Německé muže ze severočeských Postoloprt a blízkého Žatce čekala po válce hromadná poprava. Třináctiletého Kurta Kempeho vytáhl ze skupiny mužů český soused. Až později se Kurt dozvěděl, co přesně se 27. května 1945 v Postoloprtech stalo.
„Já jsem stál také u mužů. A pak šel kolem syn souseda z našeho domu, s puškou a rudou páskou na rukávě. On byl u takového spolku „revolucionáři“ nebo tak nějak si nadávali. Vzal mě a přeřadil k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život. Protože jinak bych byl také u mužů,“ vzpomínal Kurt Kempe v rozhovoru pro Paměť národa na klíčový okamžik svého dětství. Ještě téhož večera 27. května 1945 byli všichni muži z Postoloprt popraveni.
„Veškeré postoloprtské mužské obyvatelstvo od třinácti do pětašedesáti. A ti jsou všichni u české školy. Tam byl vykopaný velký protitankový příkop, byl přibližně 40 m dlouhý, 5 m široký a 4 m hluboký. A do tohohle příkopu postříleli přes noc pět set lidí. To jsme ale v té době ještě nevěděli,“ uvedl Kurt Kempe.
Smrti unikl, ale čekaly ho několikaměsíční nucené práce, vyhnání z vlasti a hledání svých nejbližších s pomocí Červeného kříže. A dlouhé roky nejistoty a postupného zjišťování, co že se to na přelomu května a června roku 1945 v jeho rodných Postoloprtech vlastně stalo.
Nejistoty, která do značné míry přetrvává dodnes, protože o přesném průběhu a skutečném počtu obětí takzvaných postoloprtských masakrů se stále můžeme pouze dohadovat.
Pochody smrti přes Postelberg
Kurt Kempe přišel na svět v Postoloprtech roku 1932, do první třídy nastoupil v září 1938. Přestože byli oba rodiče Němci, poslali syna kvůli přízni zákazníků a úřadů do české školy. Ovšem už po pár týdnech přišel Mnichov, zábor Sudet, a Kurt se svými českými spolužáky musel přestoupit do školy německé. Postoloprty se ocitly na hranici Německé říše, hranice s protektorátem vedla od roku 1939 hned za řekou Ohří. Toho rodina Kempeových využívala, Kurtův otec totiž pracoval jako celník.
Když měl službu, posílal svoji rodinu načerno výhodně nakupovat do nedalekých Loun, jedna říšská marka se tehdy směňovala za deset protektorátních korun. V roce 1943 byl ovšem otec odvelen na frontu. Padl do sovětského zajetí a do roku 1949 pobýval v táboře na Sibiři. Rodina se s ním setkala až po odsunu v Německu.
Kurt si hrůzy války začal uvědomovat až na podzim 1944, kdy městem procházeli němečtí utečenci z východních oblastí, a v dubnu 1945, kdy v chladírně postoloprtského pivovaru přenocovali vězni z koncentračního tábora, kteří byli na pochodu smrti. Někteří z nich v Postoloprtech zemřeli.
„Můžu to přímo dosvědčit, protože jsem viděl, jak je hnali skrz město a jak se dostali do té chladírny. Protože jsme bydleli hned vedle, všechno jsme to viděli. Druhého dne je pustili ven, svítilo sluníčko. A oni trhali trávu a jedli ji,“ vybavil si Kurt Kempe zážitek, který dokazoval otřesné podmínky pochodů smrti. Tehdy jako dítě plně nechápal, co znamená být vězněn v lágru. Brzy se to měl dozvědět.
Volkssturm a shromáždění Němců v kasárnách
V posledních dnech války byl třináctiletý Kurt organizován v německé domobraně Volkssturm. Spolu s dalšími chlapci měl sledovat a hlásit příjezd cizích vojsk, byli „vyzbrojeni“ starými řeckými pistolemi a cvičným pancrfaustem. Městem projeli Američané, ale vrátili se na dohodnutou linii, čekalo se na Rudou armádu.
Náhodně projíždějící polní četníci naštěstí klukům zbraně zabavili a hodili je do městské studny, aby je s nimi nechytili Sověti a nezastřelili je. S domobranou byl konec.
Rudá armáda dorazila do Postoloprt 9. května, Kempeovým pomohlo, že bydleli v domě české rodiny, jak o tom náležitě informovala narychlo sepsaná tabulka na dveřích. Podle vzpomínek Kurta Kempeho Sověti znásilňovali ženy, ale jinak se chovali vcelku slušně, místním dokonce rozdávali jídlo.
V druhé polovině května se ale Rudá armáda z města stáhla a uvolnila místo průzkumné rotě 1. divize Svobodova 1. československého armádního sboru, která měla za pomoci místních Revolučních gard město „vyčistit od Němců“. V sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni němečtí funkcionáři a nacističtí straníci. Již té noci slyšel Kurt střelbu.
V neděli 27. května se muselo do budovy místních kasáren shromáždit veškeré zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Odevzdávali dokumenty, cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Překvapivé bylo setkání s blízkým Kurtovým kamarádem, kterého coby polovičního Němce znal ze schůzí Hitlerjugend, teď stál ale mezi gardisty:
„Když jsme s matkou a sestrou přišli do kasáren, fungoval tam Gustl jako strážný. Říkal mé mámě: ‚Paní Kempeová, sundejte si náušnice sama!‘ Protože měl strach, aby jí nezpůsobil bolest.”
Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, zprvu byl mezi nimi i Kurt, život mu ale zachránil již zmíněný český soused, příslušník Revolučních gard. Zatímco ženy a děti musely pouze čistit kasárenské stáje a směly potom domů, muži ve věku 13-65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu. Oficiálním zprávám, že jde o ohlasy bojů mezi sovětskými vojáky a tzv. werwolfy, se mu věřit nechtělo.
Postoloprtská bažantnice
Svoji domněnku, že byli postoloprtští muži postříleni, si mohl Kurt ověřit až po odsunu v Bavorsku, kde se setkal s náhodně přeživšími, či ještě později během návštěv svých českých spolužáků v šedesátých letech. Hned dva dny po masakru, v úterý 29. května, bylo totiž zbylé německé obyvatelstvo odvedeno do prostor někdejší schwarzenberské bažantnice.
„Směli jsme mít skutečně jen tři kila zavazadel. Sice to nikdo nevážil, ale když někdo přišel s velkým batohem, hned mu ho zabavili. Ještě než jsme napochodovali do lágru, ještě na tržišti. A na tržišti také lidi hrubě tloukli, když někdo neběhal tak, jak chtěli,“ vzpomíná pan Kempe.
Bažantnice, někdejší místo sousedských slavností, sloužila od roku 1943 jako pracovní tábor pro vězně položidovského původu a manžele Židovek, kteří se spolu s válečnými zajatci podíleli na stavbě nedalekého vojenského letiště v Lišanech. Kurt za války věděl, že na místě je tábor, s jeho obyvateli ale do styku nikdy nepřišel, na práci byli odváděni zadním východem.
Za elektrické dráty tábora se tak podíval až po válce, kdy v jeho prostorách strávil přibližně měsíc, dalších devět měsíců potom v blízké Vidovli, kam byl s dalšími chlapci odveden na polní práce.
V postoloprtské bažantnici panovaly otřesné podmínky, sedmnáct baráků, podlouhlá společná latrína, hmyz. Vodu na pití a praní zajišťovaly dva potoky protékající někdejším parkem. K snídani a večeři sto gramů chleba a černá tekutina, k obědu polévka z bramborových slupek či řepy. Kempeovi měli štěstí v neštěstí – na práci si je vyžádali do svého zahradnictví jejich čeští sousedé, jejichž syn Kurtovi již jednou pomohl. Pracovali u nich jen na oko, zato dostávali sem tam najíst.
„A v postoloprtské bažantnici byl také jeden větší masový hrob, to byli ti muži od soudu, asi padesát osob. A my tudy vždycky chodili na práce a divili se, že to tam tak děsně smrdí, v tomhle úseku silnice. Byl tam takový kopec hlíny zakrytý maskovacími sítěmi. A protože ten smrad byl skutečně bestiální, když jsme chodili okolo, nesměli nás potom odevzdávat nebo vyzvedávat u hlavního vchodu, ale u druhého vchodu u hřbitovních schodů.“
Pravdu o příčině zápachu se Kurt Kempe dozvěděl až po odsunu do Německa.
Na počátku června 1945 byli do Postoloprt přivedeni muži z nedalekého Žatce, kteří byli též postříleni. Z velké části jsou podle Kurta Kempeho pohřbeni v jiné bažantnici, v blízkých Levonicích. On sám tou dobou pobýval v postoloprtském táboře, ale po válce se seznámil se svědkem a přeživším Richardem Rosnerem.
Ten si jako jeden z mála zachránil život tím, že v době poprav coby zručný radioamatér pomáhal budoucímu postoloprtskému starostovi opravovat radiopřijímače zabavené Němcům. Kempe s Rosnerem po roce 1968 společně navštěvovali Postoloprty a snažili se identifikovat místa hromadných hrobů.
Nucené práce ve Vidovli a odsun přes Žatec
Po čtyřech či pěti týdnech pobytu v postoloprtské bažantnici byl Kurt spolu se skupinou přibližně stejně starých chlapců odveden na polní práce do nedaleké Vidovle, s matkou a sestrou se měl setkat až po odsunu v Bavorsku. Podmínky ve Vidovli byly o něco lepší než v bažantnici, polní práce umožňovaly sem tam se dostat k nějaké potravě. Chlapci museli v prvé řadě zavlažovat blízká pole, pumpovali a nosili vodu, a to i tehdy, když byli nemocní. Když je hlad donutil ukrást něco z polní úrody, byli biti.
„V únoru byla pořádná zima, a my museli nastoupit jednoho rána před toho nového majitele, Čecha. Už nevím, z jakého důvodu, údajně někdo něco ukradl. Oblečení, které jsme měli na sobě – já měl například takový vojenský fráček a vojenské kalhoty a dřeváky a v těch dřevácích byla díra. A ono sněžilo a mrholilo a my stáli tři hodiny venku na dvoře. Omrzl mi palec u nohy a taky nos. Ale to bylo to menší zlo,“ říká pan Kempe, který neopomene zdůraznit, o co lépe mu bylo ve Vidovli než v postoloprtské bažantnici.
Na chlapce dohlížel ruský voják, zřejmě sám bývalý zajatec, který k nim projevoval jistou shovívavost. Potají chlapcům navyšoval skrovné příděly potravy, Kurtovi dokonce sem tam dovolil navštívit babičku v nedaleké Bitozevsi. Po devíti měsících nucených prací byl Kurt v březnu 1946 převezen do shromažďovacího střediska ve škole v Žatci, odkud po přibližně dvoutýdenním pobytu putoval v otevřeném dobytčáku tři dny přes Cheb do Bavorska.
Odhady počtu obětí se různí
Američtí vojáci v Německu nejprve transportované odvšivili a rozdali jim slušné oblečení, pro Kurta první po dlouhých měsících. Měl štěstí, že ho s pomocí Červeného kříže brzy našel jeho strýc, který později dohledal i Kurtovu matku a sestru. V roce 1950 se vrátil ze sovětského zajetí také otec, rodina tak byla opět pohromadě.
Ještě předtím, v roce 1947, se ale Kurt zúčastnil setkání postoloprtských rodáků v bavorském Lichtenfelsu. Tam si vyslechl z první ruky svědectví přeživších mužů, kteří byli jako zranění vhozeni do hromadného hrobu v protitankovém příkopě. Až tehdy pochopil hrůzné rozměry postoloprtské tragédie. Na tomto setkání také pozůstalí sestavovali seznamy pohřešovaných osob, kterých by mělo být pouze z Postoloprt celkově asi 1 600.
Pan Kempe tedy zpochybňuje oficiální údaje o počtu obětí masakrů, kterých bylo během exhumací v roce 1947 identifikováno pouze 763. I odhady historiků jsou ale podstatně vyšší než toto číslo. Z lichtenfelského setkání si Kurt odnesl také fotografii sebe se skupinou chlapců, které znal ze statku ve Vidovli – jedinou fotografii, kterou má z dětství.
Masakr s názvem "Události"
Na radu strýce se Kurt Kempe v Bavorsku vyučil truhlářem, v roce 1957 se oženil, postavil dům, má tři děti. Postoloprty navštívil poprvé v roce 1968, od té doby tam byl vícekrát. Navštěvoval přátele a spolužáky, pídil se po detailech poválečných událostí. Manžel někdejší české sousedky mu dokonce v roce 1988 obstaral český rodný list, který potřeboval kvůli svatbě syna.
Kurt Kempe má teď české rodné listy dokonce dva – ten starší mu nechala ještě v roce 1945 vystavit v jeho nepřítomnosti nevlastní babička. Tu ale v roce 1947 odsunuli do sovětské okupační zóny Německa, pozdější NDR, a k dokumentu se proto dostal až po pádu železné opony. Navštívil i desítky let zanedbávaný hrob svých prarodičů v Bitozevsi (ironií osudu mu v roce 1995 poslaly místní úřady do Německa upomínku za neplacené hřbitovní poplatky).
Do Postoloprt by se dnes již vrátit nechtěl – nesmířil se s tím, že si místní masakry na Němcích nedostatečně připomínají. Kasárna byla nedávno zbourána, v bažantnici je sportoviště a ani upomínkový nápis na místním hřbitově („Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“) nepovažuje pan Kempe za dostatečný. „Co si tak představíte pod pojmem událost?“ ptá se sugestivně.
