Místo svatby Ravensbrück. Příběh Milady Cábové z Lidic

/ /
Svatební fotografie Milady Říhové a Františka Cáby ze srpna 1945. Foto: Paměť národa
Svatební fotografie Milady Říhové a Františka Cáby ze srpna 1945. Foto: Paměť národa

Když osmnáctiletou Miladu odváželi nacisté brzy ráno z Lidic, viděla mezi věcmi vyházenými z domů truhlu, ve které jí maminka schraňovala výbavu. Stejně jako ostatní lidické ženy netušila, že Lidice budou zlikvidovány a muži postříleni.

Večer 9. června 1942 byl v Lidicích stejný jako každý jiný. Milada Cábová, tehdy Říhová, ho trávila doma s maminkou, tatínek měl směnu v kladenské Poldi.

Milada (vpravo) s kamarádkou. Foto: Paměť národa
Milada (vpravo) s kamarádkou. Foto: Paměť národa

I přes válečné útrapy prožívala jedno z nejkrásnějších období svého života. Na taneční zábavě na prvního máje roku 1940 se po uši zamilovala. Celý večer protancovala s mladým četníkem Františkem Cábou, který ji potom v Lidicích pravidelně navštěvoval a po čase ji požádal o ruku.

Den po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, 28. května 1942, šla Milada s tatínkem požádat do Unhoště na úřad o zplnoletnění, aby se mohla vdát. Svatba měla být na svátek svatého Martina, 11. listopadu 1942. Už k ní ale nedošlo.

V noci 9. června 1942 začala do vsi vjíždět osobní a nákladní auta. Před půlnocí se vrátil z práce tatínek s tím, že kolem vsi je snad celá armáda Němců. Následovalo vyvedení obyvatelstva z domů, oddělení mužů od žen a dětí. Muži šli do Horákova statku a ženy s dětmi do školy.

Po atentátu na Reinharda Heydricha vybral státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank pro exemplární trest Lidice v podstatě náhodně, podezření ze spojení obyvatel s atentátem se nikdy neprokázalo. K. H. Frank osobně dohlížel na srovnání obce čítající 104 domů se zemí. Muži a chlapci starší 15 let byli zastřeleni, ženy odtrženy od svých dětí a převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Po válce se vrátilo 143 žen a po usilovném pátrání i 17 dětí. Celkový počet obětí dosáhl počtu 340 (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Atmosféra ve škole byla strašlivá, probuzené děti vyděšeně plakaly. Některé ženy a děti dovedli nacisté do školy ještě v pyžamech a nočních košilích. Brzy ráno je odvezli na nákladních autech do kladenského gymnázia. To, co viděla skrze slídová okénka plachty, pronásledovalo Miladu ještě mnoho nocí:

„Pobíhající zdivočelý dobytek, rozsvícená světla v barácích, okna dokořán, věci naházené před domy, jízdní kola, rádia, kočárky, i truhlu, ve které mi maminka schraňovala výbavu.“

Velká neznámá

Ubytování v kladenském gymnáziu bylo mizerné. Na zemi sláma, děti plakaly, ženy hledaly důvod, proč byly vyhnány. Následovaly výslechy, nacisté se ptali na děti. Ty byly měřeny, prohlíženy.

„Když jim pak děti brali, tak jsme brečely všechny. Děti se držely a volaly: ,Maminko, nedávej mě, já od tebe nechci...‘ Do toho oni střelili do stropu pro výstrahu, psi štěkali. Bylo to strašné.“

Odpoledne Miladu s maminkou a ostatními ženami odvezli na kladenské nádraží. Lidické ženy jely liduprázdným městem neznámo kam, nevěděly, co se stalo s jejich muži, syny, švagry, strýčky a dědečky. Nevěděly, kde mají děti.

Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na zahradu Horákova statku a tam stříleni. Foto Klára Kučerová
Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na zahradu Horákova statku a tam stříleni. Foto Klára Kučerová

Putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Když se za nimi zavřela velká železná vrata s nápisem Arbeit macht frei –Práce osvobozuje, staly se na tři roky pouhými čísly bez identity. Milada dostala číslo 11738 a tři dlouhé roky v koncentračním táboře popsala jako holý boj o život. Často vzpomínala na svého snoubence Františka, který jí každý měsíc posílal dopis a balíček s jídlem.

Po celou dobu pobytu lidické ženy nevěděly, že jejich muže nacisté postříleli bezprostředně po přepadení Lidic a naprostou většinu jejich dětí zplynovali ve zvláštních plynových náklaďácích ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Jejich spoluvězeňkyně jim zdrcující pravdu neřekly, naopak před ní ženy z Lidic cíleně a organizovaně chránily, aby dobrovolně nesáhly na elektrické dráty.

Před koncem války je bachaři po skupinách vyhnali z tábora a musely ve dřevácích pochodovat podél silnice neúprosným tempem. Kdo padl a už se nezvedl, toho bez milosti zastřelili. Milada s maminkou si tehdy říkaly, že jestli přežily koncentrák, tak tohle dozajista nezvládnou.

Pomozte nám najít děti

Když je dozorci konečně v obavách z Rudé armády opustili, došly s dalšími lidickými ženami do městečka Crivitzu, kde se náhodou setkaly s několika stovkami českých vězňů propuštěných z koncentračního tábora Sachsenhausen.

V tábořišti s muži ze Sachsenhausenu u města Crivitz našly lidické ženy bezpečí. Foto: Paměť národa/Milada Cábová
V tábořišti s muži ze Sachsenhausenu u města Crivitz našly lidické ženy bezpečí. Foto: Paměť národa/Milada Cábová

Byl mezi nimi i budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký, který se do Sachsenhausenu dostal za nezdařený pokus o emigraci do SSSR. Společně vybudovali stanový tábor v lese, kde bydleli do konce války.

Antonín Zápotocký lidickým ženám vyjednal návrat do Kladna. Krutou pravdu o likvidaci Lidic a vraždě všech mužů se dozvěděly až po návratu do Čech.

Většina žen se do Lidic poprvé podívala až při tryzně za Lidice 10. června 1945. Všechny v černém, zasmušilé, zdrcené. Pod tribunou na louce se tehdy shromáždilo 160 tisíc lidí. Žádná nechtěla promluvit, jen paní Hroníková: „Pomozte nám najít naše děti, bez nich by život nebyl životem.“

Bohužel většina lidických matek své děti již nikdy nespatřila. Později se zjistilo, že 82 lidických dětí bylo s největší pravděpodobností zavražděno v pojízdných plynových komorách. Přežilo pouze 17 dětí.

Milada Cábová v roce 2010.
Milada Cábová v roce 2010.

Milada našla s maminkou útočiště u sestry ve Stehelčevsi, kde ji dva dny po příjezdu navštívil snoubenec František. Hned v srpnu  měli svatbu a o rok později se jim narodil syn Lubor. Rodina bydlela v Praze, jelikož manžel v Praze pracoval a získal byt. V roce 1949 se manželům Cábovým narodila dcera.

V roce 1956 dostala Milada Cábová v Lidicích domek, ale protože byl její syn zrakově postižený, bylo pro rodinu výhodnější nadále zůstat v Praze, aby mohl navštěvovat speciální školu. Do Lidic však rodina jezdila na víkendy.

Milada Cábová pracovala 22 let na letišti v Praze-Ruzyni, nejprve jako úřednice, později si dokončila střední školu a pracovala v pasovém oddělení, kde vyřizovala leteckým pracovníkům víza a cestovní doložky.

Svá poslední léta prožila v Lidících, v roce 2015 zde ve věku 91 let zemřela jako jedna ze tří posledních přeživších lidických žen.

Vzpomínky Milady Cábové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum jen díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i Vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na https://podporte.pametnaroda.cz. Za případnou podporu děkujeme!
Fotografie (5)