státu,“ uvádí Jan Tomíček.

„Když se slavilo dvacáté výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, přijel do Chuchelny i Vasilij Voronkov. Na pódiu seděli straničtí funkcionáři a hosté ze Sovětského svazu. Hynek Palas byl u stolu někde v rohu. Vasilij Voronkov se po něm sháněl a ptal se – Kde je Hynek Palas, můj druhý otec?“

Jakmile Vasilij Voronkov zjistil, že je Hynek Palas zastrčený někde v koutě, rozohnil se. Říkal, že buď půjde Hynek Palas taky na pódium, nebo si on sedne dolů k němu.

„Komunisté pak vzali Hynka Palase se skřípěním zubů nahoru mezi sebe sovětské hosty,“ uzavírá Jan Tomíček.

Vzpomínky Rudolfa Daníčka pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!