Vytvoření vládního vojska

/ /
Prezident Emil Hácha se stráží vládních vojáků na zámku v Lánech.
Prezident Emil Hácha se stráží vládních vojáků na zámku v Lánech.

Přezdívalo se jim "Háchovi Melody Boys", protože hudební čety vládního vojska vystupovaly často na veřejnosti. Sami si říkali „vladaři“. Vládní vojsko vzniklo před 80 lety nařízením protektorátní vlády z 25. července 1939.

Jeho vytvoření mělo vzbudit zdání, že Češi mají i po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a rozpuštění Československé armády vlastní vojsko.

„Úkolem vládního vojska bylo zejména střežení železničních tratí a různých důležitých objektů,“ vysvětlil Jaroslav Chejstovský, který k vládnímu vojsku narukoval 1. září 1939, aby se vyhnul pracovnímu nasazení v Říši. Již v červnu 1939 bylo do Německa  na práci v továrnách transportováno 52 000 Čechů a Češek.

S Němcema jsme neměli nic společného

Jaroslav Chejstovský se narodil v roce 1921 v Praze na Smíchově jako nejstarší ze tří sourozenců. Rád sportoval – chodil do Sokola, hrál hokej a závodně plaval. Bylo mu pouhých 17 let, když se rozhodl vstoupit do řad vládního vojska poté, co si v novinách přečetl, že se do něj mohou hlásit mladí muži narození v letech 1921 a 1922.

Jaroslavu Chejstovskému bylo 17 let, když vstoupil do vládního vojska
Jaroslavu Chejstovskému bylo 17 let, když vstoupil do vládního vojska

Základ nově budovaného vládního vojska tvořili důstojníci a déle sloužící poddůstojníci zrušené Československé armády a nově přijímaní vojáci. Počet příslušníků vládního vojska nesměl překročit 7 000 a čeští vojáci mohli být vyzbrojeni pouze lehkými pěchotními zbraněmi.

"Byl jsem přidělen do posádky v Hradci Králové. Vládní vojsko se v té době skládalo z jednoho praporu a ten měl čtyři roty – pěší, cyklistickou, ženijní a jízdní,” uvedl Jaroslav Chejstovský s tím, že on nastoupil k dragounům, tedy k jízdní rotě.

Vládní vojsko mělo nakonec 12 praporů o síle 480–540 mužů rozmístěných po celém území Protektorátu, v jeho čele stanul brigádní generál Jaroslav Eminger. Formálně bylo podřízeno státnímu prezidentu Dr. Emilu Háchovi, fakticky ovšem podléhalo zplnomocněnci říšské branné moci při Úřadu říšského protektora.

„S Němcema jsme neměli vůbec nic společného, měli jsme vlastní kasárna, vlastní velení a je jsme vůbec nebrali v úvahu,“ popsal vztah s okupační správou Jaroslav Chejstovský.

Odvezte je pryč!

I přes německý dohled nemělo vládní vojsko důvěru Němců, jeho hlavním odpůrcem byl státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, povýšený v roce 1943 do hodnosti SS-Obergruppenführer und General der Polizei v Praze, který velel Waffen-SS.

Odjezd Vládního vojska do Itálie v květnu 1944. Foto: Vojenský historický ústav
Odjezd Vládního vojska do Itálie v květnu 1944. Foto: Vojenský historický ústav

Právě K. H. Frank prosadil v roce 1944 přesun vládního vojska z českého území. Volba padla na severní Itálii, kde Němci nechtěli vystavovat své jednotky útokům partyzánů při hlídání železničních tratí a důležitých objektů.

Ve dnech 23. až 25. května 1944 se do Itálie přesunuly všechny prapory s výjimkou prvního, který střežil Hrad a Lány, dále osazenstva generálního inspektorátu a personálu nezbytného pro chod kasáren, celkem 5 000 důstojníků, rotmistrů, poddůstojníků a vojínů.

"Naložili nás do nákladních vagónů i s koňmi, o které jsme se měli během cesty postarat,” vzpomínal Jaroslav Chejstovský.

Vlaky mířily přes Plzeň a Domažlice do Mnichova, odkud pokračovaly přes Innsbruck a Brenner do Verony, odtud se prapory rozmístily do svých nových posádek.

“Náš oddíl poslali na stráž u Lago di Maggiore, hlídali jsme trať až k tunelu do Švýcarska. Němci tam nemohli být, partyzáni po nich stříleli," popsal Jaroslav Chejstovský a dodal, že je místní přijali dobře, protože měli zkušenost s československými legionáři v době 1. světové války.

Hromadné útěky

Do Itálie dorazili 26. května a 10. července jeho oddíl přeběhl k italským partyzánům i se zbraněmi, kterými je Němci v Itálii vybavili.

Jaroslav Chejstovský (vpravo) na svém koni v severní Itálii.
Jaroslav Chejstovský (vpravo) na svém koni v severní Itálii.

„Odešli jsme v noci, bylo nás tak 35-40. Koním jsme dali na kopyta hadry a celou noc jsme šli. Partyzáni nás hned využili, měli jsme granáty a ruční pušky. Zajali jsme čtyři Němce a obrněný vůz."

Generál Jaroslav Eminger (1886–1964) se po celou válku snažil, aby vládní vojsko nebylo Němci využíváno k bojovým povinnostem. V Itálii bylo nasazeno přes jeho protesty a na jeho popud bylo po útěcích do hlášení psáno, že vojáci 'byli odvlečeni' nebo že jsou „nezvěstní“, čímž se Eminger snažil chránit rodiny zběhů před represemi. Po válce byl  zatčen kvůli údajné kolaboraci a 26. dubna 1947 stanul před soudem. I když byl soudem zcela očištěn, po únoru 1948 byl postaven mimo službu.

Brzy se ale ukázalo, že české vojáky limituje neznalost hor, takže se s partyzány dohodli, že v doprovodu jednoho z nich přejdou do Švýcarska. „Koně jsme jim nechali a šli jsme pěšky pět nocí, ve dne jsme se schovávali na salaších."

Zběhové se obávali zatčení nacisty oprávněně, hrozil jim trest smrti za dezerci v bojové situaci. Přesto do poloviny července 1944 zběhlo 15 důstojníků a 538 vojáků.

Němcům zanedlouho došla trpělivost, Češi buď přebíhali k nepříteli, nebo své úkoly plnili velmi liknavě, což vedlo ke vzniku rčení „být platný jak vládní vojsko v Itálii“, jak zmínil ve své knize o vládním vojsku nazvané „Za Háchu i za Beneše“ historik Vojenského historického ústavu Praha Ivo Pejčoch. Na začátku října 1944 Čechy opět odzbrojili a nasadili na budování obranných linií. Na konci války se karta obrátila – čeští vojáci odzbrojovali v Itálii ustupující Němce.

Dlouhá cesta do Anglie

Vraťme se ke zběhlému oddílu Jaroslava Chejstovského, který se po přechodu hranic nechal Švýcary zajmout. Tři týdny strávili čeští vojáci v karanténě, poté byli převezeni do města St. Gallen, kde pracovali u místních sedláků a kde je navštívil JUDr. Jaromír Kopecký, jehož v listopadu 1942 jmenovala československá exilová vláda Stálým delegátem u Společnosti národů v Ženevě.

Jaromír Kopecký poslal o oddílu Jaroslava Chejstovského zprávu do Anglie, kde bylo rozhodnuto, že budou převezeni na západní frontu. „Nám bylo srdečně jedno, jestli nás pošlou na západ, nebo na východ, chtěli jsme bojovat, něco udělat pro republiku."

V Anglii, Jaroslav Chejstovský v 1. řada stojících, čtvrtý zprava
V Anglii, Jaroslav Chejstovský v 1. řada stojících, čtvrtý zprava

Na Vánoce 1944 odjeli do Ženevy, odkud je francouzští partyzáni dopravili do Marseille. „Lodí jsme se dostali do Neapole, kde jsme čekali měsíc na loď do Británie."  Plavba trvala 16 dní a vedla do Glasgow ve Skotsku, kde jejich cesta nekončila. Dále putovali na jih Anglie do městečka Southampton Sea, kde měla naše armáda ubytovny.

„Zde nás vyzkoušeli nás a pochválili a celá jednotka byla přesunuta k letectvu. Já jsem k letectvu nechtěl, chtěl jsem k Dunkerque do boje."

Příkaz je příkaz, a tak se přesunul do městečka Cossford, kde probíhal letecký výcvik. Měl se stát pilotem stíhačem, válka nakonec skončila dříve, než výcvik dokončil.

Na konci války se jeho kolegové z vládního vojska, kteří zůstali v Protektorátu, zapojili do pražského povstání, bránili budovu rozhlasu, Staroměstskou radnici, obsadili Hrad a zámek Lány. Jak popsal ve své knize historik Ivo Pejčoch, vládní vojsko se také stalo součástí tří obrněných vlaků, které operovaly mezi Smíchovským a Vršovickým nádražím a povstalcům pomáhala také fungující telefonní ústředna Generálního inspektorátu vládního vojska.

Po válce

Po válce se příslušníci vládního vojska velkého ocenění nedočkali, ačkoli svou vlast nikdy nezradili, jak poznal to po návratu do Prahy v srpnu 1945 Jaroslav Chejstovský. O jeho vojenské zkušenosti získané ve vládním vojsku a později v RAF nebyl v poválečném Československu zájem.

Jaroslav Chejstovský v roce 1994.
Jaroslav Chejstovský v roce 1994.

„Podali jsme si žádost, abychom mohli dodělat letecký výcvik, šlo nás asi šest na Generální štáb. Naftalíni nám ale řekli, že s námi nepočítají, řekli, že jsme starý, a přitom mě bylo 24 roků. Tak jsem demobilizoval."

Odmítl vstoupit do KSČ a musel nastoupit na práci do kladenských dolů, kde strávil čtyři a půl roku. “Pak jsem se dostal do Pražských pečiváren v Karlíně a tam už to bylo dobré. Tam jsem přečkal ta nejhorší léta,” uvedl s připomínkou smutného osudu řady západních letců, kteří putovali na dlouhá léta do komunistických vězení a pracovních lágrů.

V roce 1955 se při nácviku 1. celostátní spartakiády seznámil se svou budoucí manželkou, s níž vychoval dva syny. V šedesátých letech vystudoval ekonomickou školu pro pracující v Resslově ulici a v roce 1965 začal pracovat v Tukovém průmyslu, kde vydržel až do odchodu do důchodu v roce 1986.

Nový život pro něj začal po sametové revoluci, ze znovunabyté svobody se radoval každý den. Zapojil se komunální politiky v Praze 3 a činnosti Československé obce legionářské. V roce 1992 se dočkal vojenské rehabilitace a v roce 1998 byl povýšen na plukovníka letectva ve výslužbě. Zemřel o deset let později v roce 2008.