Vzdej se území, Ukrajinečko malá. Kissingerovo „příměří“ jako za studené války

/ /
Henry Kissinger v roce 2013 při příležitosti nedožitých stých narozenin Richarda Nixona. Zdroj: AP - ČTK
Henry Kissinger v roce 2013 při příležitosti nedožitých stých narozenin Richarda Nixona. Zdroj: AP - ČTK

Zelenskyj zuřil, když slova bývalého ministra zahraničí USA slyšel. Henry Kissinger se před 50 lety podílel na dohodě o rovnováze jaderných zbraní SALT I, vedlo k ní i masivní zbrojení SSSR. Práva menších zemí tehdy byla pod rozlišovacími schopnostmi supervelmocí.

„Ukrajina by měla souhlasit s tím, že se vzdá části svého území, aby dosáhla mírové dohody s Ruskem,“ řekl Henry Kissinger. Jak uvádí týdeník The Newsweek, v projevu na Světovém ekonomickém fóru (WEF) ve švýcarském Davosu to řekl 98letý bývalý ministr zahraničí USA. Výchozím bodem by podle něj měl být návrat ke stavu quo ante (jako před konfliktem). 

Jeho slova doslova rozzuřila ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, jenž Kissingera odkázal jako novodobého appeasera do patřičných míst (appeaser – „pacifista“ ustupující agresivním stranám; jako appeasement se označovala politika evropských vlád ve třicátých letech 20. století, která prosazovala uspokojení požadavků nacistického Německa, pozn. red.). 

Richard Nixon s Leonidem Brežněvem v roce 1973 v Camp Davidu. Zdroj Nixon Library
Richard Nixon s Leonidem Brežněvem v roce 1973 v Camp Davidu. Zdroj Nixon Library

Bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí republikánských prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda se opět projevil jako starý cynický reálpolitik éry „mezinárodního realismu;“ éry supervelmocí, jež měly své sféry vlivu pod svou kontrolou, a ambice „menších hráčů“ týkající se národní suverenity, sebeurčení či demokracie byly pro ně často pod rozlišovacími schopnostmi. 

Shodou okolností si můžeme připomenout jedno výročí Kissingerovy hvězdné chvíle. Před 70 lety se mu po odvážném „čínském gambitu“ podařilo společně s americkým prezidentem Nixonem a sovětským protějškem Brežněvem uzavřít průlomovou dohodu SALT I

SSSR: zbrojit, a uvolňovat

V polovině 60. let 20. století soutěžily Spojené státy a Sovětský svaz ke znepokojení celého světa o to, kdo rozmístí více mezikontinentálních balistických raket (ICBM) a balistických raket odpalovaných z ponorek (SLBM) a kdo více pokročí ve vývoji antibalistických raket (ABM). Především Sovětský svaz od roku 1964 intenzivně investoval do mezikontinentálních raket, aby Spojené státy v tomto ohledu dohnal. Jak dodávají historici Svetlana Savranskaya a William Taubman, sovětské výdaje na obranu v letech 1965-1970 vzrostly ve srovnání s předchozí chruščovovskou érou o 40 %. Od roku 1967 SSSR rozmisťoval přibližně 200 mezikontinentálních raket ročně.

Sověti disponovali větší nosnou jadernou palebnou silou svých větších pozemních těžkých raket, Spojené státy zase více spoléhaly na technologii MIRV (multiple independently targetable reentry vehicle neboli vícenásobné nezávisle naváděné návratové moduly). Brežněv tak na počátku 70. let podle Savranské s Taubmanem dosáhl cíle, který Chruščovovi dlouho unikal. Strategická parita ustavila Sovětský svaz jako skutečnou supervelmoc schopnou rozšiřovat svůj vliv po celém světě a zároveň aktivně usilovat o „détente“ (politiku uvolnění, pozn. red.) se Západem.Jsme rádi, že čtete naše články!

Cestu k uvolnění a détente tak vlastně vydláždila horečná sovětská zbrojní aktivita. Vedle zbrojení měla totiž sovětská politika i druhou tvář. Jak upozornil bývalý sovětský poradce Anatolij Čerňajev, jakmile Brežněv plně převzal vedení sovětské zahraniční politiky, stal se hybnou silou détente. 

Brežněv věřil v možnost „míru s imperialismem“ a jeho prioritou bylo zabránit válce. Na druhou stranu se k moci dostal jako reprezentant vojensko-průmyslového komplexu, který toužil dosáhnout plné strategické jaderné rovnováhy s USA. 

USA: problémy kam se podíváš…

Předešlí američtí prezidenti Lyndon Johnson a po něm i Richard Nixon vstupovali do procesu détente a SALT s odlišnými problémy. Jak dodává historik Robert D. Schulzinger, snažili se začlenit americko-sovětské dohody o kontrole zbrojení do širší sítě amerických zájmů. Vnímali détente jako svým způsobem uznání ztráty dominantního postavení USA z počátku studené války a uznání z toho vyplývajícího růstu multipolarity (rozdělení moci mezi více než dva aktéry systému, pozn. red.). 

Jejich primárním cílem bylo zlepšit vztahy s Kremlem a povzbudit jej k nátlaku na Severní Vietnam, aby souhlasil s ukončením vietnamské války za podmínek, které by Američané přijali. To ovšem bylo podle Schulzingera iluzorní, protože Severovietnamci sovětský tlak „vyrovnávali“ podporou ze strany Pekingu, v té době otevřeného soupeře Moskvy o vedoucí postavení v komunistickém světě. 

Američané ale také museli reflektovat snahu svých evropských spojenců o zlepšení hospodářských vztahů s východním blokem a snížení politického napětí. Jak dodává Schulzinger, v tomto smyslu se Kissinger obával, že Ostpolitik „odtrhne“ Západní Německo od jeho spojenců v NATO.

Nixon a Kissinger se proto rozhodli přistupovat k Sovětskému svazu jako k běžnému státu s rozumnými národními cíli a zájmy. Mezinárodní stabilita podle nich vyžadovala, aby se supervelmoci vyhýbaly vměšování do vnitřních záležitostí svého soupeře. Jak dodává Schulzinger, Nixon odložil svou dřívější kritiku komunistického systému, zaměřil se na rozšíření oblastí společného zájmu a navázal osobní vztahy se sovětskými představiteli. Ani sovětská invaze do Československa v srpnu 1968 a následné ochlazení vzájemných vztahů proto nemělo trvat příliš dlouho – zvláště když se to stalo ještě za Nixonova předchůdce. 

Po oficiálním zahájení rozhovorů v Helsinkách v listopadu 1969 byl sice pokrok pomalý, ale snaha obou stran dosáhnout dohody byla zjevná. Kissinger s Nixonem se také podle Schulzingera rozhodli obejít oficiální kanály, aby mohli se Sověty jednat přímo – v zákulisí a bez pozornosti a tlaku veřejnosti, médií či dalších „obtěžujících“ faktorů, jakým bylo třeba americké ministerstvo zahraničí. I tak k posunu došlo až v květnu 1971, kdy se Kissinger se sovětským velvyslancem Dobryninem dohodli, že se dva klíčové problémy, smlouva o ABM a smlouva o omezení strategických zbraní (SALT), oddělí.

Sovětskou ochotu jednat „podpořili“ Kissinger s Nixonem i rozehráním čínské karty a normalizací vztahů s maovským režimem. Už za tři měsíce po své návštěvě Pekingu tak mohl Nixon v květnu 1972 přijet do Moskvy, kde již byla připravena Prozatímní dohoda o omezení strategických zbraní (SALT I). 

Nixon s Brežněvem v Moskvě 29. 5. 1972. Zdroj: ČTK
Nixon s Brežněvem v Moskvě 29. 5. 1972. Zdroj: ČTK

Nixon a Brežněv ji podepsali 26. května pozdě večer na slavnostním ceremoniálu. Každá strana zmrazila svůj počet raket – Spojené státy měly povoleno 1 054 ICBM a Sověti 1 618 ICBM.

Jak dodává Schulzinger, schůzky v Moskvě upevnily Nixonovu pozici na veřejnosti jako státníka, který dalece překonal svůj počáteční antikomunismus, zahájil novou éru stability a míru a zmírnil napětí studené války. I pro Brežněva summit podle historika Odd Arne Westada znamenal vrchol jeho státnické kariéry – dohoda totiž předpokládala, že Sovětský svaz se vyrovnal Spojeným státům ve strategických jaderných silách. Jak dodává Westad, jednalo se o pozoruhodné vyhlášení příměří ve studené válce a uznání Sovětského svazu jako rovnocenného partnera ze strany USA.

V kontextu současných Kissingerových výroků je ironií, že v obecné deklaraci k dohodě se hovořilo o nezbytnosti „mírového soužití“ mezi USA a SSSR, o tom, že vztahy mezi oběma zeměmi by měly být založeny na zásadách suverenity, rovnosti, nevměšování do vnitřních záležitostí a vzájemné výhodnosti a také že základním předpokladem „udržení a zachování mírových vztahů“ mělo být uznání bezpečnostních zájmů obou stran na základě principu rovnosti a zřeknutí se použití síly nebo hrozby silou. 

Použitá literatura: 

Giulia Carbonaro, Henry Kissinger: Ukraine Should Give Up Territory to Russia to Reach Peace, Newsweek, 24.5. 2022, 

Robert D. Schulzinger, Détente in the Nixon–Ford years, 1969–1976, in: Melvyn P. Leffler, Odd Arne Westad (Ed.), The Cambridge History Of The Cold War. Volume II. Crises and Détente, Cambridge University Press 2010

Odd Arne Westad, The Cold War: A World History, Basic Books, 2017