Studenti chtěli světlo, dostali nařezáno

/ /
Karikatura z časopisu Lef
Dobová karikatura ze studentského časopisu Lef, který vydávali posluchači Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně.
zdroj: Paměť a dějiny / archiv Jaroslava Pažouta

Poslední říjnový den roku 1967 došla stovkám studentů ubytovaných na strahovských kolejích trpělivost. Vadily jim věčné výpadky vytápění a především elektřiny. Asi dvě tisícovky mladých lidí se sešly na prostranství mezi kolejními bloky a vydaly se do centra města.

Ubytovat v Praze studenty z celé republiky – to je problém, který se nepovedlo dobře vyřešit žádnému režimu, ostatně sehnat pro vysokoškoláky ubytování v Praze je problém i dnes. Koleje, které dodnes najdeme na strahovském kopci, budovali komunisté během 60. let a na jejich výstavbu se spěchalo – sloužily zároveň jako ubytovny pro účastníky spartakiád. Ty se vždy v pětiletém intervalu konaly na sousedním stadionu. První blok tak vyrostl před spartakiádou v roce 1960 a ty ostatní musely stát do léta roku 1965. Poté se do zbrusunových ubikací nastěhovali studenti především z ČVUT.

Před čerstvě postavenými strahovskými kolejemi se nechal vyfotit i slavný basketbalista Jiří Zídek. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Před čerstvě postavenými strahovskými kolejemi se nechal vyfotit i slavný basketbalista Jiří Zídek. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Mezi studenty byl i František Srovnal (* 1947), rodák z moravského Bludova. Vzpomíná na atmosféru strahovských kolejí: „Šest tisíc studentů, denně fotbálek, takové úžasné mezinárodní centrum. Už tehdy tam komunisti zlobili. Když byl nějaký majáles, začali zatýkat.“ Tak jako jiní studenti ale také vypráví o neustálých výpadcích elektřiny, na vině byla především odbytá práce a nevhodné instalace. A to se obyvatelům kolejí samozřejmě nelíbilo a dávali to najevo. Potenciální výbušnost celé situace dokládá dochovaný dopis Kolejní rady areálu Strahov (KRAS) z 19. října 1967: „KRAS, který se seznámil se situací a s její praktickou bezvýsledností [sic!], se obrací na Vás ve snaze předejít spontánním akcím právem rozhořčených studentů, za něž by nemohla nést odpovědnost.“

František Srovnal v roce 1965 na studentské brigádě. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
František Srovnal v roce 1965 na studentské brigádě. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Najíždění auty do nohou není nic příjemného

„Vyvrcholilo to posledního října 1967,“ vzpomíná na osudný den další tehdejší student Miroslav Tomek (* 1946). „Naprosto neorganizovaně a spontánně se vyrazilo do Prahy. Šlo se zadem přes Pohořelec do Nerudovy ulice s výkřiky ‚Chceme světlo!‘. Jenomže problémem bylo, že v té době zasedal ve Španělském sále na Pražském hradě Ústřední výbor KSČ, a oni si to vysvětlili po svém, že chceme světlo do politiky. Dole na Malostranském náměstí už čekali policajti, protože to někdo prásknul po cestě. Začalo domlouvání – nejenom obušky, ale i vytlačovali auty. Takové to najíždění do nohou auty, to není nic příjemného.“

Jsme rádi, že čtete naše články!

Snad náhoda tomu chtěla, že střet s policisty, kteří tehdy opravdu měli pohotovost kvůli zmíněnému slavnostnímu zasedání Ústředního výboru KSČ a vlády, se odehrál v místech, kde se policisté s demonstrujícími studenty střetli před devatenácti lety 25. února roku 1948.

Další studentka, tehdy dvacetiletá Drahoslava Janderová (* 1946), přidává vzpomínku z prvních malostranských potyček s policisty:

„Na koleji s námi bydleli Jihoameričani. Byli strašně odvážní a nacpali se dopředu. Byli hrozně nakrnutý, že bydlí tady v socialistickém Československu, a nemohou se učit. Ti se nechali klidně zmlátit.“

Dodejme, že se jednalo o studenty Univerzity 17. listopadu, kterou úřady zřídily pro adepty z „pokrokových zemí třetího světa“. Na této škole mohli studovat cizí jazyky i studenti z Československa, což byl případ Drahoslavy Janderové.

Drahoslava Janderová s dcerou Terezou a manželem Sergejem Machoninem v roce 1973. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice
Drahoslava Janderová s dcerou Terezou a manželem Sergejem Machoninem v roce 1973. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice

Byla to banda lidí, kteří se vyžívali v bolesti druhých

První střet na Malé Straně se odehrál kolem desáté hodiny večer. To nejhorší ale mělo ještě přijít. Studenti zjistili, že se do centra Prahy nedostanou, a poté ve skupinkách zamířili zpátky na koleje. Pak se – někteří oklikou přes Petřín – vraceli kolem jedenácté večer. Opět vypráví Miroslav Tomek: „Tak jsme se stáhli na Strahov, pár kluků zatkli a naházeli do aut.“ Zadržení několika kolegů vyvolalo nové srocení studentů na prostranství mezi kolejními bloky. „A do toho nastoupil Pohotovostní pluk VB. Byla to banda lidí, která se vyžívala v bolesti druhých. Řezali hlava nehlava – mladé, staré, bylo to jedno. Řezat, bít, tlouct, kopat. Dokonce šli k holkám do pokojů a řezali je obuškem, když ležely v posteli. Spousta lidí zraněných. Spousta lidí potlučených," bilancuje Miroslav Tomek.

Vedle vzpomínek pamětníků z portálu Paměť národa jsme při psaní článku čerpali především ze studie historika Jaroslava Pažouta „Chceme světlo! Chceme studovat!“, kterou publikoval v revue Paměť a Dějiny (1/2008) vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů. Z archivu autora pocházejí také použité dobové karikatury. Článek je k dispozici online

Podobnou zkušenost má i Miroslav Machotka (* 1946). „Snažili se nás namačkat do kolejí, abychom zalezli. Ale ten dav lidí nemohl projít dveřmi, tak se tam prolomily skla, když jsme šli kolem, byly všude střepy. A tam byly trochu jatka. Ono se tehdy o tom nepsalo, ale na místě zůstala spousta lidí ležet s odraženými ledvinami, se zlomeninami.“ Zoufalí studenti volali z telefonních budek záchrannou službu. „Přijela záchranka, odváželi lidi. Některé pochytali – ti, co měli smůlu a byli vzadu, tak je chytli a odvezli do Bartolomějské. Někteří se dost dlouho léčili, protože měli zdravotní problémy. Někdo dostal takovou ránu, že zůstal ležet. Takže to byl nechvalný konec strahovských událostí.“

Miroslavu Machotkovi z oné noci utkvěl v paměti zvuk obušků dopadajících na tehdy oblíbené kabáty šusťáky.

Miroslav Machotka ve studiu Paměti národa. Zdroj: Paměť národa
Miroslav Machotka ve studiu Paměti národa. Zdroj: Paměť národa

Historik Jaroslav Pažout uvádí, že výsledkem policejní brutality bylo pět vážně zraněných studentů a další mladí lidé byli zraněni lehce. Dodává, že řada studentů s méně vážnými úrazy ze strachu lékaře vůbec nevyhledala. Tehdejší policejní záznamy pak zmiňovaly tři zraněné příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB). Pokud jde o počty zatčených, policisté uvedli šest zadržených, které nejpozději do druhého dne propustili domů. Kolejní rada pak evidovala sedm zatčených studentů.

Masakr studenty radikalizoval, soudruzi museli reagovat

Pokud by se podobný policejní masakr odehrál o deset let dřív, vládnoucí režim by ho jistě snadno zametl pod koberec. Ale doba se změnila. V roce 1967 se odehrál například známý IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, kde lidé jako Pavel Kohout nebo Ivan Klíma tvrdě kritizovali panující poměry. V komunistické straně se schylovalo k zásadnímu střetu mezi dogmatiky a reformisty, který o pár týdnů později vedl k pádu tajemníka UV KSČ Antonína Novotného a nástupu Alexandra Dubčeka. Tehdejší média už také o lecčems psala mnohem otevřeněji než dříve a hlavně – lidé se přestávali bát.

Policejní masakr ještě víc zradikalizoval studenty – nejen ty, co bydleli na Strahově. V mnohém to připomíná reakci na masakr na Národní třídě 17. listopadu roku 1989, který se stal spouštěčem sametové revoluce. V prohlášení studentů Filosofické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 9. listopadu 1967 adresovanému ministru školství a všem stranickým a mládežnickým orgánům vedle jasného odsouzení policejní brutality a žádosti o zjednání nápravy čteme:

„Domníváme se ovšem, že tyto události mají hlubší příčiny, které nemohou být vyřešeny pouze nápravou konkrétních nedostatků. Jsme znepokojeni apriorně odmítavým postojem určitých vrstev veřejnosti ke studentům a inteligenci vůbec.“

A jak se k tomu postavil státní a stranický aparát? Ve zprávě tiskového tajemníka československé vlády ze dne 14. prosince 1967 čteme obligátní fráze psané jazykem dobové komunistické hantýrky: „úřady prošetří“, „vyhodnotí nedostatky“, „vyvodí důsledky“ a samozřejmě nechybí douška, že „je třeba odmítnout pokusy o zneužití událostí proti zájmům socialistické společnosti.“

Zpráva tiskového tajemníka vlády o strahovských událostech ze 14. prosince 1967:
Předsednictvo vlády vzalo na vědomí stanovisko Generální prokuratury, podle něhož nebyla prokázána trestná odpovědnost ani jednotlivých demonstrujících studentů, ani zakročujících příslušníků Veřejné bezpečnosti, jakož i to, že školské úřady prošetří chování některých jednotlivců mezi studenty v souvislosti se strahovskými událostmi a podle zjištění vyvodí závěry. Ministru vnitra bylo uloženo, aby vyhodnotil nedostatky, které se vyskytly při zabezpečování veřejného pořádku, vyvodil z nich závěry a zajistil vybavení Veřejné bezpečnosti potřebnými technickými prostředky i politickou a odbornou připraveností příslušníků VB. Odstraňují-li se příčiny nedostatků v kolejích na Strahově, je třeba odmítnout pokusy o zneužití událostí proti zájmům socialistické společnosti. Úsilí kompetentních orgánů je soustředěno na vytvoření příznivějších podmínek ke studiu na vysokých školách a na zvýšení kvality přípravy budoucích vysoce kvalifikovaných odborníků, jejich odborného a morálně politického profilu. Vycházejí z pevné důvěry v kladný postoj velké většiny studentů k socialistické republice i ke Komunistické straně Československa a z přesvědčení, že studenti ve vlastním zájmu budou aktivně podporovat opatření přispívající ke studijnímu pořádku, ke zvýšení úrovně vysokých škol i zlepšení podmínek pro studium a život studentů.

I tehdy studenti volali: gestapáci, fašisté, komunistické svině…

Bez zajímavosti pak není ani dochovaný záznam vystoupení tehdejšího muže číslo jedna v Československu, tedy prezidenta republiky a především generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Antonína Novotného. Opět zde rezonuje připomínka studentského pochodu na Hrad z února 1948:

„Soudruzi, (…) chtěl bych konstatovat, že jako krajský sekretář jsem již jednou demonstraci studentů v Praze prodělával a vedl jsem protidemonstraci proti reakčním studentům pomocí dělnické mládeže a pomocí dělnické milice. I tehdy studenti volali: gestapáci, fašisté, komunistické svině… pryč s vládou komunistů... Bylo to v období února 1948 na Václavském náměstí, potom se demonstranti snažili dostat na Hrad a na těchže místech jako nyní došlo ke střetnutí, když se bezpečnost postavila proti studentům. Tehdy přes Beneše žádali vyšetření zásahů bezpečnosti apod. Bohužel politicky nevidím žádný veliký rozdíl mezi tehdejší demonstrací a cíli, které sledovala, a politickou situací, která je dnes mezi částí studentstva na vysokých školách, i nedávnou studentskou demonstrací, která rovněž vyvrcholila koneckonců událostmi politickými,“ hřímal Antonín Novotný na zasedání UV KSČ 28. listopadu roku 1967.

 

Karikatura ze studentského časopisu Lef, který vydávali posluchači Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Zdroj: Paměť a dějiny / archiv Jaroslava Pažouta
Karikatura ze studentského časopisu Lef, který vydávali posluchači Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Zdroj: Paměť a dějiny / archiv Jaroslava Pažouta

Za několik týdnů se však politická kariéra všemocného tajemníka uzavřela. Nastalo několik měsíců krátkého, ale velmi intenzivního politického uvolnění známého později jako pražské jaro. Jak rychle začalo, tak ale také brzy skončilo okupací armádami Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Ani další akty vzdoru opět často spojené se studenty – ať už to byla série stávek anebo sebeobětování Jana Palacha a Jana Zajíce – kolem dějin neotočily. A země opět zabředla do poststalinského marasmu.

Dramatické události roku 1968 jako by v paměti zastínily děje roku předchozího, a to včetně spontánního studentského protestu, pro který se vžil název „Chceme světlo“. Pro řadu pamětníků, kteří svěřili své příběhy Paměti národa, přesto zůstává důležitým milníkem.

Promoce studenta ČVUT Miroslava Tomka v roce 1969.. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Promoce studenta ČVUT Miroslava Tomka v roce 1969.. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

A jak se odvíjely životy lidí, jejichž vzpomínky v tomto textu zazněly? František Srovnal kromě techniky vystudoval teologii, v letech normalizace se podílel na ilegálních církevních aktivitách a po sametové revoluci se stal starostou Zábřehu na Moravě. Miroslav Tomek po studiu pracoval jako civilní zaměstnanec armády, v roce 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Poděbradech a rovněž on se stal prvním porevolučním starostou. Drahoslava Janderová po srpnu 1968 nějaký čas studovala ve Francii, vrátila se domů a sblížila se s disentem, podepsala Chartu 77 a dodnes překládá z francouzštiny. Miroslav Machotka sice studoval na ČVUT elektrotechniku, ale stále víc ho pohlcoval svět fotografie, které se teoreticky i prakticky věnuje dodnes.