Před 45 lety vyvrcholila mohutná mediální kampaň normalizačního režimu proti prohlášení Charty 77. V článku se podívejte na Ponížení... Díl z TV cyklu Příběhy 20. století z produkce Post Bellum věnovaný tzv. Antichartě.
Uhodnete, z jakého literárního díla pocházejí tato nabubřelá slova…?
„To já ostruním budoucnost, už teď hraji na tu obrovskou lyru, to já osvětlím všechny kouty planety jarní zelení míru.“
Kdyby vám nenapověděl titulek tohoto článku, pravděpodobně by jen málokdo poznal, že zazněla v Prohlášení československých výborů uměleckých svazů později nechvalně známém jako Anticharta. Již několik desetiletí se v médiích vedou debaty o tom, kdo z umělců ji podepsal, kdo nepodepsal a kdo podepsal domnělou prezenční listinu nebo zda byl proti jeho vůli podpis přičiněn. Ale v pozadí této debaty zůstává samotný text Anticharty. Nezaslouženě!
Jde totiž o mistrovské dílo normalizačního newspeaku, v němž příliš nezáleží na tom, co se říká, daleko více jde o to, co zůstává zamlčeno. Charta 77 se v něm nezmíní ani jednou a její signatáři se objevují jen v jedné nepřímé narážce. Zato se v něm mnohomluvně opěvují krásy naší vlasti, která „v tisíci svých podob tak líbezná a každému z nás tak drahá, nám byla dána jako kolébka i jako domov,“ a připomíná se dílo režimem protežovaných umělců – Bezručův „hněvný protipanský protest“, „krása a jímavost rodných obzorů“ ve Smetanově hudbě, „srdečná a úsměvná lidovost“ Alšových obrazů.
Ponížení
Sledujte díl z televizního cyklu Příběhy 20. století z produkce Post Bellum, který se tzv. Antichartě věnuje. Dokument vznikl v roce 2016.
Pochopitelně svět Anticharty není jenom líbezný a jímavý, protože „útoční jestřábi“ imperialismu „se pokoušejí položit stín na naše slunečné dílo“ a rozpoutat „atomovou vichřici“. Teprve ke konci této nekonečné tirády přichází řada na slavnou větu, kterou většina z nás zná v podání Jiřiny Švorcové z různých dokumentárních sestřihů:
„Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu…“
Pro dobu normalizace je text Anticharty typický tím, že se v něm nic nepojmenovává přímo a jednoduše, ale zároveň každý z dobových adresátů velmi dobře věděl, o čem je řeč. Dnešní čtenář Anticharty by umělcům klidně uvěřil, že nevěděli, co podepisují, protože její text opravdu není informačně bohatý. Jenže v kontextu doby šlo o jev zcela běžný. Umění čtení mezi řádky patřilo k výbavě Čechoslováka sedmdesátých let stejně jako trpělivost při čekání ve frontě v zelenině. Bylo to zkrátka jako v absurdním dramatu od Václava Havla: Anticharta odsuzovala něco, co si nikdo nemohl přečíst, a v samotném odsuzujícím prohlášení o tom nepadlo ani jedno konkrétní slovo. Ale všichni věděli, o co jde.
Kdo to myslí dobře se socialistickou kulturou
Umělci navíc toto prohlášení nepodepisovali ve vzduchoprázdnu. Prohlášení Charty 77 je datováno prvním lednem 1977 a už o šest dní později československá média rozpoutala odsuzující kampaň, do níž se zapojila všechna média v čele s Rudým právem. To kampaň odstartovalo článkem s názvem Čí je to zájem, který jmenovitě napadal signatáře Charty, zejména ty, kteří se podíleli na Pražském jaru, a také emigranty. Označují je za „přisluhovače buržoazní propagandy“, čímž jsou samozřejmě myšlena západní média a zahraniční rozhlasové stanice, které zveřejnily text Charty. Pět dní poté vyšel legendární text Ztroskotanci a samozvanci, který už naplno oprášil plamennou dikci padesátých let s výrazy jako „banda zrádců“, a zároveň zde zaznívají rádoby poetické floskule o emigraci, která „zůstala trčet jak omšelé kameny v horské bystřině, marně se pokoušejíc čelit přívalu vod“.
Rudému právu ovšem zdatně sekundovaly i regionální deníky. Například vsetínský plátek Nové Valašsko otiskl báseň bývalého partyzána Jana Štacha s názvem Pomlouvačům, z níž stojí zato ocitovat druhou sloku:
„Chcete nás vehnat znovu do zajetí, / smrt byste rádi přinesli, / nechcete znát, že naše děti / s radostí chodí do školek, do jeslí.“
Celý cirkus vyvrcholil 28. ledna 1977, kdy byli do Národního divadla nahnáni zejména populární herci a baviči známí z televizních obrazovek, aby si vyslechli Prohlášení československých výborů uměleckých svazů, z něhož jsme citovali v úvodu. Při odchodu pak museli podepisovat papír, v jehož záhlaví stál nadpis tohoto provolání. O týden později 4. února 1977 se ten samý scénář opakoval v Divadle hudby sídlícím v pasáži v Opletalově ulici. Jen místo herců a bavičů tentokrát v publiku zasedli populární zpěváci a kapelníci.
Anticharta (Eva Pilarová, *1939 – †︎2020)
Eva Pilarová, která zde přečetla úvodní prohlášení, toho později litovala: „To je věc, za kterou se hluboce stydím a všem se velice omlouvám,“ řekla Paměti národa. Naopak Jiřina Švorcová, která předčítala prohlášení v Národním divadle, se od něj nedistancovala ani v roce 2010, kdy vyšla životopisná kniha Jiřina Švorcová osobně: „Byla jsem přesvědčena, že každý, kdo to myslí se socialistickou kulturou dobře, mohl v té době najít dostatek prostoru pro tvůrčí činnost. […] Proces uvolňování atmosféry ve společnosti i v tvůrčí oblasti byl nastartován a bylo jen otázkou času, kdy dosáhne obecně uspokojivé podoby,“ popsala v ní toto období nejhlubší normalizace.
Tak nám tu Chartu dejte přečíst!
Umělci, kteří nebyli tvářemi známými z obrazovek, nedostali sice „pozvánku“ do Národního divadla nebo do Divadla hudby, ale byli nuceni podepisovat Antichartu v následujících dnech ve svých ‚tvůrčích kolektivech‘. Pro Paměť národa to popsala dramaturgyně Darina Kárová, která v té době působila v divadle v Nitře: „Vedení divadla nahnalo všechny zaměstnance do hlediště, od uměleckých pracovníků po uklízečky a truhláře. Jeden po druhém se byli nuceni podepsat na forbíně na archy Anticharty. Celá akce se odehrála velmi rychle a všechno okolo ní bylo tabuizované. Bylo to jedno z největších ponížení v životě.“ Naopak brněnské Divadlo Na provázku po dlouhé debatě podpis kolektivně odmítlo. „A nutno říci, že během té noci – to trvalo skoro celou noc – jsme brali v úvahu všechny varianty, i možný rychlý zánik divadla,“ vzpomíná tehdejší umělecký šéf Petr Oslzlý. K tomu nakonec nedošlo, divadlo mohlo dál fungovat jako experimentální scéna Státního divadla v Brně.
V mnoha kolektivech na sebe nepříjemnou povinnost vzalo vedení. Podřízení se bránili řečnickým argumentem „tak nám tu Chartu dejte přečíst“, a proto je jejich vedoucí pracovníci nepřesvědčovali, a raději podepsali Antichartu za celý kolektiv. Tak to proběhlo například v časopisu Melodie, kde podle tehdejšího redaktora Jana Rejžka podepsal „za celou redakci“ šéfredaktor Stanislav Titzl. Podobná situace nastala na Střední umělecko-průmyslové škole na pražském Žižkově. Podle slov tehdejšího pedagoga Václava Bláhy se učitelský sbor usnesl, že prohlášení odsuzující Chartu nepodepíše: „Řekli jsme, že nikdo z nás Chartu nečetl, neviděl. Ať teda Chartu přinesou, ať si ji můžeme přečíst a pak že to podepíšeme. Jenže to bylo Pyrrhovo vítězství…“
„Když pan ředitel zjistil, co se odehrálo, tak šel do ředitelny a tam za nás všechny podepsal sám. Vzal to na sebe a napsal, že celý učitelský sbor je proti Chartě nebo jak to bylo. A bylo hotovo.“
Pro dobu normalizace bylo typické, že nikdo nevěděl, jaký postih bude následovat za nepodepsání. Na příkladu známých herců a divadelníků, kteří Antichartu nepodepsali (například Jiří Suchý nebo Ilja Racek), je ale zřejmé, že málokoho čekal úplný zákaz činnosti a tvrdé pronásledování. Ti, kteří nepodepsali, přišli „pouze“ o hlavní role, lukrativní příležitosti a možnost vystupovat v televizi.