Z Černobylu se šířila radiace a děti si hrály venku. Sověti havárii před 35 lety tajili

/ /
V sobotu 26. dubna 1986 časně zrána explodoval během údržby jeden ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině, která byla tehdy jednou z republik Sovětského svazu.
V sobotu 26. dubna 1986 časně zrána explodoval během údržby jeden ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině, která byla tehdy jednou z republik Sovětského svazu.
zdroj: Petra Cífková/S dětmi v Praze

Sovětské úřady jadernou havárii, ke které došlo v sobotu 26. dubna 1986, nejdříve zamlčovaly, později zlehčovaly. Jejich lhostejnost dokazují vzpomínky pamětníků uložené v Paměti národa.

„Čtyři dny nám nikdo nic neřekl. Čtyři dny nikdo nic nevěděl a ještě lidi poslali na prvomájovou manifestaci,“ řekl Paměti národa Bohdan Ševčuk, který žil s manželkou a dvěma dětmi na Ukrajině do roku 1997, kdy se přestěhoval do Česka. V roce 1986 bydlel v oblasti zasažené radioaktivitou, která se rozšířila po výbuchu jaderného reaktoru ve čtvrtém bloku černobylské elektrárny.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Bohdan Ševčuk pracoval jako řidič. Jeho kolegy šoféry prý posílali do Černobylu, aby se podíleli na obnově a vyčištění zóny kolem reaktoru. Neměli prý žádné informace o zamoření a všechny zasáhla vysoká dávka radiace. „Část z nich před jízdou do zóny kolem Černobylu vypila dvě deci vodky,“ prohlásil Bohdan Ševčuk. „Ti, kteří to udělali, přežili. Ostatní později zemřeli,“ tvrdí. 

Manželé Svobodovi v Estonsku nic netušili

Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) se po černobylské havárii uvolnilo do ovzduší tolik radiace, jakou by vyvolalo čtyři sta atomových bomb svržených na Hirošimu. Sovětská vláda to tajila před světem i 35 000 obyvateli města Pripjať v těsném sousedství elektrárny, kteří tak strávili sobotní slunečné odpoledne venku vystaveni radiaci 400krát převyšující normu. Evakuace Pripjati byla zahájena asi 36 hodin po nehodě, kdy už si mnoho obyvatel stěžovalo na bolesti hlavy a zvracení.

Šestadvacátého dubna 1986 a během dalších třech měsíců zemřelo kvůli jaderné havárii 31 lidí. Odhady konečného počtu úmrtí se pohybují od 4000 až po jeden milion, neboť onemocnění v důsledku ozáření se mohou u lidí ze zamořených oblastí a jejich potomků teprve projevit.

Luděk Svoboda se svou ženou Dagmar. Foto: Paměť národa
Luděk Svoboda se svou ženou Dagmar. Foto: Paměť národa

Černobylskou havárii zavinila nevhodná konstrukce reaktoru a chyby personálu při jeho zkoušce. Luděk Svoboda prožil jadernou pohromu ve svých třiapadesáti letech během dovolené v Sovětském svazu. Se svou ženou Dagmar tehdy cestoval po Estonsku. O jaderné katastrofě Svobodovi nic netušili, Sovětský svaz ji utajoval. První kusé informace vydala zpravodajská agentura TASS až v pondělí 28. dubna 1986.

Zprávy o nebezpečné radioaktivitě na území Sovětského svazu se o den dříve rozletěly do světa ze Švédska, kde zaměstnanci Forsmarkské jaderné elektrárny zaznamenali 27. dubna 1986 radioaktivitu na svém oblečení.

„V době výbuchu jsme byli na dovolené v pásmu zasaženém radioaktivním spadem v estonské Narvě, odkud jsme pokračovali do Tallinnu,“ uvedl pro Paměť národa Luděk Svoboda. Radioaktivní mrak se z Černobylu táhl ke Skandinávii právě přes Estonsko a další pobaltské republiky.

Zhruba tři roky po dovolené v Sovětském svazu manželé Svobodovi onemocněli. Dagmar se již nikdy neuzdravila a její stav se neustále zhoršoval. Zemřela v roce 1993. Podle Luďka Svobody u ní lékaři nemoc z ozáření v podobě chronických dopadů na organismus sice nepotvrdili, ale ani nevyloučili.

Děti v Kyjevě seděly venku v zamořeném prachu 

Kyjev, hlavní město tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republiky, leží pouze 110 kilometrů od Černobylu. Pět dní po jaderné havárii 1. května 1986 tam komunisté pořádali pompézní oslavy Svátku práce. „Výbuch byl 26. dubna a ještě 5. května o tom nikdo nevěděl. Ve městě probíhala akce, při které děti kreslily na chodníky,“ upozornil výtvarník Vjačeslav Iljašenko, jemuž bylo v době katastrofy 26 let a učil v Kyjevě výtvarnou výchovu.

Vjačeslav Iljašenko učil v Kyjevě výtvarnou výchovu. Foto: Paměť národa
Vjačeslav Iljašenko učil v Kyjevě výtvarnou výchovu. Foto: Paměť národa

„Desítky dětí seděly na asfaltu v prachu a jejich učitele nikdo nevaroval a neřekl jim, že nedaleko došlo k jaderné havárii. Děti byly venku v nejhorší době, měly být doma a kvůli obrovské radiaci nevycházet ven,“ dodal. Vjačeslav Iljašenko se o výbuchu v jaderné elektrárně dozvěděl od matky. Řekl jí o tom kolega z práce.

„Myslím, že šlo o agenta tajné služby, který už nedokázal nebezpečí tajit a kamarádům poradil, aby okamžitě vzali děti a jeli co nejdál od Kyjeva. Moje žena s dcerou odjely,“ poznamenal Vjačeslav Iljašenko. „Pak chtěli odjet i další lidé, ale nikdo už nemohl sehnat lístky na vlak. Všichni se snažili dostat pryč, jak se dalo.“ 

Vjačeslav Iljašenko zůstal. Z okna domu na kraji Kyjeva pak pozoroval velká nákladní auta, která vozila beton do jaderné elektrárny, aby pohřbila zničený reaktor pod mohutný železobetonový sarkofág. „Jezdilo jedno za druhým a trvalo to pár týdnů,“ popisuje.

Později několik jeho známých zemřelo a Vjačeslav se nikdy nesmířil s tím, že úřady nechaly lidi bez varování a že se obyvatele okolí Černobylu nikdo nesnažil zachránit. V roce 1992 se s rodinou přestěhoval do Čech, protože jeho žena měla české předky.

Na zájezdu v Kyjevě se divili, proč se pořád myjí ulice  

Na začátku května 1986 byl v Kyjevě i Stanislav Voldřich z Liberce. Bylo mu něco přes třicet let, se svým tátou pracoval v přidružené výrobě JZD Pokrok Zlatá Olešnice, a protože tam měli dobré výsledky, vybrali je mezi účastníky zájezdu do Sovětského svazu.

„Přijeli jsme do Kyjeva a nestačili jsme se divit, jak jsou Ukrajinci čistotní. Všude se myly silnice a taky okna a podlahy v těch jejich v obchoďácích, ‚gumech‘,“ vzpomínal Stanislav Voldřich.

„Všechno prasklo až za pár dní, kdy se naše ukrajinská průvodkyně rozbrečela a řekla nám, že bouchnul Černobyl. Tvrdila, že z Kyjeva chtěl odjet milion lidí, ale nepustili je. Nebezpečí jsme si tenkrát moc nepřipouštěli hlavně díky vodce, bez které bychom v Sovětském svazu nevydrželi. Žádné následky radioaktivity se u nás nikdy neprojevily.“

Cyklisty nahnali do zamořeného Kyjeva na Závod míru

Stanislav Voldřich si pamatuje, že se v Kyjevě na začátku května 1986 uskutečnily úvodní etapy cyklistického Závodu míru. O dvacet let později přinesl zpravodajský web Aktuálně.cz rozhovory s tehdejšími československými reprezentanty Jozefem Regecem a Vladimírem Kozárkem.

Jednadvacetiletý nováček v reprezentaci Jozef Regec slavil v první etapě cyklistického Závodu míru v Kyjevě 7. května 1986 vítězství  před sochou bývalého sovětského vůdce Lenina. Foto: ČTK
Jednadvacetiletý nováček v reprezentaci Jozef Regec slavil v první etapě cyklistického Závodu míru v Kyjevě 7. května 1986 vítězství před sochou bývalého sovětského vůdce Lenina. Foto: ČTK

Vyplývá z nich, že do Kyjeva zamořeného radioaktivitou Čechoslováci odletět museli. Cyklisté z demokratických západních zemí nikoliv, až na výjimky se totiž oprávněně obávali o svou bezpečnost. V pelotonu bylo pouze 64 závodníků, necelá polovina obvyklého počtu. Pokud by Čechoslováci cestu do Kyjeva odmítli , neminuly by je tvrdé tresty.

„Kdybych úmyslně odmítl startovat, zavřeli by mě i s celou rodinou,“ prohlásil Vladimír Kozárek. Jozef Regec upozornil, že kdyby nechtěl Závod míru v Kyjevě jet, znamenalo by to konec jeho kariéry. V roce 2005 musel na operaci levé ledviny, kde mu našli nádor. Chirurgové mu ledvinu odebrali. „Při konzultaci mi primář souvislost se startem na Ukrajině v roce 1986 nepotvrdil, ale ani nevyvrátil," uvedl Jozef Regec.

Vladimíra Kozárka zachránila před Závodem míru na zamořeném území nemoc. Funkcionáři si ovšem mysleli, že simuluje. Jejich podezření vyvrátily až zevrubné lékařské testy. „I když byla kolem Závodu míru vždycky spousta bafuňářů, do Kyjeva nejel z vedení cyklistického svazu až na jednoho člověka nikdo,“ upozornil Vladimír Kozárek.

Černobylská katastrofa obnažila prolhanost režimu

Lidé v Československu se o havárii dozvěděli ze strohé zprávy 28. dubna večer bez zmínky o úniku radiace i na naše území.  Podle novináře Čestmíra Klose, který se věnuje ekologickým tématům, českoslovenští komunisté se pokoušeli vyvolat dojem, že se vlastně skoro nic nestalo. „Proti Sovětskému svazu nebyli ochotni vystupovat, důkazy o radioaktivitě na jeho území neakceptovali. Sháněli jsme si údaje všelijak,“ uvedl.

Čestmír Klos se začal ekologickým tématům věnovat v 80. letech jako jeden z prvních novinářů v Československu.  Foto: Paměť národa
Čestmír Klos se začal ekologickým tématům věnovat v 80. letech jako jeden z prvních novinářů v Československu. Foto: Paměť národa

„Černobyl byl opravdu největší zážitek té doby, protože dokazoval prolhanost režimu, který před námi občany tutlal nebezpečí, zatímco třeba Poláci fasovali na ochranu před radioaktivitou jodové tablety. Když na východním Slovensku začaly umírat hromadně slepice na rakovinu, tak to obyčejní chovatelé přičítali Černobylu. Ale nikdo se o to nestaral a nedostali žádnou oficiální odpověď,“ vzpomínal Čestmír Klos.

Černobyl ji připravil o zážitky ze slavné Ermitáže

Obyvatelé socialistického Československa poslouchali západní demokratické rozhlasové stanice, aby se dozvěděli, co se po jaderné havárii v Sovětském svazu a v Evropě děje. Stejně se v roce 1986 chovala také padesátiletá Jaroslava Stará z Libochovic.

„Měla jsem jet do Sovětského svazu na zájezd s ROH (Revoluční odborové hnutí, poznámka autora). Z několika měst jsem si vybrala Leningrad, protože jsem byla zvědavá na Ermitáž. Najednou prásknul Černobyl a vlna prvního radioaktivního spadu šla právě k severu,“ připomněla Jaroslava Stará.

„Poslouchala jsem Svobodnou Evropu. Věděli jsme z ní, že to šlo na Norsko, na Švédsko, na Finsko. Leningrad je tam co by kamenem dohodil. Tak jsem zájezd odmítla.“

Za zamořených oblastí se repatriovalo přes 1800 Volyňáků

Radioaktivita z Černobylu postihla rovněž oblast na severozápadě Ukrajiny, kde žili volyňští Češi. Při návštěvě v Moskvě v roce 1990 oslovili krajané prezidenta Václava Havla a předali mu petici, v níž prosili československou vládu, aby jim dovolila přestěhovat se do staré vlasti. Obávali se, že by jim dlouhodobý pobyt na zamořených územích přinesl nemoci, nebo dokonce smrt. Václav Havel tehdy oslovil psycholožku a socioložku Věru Doušovou, aby situaci na Volyni zmapovala.

Socioložka Věra Doušová pomáhala na přání prezidenta Havla s přesídlením volyňských Čechů z okolí Černobylu. Foto: Lukáš Žentel
Socioložka Věra Doušová pomáhala na přání prezidenta Havla s přesídlením volyňských Čechů z okolí Černobylu. Foto: Lukáš Žentel

„Pan prezident řekl, že umím dobře rusky a znám ruské prostředí. Tak abych do Volyně jela a zjistila, jestli jsou potomci Čechů pracovití a přičinliví. Jestli si zaslouží, abychom se o ně postarali,“ uvedla Věra Doušová.

V letech 1991 až 1993 se díky ní podařilo přestěhovat do Československa a Česka přibližně 1860 krajanů. Většinou šlo o lékaře, učitele nebo umělce. Věra Doušová po dvaceti letech vedla výzkum, jak se v Česku uchytili. Kromě jiného se přesvědčila, že nikdo z nich za celou dobu jejich tehdy 20 let trvajícího pobytu nebral žádné příspěvky na bydlení nebo podporu v nezaměstnanosti.

Černý český humor – na pivo do Černobylu

Mezi nejvíce postižené oblasti v Čechách a na Moravě patřily Orlické hory spolu s Jesenickem a Novohradskými horami.

Petr Prade z Liberce sloužil v roce 1986 jako voják základní služby u útvaru v Jaroměři v podhůří Orlických hor, kde na konci dubna a začátkem května několikrát silně pršelo a kam dorazil radioaktivní mrak z Černobylu.  Byl příslušníkem jednotky radiační, chemické a biologické ochrany.

„Asi měsíc po Černobylu jsme si s Geigerovým přístrojem na zjišťování radioaktivity prošli jen tak z legrace buzerák, tedy asfaltovou plochu pro nastupování vojáků,“ vyprávěl Petr Prade. „Na asfaltu neukazoval přístroj nic, ale ve spáře mezi asfaltem a obrubníkem, kam stékala voda při dešti, jakoby se Geigerův přístroj zbláznil.“

Havárie sovětské jaderné elektrárny se v roce 1986 promítla i v severočeském Jablonci nad Nisou. Ale naštěstí jinak než nebezpečně zvýšenou radioaktivitou. V době, kdy reaktor explodoval, otvíral ve městě podnik Restaurace a jídelny (RaJ) novou pivnici. Stála nedaleko tramvajové tratě do Liberce a její fasádu vyvedli řemeslníci v černé a bílé barvě. Pivaři si mezi sebou začali okamžitě říkat s typicky českým cynickým humorem: „Tak co, skočíme si na dvě do Černobylu?“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!