Pohřeb Jana Patočky

/ /
Pavel Landovský na pohřbu Jana Patočky. Foto Ondřej Němec
Pavel Landovský na pohřbu Jana Patočky. Foto Ondřej Němec

Státní bezpečnost narušila poslední rozloučení s filozofem a mluvčím Charty 77 Janem Patočkou.

Totalitní komunistická moc trestala za kritiku nejen živé, ale i mrtvé. Dne 16. března 1977 znesvětila i tak intimní obřad, jakým je pohřeb – na hřbitově břevnovského kláštera narušila poslední rozloučení s filozofem Janem Patočkou, který byl první obětí represí, jež následovaly po vydání prohlášení Charty 77.

Zemřel 13. března 1977 na mrtvici po několikahodinovém výslechu StB, který následoval po jeho schůzce s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, s nímž se sešel 1. března v hotelu InterContinental v přítomnosti několika nizozemských novinářů. Na výslech vzpomínal zeť Jana Patočky Jan Sokol:

„Setkali se v hotelu a byli u toho novináři, kteří rozhovor nahráli a dokonce ho vysílali v zahraničí, což je tady hrozně rozběsnilo. Takže pak Patočku vytáhli na hodně dlouhý výslech. Oni měli takovou strategii, že točili otázky pořád dokola, znova a znova, takže přišel opravdu extrémně vyčerpanej.“

Policejní šikana

Prohlášení zformulovali Václav Havel a Pavel Kohout v prosinci 1976 v reakci na zatčení členů kapely The Plastic People of the Universe za údajné výtržnictví. Charta 77 byla publikována 6. ledna 1977 se jmény prvních signatářů, kteří poté téměř okamžitě zažili policejní šikanu – mnohahodinové výslechy, opakované domovní prohlídky, neustálé sledování, zatýkání a věznění.

Jan Sokol na pohřbu svého tchána. Foto Ondřej Němec
Jan Sokol na pohřbu svého tchána. Foto Ondřej Němec

„Havel byl v base a Jiří Hájek byl v domácím vězení. Patočka byl jedinej, kdo byl pohyblivej. Sice měl taky policajta před dveřma, ale mohl někam jít, takže furt běhal po Praze,” popsal situaci mluvčích Jan Sokol.

Patočkova smrt potvrdila oprávněnost Charty 77, která upozorňovala na porušování základních lidských práv a svobod v komunistickém Československu. To se projevovalo právě pronásledováním a trestáním oponentů režimu – v případě Jana Patočky i po smrti.

Pohřeb se stal demonstrací síly totalitního režimu, ale i významným projevem odporu a statečnosti účastníků. Jan Sokol s manželkou Františkou, dcerou Jana Patočky, domluvili místo a čas pohřbu a okamžitě jim bylo oznámeno, že se pohřeb bude konat jinde a jindy.

V den obřadu měli květináři v okolí zakázáno prodávat květiny, nikde poblíž se nesmělo parkovat a hřbitov byl obsazen stovkami příslušníků StB.

Pohřeb pod dohledem StB zachytil tehdy sedmnáctiletý Ondřej Němc
Pohřeb pod dohledem StB zachytil tehdy sedmnáctiletý Ondřej Němc

Pod dohledem fízlů

„Lidí byly na hřbitově stovky a třetina z nich fízlové. Dva chodili neustále krok za mnou a pozorovali, co fotím. Pak se mi to potvrdilo, když jsem byl potom v Bartolomějské, oni přesně věděli, kolik jsem vyfotil snímků, měli to spočítané,“ popsal Ondřej Němec, který se na pohřeb vypravil jako sedmnáctiletý se svou rodinou a vypůjčeným fotoaparátem. 

Ondřej Němec v roce 1979
Ondřej Němec v roce 1979

Nezvykle dlouhý film s 24 snímky se mu podařilo se mu propašovat ze hřbitova před zraky desítek příslušníků StB. Předal ho básníkovi Andreji Stankovičovi, kterého nikdo nekontroloval.

“Udělali jsme hlouček, asi tak čtyři pět lidí. Odepnul jsem z foťáku kazetu, byla poměrně veliká na ten 6×6 film, šla mezi námi dokola, až spadla do kapsy Nikolaji Stankovičovi. Potom sebrali Markétu (sestru), sebrali mě, sebrali tátu. Ale ten Nikolaj se odtamtud nějak vytratil.”

Celý obřad narušoval hluk – nad hřbitovem létal vrtulník a za hřbitovní zdí trénovali na plochodrážním stadionu motorkáři z oddílu ministerstva vnitra Rudá hvězda.

Protest proti režimu

„Fízlové seděli na hrobech a filmovali nás. Za zdí jezdily ty silný motorky a nebylo nic slyšet. Když jsem tohle viděla, tak jsem se hrozně zatvrdila, že s tímhle režimem nesmím mít nikdy nic společného,“ vzpomínala spisovatelka a disidentka Eda Kriseová.

Pohřeb Jana Patočky objektivem Ondřeje Němce.
Pohřeb Jana Patočky objektivem Ondřeje Němce.

„Nad hlavami nám lítal vrtulník a vedle na plochodrážním stadionu trénovali s co největší razancí s motorkami, aby nebylo nic slyšet. Byla to taková přízračná událost, velmi definující, nezapomenutelná,“ popsal Petr Pospíchal, který na pohřeb dorazil z Brna. 

Po pohřbu začal pravidelně pašovat z Prahy do Brna samizdatové publikace a organizovat v Brně neveřejné kulturní akce. 

Vrcholem celé akce byla skutečnost, že farář, který Jana Patočku pohřbíval, byl tajným spolupracovníkem StB.

Všichni byli pečlivě zdokumentováni videokamerami a poté vyslýcháni a zastrašováni vyhazovy z práce a škol.   „Byl to pohřeb do země. Byla tam spousta lidí. Viděli jsme paní Kubišovou a pana Hutku. A u vchodu na hřbitov byly dvě kamery. Neskrývaně,” vyprávěl Pavel Klinecký, který studoval v době pohřbu Jana Patočky Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a svou účast chápal jako protest proti režimu.