Dne 2. srpna roku 1952 seděl účetní národního podniku Kovolis v Hedvikově Josef Rošický v autě, které vezlo z banky v nedaleké Čáslavi výplaty pro dělníky. Vůz zastavili dva mužové přestrojení za milicionáře. Jedním z nich byl tehdy dvacetiletý Josef Mašín...
Za bratry Josefem a Ctiradem Mašínovými zůstalo během jejich malé války s komunistickým režim sedm mrtvých. Čtyři padli jako příslušníci východoněmeckých komunistických ozbrojených složek při snaze zastavit bratry Mašíny na jejich útěku do demokratického Západního Berlína. Dva usmrcení sloužili v československém Sboru národní bezpečnosti (SNB). Josef Rošický byl jediným civilistou mezi oběťmi synů hrdiny protinacistického odboje Josefa Mašína staršího.
Zahynul při přepadení auta s výplatami pro zaměstnance Kovolisu Hedvikov, továrny u městečka Třemošnice pod Železnými horami. Loupež vynesla skupině bratrů Mašínů skoro 900 tisíc korun.
„Akce se povedla. Neměli jsme naplánováno, že někoho zastřelíme. Ale věděli jsme, že když bude potřeba někoho zastřelit, tak se to stane,“
řekl Josef Mašín na přelomu let 2020 a 2021 dokumentaristům Paměti národa. Natáčení probíhalo přes Zoom na trase mezi Prahou a Santa Barbarou v Kalifornii.
„Při přepadení jsme nevěděli, kdo jsou lidé v autě. Až pak se ukázalo, že ten s pistolí, který mě napadl neozbrojeného a který měl smůlu, byl soudruh Rošický,“ dodal.
Do odbojové skupiny bratrů Mašínů patřili ještě Václav Švéda, Zbyněk Janata a Milan Paumer. Kromě jiných jim pak pomáhal i strýc Mašínů Ctibor ‚Borek‘ Novák.
Pomohly mu naučené chvaty
Příslušníci skupiny nespoléhali pouze na střelné zbraně, k nimž přišli po druhé světové válce. Josef Mašín chodil do komunistického svazu brannosti, kde ho cvičili v boji jednotlivce proti jednotlivci. „Vydali příručku přeloženou z angličtiny s nakreslenými chvaty a popisem, jak dělat sabotáže,“ uvedl Josef Mašín. „Učili jsme se mezi sebou chvaty a byli jsme docela dobře vycvičeni. Mně se to vyplatilo, když jsme přepadli auto Kovolisu. Byl jsem neozbrojený, můj protivník Rošický měl pistoli, ale odňal jsem mu ji a zastřelil ho.“
Proč se skupina rozhodla zaútočit na dodávku podniku Kovolisu? Chtěli osvobodit z jáchymovského lágru Ctirada Mašína, potrestaného komunistickou justicí za pokus o útěk do západní Evropy. A také si chtěli obstarat lepší vybavení.
„Strýc Borek pracoval v Karlových Varech v hotelu Pupp, odkud jsme operovali. Chtěli jsme dostat práci v uranových dolech, byla ale dobře placená, a dávala se za úplatky,“ vysvětluje Josef Mašín. „Potřebovali jsme získat peníze. Zbyněk Janata pracoval v Kovolisu, zjistil, jak to tam funguje. Milan Paumer, Vašek Švéda a já jsme se rozhodli, že zastavíme auto s výplatami, které pojede z banky do Kovolisu.“
Napoprvé akce krachla. Milan Paumer hlídkoval před obcí Žleby na křižovatce, ale usnul a neupozornil své druhy, že auto jede. Druhé přepadení skupině vyšlo a 2. srpna 1952 ho provedla pouze dvojice Josef Mašín a Václav Švéda.
Vydávali se za milicionáře a estébáka
Josef Mašín a Václav Švéda si usmysleli, že auto stopnou v převleku za příslušníka SNB a člena Lidových milicí. Policejní stejnokroj ale nezískali, sehnali jenom jedny montérky a rádiovku s nápisem ‚Lidové milice‘ a plácačku na zastavování aut.
„Auto zastavil Vašek, byl jsem na řidičově straně. Vašek řekl ‚Soudruzi kontrolujeme vás, jsem z Lidových milicí.‘ A dodal, že já jsem z StB. Šéf ochranky řekl, že je ozbrojen a Rošický taky. Oba dva vystoupili, řidič nebyl ozbrojen. Jela s nimi ještě velice tlustá kuchařka. Vyplňovala půlku auta sama o sobě,“ popsal přepadení Josef Mašín. „Vstoupil jsem do auta a chtěli jsme jet do bažantnice, svázat je, nechat je tam a odjet vlakem pryč. Potřebovali jsme ho stihnout, tak jsme museli všechno přesně naplánovat. Jel jsem autem k bažantnici, dojížděl jsem a Rošický se vrhl zezadu na mě. Skočil na volant a snažil se strhnout auto na stranu, prudce jsem zabrzdil, aby vlítli dopředu, otevřel jsem dveře a vystoupil.“
Josef Mašín si myslel, že má v kapse pistoli, ale v autě mu vypadla mezi sedadla. Josef Rošický vystoupil z auta, namířil na Josefa Mašína svou pistoli a vyzval ho, ať zvedne ruce nad hlavu.
Zmáčkl jsem kohoutek dvakrát
„Kuchařka Minaříková vystoupila na straně Rošického. Mířil na mě, dal jsem ruce vzhůru, říkal jsem ‚Soudruhu, to musí být nějaký omyl.‘ A šel jsem k němu s veselým výrazem, přibližoval jsem se s rukama nad hlavou, skočil jsem po něm a odzbrojil ho. Dal jsem Rošickému ruku za záda. Spadli jsme na zem, zmáčkl jsem kohoutek dvakrát, a to byl konec pana Rošického.“
Vyděšená kuchařka běžela do bažantnice. „Vyzval jsem ji, ať zastaví, říkala ‚Ježišmarjá!‘ Vzal jsem Rošického a hodil ho za drátěný plot,“ konstatoval Josef Mašín. Dodal, že po silnici přicházel Vašek Švéda s řidičem a ochrankou. Josef Mašín poručil kuchařce, že nesmí nikam jít.
„Řekl jsem jim, jak to dopadlo s panem Rošickým,“ vzpomněl si. Pak se Švédou nastoupili do auta a zamířili do bažantnice. Tam zastrašili kuchařku, velitele ochranky a řidiče slovy, že skončí taky špatně, pokud se odtamtud hnou a budou se je snažit prozradit. Vzápětí Josef Mašín s Václavem Švédou nasedli do auta, kvapně ujeli z místa činu a nechali ho zaparkované kousek od železniční trati. Pak odcestovali vlakem do Olomouce. Uloupené peníze měl Václav Švéda v kufru.
Kdybych Rošického nezneškodnil, nemluvili bychom spolu
Z usmrcení Rošického si Josef Mašín nikdy těžkou hlavu nedělal. „Je mi osmdesát osm let a neprožil jsem nikdy situaci, že bych se bál. Věděl jsem, co může následovat a kdybych Rošického nezneškodnil, nemluvili bychom spolu,“ řekl dokumentaristovi Paměti národa v prosinci 2020.
O povaze Josefa Mašína svědčí jeho pocity po zastřelení ‚esenbáka‘ Oldřicha Kašíka o rok dříve, v září roku 1951. „Nebyl jsem nervózní. Příští den jsem šel na plovárnu a už se tam mluvilo, že někdo přepadl stanici SNB a několik policajtů je zastřelených,“ prohlásil. „Tahle naše akce působila dobře, manželky říkaly příslušníkům SNB, ať odejdou, že je to nebezpečná fuška.“
Zabití Josefa Rošického obhajoval Josef Mašín jeho členstvím v KSČ, straně, která páchala na konci 40. let a na začátku 50. let dvacátého století justiční vraždy svých odpůrců. Podle jeho syna Stanislava Rošického (*1942), jehož vzpomínky Paměť národa též zaznamenala, otec nikdy v KSČ nebyl. Podle dokumentů zveřejněných v roce 2010 historikem Petrem Blažkem v publikaci Cesta na severozápad ale k seznamu věcí nalezených u Rošického patří i jeho členská legitimace KSČ.
Kritici přepadení auta s výplatami poukazují na skutečnost, jak skupina naložila s ukořistěnými penězi. Část z nich věnovala Václavu Švédovi na slušnější bydlení. „Věděli jsme, že mohou přijít výčitky, že peníze používáme k našemu prospěchu. Švédovi ale museli z něčeho žít, vystěhovali je ze statku v Lošanech, nesměli si vzít jako kulaci ani nábytek, jen osobní věci, jinak neměli nic,“ prohlašuje pamětník. „Odstěhovali se do Pivína a museli spát na podlaze, Vašek pracoval jako krmič prasat a živil dvě malé děti. Neměli ani co jíst.“
Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy
Josef Mašín s Václavem Švédou soucítil, poněvadž z vlastní zkušenosti věděl, jak komunistický režim deptá sedláky. „Když mě ještě jednou zavřeli v Nymburce, byl se mnou v cele zemědělec. Uvěznili ho, protože odmítnul dát traktor do družstva,“ dodává. „Dneska v roce 2020 si nikdo neumí představit, jaké napětí bylo tenkrát ve společnosti. Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy, to bylo naneštěstí typicky české.“
Podle Josefa Mašína mnoho lidí doufalo, že západní spojenci nenechají konec demokracie v Československu jen tak a zasáhnou. „Americký prezident Eisenhower to vyhlašoval. Mysleli jsme si, že válka bude, ne za měsíce, ale za dny. Ale neodehrávalo se nic a situace u nás se přiostřovala,“ poznamenává. „Přišlo zatýkání, popravy, soudy, oběťmi byli i naši známí, což tehdy usměrnilo náš postoj.
Po roce 1990 se rozpoutaly vášnivé debaty o povaze protikomunistického odboje skupiny bratří Mašínů a dá se říct, že neustaly dodnes. „Co k tomu říct? Lidi si nedovedou představit, co se tenkrát odehrávalo v Československu, co komunisti dělali. Z jejich strany nebyl žádný problém střílet po lidech a popravovat je. Udělali jsme to samé a byli jsme vrahové. Když někdo použije formulaci ‚vrahové‘, vidím, kde asi tak stojí. A vidím propast, která tady leží,“ svěřil se Josef Mašín. „Z morálního hlediska jsme neudělali chyby. Technicky jsme udělali všechno dobře, jak jsem zjistil, když jsme sloužili v americké armádě u Special Forces,“ řekl.
Udělal bych to znovu
Jeho osud by vydal na novou Iliadu a Odysseu. Vždyť už za války ukrýval jako třináctiletý školák s bratrem Ctiradem uprchlého ruského zajatce a dva Židy. Obdrželi za to státní vyznamenání ‚Za chrabrost‘ od prezidenta Edvarda Beneše.
Josef Mašín tvrdí, že toho viděl a zažil víc než většina lidí na světě.
„Říkám si: To se snad ani nestalo, jak jsi to mohl prožít? Vzpomínky na naše činy mě netrápí. Kdybych byl ve stejné situaci jako tehdy, udělal bych to znovu.“
Křivdy nahradili jinou křivdou
Logicky jiný pohled má na činnost bratrů Mašínových syn Josefa Rošického Stanislav. Onoho osudného srpnového dne před sedmdesáti lety se těšil, jak pojede s rodiči na dovolenou do Karlových Varů. Když se k synovi a matce donesly první zvěsti o přepadení vozu a střelbě, přiběhli ke srocení zaměstnanců na továrním dvoře.
„Ptali jsme se, co je s tatínkem. ‚Co je s vaším tátou, nás nezajímá, nás zajímá, kde jsou naše poctivě vydělaný socialistický peníze. Tehdy jsem poznal, co to je lůza,“ vyprávěl Stanislav Rošický s hořkostí v hlase. S velkou solidaritou pozůstalí po oběti násilného přepadení počítat nemohli. „Například když nám přišel ředitel fabriky kondolovat, tak současně oznámil, že se máme vystěhovat. Byt byl totiž služební.“
Rodina přesídlila do Rychnova nad Kněžnou, Stanislav tam tehdy vychodil jedenáctiletku, později vystudoval ČVUT. Vstoupil do komunistické strany, ale jak sám říká, „prozřel“ po srpnové okupaci roku 1968. O desítky let později odmítl podruhé spojit svůj životní osud s komunistickou stranou. Předseda Vojtěch Filip ho požádal o podporu při volbách, ale Stanislav se odmítl propůjčit k propagandě komunistických ideálů. Činnost skupiny bratří Mašínů ale neschvaluje, když přišlo na přetřes, že by Mašínové měli dostat státní vyznamenání, odmítal to.
„Vyznamenání náleží osobnostem, které nejsou natolik kontroverzní a nerozdělují takovým způsobem společnost. Z mého pohledu je čin, který stál život mého tatínka, loupežnou vraždou.“