Od zapomnění k připomínce, odkaz židovských Boskovic žije dál

/ /
Rodina Grünwaldova - otec Leo, dcera Gertruda Eva, syn Bedřich a matka Karolina, 1938
Rodina Grünwaldova - otec Leo, dcera Gertruda/Eva, syn Bedřich a matka Karolina. Rok 1938
zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Blanky Dvořáčkové

Před osmdesáti lety muselo opustit moravské Boskovice 458 židovských obyvatel. Naprostá většina z nich skončila v nacistických vyhlazovacích táborech, domů se jich vrátilo jen 14.

Když se návštěvník středomoravského města Boskovice vydá do úžlabiny mezi náměstím a návrším, na kterém stojí zámek, ocitne se ve spleti úzkých uliček a malých jednopatrových domků. Právě tady se už od středověku nacházela židovská čtvrť. Do dnešních dnů se dochovala jako v málokterém jiném městě a je oblíbeným cílem návštěvníků. Bohužel se však jedná skutečně už „jen“ o památku, židovská komunita v Boskovicích zanikla během nacistické okupace. 

Momentka z bývalé židovské čtvrti v Boskovicích z doby transportů.. Zdroj: Muzeum Boskovicka
Momentka z bývalé židovské čtvrti v Boskovicích z doby transportů.. Zdroj: Muzeum Boskovicka

Cesta z ghetta a zase zpátky

V 19. století patřila boskovická židovská obec k nejpočetnějším na Moravě, sídlil tu zemský rabinát i škola talmudu. Židé tehdy tvořili více než třetinu všech boskovických obyvatel. S občanským zrovnoprávněním mohli Židé opouštět stísněné domky a uličky ghetta, mnozí se odstěhovali do Brna či do Vídně. V roce 1930 čítala boskovická židovská náboženská obec 395 osob žijících ve městě a blízkém okolí. Místní Židé byli voleni do městské samosprávy a podíleli se na společenském životě Boskovic. Zdálo se, že desítky let trvající emancipace židovské minority do většinové společnosti je nezvratná. Jenže přišla třicátá léta, doba hospodářské krize, a především Německem, poblázněným novým „vůdcem“ Adolfem Hitlerem, se začaly šířit teze o vyvoleném národu. Nenávist k „těm druhým“ se obrátila v první řadě proti Židům.

Do té doby poklidné středomoravské Boskovice tak už během roku 1938 zažily dvě uprchlické vlny. Nejprve po nacistickém anšlusu Rakouska přibylo několik rodin z Vídně. Na podzim pak do Boskovic dorazili uprchlíci ze sousedního Svitavska, které se stalo součástí pomnichovského německého záboru. Po definitivním rozbití Československa a zřízení protektorátu v březnu 1939 začaly postupně v Čechách i na Moravě platit nacistické rasové zákony. Na Židy postupně dopadala další a další omezení. Ti boskovičtí, kteří již tou dobou žili po celém městě a okolí, se znovu museli sestěhovat do bývalého ghetta. To byl ale jen jeden z řady kroků postupné decimace a nakonec i likvidace komunity.

Transport židů z boskovického nádraží na unikátním dobovém snímku. Zdroj: Muzeum Boskovicka
Transport židů z boskovického nádraží na unikátním dobovém snímku. Zdroj: Muzeum Boskovicka

Dne 10. března 1942 přišlo do Boskovic nařízení, že se místní Židé mají dostavit na určená místa a připravit se k transportu. „Židovská náboženská obec dostala rozkaz od Němců, že musíme opustit Boskovice 14. a 15. března 1942 a že můžeme vzít s sebou jen to, co můžeme unést,“ vzpomínal na tehdejší události jeden z nemnoha přeživších Kurt Ticho. Jeho vzpomínku zachytili v minulosti studenti boskovického gymnázia v dokumentárním filmu Naděje.

Bylo mi jí hrozně líto

O svých židovských spolužačkách a kamarádkách vyprávěla pro Paměť národa Naděžda Švédová (*1931). Vybavuje si okamžik, kdy statečná paní učitelka pozvala přes přísný zákaz dvě židovské dívky do vyučování: „Odpoledne jsme měly ruční práce, paní učitelka je zahlédla z okna, jak šly po ulici, a poslala holky, aby je dovedly. Všechny jsme je vítaly, holky brečely radostí, že tam můžou být chvíli s námi.“

Naděžda Švédová pokládá v roce 2021 Kámen zmizelých na památku kamarádky Lily Wechsbergové
Naděžda Švédová pokládá v roce 2021 Kámen zmizelých na památku kamarádky Lily Wechsbergové

Nejvíce vzpomíná na kamarádku Lily Wechsbergovou. Vypráví, jak jí o poslední vánoční nadílce před transporty dala ze své kolekce čokoládového Mikuláše. Jednou také navštívila její židovskou rodinu. Bylo tam hodně dospělých příbuzných, o něčem vášnivě diskutovali a malá Naděžda se jich prý bála. Vzpomíná si i na osudné dny transportu: „My jsme bydleli u nádraží a já jsem zavírala okno a ona zrovna šla. Neviděla mě, já jsem na ni ani nevolala, poněvadž mně jí bylo hrozně líto. Ona celou cestu brečela, nesla si pytlíček, jenom asi dvě kila potravin, a šla na nádraží. Šli zrovna lidi z nádraží, a tak do každého vrážela a šla sama.“ Lily Wechsbergovou zavraždili nacisté 23. dubna 1942 v koncentračním táboře Majdanek u Lublinu.

Rozloučit se s příbuznými

Jinou vzpomínku si uchoval bratr Naděždy Švédové Jaroslav Dvořáček (1929 – 2011). „Dívali jsme se z okna, to byly samé svíčky nebo baterky. Vesměs baterky, protože Hanák (obchodník z Boskovic) jim to zajistil. Jako by šly bludičky městem. Odcházeli neznámo kam, aniž bychom se viděli a nějak se rozloučili.“

Leopold Färber (1928–2015), boskovický skaut a odbojář, bojovník proti dvěma totalitám, který byl později v 50. letech vězněný, se tehdy rozloučit stihl. Měl slovenské i židovské předky, jeho otec žil v manželství s křesťankou, takže díky smíšenému původu se mu protižidovská opatření prozatím vyhýbala. Jeho židovský dědeček už tehdy nebyl naživu, v transportu ale skončila řada jeho dalších židovských příbuzných. „Šel jsem tam s tatínkem, abychom se s nimi rozloučili. Moje sestřenice Herta měla panenku, a když jí jeden voják tu panenku vytrhl z ruky a hodil ji na hromadu, ona ho kopla. A on ji zbil, i když to bylo jen děcko.  Nevím, co to tatínka napadlo, říká: ‚Honem pojďme dom.‘ Já říkám: ‚Proč?‘ ‚Co kdyby někdo řekl: »To jsou také Židé.« A mohli by nás přihodit k nim také.‘“

Leopold Färber na dobovém snímku. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka
Leopold Färber na dobovém snímku. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětníka

Během dvou březnových dní odjelo z boskovického nádraží 458 židovských obyvatel. Nejprve zamířili do Brna na shromaždiště v Merhautově ulici. Následoval transport Ac do Terezína, odkud postupně boskovické Židy deportovali do vyhlazovacích táborů na východ. Uvádí se, že z těchto transportů přežilo 14 osob, další jednotlivci se vrátili coby vojáci ze zahraničních armád, přežilo i několik osob ze smíšených manželství.

Židovská komunita v Boskovicích v důsledku šoa zanikla. Synagoga sloužila jako skladiště, židovský hřbitov zarůstal plevelem, malé domky bývalého ghetta chátraly nebo byly zbourány. Za minulého režimu, který připomínání židovské historie nepodporoval, ale spíše se ji snažil z kolektivní paměti vymazat, hrozila demolice celé židovské čtvrti. Teprve po sametové revoluci se věci začaly měnit k lepšímu. Od 90. let se ve městě koná multižánrový festival věnovaný myšlence obnovy bývalé židovské čtvrti, podařilo se opravit jedinečnou synagogu i většinu domů někdejšího ghetta. Se změnou poměrů začaly ze zapomnění vystupovat i léta zamlčované příběhy.

To nesmíš otevřít před maminkou

Zdravotnice Blanka Dvořáčková (*1954) vyprávěla Paměti národa, jak jednou dostala od babičky album rodinných fotografií, a když je přinesla domů, tatínek vydal jednoznačný povel: „To nesmíš nikdy otevřít před maminkou.“  Tehdy tomu nerozuměla a až po mnoha letech se jí podařilo poodhalit rodinná tajemství. Maminka, kterou znala pod jménem Eva, se původně narodila jako Gertruda Grünwaldová. Její tatínek, Blančin dědeček Leo Grünwald pocházel z boskovické židovské rodiny, usídlené ve Vídni. Právě on patřil k uprchlíkům, kteří na jaře roku 1938 opustili Rakousko poté, co se ho zmocnil Hitler, a hledali útočiště v Boskovicích.

Rodina Grünwaldových se dočkala konce války. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Blanky Dvořáčkové
Rodina Grünwaldových se dočkala konce války. Zdroj: Paměť národa / archiv pamětnice Blanky Dvořáčkové

Žil ve svazku s „árijskou“ manželkou a to ho po většinu války chránilo před transportem. Nakonec však počátkem roku 1945 skončil v Terezíně jak Leo Grünwald, tak i jeho dcera, tehdy šestnáctiletá Gertruda. Oba se dočkali konce války, ale Gertrudu prožitá zkušenost vedla k rozhodnutí nikdy se už k bolestivým vzpomínkám nevracet. Změnila si jméno na Evu, později se provdala za Eduarda Dvořáčka. Eva (Gertruda) Dvořáčková žila v péči své dcery Blanky, zemřela v lednu letošního roku. Šlo pravděpodobně o poslední přeživší a zároveň poslední přímou svědkyni šoa v Boskovicích. 

Pátrání po osudech příbuzných přivedlo Blanku Dvořáčkovou k myšlence položit za rodinné příslušníky, kteří se nevrátili z koncentračních táborů, kameny zmizelých (Stolpersteine). Několik mosazných kostek je díky její péči umístěno v dlažbě v Boskovicích, Brně nebo Tišnově. Od roku 2020 pokládání tzv. Stolpersteinů probíhá i v rámci programu tradičního Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích. V roce 2021 zde na památku své kamarádky z dětství Lily Wechsbergové u jejího rodného domu položila kámen zmizelých i paní Naděžda Švédová.

Kameny zmizelých za rodinu Wechsbergových v Boskovicích. Zdroj: Paměť národa
Kameny zmizelých za rodinu Wechsbergových v Boskovicích. Zdroj: Paměť národa