Poprava 262 Čechů a Češek jako odveta za atentát na Heydricha

/ /
Poprava 262 Čechů a Češek jako odveta za atentát na Heydricha

Pomstu nacistů za atentát na Reinharda Heydricha dovršila poprava vlastenců zapojených do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Bivouac, Out Distance, Steel a Intransitive v koncentračním táboře Mauthausen.

První skupina 262 vlastenců z celkového počtu 294 šla na popraviště 24. října 1942. Příbuzní a pomocníci parašutistů z výsadkových skupin byli přivezeni do Mauthausenu z Terezína v domnění,  že je zde čeká  lékařská procedura.  Po skupinkách byli odváděni  do čekárny  a svlékárny, kde  si  je  vyzvedávali esesáci v bílých  pláštích.

Koncentrační tábor Mauthausen vybudovali nacisté po připojení Rakouska k nacistickému Německu v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince. Stal se jedním z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Hlavní tábory, Mauthausen a Gusen I, byly nejpřísnějšími tábory pro „nenapravitelné politické protivníky Říše.“

Poprava začala v 8.30 a skončila v 17.42 hod. Každé dvě minuty byl v podzemí Bunkru zavražděn ranou do týla jeden člověk. Dohromady 262 obětí, z toho více než polovina žen. Nevinní lidém, kterým se stala osudná neschopnost odepřít pomoc bližnímu v nouzi. 

Jako první šly na řadu ženy.  Nacisté  pouštěli z  gramofonů  německé šlágry,  které  měly  přehlušit  výstřely, popřípadě  křik  odsouzených.  Ti  procházeli  jednu  místnost  za  druhou,  až skončili  nazí  v  místě,  kde  stál  výškoměr. Nic netušící vězni byli vyzváni, aby vstoupili pod výškoměr.

Výškoměr z výstavy Paměti národa z roku 2012, která v kulisách koncentračního tábora na Karlově náměstí připomínala 70. výročí atentátu na Heydricha
Výškoměr z výstavy Paměti národa z roku 2012, která v kulisách koncentračního tábora na Karlově náměstí připomínala 70. výročí atentátu na Heydricha

Nemohli vidět malou díru, kterou byla protažena hlaveň pistole pod ním. Usmrtila je jedna ráno do týlu a jejich těla odvlečena do vedlejší místnosti, kde usmrceným esesáci trhali zlaté zuby.  Pokud vězeň ještě žil, ubili ho železnou tyčí.

Uvěznění dětí

Součástí pomsty českým vlastencům bylo uvěznění jejich dětí. Aniž by věděly, co se stalo s jejich rodiči, strávily tři roky v internaci v Praze a ve Svatobořicích u Kyjova. Eva Merclová se svou mladší sestrou Hanou patřily mezi 46 těchto dětí.

Pamětní deska vězněným dětem na zámečku Jenerálka
Pamětní deska vězněným dětem na zámečku Jenerálka

Až po válce se dozvěděla, že maminku Miladu Hejlovou nacisté popravili v Mauthausenu 24. října 1942 spolu s dalšími 261 českými vlastenci a tatínka Františka Hejla 26. ledna 1943 v další skupině 31 spolupracovníků parašutistů. Jako posledního popravili Františka Pecháčka 3. února 1944.

Narodila se v roce 1931 v rodině Františka a Milady Hejlových v pražských Strašnicích, kde chodila do školy. Oba rodiče se angažovali v Sokole a na začátku nacistické okupace se zapojili do odbojové sokolské skupiny Jindra. Mezi její aktivity patřila také podpora parašutistů, kteří chystali atentát na Heydricha. František Hejl dostal na starosti ústupovou cestu parašutistů po atentátu v oblasti ulice Na Poříčí.

Na stopu rodičů Evy přišlo gestapo sedm týdnů po atentátu. 14. července 1942 je zatklo a jedenáctiletá Eva a její o tři roky mladší sestra Hanka zůstaly bezprizorní na zahradě před domem se zapečetěným bytem. Večer za nimi přišla babička a do konce prázdnin se dívek ujali přátelé z Jaroměřic nad Rokytnou. „Vracely jsme se 28. srpna a na nádraží nás čekala babička, strýček a gestapo. A rovnou na nádraží nás sebrali a odvezli nás na Jenerálku.“

Gestapo zdrcené babičce neřeklo, kam děti odváží, dali jí jen příslib, že jim bude smět psát a posílat balíčky. Své slovo nedodrželi. Jen neúnavným pátráním a chozením babička zjistila, že jsou uvězněné na Jenerálce.

Zhoubné nicnedělání

Zámeček Jenerálka v Dejvicích sloužila jako útulek pro invalidy z první světové války. Gestapo zámeček zabralo a postupně sem odvleklo 46 dětí rodičů popravených po atentátu na Heydricha. Děti ve věku od dvou do šestnácti let bydlely v jednom křídle pod dozorem sester německého Červeného kříže bez možnosti návštěv příbuzných.

Eva v táboře ve Svatobořicích
Eva v táboře ve Svatobořicích

Denní režim byl přesně daný, děti ale neměly žádný zvláštní program. Vyučování bylo zakázáno a děti měly být drženy v duši devastující pasivitě. Snažily se proto zabavit hrami bez hraček, zpíváním písniček, vyprávěním, kuchyňskými pracemi či prací na zahradě. Starší děti se staraly o mladší, svěřenkyní Evy byla malá Alenka Malinová. Později vedení tábora povolilo harmoniku, knihy a dokonce i hraní divadla.

Na Jenerálce děti zůstaly do dubna 1944, poté byly převezeny do Svatobořic na Moravě, poblíž Kyjova. „Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro rukojmí těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád. Rodina generála Hasala, Klapálka a další známá jména, třeba i bratr Jiřího Voskovce.“

Ve Svatobořicích se dětem dostalo pozornosti internovaných dospělých, zejména profesorky Miroslavy Markové a profesora Zdeňka Loudy, kteří si po příjezdu děti uvědomili zhoubný vliv nečinnosti. Bez ohledu na vlastní ohrožení dělali vše možné, aby děti uchránili před zpustnutím. Chlapcům se snažili zajistit aktivitu, děvčatům něhu a všem náhradu rodičovské péče.

„Všem těm statečným a úžasným lidem, kteří se ze všech sil snažili nahradit svatobořickým dětem ztrátu rodičů, a pomohli jim tak prožít plnohodnotný život, patří velký dík.“

Když se v dubnu 1945 přiblížila k Hodonínu Rudá armáda, Němci propustili asi polovinu vězňů a zbytek spolu s dětmi přepravili do Plané nad Lužnicí.

Profesorka Marková za mlada
Profesorka Marková za mlada

„V té Plané to byl bývalý pracovní tábor, zavšivený, hrozný, spousta blech, něco děsného… A tam jsme byli až do května 1945. V sobotu 5. května přišli místní lidé a přinesli jídlo.“ Několik dní byly děti s profesorkou Markovou ubytovány v místním hostinci a 12. května se vrátily do Prahy, kde na ně čekali příbuzní. Zprávu o jejich návratu totiž vysílal rozhlas.

„My jsme naštěstí měly babičku, která nás potom dále vychovávala a pečovala o nás. Měla vilku na Žižkově, tak tam jsme pak bydlely, vystudovaly jsme. Bylo jí čtyřiašedesát, když jsme přišly. Z dnešního hlediska to není žádný věk, ale stejně, vychovávat dvě holky, čtrnáct a jedenáct let.“

Babičce také připadla velmi smutná úloha: povědět sestrám o smrti jejich rodičů. Ukázala jim úmrtní oznámení poslaná z Mauthausenu.

Život šel dál

Eva vystudovala obchodní akademii v Resslově ulici (bývalá Československá obchodní akademie Dr. Edvarda Beneše) a rok po maturitě se vdala, měla syna a nastoupila do národního podniku Potrubí, ve kterém setrvala, byť pod různými názvy, až do důchodu.

Eva Merclová při práci pro Svaz bojovníků za svobodu.
Eva Merclová při práci pro Svaz bojovníků za svobodu.

V roce 1998 se zapojila do činnosti Svazu bojovníků za svobodu v Praze 6, který vznikl se Svazu protifašistických bojovníků. Postupem času uplatnila i svoje znalosti a zkušenosti v oboru účetnictví a ekonomiky, když ve výboru nastoupila ve funkci hospodářky.

Pouto mezi vězněnými dětmi přetrvává dodnes. Do smrti profesorky Markové v roce 1969 se scházely v jejím bytě ve Střešovicích, v posledních letech se „parta ze svatobořického kinderheimu“ několikrát sešla v Plané nad Lužnicí. Pevnou součástí jejich víkendového pobytu byla vždy vyjížďka do Turovce za paní hostinskou, která se navždy zapsala do dětských srdcí: „To už byla stará paní, ale působila tam její dcera a vždycky nás velmi mile přijali.“

Svatobořické děti věnovaly paní hostinské list se všemi jmény a poděkováním za veškerou péči, kterou jim na konci války poskytla. Zarámovaný visí v hostinci dodnes.