Tanky proti Solidaritě

/ /

Před 40 lety získal FC Liverpool fotbalový Pohár mistrů evropských zemí, vznikla kapela Metallica a Robert de Niro si převzal Oscara za roli ve filmu Zuřící býk. V Polsku se rok 1981 pojí s jinou události: komunistický režim vyhlásil válku vlastnímu národu.

Scénář byl všude podobný: nejprve hlasité bouchání na dveře, poté mnohdy násilné vtrhnutí dovnitř, demolování bytu, vyhrožování, a dokonce i fyzická agrese. Na to, aby se člověk oblékl, zpravidla dostal jen chviličku, pak následovalo brutální odloučení od nejbližších a vědomí nejistého zítřka. Pro více než tři tisíce zadržených právě takto vypadala noc z 12. na 13. prosince 1981 – první noc výjimečného stavu v Polsku. Byli zatýkáni přední činitelé nezávislého odborového svazu Solidarita, ale také lidé, kteří byli s opozicí spjati jen volně.

Ve vězení skončil i vůdce povstání ve varšavském ghettu

Mezi těmi, pro něž si přišli funkcionáři policie a tajné bezpečnosti, byl i Antoni Heda, který žil ve vesnici Kanie nedaleko Varšavy. Tento zasloužilý velitel partyzánů z dob nacistické okupace a poválečného protikomunistického odboje byl několikrát vězněn už ve čtyřicátých letech – Sověty, Němci a nakonec i polskými komunisty. Krátce po jeho pětašedesátých narozeninách jej rudý režim opět prohlásil za osobu, která je hrozbou pro „bezpečnost státu a veřejný pořádek“. Internovali jej ve varšavské čtvrti Białołęka. Do jiného internačního zařízení – v Łeczyci – zase odvezli lodžského lékaře Marka Edelmana, který byl v roce 1943 jednou z vůdčích postav hrdinného povstání ve varšavském ghettu.

Vzpomínka Mirosława Jasińského (zdroj: Polský institut v Praze):

 

To, co se v Polsku dělo v tehdejších mrazivých prosincových dnech a pokračovalo i v dalších měsících, se někdy označuje jako polsko-jaruzelská válka. Wojciech Jaruzelski – člověk číslo jedna v komunistickém mocenském aparátu – vyhlásil válku vlastnímu národu. Poslal do ulic tanky proto, aby utlumil touhu společnosti po svobodě, symbolizovanou hnutím Solidarita, které sdružovalo miliony členů. Nastala éra patrně největšího teroru a bezpráví od dob stalinismu. Státní moc, jež se sama označovala jako lidová, znovu – podobně jako v letech 1956 a 1970 – nařídila střílet do dělníků. „Pacifikace“ stávkujícího uhelného dolu Wujek v Katovicích 16. prosince 1981 si vyžádala deset lidských životů. Počet internovaných na celém území Polska dosahoval 10 000. Rychle se plnily i věznice. Ewa Kubasiewiczová z Gdyně – účastnice stávky a spoluautorka letáku vyzývajícího k odporu – byla odsouzena k trestu odnětí svobody na deset let! Drakonické rozsudky hrozily i třeba jen za to, že někdo namaloval na zeď nápis „Pryč s komunismem“.

Svíčka za oknem papežova příbytku

V té nesnadné době o Polsku hovořil celý svět. Komunistické režimy v čele se Sovětským svazem stály pevně za Jaruzelským. Sympatie Západu byly jednoznačně na straně pronásledovaných. V Paříži, Mnichově, Římě, ba dokonce i ve vzdáleném Melbourne se konaly mnohatisícové manifestace vyjadřující solidaritu s Poláky. Dala se do pohybu bezprecedentní vlna nezištné humanitární pomoci ve prospěch naší země. Ze Spolkové republiky Německo, Francie nebo Švédska putovaly do Polska balíky a dodávky potravin, léků a jiných darů. Příjemcům – a patřily k nim i rodiny lidí postižených represemi – skýtaly alespoň drobné potěšení v těchto ponurých dobách.

Solidaritu s perzekvovanými krajany projevil v temných měsících také papež Jan Pavel II. „Síla a serióznost moci se vyjadřuje […] dialogem, a nikoli použitím násilí,“ apeloval na Jaruzelského a jeho spolupracovníky. Požadoval, aby byla respektována „práva každého člověka a občana“ a kritizoval dopady „nešťastného výjimečného stavu“. Na Vánoce 1981 se za oknem papežského apartmá, které je dobře vidět z vatikánského Svatopetrského náměstí, rozhořela svíčka – na znamení solidarity s trpícím národem.

K obdobnému gestu se v Bílém domě uchýlil taktéž Ronald Reagan. Prezident Spojených států amerických vyzval své krajany, aby i oni zapálili ve svých oknech svíčky. „My, lidé svobodného světa, vyjadřujeme svou solidaritu s našimi polskými bratry a sestrami. Jejich věc je naší věcí a naše modlitby a naděje se v tyto vánoční svátky upínají k nim,“ řekl v památném televizním projevu z 23. prosince 1981.

Papež Jan Pavel II. během setkání s rektorem Univerzity Karlovy Radimem Paloušem v 90. letech 20. století. Zdroj: Paměť národa / archiv Radima Palouše
Papež Jan Pavel II. během setkání s rektorem Univerzity Karlovy Radimem Paloušem v 90. letech 20. století. Zdroj: Paměť národa / archiv Radima Palouše

Před čtyřicíti lety měl velký ohlas rovněž televizní pořad Let Poland be Poland (Ať je Polsko Polskem). Vysílal se 31. ledna 1982 a sledovalo jej téměř 200 milionů diváků v několika desítkách zemí. Pořad navázal na Den solidarity s Polskem, který vyhlásila americká administrativa. Vystoupili v něm – vedle politiků – také slavní umělci, jako byli Paul McCartney, Kirk Douglas nebo Frank Sinatra. Ten poslední zmíněný dokonce zazpíval v polštině.

Vzpomínka Jáchyma Topola (zdroj: Polský institut v Praze):

O pořad Let Poland be Poland se zajímaly polské komunistické tajné služby. Videokazeta s jeho zkrácenou verzí, vysílanou v západoněmecké televizi, je dnes podobně jako řada dalších materiálů někdejší tajné bezpečnosti uložena v Archivu Ústavu národní paměti ve Varšavě. Badatelům a novinářům z Polska i ze zahraničí rovněž zpřístupňujeme stovky svazků dokumentů z období výjimečného stavu. Díky tomuto dědictví nejsme odkázáni na deformované Jaruzelského vzpomínky, který se po letech snažil výjimečný stav vylíčit jako „menší zlo“ – jako obranu Polska před údajnou hrozbou sovětské intervence. I přes hromadné likvidování spisů na sklonku komunistického režimu se dochovaly četné dokumenty, které pravdivost této verze prezentované Jaruzelským a jeho spolupracovníky zpochybňují.

Obětem se nedostalo satisfakce

Pravda o období stanného práva se jen pozvolna dostává k širšímu okruhu veřejnosti. Řada Poláků bohužel nabyla po roce 1989 dojmu, že transformace nebyla spravedlivá. Ti, kdo v dobách komunismu tomuto režimu čelili, za to totiž nejednou zaplatili vysokou cenu – pobytem ve vězení, přerušenou kariérou, leckdy i nutností emigrovat či zničením soukromého života. A po změně režimu nebyli žádným způsobem ocenění. Naopak jejich kati a tehdejší mocní přešli suchou nohou ze starého systému do nového a poklidně si žili i v Polsku postkomunistickém.

Jednou z obětí Jaruzelského diktatury se v roce 1984 stal i kněz Jerzy Popiełuszko. Ukázka dobového letáku. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Ewy Klosové
Jednou z obětí Jaruzelského diktatury se v roce 1984 stal i kněz Jerzy Popiełuszko. Ukázka dobového letáku. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Ewy Klosové

Ještě v roce 2014 byl Jaruzelski pohřben s příslušnými poctami na varšavském vojenském hřbitově na Powązkách, což je polská obdoba Arlingtonského národního hřbitova ve Spojených státech. Ústav národní paměti se dnes snaží – natolik, jak jen to ještě lze – tato opomenutí napravit. Prokurátoři z tohoto ústavu žádají například o zrušení imunity těch soudců a státních zastupitelů, kteří během výjimečného stavu a v následných letech stíhali nebo odsuzovali opoziční činitele. Čas už vrátit nemůžeme, ale pokoušet se o návrat základní spravedlnosti je povinností každého demokratického právního státu.

Vzpomínka Petrušky Šustrové (zdroj: Polský institut v Praze):

Autor Karol Nawrocki je historik, od roku 2021 je předsedou polského Ústavu národní paměti (IPN) Text vychází současně v polské revue Wszystko Co Najważniejsze v rámci projektu realizovaného společně s Ústavem národní paměti. Česká verze textů vznikla ve spolupráci s Polským institutem v Praze. Překlad Martin Veselka.