Z Plzně odjel první transport s místními Židy

/ /
Shromáždění plzeňští Židé čekají na transport.
Shromáždění plzeňští Židé čekají na transport.

Dne 18. ledna 1942 začaly transporty plzeňských Židů do koncentračních táborů. Přípravy na transport popsala dvanáctiletá Věra Kohnová ve svém deníku, který bývá přirovnáván k deníku Anny Frankové.

Během deseti dnů nastoupilo na plzeňském nádraží do tří transportů označených písmeny R, S a T přes 2 613 obyvatel židovského původu. Téměř polovina z nich pokračovala po příjezdu do terezínského ghetta transporty do ghett na polském území. Konce války se dožilo jen 209 plzeňských Židů. 

Výzvu k nástupu do transportu obdržela většina plzeňských Židů za začátku ledna 1942. Po registraci se měli dostavit na shromaždiště, které se nacházelo v Sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Zde odevzdali klíče od svých domovů, do občanských průkazů dostali razítko: „ghettoisiert“ a několik nocí čekali na odjezd vlakem do Bohušovic, odkud pokračovali asi dva kilometry pěšky do Terezína.  

Nikdo nezavolal: „Vraťte se!"

Deportace se týkala i tehdy devítiletého Petra Riesela, který tou dobou žil u svých prarodičů: „Setkal jsem se s matkou a bratrem až někde v sokolovně nebo na seřadišti. Šli jsme v takovém širokém zástupu do tělocvičny Sokol Plzeň I, kde jsme byli soustředěni a odtud jsme šli teprve do vagonů, které nás vezly do Terezína.“ 

Cesta plzeňských Židů na nádraží.
Cesta plzeňských Židů na nádraží.

Přesun stovek lidí  vzbudil v Plzni značný rozruch. „Po kraji ulice stály houfy lidí, spíš zvědavců. Nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Stáli tam lidi, nesmáli se, ale taky nikdo nezavolal ‚Vraťte se!‘," vzpomínal Petr Riesel. „Stály tam stovky lidí a neřekl to ani jeden. Nikdo."

Petr Riesel prožil v Terezíně tři roky, během nichž utrpěl dva vážné nervové záchvaty a ještě několik let po osvobození trpěl posttraumatickým syndromem. Po válce vystudoval gymnázium v Plzni a později lékařskou fakultu tamtéž. Ve své lékařské praxi se zabýval léčbou závislostí a psychotraumatem prožitým v dětství na základě své vlastní zkušenosti.

Věrčin deníček

Přípravy na transport popsala ve svém deníku dvanáctiletá Věra Kohnová. Devadesát stránek popsaných úhledným písmem ukazuje, jak protižidovská opatření doléhala na ni i její rodinu.

Stránka z deníku Věry Kohnové
Stránka z deníku Věry Kohnové

Začala ho psát v srpnu 1941 v dob zkoušek, které Věrka a její starší sestra Hana skládaly na konci školního roku 1940/41, protože se učily soukromě, ze škol byly vyloučeny v září 1940.

Její deník podává unikátní svědectví o tom, jak se židovské děti staly nástrojem při organizaci opatření proti nim samotným. V září 1941 pomáhaly při distribuci židovských žlutých „odznaků" a podílely se také při registraci místních Židů pro transporty.

Věrka Kohnová a její rodina na transportní listině
Věrka Kohnová a její rodina na transportní listině

Po Plzni roznášely registrační lístky, po okolních vesnicích je rozvážely na kolech, nebo pomáhaly s s hlídáním dětí na rabinátě ve Smetanových sadech, kde trávily hodně času, protože nemohly chodit do školy.

V lednu 1942 se vytratila z deníku Věrčina bezstarostnost a zápisků je cítit smutek:

7. ledna Ráno v osm hodin jsem šla na rabinát. Bylo tam ještě několik dětí. Zase jsem roznášela ty listiny a chodila vyřizovat různé vzkazy. Také jsem byla v Sokolovně. Oni jsou totiž zase registrace, které se dělají v  Sokolovně. Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V Sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem. Na druhý týden má odject první transport a hned nato další. Dnes tedy jsem byla v té Sokolovně něco vyřídit. Bylo tam hrozně lidu.

13. ledna Ráno v půl deváté jsem přišla k Epsteinům. Už tam byli všichni: Emil, Oli a Dolfi. Emil mi dal svoji fotografii. Od Alis a Oli už jsem si vzala včera. Vezmu si je s sebou. Za chvíli jsme šli všichni k Sokolovně. Pomohla jsem nést jeden batoh. Každej má své číslo, které si musí dát na kufry a jedno přišít na sebe. Byla to smutná cesta. Pro Alisku snad naposled. U Sokolovny nastalo loučení. Alis a Oli plakaly. Já jsem se jen stěží opanovala. Dala jsem Alis pusu. Jestli ji ještě jednou uvidím? Doma je teď hrozně práce. Musím pomáhat.

S Bohem, můj deníčku!

Před transportem se rodina se jela rozloučit s kamarádkou Věrčiny maminky Melanie Marií Kalivodovou do Dobřívě. U ní ukryli deníček, který dívka téměř symbolicky dopsala do konce 15. ledna 1942:

15. ledna Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra. Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!

Nástup do transportu na plzeňském nádraží.
Nástup do transportu na plzeňském nádraží.

Věřina rodina nastoupila do transportu označeného písmenem S dne 22. ledna 1942.

Poslední zmínka o tom, že  Věra, její starší sestra Hana, tatínek Otakar a maminka Melanie jsou naživu, pochází z 11. března 1942, kdy měla z Terezína pokračovat do dalšího tábora v Izbici v okupovaném Polsku. 

Desky Věrčina Deníku
Desky Věrčina Deníku

Deník u sebe dlouhá léta uchovávala v Dobřívě Marie Kalivodová, která ho svěřila kazateli Miroslavu Matoušovi, k němuž pojala velkou důvěru. Byl to on, kdo ho nechal v roce 2006 publikovat pod názvem „Věra Kohnová – Deník“.

Přestože se deník svým významem může přirovnávat k mnohem slavnějšímu Deníku Anny Frankové z Nizozemska, příběh Věry Kohnové nezískal širší publicitu.