Byli jen kost a kůže. V Česku se dočkaly osvobození tisíce vězňů z celé Evropy

/ /
Oplocení pobočného koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kde byli vězněni především Poláci.
Oplocení pobočného koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kde byli vězněni především Poláci.

V zabraných Sudetech vybudovali nacisté 34 pobočných koncentračních táborů. Prošlo jimi 30 tisíc vězňů a vězeňkyň z celé Evropy. Polský vězeň Andrzej Reszczyński vážil 42 kilo, když do lágru v Rychnově u Jablonce nad Nisou vstoupili sovětští vojáci.

V pobočném koncentračním táboře v Rychnově u Jablonce nad Nisou (Reichenau) pracovali v krutých podmínkách zejména Poláci, dále vězni ze zemí Sovětského svazu, Československa, Německa, Itálie, Jugoslávie, Francie, Belgie, Holandska a Norska.

Speciál Paměti národa.
Speciál Paměti národa.

Do podhůří Jizerských hor přijížděli v transportech z kmenového tábora Gross-Rosen od března 1944, kdy tábor vznikl na žádost místní továrny Getewent. Ta vyráběla pro německou armádu spojovací techniku – přijímací, vysílací a zesilovací radiové zařízení do obrněných vozidel, tanků i letadel, a proto žádala zařadit do transportů kvalifikované dělníky a odborníky.

Außenlager Reichenau byl jedním ze 34 pobočných táborů, které vybudovali nacisté v zabraných Sudetech. Zřizovali je strategicky v českém pohraničí nedaleko hlavních táborů Flossenbürg, Auschwitz a Gross-Rosen zejména v posledním roce války, kdy stoupala válečná výroba. 

Schindlerův seznam Jeden z 18 pobočných táborů Gross-Rosen na území dnešní České republiky vznikl v Brněnci na hranici Sudet a protektorátu, kam na podzim 1944 přesunul Oskar Schindler, rodák z nedalekých Svitav, 1 100 židovských vězňů z krakovského ghetta, a zachránil je tak před smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech. Vypráví o tom kniha Schindlerova archa australského spisovatele Thomase Keneallyho, na jejímž základě natočil v roce 1993 Steven Spielberg film Schindlerův seznam.

Na území protektorátu se nacházely pouze čtyři tábory (v Hradištku a Vrchotových Janovicích, Panenských Břežanech a Brně). „Karl Hermann Frank si nepřál pobyt cizinců i vězňů z ciziny na území protektorátu, protože měl strach z toho, že místní české obyvatelstvo by vězňům pomohlo,“ vysvětlil malý počet táborů v protektorátu německý historik Alfons Adam, který pracovní tábory na českém území zmapoval v knize Otroci třetí říše.

Sabotáže a tajný poslech rádia

Dne 14. března 1944 dorazil do Reichenau první transport 199 vězňů (jeden cestou zemřel), z nichž většina byla přidělena do komanda Baukolonne na výstavbu tábora. Ta začala úklidem půlmetrové vrstvy sněhu a vybudováním trojitého plotu s ostnatými dráty, které byly pod neustálým elektrickým proudem. Po dokončení tábora stály na rozích čtyři strážné věže vybavené reflektory, mezi dvěma baráky pro vězně byl zřízen tzv. apelplac, který s oblibou využíval vedoucí tábora Ernst Braun.

Továrna v současnosti. Foto: Jablonec-gablonz.net
Továrna v současnosti. Foto: Jablonec-gablonz.net

O drsných podmínkách v táboře vypovídají vzpomínky mnoha vězňů. Lagerführer Braun jim rád ubližoval s pomocí blokových (velitelů bloků),  jimiž jmenoval kriminálníky. Dozorci nejhůře zacházeli s venkovními komandy, Baukollone, kterým nařídili hloubit spojovací tunel mezi továrnou a koncentračním táborem. Vězni trávili nekonečné hodiny v neustále vyvěrající ledové vodě, která jim často sahala až k pasu. Jiní dřeli na výstavbě druhé železniční koleje nebo udržovali silnice.

Firma Getewent se podílela také na utajované výrobě elektromagnetického zařízení na vyhledávání cílů. Kvůli ní do Rychnova navozila cisternami do speciální kruhové nádrže Schwan (labuť) mořskou vodu, ve které se zkoušely různé sonary pro identifikaci podmořských objektů, tedy ponorek, a další podobná zařízení. Zdroj: Zdeněk Štafl, Koncentrační tábory na Jablonecku

O něco snesitelnější byl pobyt v Reichenau pro kvalifikované vězně, kteří pracovali v továrním baráku v jedenácti až dvanáctihodinových směnách. Skupině Poláků uvězněných za účast na Varšavském povstání se dařilo kazit výrobu montováním nesprávných odporů do radiopřijímačů. Přístup k součástkám využili vězni k sestrojení jednoduchého rádia, jehož poslech jim dával naději na brzkou porážku Německa. Blížící se konec války naznačoval v polovině února příchod velitelství vyklizeného Gross-Rosen do Rychnova, který se tak z pobočného tábora stal táborem hlavním.

Poslední týdny v táboře a jeho osvobození popsal polský vězeň Andrzej Reszczyński, který byl do tábora deportován v červenci 1944 za zapojení do podzemní Zemské armády ještě před vypuknutím Varšavského povstání. V táboře Gross-Rosen prošel selekcí jako kvalifikovaný dělník, protože za války pracoval ve Varšavě v autodílně Bosch.

Vzpomínky polského vězně Reichenau

Po deseti měsících v táboře jsem byl na dně lidské degradace. Neustále jsem trpěl nachlazením. Obložil jsem pruhovanou bundu kouskem látky vyříznutou z oblečení, které v našem táboře nechali Židé. Esesmani je hnali jako dobytek z Osvětimi. To bylo v zimě. Byl sníh a mráz. Zamkli je na noc v baráku. Bili je dlouhými biči jako zvířata. Nikdy na to nezapomenu. Šli do Terezína a tam možná do plynových komor. Kdo ví? Můj kamarád Edek Malinowski to přežil. Nakonec ho zradilo srdce. Už více nesneslo. A kolik toho může člověk vydržet pod útlakem?

Strava v Reichenau 250 gramů chleba s náhražkovým kafem k snídani,  polévka z řepy nebo trochu brambor k obědu, k večeři 250 gramů chleba a řídké kafe. Zdroj: Zdeněk Štafl, Koncentrační tábory na Jablonecku

Nás utlačoval Herrenvolk [nadřazená rasa], SS a Hitlerova hlídka, která stála také na věžích našeho tábora v Reichenau. Sovětská děla byla slyšet už brzy na jaře. Přicházela svoboda. Paradox historie zařídil, že nás měli osvobodit ti, kteří nás vraždili a utlačovali jiné národy. Mezi nimi také náš. Poslouchejte příběhy ze Sibiře.

Můj kamarád z tábora, Rus Saša, mi povídal: „Poslouchej, soudruhu, tady v Reichenau je charošo (dobře). Najíst nám dají. Já jsem byl na Bělomorkanalu [kanál spojující Bílé a Baltské moře vybudovali vězni stalinských gulagů v rekordním čase v letech 1931–1933]. Tam zemřelo půl milionu lidí. A tady je dobře.“ Ale i jeho blokový dohnal, když drátem kradl oknem balíčky ze skladu. Pak náš tábor už nechválil.

Dunění děl bylo slyšet pořád blíž a blíž. A mně byla zima. Strašná zima. Ohříval jsem se od pájky v dílně. Vytápění bylo mizerné, byl jsem vděčný za malý paprsek tepla. Pracovali jsme hlavně v noci. Přes den nebyl elektrický proud. Říše dohasínala. Fašistická bestie umírala. Esesáci na věžích už nebyli jako na začátku. Ani velitel našeho tábora Lagerführer Braun.

V noci bylo těžké spát. Žraly mě štěnice, které padaly z postele nade mnou. Lákaly je zbytky mé krve, která v mém strašně vychrtlém těle ještě pořád proudila. Vši hlodaly jinak – kousek po kousku. Blechy kousaly. To vytvořilo kakofonii nepříjemných pocitů. Nebo symfonii táborového utrpení. V ložnici byla zima. Blokový Kempa [Polák Tadeusz Kempa], zastánce chladného odchovu vězňů, nařídil otevření oken. Nebohé dělníky z Baukolonne dával do betonové vany s ledově studenou vodou. Zemřeli rychle.

Můj kavalec byl velmi nepohodlný. Byly to desky pokryté matrací, ve které kdysi dávno byla sláma. Nyní tam žily vši a blechy. Štěnice raději seděly ve štěrbinách postelí. Byly jich houfy. Žily tam a živily se naší ubohou krví. Moje kosti byly pokryty pouze uvolněnou bledou kůží. Svaly a tuk už byly dávno pryč. Bylo pro mě těžké ráno vstát na apel. Ale vřískot štubového [velitel pokoje] a Kempy by probudil snad i mrtvého. Rád při rozkazech používal hůl. Byl nebezpečný. Nevypočitatelný. Běhal a mlátil kolem sebe. Křičel. Nohy se mi podlamovaly, byly velmi oteklé podvýživou. Sotva jsem došel do Waschraumu [umývárny]. Byla kousek, ale stezka byla kluzká a nepohodlná. Držel jsem se madla, abych nepadl. Moje hlava bzučela. Měl jsem závrať. Probudit se ve čtyři ráno a pak to mytí. Kempa kontroloval, abychom nemohli uniknout proudům ledové vody stékající z nedalekých hor.

Jednou řekl, že jsem špinavý, byla to myslím i pravda. Přikázal štubovému Kaźkovi Jabłońskému, aby mě umyl. Vtáhl mě do umývárny. Svlékl mě do naha. Bil mě holí po celém těle, tedy vlastně kostech, a poléval mě vodou. Byla mi velká zima. Prosil jsem toho tyrana, aby přestal. To nepomohlo. Dál na mě lil vodu a tloukl mě holí. Pro změnu. Padl jsem na podlahu. Dál mě poléval tou strašnou vodou. Nakonec se rozhodl, že jsem čistý, a dal mi pokoj. Kolegové se ptali, proč mě tolik trápí? Protože je špinavý. Mám rád čistotu, řekl. Nějak jsem toto mučení přežil. To byl obvyklý osud vězně. Tábor není sanatorium. Studenou vodu nenávidím dodnes.

Přicházelo jaro a byl jsem velmi slabý. Ještě chvíli a půjdu do baráku, kde se umíralo. Tam leželi ti, kteří se už neudrželi na nohou. Měli neustálý průjem a leželi ve vlastních výkalech. Pomalu umírali. Dříve je vozili z Reichenau do Gross-Rosenu, kde bylo krematorium. Teď je prostě zakopali do zmrzlé země.

Při práci nás strážil starý voják. Seděl v rohu místnosti na stoličce a dřímal. Čepice mu spadla z hlavy. Spal. Mám podezření, že už měl dost války. Snil o míru a klidu. Puška byla mezi nohama. A my jsme pracovali. Ve skutečnosti jsme se všichni opírali o ponky a také spali. Neměli jsme žádné součástky. Napětí v síti bylo slabé. Žárovka nám nad hlavami žlutě blikala. Kde je to mocné Německo? A esesmani v holínkách?

Kostka Maggi

Vstal jsem ze své židle. Vzal jsem si misku, které jsem si všiml v haraburdí. Umyl jsem ji. Byla vhodná na hostinu, kterou jsem připravoval. Vzal jsem si vodu a položil ji na sporák, který stál v rohu místnosti. Měl ji zahřát. Hrabal jsem se v kapse a vytáhl poslední Maggi kostku – poklad, který jsem si schovával od ledna a čekal na správnou příležitost. Poslední kostka.

Sílu Polákům údajně dodávala i socha mořské panny na fontáně, kterou nechal postavil SS Lagerführer Ernst Braun v areálu tábora. Polský vězeň Alexander Piekarski na fontánu vytvořil mořskou pannu, tzv. syrenku, která je ve znaku Varšavy. 

Poslala mi ji teta Łukowiczowa z Chojnic. Skoro jsem ji neznal. Byla příbuznou otčíma, kterého jsme ve Varšavě nazývali tatínkem. Poslal jsem paní Łukowiczové dopisnici. „Frau von Lukowicz, Koenitz, Ostpreussen.“ Jako obvykle. „Bin gesund und fuehle mich gut. Schicken Sie mir ein Packet.“ Jsem zdravý a mám se dobře. Pošlete mi balíček. A stal se zázrak. Fronta se blížila a oni, kteří toho neměli sami moc k jídlu, mi poslali balíček. Pár cibulí. Nějaký cukr, kostky Maggi a marmeládu z červené řepy. Esesáci si vzali polovinu. Zbytek jsem dostal. Moje ruce se třásly. Když jsem balíček dostal, měl jsem vlhké oči. Drahá teta. Měla milosrdné srdce. Opravdová křesťanka, která se podělí s ubohým vězněm. Požehnal jsem jí. Její dobrotu si pamatuji dodnes.

Tyto dary jsem jedl po troškách, ale i tak dlouho nevydržely. Po týdnu jsem měl jen jednu kostku. Schoval jsem si ji. Teď přišla ta chvíle. Hodil jsem to do misky a začal ji konzumoval. Horká tekutina mi spálila rty. Hltavě jsem pil. Miska mě pálila do dlaní. To mi nevadilo. Měl jsem hlad a byla mi zima. Skvělá chuť mé polévky mě tak potěšila, že si ji pamatuji navždy. Polévka měla v sobě tolik tepla a přinesla naději, že možná už brzy... Trochu jsem se zahřál.

Za úsvitu jsme opustili barák. Foukal ostrý zimní vzduch. Nad horami na horizontu probleskovalo světlo. Den začínal. Kempa nás nehnal na apel, dal nám pokoj a šel spát. Zjevně také cítil svobodu, která přicházela. Přišli jsme na náš barák. Stál jsem před vchodem a hluk děl z východu byl už jasně slyšet. Rusové se blížili k Odře. „Vytrvat do konce,“ pomyslel jsem si. Kempa změkl. Jeho oči se leskly. Byl očividně opilý. Křičel přímo do ložnice: „Spěte!“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co se mu stalo. Byl z něj úplně jiný člověk.

Hladový. Ale co znamená hlad v porovnání s pocitem zimy, který mě trápí? Vlezl jsem si pod deku. Okamžitě na mě vtrhl hmyz. Unavený, rychle jsem upadl do nádherné propasti snu. Zdálo se mi o našem domě v ulici Marszałkowska, která po povstání byla pryč. Moje matka se nade mnou skláněla: „Spi, Ondrášku, spi. Zítra ti bude lépe. Maminka se za tebe modlí. Maminka se vždycky modlí a vždy je nablízku.“

Wolni!

A pak konečně přišel ten den, po kterém jsem toužil spoustu nocí i dní. Němci se stali neklidní a přikázali nám dát se na pochod z tábora. Dlouhá řada vězňů poháněných esesmany šla směrem k lesu pod horou. Náhle nám cestu zatarasila kolona tanků. Děla se dívala hrozivě na naši stranu. Zdalipak už je to konec? Ptali jsme se sami sebe.

Polský vězeň Andrzej Reszczyński na vzpomínkové akci po válce v koncentračním táboře Gross-Rosen.
Polský vězeň Andrzej Reszczyński na vzpomínkové akci po válce v koncentračním táboře Gross-Rosen.

Byli to Němci na cestě do Berlína a nechali nás. Vrátili jsme se zpět do tábora. Následující den byl už onen první den svobody... Ráno nás vzbudily výstřely z pušek. Byli to čeští partyzáni. Esesmani pálili jejich směrem a ti dobří vojáci utekli. V poledne přijeli na koních Rusové. Dozorci utekli. Několik jich chytli a vsadili je do klecí po vlčácích esesáků. Vězni na ně házeli kameny a některé bili. Viděl jsem všechno jako v mlze. Oteklé nohy mě sotva nesly. Byl jsem na konci sil hladem i zimou. Moc nechybělo a nevrátil jsem se domů, do zničené, spálené Varšavy.

V kuchyni jsem nabral kaši do svojí misky, přidal jsem marmeládu a hltavě to snědl. Dostal jsem se ke krabičce strašných německých cigaret, které jsem vykouřil, i když jsem nikdy předtím nekouřil tak silné cigarety. Byl jsem omámený dýmem a svobodou. Položil jsem se na svůj kavalec, abych si odpočinul. Byl jsem strašně slabý. I přesto jsem za chvilku vstal a ve svých obřích dřevácích jsem šel tam, kde byly ve fabrice knihy. Z rozbité skříně jsem vzal několik knížek. Jedna byla 20 tisíc mil pod mořem Julese Verna. Vrátil jsem se s nimi do baráku, ale ze čtení nic nebylo. Písmenka mi skákala před očima, neměl jsem sílu. Vážil jsem 42 kilo a byl jsem vyčerpaný. Večer mi můj "přítel" Kempa řekl, abych se přihlásil do nemocnice do Jablonce.

Důsledky mojí žravosti se ukázaly jako katastrofální. Dostal jsem strašný průjem a celou noc jsem proseděl na latríně před barákem. Trochu jsem dřímal, trochu jsem přemýšlel nad svým osudem. Noc byla pěkná. Obří měsíc visel na obloze. Všechna střelba utichla. Byl klid, jasno a na nebi svítily hvězdy. Bylo mi 22 let a měl jsem život před sebou. Dalšího dne jsem jel do nemocnice do Jablonce, hezkého městečka nedaleko, kde jsem kvůli vyčerpání strávil čtyři týdny. A pak jsem se vrátil do vlasti, kde jsem se setkal ve Wroclawi se svým blokovým Kempou, ale to už je jiná historie…

Po válce  Andrzej Reszczyński našel nový domov ve Wroclawi, tedy na dřívějším německém území. Vystudoval medicínu a stal se gynekologem a pionýrem nitroděložní antikoncepce v Polsku. Je autorem několika patentů děložních tělísek. Blokový Tadeusz Kempa také začal nový život ve Wroclawi, kde pracoval v inzerci časopisu Pionier a kde ho identifikoval bývalý vězeň z Rychnova. Kempa byl poté odsouzen k 15 letům vězení. Tábor v Rychnově byl v létě 1945 využit jako internační tábor pro Němce z okolí.