Na Velký pátek 4. dubna 1969 se v Jihlavě upálil Evžen Plocek. Devětatřicetiletý reformní komunista tak dal najevo nesouhlas se sovětskou okupací.
„Na náměstí byla tenkrát pouť s kolotoči a on se u střelnice polil nějakou hořlavinou a zapálil, protože nesouhlasil s okupací. Komunisti potom říkali, že byl opilý,“ vzpomínala Věra Erhartová na Evžena Plocka, který byl kamarádem jejího muže. Ten zemřel půl roku před tím.
„Byli stejný ročník 1929. Po válce spolu založili trampskou osadu a říkali si For Recese Boys. Já jsem s jejich partou jezdila pod stany, Evžen hrál moc dobře na kytaru.“
Bylo krátce po šesté hodině večer, když položil na střelnici dva složené papíry a zapálil se. Na jeden papír napsal citát meziválečného teoretika italských komunistů Antonia Gramsciho „Pravda je revoluční“ a na druhém vzkaz „Jsem pro lidskou tvář - nesnáším necit - Evžen“.
Jeho hořící postavu mezi kolotoči považovali lidé nejprve za další atrakci, takže ho začali hasit až po chvíli.
Zemřel v jihlavské nemocnici o pět dní později, 9. dubna 1969. „Byl celej popálenej, chodila za ním jeho žena Zdena, spolu měli syna Jirku,“ uvedla Věra Erhartová.
„Když měl potom pohřeb, to bylo lidstva! A všichni policajti z Jihlavy tam byli. Městem šel dlouhý průvod a u kaple na hřbitově se sešla naše parta, všichni jsme brečeli. Chudák Evžen leží na hřbitově kousek od mého muže.“
Pietního aktu se dle dobových záznamů účastnilo mezi dvěma až dvěma a půl tisíci lidí, samotného uložení rakve do hrobu na jihlavském hřbitově pak o tři tisíce lidí více. V tehdejších médiích se o Plockově sebeupálení objevily dvě krátké, nenápadné zprávy.
Skaut, tramp, komunista
Evžen Plocek se narodil v Jihlavě v roce 1929. Rodiče ho vychovávali v náboženském duchu, se starším bratrem Františkem navštěvoval křesťanskou sportovní organizaci Orel a účastnil se i skautských akcí. Vyučil se nástrojařem v jihlavské továrně Lionel Werke, odkud o tři roky později přešel do nově založeného národního podniku Pal (později národní podnik Motorpal Jihlava), kde pracoval až do své smrti.
V roce 1955 vstoupil do KSČ a stal se předsedou Závodního výboru ROH. V roce 1960 dokončil dvouletý dálkový kurz zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze a postoupil na vedoucího obchodně-technické služby.
Patřil k aktivním zastáncům obrodného procesu v komunistické straně a československé společnosti. Na jaře 1968 se stal členem jihlavského OV KSČ a srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy prožíval velmi emotivně a posrpnový vývoj veřejně kritizoval.
Počátkem března 1969 vystoupil s kritickým příspěvkem na plenárním zasedání OV KSČ v Jihlavě. Hovořil na něm o vlivu strany na dění ve společnosti po invazi, kdy „ideologické působení bylo jako pěstování v uzavřeném skleníku“, nepřitažlivosti pojmu socialismus pro československou mládež i o chybách spolupráce se Sovětským svazem. Nabádal proti uzavírání strany za ochrannou bariéru a vybízel k aktivitě. Věřil, že „na slovo strany se ještě (…) čeká, že skutečně existuje objektivní vedoucí úloha strany“.
Pokud jste se dostali až sem a článek se Vám líbil, můžete náš Magazín podpořit jakoukoli částkou. Děkujeme!