Varšavská bitva 1920: první porážka bolševiků v Evropě

/ /
Polští vojáci v bitvě o Varšavu v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org/Centralne Archiwum Wojskowe
Polští vojáci v bitvě o Varšavu v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org/Centralne Archiwum Wojskowe

Před 102 lety se na řece Visle možná rozhodovalo o osudu Evropy. Proti Rudé armádě stála armáda čerstvě obnoveného Polska a také vojska jeho ukrajinských spojenců. Přinášíme pohled polského historika Mirosława Szumiło na jednu z klíčových událostí polských dějin.

Tento příběh prvního pokoření komunistických snů o světové nadvládě se bohužel v následujících desetiletích podařilo z obecného povědomí úspěšně vymazat. Dnes, kdy se na pláních střední a východní Evropy opět bojuje na život a na smrt proti imperialismu přicházejícímu z Moskvy, dost možná nastal vhodný okamžik k tomu, abychom si tyto události připomněli.

Bolševici v čele s Vladimirem Iljičem Leninem se po uchopení moci v Rusku snažili exportovat revoluci i do Evropy. Jejich první tažení na západ začalo již koncem roku 1918, kdy po porážce Německa v první světové válce vkročila Rudá armáda na území Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států, jež předtím opustila německá okupační vojska. Hlavní překážkou v cestě jim bylo Polsko, které krátce předtím opětovně získalo nezávislost. V březnu 1919 byla v Moskvě založena Komunistická internacionála (Kominterna) coby kontrolní orgán, který dohlížel na komunistické strany z 32 zemí světa a sloužil jako nástroj politiky bolševického Ruska.

V létě 1919 předseda Kominterny Grigorij Zinovjev prohlásil:

„S naprostou jistotou můžeme říci, že už za rok bude celá Evropa komunistická. A boj za komunismus se přesune do Ameriky a možná i do Asie a dalších částí světa.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Vůdce obnoveného Polska Józef Piłsudski na rozdíl od jiných evropských politiků vnímal hrozbu z Východu velmi zřetelně. Byl jedním z autorů idey „prométheismu“ – tedy vytvoření jednotné fronty bojovníků za nezávislost, která by reprezentovala národy porobené ruským impériem. Pouze společný boj jim dával šanci na úspěch. Piłsudski zdůrazňoval, že politické zřízení aktuálně panující v Rusku je věcí druhořadou:

„Ať už je tamní vláda jakákoli, Rusko je až do morku kosti imperialistické. Je to elementární rys jeho politického charakteru.“

Piłsudski si podobně jako naprostá většina Poláků bojujících za nezávislost představoval znovuzrozený polský stát v hranicích dávné polsko-litevské Rzeczpospolité před prvním dělením z roku 1772. Zároveň si byl dobře vědom rozvoje moderních národních hnutí ve východních oblastech bývalé Rzeczpospolité, tedy na litevských, běloruských a ukrajinských územích. Z tohoto důvodu hodlal skloubit osvobozenecké touhy těchto národů s ideou obnovy silného Polska pomocí federativního uspořádání.  

Poláci a Ukrajinci - spojenectví z rozumu 

Polsko-bolševická válka začala v lednu 1919. Naštěstí pro Poláky se bolševici museli zároveň soustředit na boj s vnitřním nepřítelem – bělogvardějci vedenými generálem Antonem Ivanovičem Děnikinem. Díky tomu se Poláci v létě 1919 zmocnili oblastí, které téměř do konce 18. století patřily k Rzeczpospolité: Vilniusu, Minsku a značné části Bělarusi. Aby bolševici zabránili Děnikinovi v pochodu na Moskvu, byli nuceni uzavřít příměří na polské frontě. Svých plánů podniknout tažení na západ se však nevzdali. 

Piłsudski je hodlal zastavit skrze spojenectví s nezávislou Ukrajinskou lidovou republikou. Ukrajině totiž přikládal klíčový význam, pokud jde o dosažení budoucí rovnováhy sil v této části Evropy.

Józef Piłsudski a Symon Petljura ve městě Vinnycja (dnes město na Střední Ukrajině) 16. květen 1920. Zdroj: Wikipedia.org
Józef Piłsudski a Symon Petljura ve městě Vinnycja (dnes město na Střední Ukrajině) 16. květen 1920. Zdroj: Wikipedia.org

Cesta k tomuto spojenectví však byla dlouhá a komplikovaná kvůli polsko-ukrajinskému konfliktu ve východní Haliči, která vrcholila bojem o Lvov. Teprve po jeho skončení bylo možné zahájit jednání. Na konci roku 1919 vojska Ukrajinské lidové republiky podlehla přesile bolševiků a ataman Symon Petljura se uchýlil do Polska. Několik měsíců dlouhá tajná polsko-ukrajinská jednání skončila 21. dubna 1920 podpisem politické dohody mezi Polskem a Ukrajinskou lidovou republikou ve Varšavě. Symon Petljura se řídil politickým realismem a vzdal se nároků na území východní Haliče a západní Volyně. Polsko uznalo nezávislost Ukrajiny a zavázalo se pomoct jí ve válce proti bolševikům.

Takzvané kyjevské tažení, které podnikly na jaře 1920 polská a ukrajinská armáda, je ruskou propagandou dodnes prezentováno jako polský útok proti sovětské Ukrajině. Ve skutečnosti se však jednalo o preventivní útok, podobně jako v případě vilniuské ofenzivy v dubnu 1919. Bolševické návrhy na uzavření míru s Polskem, předkládané od prosince 1919, byly pouhou kamufláží, jejímž cílem bylo propagandisticky zmást veřejné mínění na celém světě a oslabit bojeschopnost polské armády. Rusové totiž mezitím konali přípravy na útok na Polsko, vypracovali jeho plán a v okolí Smolenska se začaly shromažďovat jednotky Rudé armády. 

Ofenziva spojeneckých polských a ukrajinských vojsk, zahájená 25. dubna 1920, zpočátku probíhala velmi úspěšně. Podařilo se získat značné množství válečných zajatců a vojenské techniky. Bolševici se však nevzdali definitivně, vyhnuli se rozhodující bitvě a stáhli se za Dněpr. Dne 7. května obsadily polské jednotky opuštěný Kyjev

Maršál Tuchačevskij v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org
Maršál Tuchačevskij v roce 1920. Zdroj: Wikipedia.org

Čtrnáctého května 1920 ovšem bolševici zahájili ofenzivu v Bělorusku, kterou se sice podařilo zastavit, ale za cenu přesunu polských bojových rezerv. Na Ukrajině se mezitím do bojů zapojila bolševická 1. jízdní armáda Semjona Michajloviče Buďonného. Pátého června 1920 prolomila frontovou linii jižně od Kyjeva a dostala se do týlu polské armády. V nastalé situaci nařídilo polské velení ústup od Kyjeva.  Kyjevské tažení tedy skončilo porážkou.

Hlavním důvodem neúspěchu bylo kromě chyb, jichž se dopustilo polské velení, také to, že se nepodařilo zformovat silnou armádu Ukrajinské lidové republiky. Tuto armádu se nepovedlo patřičně rozšířit kvůli časové tísni a různým jiným nedostatkům. Čítala tak pouhých 20 000 vojáků. Ti však přesto statečně bojovali po boku polské armády až do konce války proti bolševikům.

Tuchačevskij táhne na západ 

Hlavní ofenziva Rudé armády začala v Bělorusku 4. července 1920. Dva dny dříve (2. 7.), ve Smolensku vydal velitel západní fronty Michail Tuchačevskij pro své vojáky rozkaz, který obsahoval mimo jiné následující věty:

„Vojáci dělnické revoluce, obraťte své pohledy na západ. Na západě se rozhoduje o osudu světové revoluce. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta ke světovému požáru.“

Polská armáda nebyla schopna zadržet přesilu nepřátelských sil a byla přinucena k ústupu. Polské jednotky ustupovaly čím dál více na západ, ale nenechaly se obklíčit ani rozprášit a uchovaly si svou bojeschopnost. Tváří v tvář smrtelnému ohrožení došlo k obrovské mobilizaci polské společnosti, v níž sehrála významnou úlohu i katolická církev. Na výzvy ke vstupu do armády zareagovalo více než 100 000 dobrovolníků včetně 30 000 Varšavanů.

Polská vláda zároveň hledala pomoc v zahraničí. Britský premiér David Lloyd George však namísto pomoci nabídl pouze zprostředkování mírových rozhovorů s bolševiky, kteří však de facto požadovali předat v Polsku moc místním komunistům. Francie se zachovala vlídněji a nabídla dodávky velkého množství zbraní a munice. Vážnost situace si uvědomoval i papež Benedikt XV., který v listu z 5. srpna napsal:

„Nebezpečí nyní hrozí nejen polské národní existenci, ale nová a děsivá válka ohrožuje celou Evropu.“

Moskva v rámci rozsáhlé propagandistické kampaně pod heslem „Ruce pryč od sovětského Ruska!“ mobilizovala komunistické strany a levicové zaměstnanecké odbory v celé Evropě k aktivitám zaměřeným proti Polsku. Železničáři v Německu a Československu blokovali výše zmíněné dodávky vojenského vybavení do Polska a vlády obou těchto zemí pouze předstíraly, že se snaží tento problém řešit. Jediná bezpečná cesta pro transporty zbraní a munice, které do Polska mířily z Maďarska a Francie, tak vedla přes Rumunsko.

Příliš rozkročená Rudá armáda 

Rudá armáda se z politických důvodů vydala dvěma odlišnými směry, což se stalo jednou z příčin pozdější porážky bolševiků. Západní fronta postupovala na západ směrem k Varšavě s cílem dostat se posléze do Německa. Jihozápadní fronta mířila na jihozápad přes Karpaty s cílem vyvolat revoluci v Maďarsku a Československu. V červenci 1920 britští diplomaté (lord Edgar Vincent d'Abernon a sir Maurice Hankey) reportovali do Londýna, že československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a ministr zahraničí Edvard Beneš bolševickou hrozbu nevnímají. V polsko-bolševickém konfliktu deklarovalo Československo neutralitu, což ovšem ve skutečnosti znamenalo, že se nesnažilo řešit blokádu dodávek zbraní do Polska přes československé území. Sám Masaryk se podle britských a francouzských diplomatů vyjadřoval o pádu Polska jako o nevyhnutelném.

"Zázrak na Visle" se stal součástí polské mytologie i umění - v roce 2011 vznikl film Varšavská bitva 1920, kde postavu  Piłsudského ztvárnil slavný herec Daniel Olbrychski. Zdroj: Febiofest 
"Zázrak na Visle" se stal součástí polské mytologie i umění - v roce 2011 vznikl film Varšavská bitva 1920, kde postavu  Piłsudského ztvárnil slavný herec Daniel Olbrychski. Zdroj: Febiofest 

Intenzivní boje u Lvova naštěstí skončily porážkou bolševiků, jimž se nepodařilo toto město dobýt. Uvedený region měl značný strategický význam, protože právě Lvovem procházelo strategické železniční spojení s Rumunskem, jímž proudily dodávky zbraní a munice z Maďarska a Francie. Železniční trať chránila spojenecká ukrajinská armáda pod velením generála Mychajla Omeljanovyče-Pavlenka, která bránila téměř sto padesát kilometrů dlouhou část toku řeky Dněstr.

Pilsudski proti Tuchačevskému 

Mezi vojsky útočícími na Varšavu a vojsky postupujícími přes Lvov směrem ke Karpatům se utvořila rozsáhlá mezera, kde se nacházely pouze oslabené bolševické jednotky. Toho se rozhodl využít Józef Piłsudski a zaútočil od jihu na týl bolševikům, kteří táhli na Varšavu.

Józef Piłsudski nad mapou v době bitvy o Varšavu. Zdroj: Wikipedia/Centralne Archiwum Wojskowe
Józef Piłsudski nad mapou v době bitvy o Varšavu. Zdroj: Wikipedia/Centralne Archiwum Wojskowe

Polská ofenziva zahájená 16. srpna 1920 následně přiměla Tuchačevského vojska k panickému ústupu. Po deseti dnech byl nepřítel rozdrcen. Bilance jeho ztrát čítala 25 000 mrtvých a 66 000 zajatých vojáků. Bolševici se sice pokoušeli opětovně převzít iniciativu, avšak poraženi byli i v bitvě na řece Němenu v září 1920. Dvanáctého října bylo v Rize uzavřeno příměří, které celou tuto válku ukončilo. Existenci nezávislého polského státu se tak povedlo uchránit.

Bitva u Varšavy byla první porážkou sovětské říše zla, díky níž se osud světa vyvíjel jinak, než si Lenin přál. Krátce po své porážce u Varšavy (koncem září 1920) tento bolševický předák v rozhovoru se švýcarským komunistou Julesem Humbert-Drozem přiznal:

„Polská válka byla nejdůležitějším zlomem nejen v politice sovětského Ruska, ale i ve světové politice. [...] Tam, v Evropě, jsme mohli mít všechno. Piłsudski a jeho Poláci však věci světové revoluce uštědřili obrovskou, neslýchanou porážku.“

Díky vítězství u Varšavy si Polsko uhájilo svou nezávislost. Ukrajina už toto štěstí neměla a na sedmdesát let se dostala do sovětského, potažmo ruského područí. Dnes jsou to právě Ukrajinci, kdo se snaží zamezit další invazi říše zla do Evropy, a Poláci jim v tom v rámci svých možností pomáhají.

Autor je historik. Působí v polském Ústavu národní pamětí (IPN).  Překlad Martin Veselka. V češtině na téma polsko-bolševické války vyšla kniha Normana Daviese Bílý orel, rudá hvězda (BB art 2006). Koncem letošního roku v nakladatelství Academia vyjde také monografie Varšavská bitva od Adama Zamoyského (originál: Adam Zamoyski: Warsaw 1920. Lenin’s failed attempt to conquest Europe). Polsko-ukrajinským vztahům v tomto období se věnuje např. Timothy Snyder v knize Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569 – 1999 (české vydání: PANT 2018). O československém postupu během války lze přečíst např. článek prof. Měčislava Boráka „Zadržování přepravy válečného materiálu přes Československo do Polska v letech 1919- 1920“. https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/sborniky/23-Zadrzovani_prepravy_valecneho_materialu_pres_Cs_do_Polska.pdf