Před třiceti lety začalo obléhání Sarajeva, města, ve kterém do té doby žili v míru lidé různých národností. Během 1429 dnů obléhání se odehrály události, o nichž jsme se domnívali, že do současné Evropy dávno nepatří.
„Sarajevo bylo skutečně velice promíchané město. Tradičně tam vedle sebe žili bosenští Muslimové, Chorvati, Židé, Srbové. Pěstovala se tam zvláštní, jemná kultura sousedství. Byli jsme odlišní, ale byli jsme si blízcí, chodili jsme k sobě navzájem na jídlo, na svátky. Byli jsme propojeni. V jiných částech Jugoslávie přetrvávaly jiné tradice, lidé se rozdělovali na „my’ a ,oni’. Ale my v Sarajevu jsme tohle nežili a nevěřili jsme, že se takové rozdělení může udát.“ Tak vzpomíná na Sarajevo před rokem 1992 Igor Blaževič, bosenský Chorvat, který začátkem 90. let našel nový domov v Praze.
Až do Titovy smrti roku 1980 podle něj Jugoslávci žili v jistém pocitu výjimečnosti: „Žili jsme v iluzi měkkého socialismu, otevřeného Západu. Mohli jsme cestovat, nebyly žádné zakázané knížky nebo desky. Západní hudba se u nás normálně prodávala,“ vysvětluje Igor Blaževič. Tato jedinečná situace ovšem byla zaplacena tím, že se o mnoha bolestivých tématech minulosti mlčelo. Zejména o národnostním napětí, které za druhé světové války eskalovalo v krvavé boje.
„Tito držel národnostní konflikty pod pokličkou, držel to vlastním charismatem,“ říká Igor Blaževič.
Po smrti respektovaného vůdce ale začaly národnostní averze postupně vybublávat na povrch. „Možná jsme si jich nevšímali, možná jsme nebyli informovaní. Možná právě to vedlo k tomu výbuchu a potom i válce. Žili jsme v iluzi, že takové averze neexistují. Je jasné, že existovaly a začaly se dít věci, o kterých jste nevěřili, že je něco takového možné,“ uvažuje IT expert Mirko Jelčić, když vzpomíná na drtivé vítězství nacionalistických stran ve volbách v roce 1990.
Měl jsem pocit, že to není moje válka
V březnu 1992 se konalo v Bosně a Hercegovině referendum o nezávislosti a většina obyvatel se vyjádřila pro odtržení od tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V následujících týdnech město obklíčila Jugoslávská lidová armáda (později Vojska Republiky srbské), která v okolních kopcích rozvinula 55 kilometrů dlouhou linii a začala ostřelování. „My jsme do poslední chvíle věřili, že se to nestane. Lidi organizovali společenské akce a věřili jsme ve společný život, který jsme znali před tím,“ ohlíží se Mirko Jelčić. On sám jako Chorvat tuto válku zpočátku nebral jako svoji věc:
„Kdykoliv bych vzal do ruky zbraň, střílel bych na někoho, koho znám.”
Podobný názor v té době měl i Igor Blaževič, který v té době pobýval s manželkou v Praze a pracoval na svém románu: „Měl jsem pocit, že to není moje válka a že se od ní můžu odříznout.“
Jeho postoj se radikálně změnil, když jeho rodiče i sestra uvízli v obleženém Sarajevu a šest měsíců o nich neměl žádné informace. „Každý den ve zprávách zaznívala věta: ,Útok na Sarajevo dnes vrcholil.’ Každý den jsem v novinách vyhledával fotky mrtvých na ulici a snažil jsem se lupou identifikovat jejich tváře, jestli to není někdo ze známých nebo příbuzných,“ vzpomíná Igor Blaževič. Dny tak trávil v děsivé nejistotě. „Jednou přišla zpráva, že Bajić je mrtvý. Nevěděl jsem, který Bajić. Ve svém okolí jsem měl dva. Jeden byl soused, druhý přítel mojí sestry.“
Zelí se prodávalo na listy, jeden za marku
Život v Sarajevu se ze dne na den změnil v peklo. Z města nebylo úniku a srbská armáda dennodenně ostřelovala z kopců jeho ulice. Tamní rodačka Nidžar Popović vzpomíná, že v paneláku, kde s rodinou bydlela, nebyly kryty, a tak si se sousedy vybudovali zázemí ve sklepě. „Se sousedy jsme v ten moment byli jako jedna rodina, jedna duše. Šlo o život a všichni jsme chtěli přežít.“ Dny se snažili zaplnit praktickými činnostmi a snahou zabavit děti.
„Hlavně jsme si hráli s dětmi, aby je přešel ten strach a úzkost. I jim to změnilo život a v podstatě se stal nesnesitelným.“
Nidžařina dcera oslavila ve sklepě i své dvanácté narozeniny.
Protože v celém městě přestala fungovat elektřina, sousedé si před panelákem zřídili jeden komunitní vařič, u kterého se střídali při přípravě jídla. Ještě horší bylo, že přestaly fungovat dodávky vody. V blízkosti domu se nacházel přírodní pramen, ke kterému chodili s nádobami. „To místo bylo ale ostřelováno. Když šel člověk pro vodu, tak nikdy nevěděl, jestli se vrátí,“ konstatuje Nidžar Popović. V jiných domech lidé na terasách zachytávali dešťovou vodu do lavorů a hrnců.
Lidé v Sarajevu hladověli. Když definitivně došly zásoby, museli nakupovat na trhu, kde se jídlo prodávalo za nehorázné ceny v německých markách. „Zelí se prodávalo na listy a jeden list stál marku,“ říká Nindžar Popović. Navíc i tržnice bývala ostřelována.
Chaosu ve městě využily zločinecké gangy: „Byly první, kdo se chopil zbraní a nějaký čas si dělaly, co chtěly,“ popisuje Mirko Jelčić. Bandité se sice podíleli na obraně města, ale zároveň vyráželi na divoké prohlídky bytů a lidem pod různými záminkami odebírali zlato, valuty i automobily. „Běžná věc byla, že vám sebrali auto, které se jim líbilo. Sám jsem viděl, jak zastavili auto a vyndali člověka ven. Lidé, kteří měli drahé auto, často garáž zamaskovali nebo zamkli, ale to taky nepomáhalo, když někdo dal tip, že máte Audi,“ vzpomíná.
Vedlejší pokoj vyletěl do vzduchu, spal jsem dál
Oblíbeným terčem ostřelovačů se stala sarajevská vojenská nemocnice. Většina doktorů srbského původu odešla a v celém městě zbylo pouhých jednatřicet lékařů. Jedním z nich byl i chirurg Edib Jaganjac, který během dvou let téměř neopustil budovu nemocnice.
„Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nelze sterilizovat. Ve které nefungují operační sály. Ve které je tisíc postelí a z toho šest set je úplně rozbombardovaných. Funguje jenom chirurgie a je zakázáno dělat jakékoliv operace, které se dají odložit,“ popisuje, jak vypadal válečný provoz. Díky mezinárodním organizacím měli lékaři dostatek léků, rukavic i operačního vybavení. Město dokonce zařídilo nemocnici cisternu na vodu. Jídlo však nebylo žádné, chirurgům občas nějaké přinesli pracovníci humanitární pomoci.
„Prvních šest měsíců jsme téměř nespali a nejedli. Před válkou jsem měl sto deset kilo, po ní sedmdesát.“
Během jeho působení ve vojenské nemocnici ji zasáhlo více než sedm set různých granátů a fosforových bomb. Bombardování bylo již takovou rutinou, že si ho lékaři téměř nevšímali. „Jednou jsem zrovna spal, když pokoj vedle mě vyletěl do vzduchu. Byl jsem ale tak unavený, že jsem kolegům řekl, ať mě nechají být, a spal jsem dál. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že v pokoji vedle chybí celá zeď,“ vzpomíná Edib Jaganjac na bombardování, které zničilo celé křídlo nemocnice. Ve městě bylo naštěstí mnoho zedníků a dělníků, kteří během války nechodili do práce a nebyl pro ně problém nemocnici alespoň částečně opravit tak, aby se mohla vrátit k normálnímu provozu.
Proč chtěli pomáhat?
Během obléhání Sarajeva se u nás zformovala humanitární organizace, kterou dnes známe pod názvem Člověk v tísni. U jejího zrodu stál také Igor Blaževič: „V té situaci člověk nemohl myslet na svou literární kariéru. Odložil jsem psaní a začal jsem obcházet všechny dveře, na které jsem mohl zaklepat, přesvědčovat lidi, kteří mohli něco udělat. Charitu, Červený kříž, Adru…“ Nakonec přišel do Nadace Lidových novin, kde oslovil Šimona Pánka a Jaromíra Štětinu a získal je ke spolupráci. Společně iniciovali velkou veřejnou sbírku, která měla rychlou odezvu: za pouhý týden se vybralo deset milionů korun.
Šimon Pánek a Jaromír Štětina začali do města dovážet humanitární pomoc. Na svých cestách zprvu kombinovali humanitární činnost s novinařinou: „Tam jsme vozili pomoc, zpátky svědectví,“ říká Šimon Pánek. Mnohokrát jim při tom šlo o život. Šimon Pánek vzpomíná například na situaci, kdy se snažil natáčet na sarajevském fotbalovém stadionu, který v době války sloužil jako pohřebiště. „Najednou jsem uslyšel zvuk, který jsem okamžitě rozpoznal: svištění kulky okolo hlavy. Věděl jsem, že na mě zamířil ostřelovač. Skočil jsem do čerstvě vykopaného hrobu, tam jsem ležel a klepal jsem se. Kamera stále běžela, později na záznamu jsem viděl, jak na objektiv padá hlína. Tam jsem ležel, dokud jsem nesebral odvahu vylézt a utíkal jsem se schovat za nějaké domy.”
Igor Blaževič vysvětluje, jak chápal motivaci Čechů pomáhat obležené bosenské metropúoli: „Já jako sarajevský rodák jsem měl soukromé důvody. Byla tam má rodina, které jsem chtěl dovézt pomoc. Ale proč skupina mladých lidí riskovala svůj život? Ano, jednou z motivací mohl být i adrenalin. Ale zároveň to bylo z autentické motivace. Dělali to proto, že cítili, že mají hlubší kolektivní zodpovědnost. Mnozí z těch lidí měli v rodině někoho, kdo byl politický vězeň pronásledovaný komunistickým režimem. Cítili, že svou současnou svobodu potřebují využít, aby pomohli někomu jinému.”
Utekla jen s kabelkou v ruce
Igoru Blaževičovi se nakonec do obleženého města dostal díky tomu, že organizoval návštěvu zahraniční delegace. „Neřekl jsem rodičům a sestře, že přijedu. Až když jsem byl v Sarajevu, zavolal jsem jim, že za pět minut budu doma. Sestra mě běžela přivítat, skočila mi do náruče a cítil jsem, že nic neváží, jak byla vyhublá. Táta seděl nahoře v patře u provizorního ohniště. Zhubnul tak, že vypadal jako želva.“
Jiní obyvatelé Sarajeva se naopak snažili různými cestami uprchnout. Filmová produkční Jelena Silajdžić utekla s manželem hned na začátku ostřelování jen s kabelkou, kterou měla zrovna u sebe. Přátelé měli volná místa v autě, pro své věci už se vrátit nemohli. V kabelce jsem měla adresář, ve kterém byl celý můj život. Pod áčkem padesát lidí po celém světě, pod béčkem také, a tak dále. A ti lidé nám strašně pomohli. Nejenže jsme my měli komu zavolat a požádat o pomoc, ale nebylo potřeba jim zavolat. Sami nám volali, ani nevím, jak nás našli, že jsme v Praze,“ popisuje Jelena Silajdžić.
Mirko Jelčić poslal svou těhotnou ženu z města v jednom humanitárních konvojů. Napoprvé rodinu opustit nedokázala a vrátila se, teprve v devátém měsíci těhotenství ji přesvědčil, aby se sestrou odjela v srpnovém konvoji, dostala se přes hory do Chorvatska, odkud se s pomocí charity přepravila do Rakouska, kde porodila jejich syna. On sám odjížděl teprve v lednu 1993 a ve městě nechal staré rodiče, kteří odmítli domov opustit.
Chirurg Edib Jaganjac dostal po dvou letech nabídku od OSN, že ho propašují z města. Postupně se stal velmi nepohodlným, protože hlasitě kritizoval byrokracii OSN a nečinnost „modrých přileb“. OSN ho tedy chtěla dostat pryč ve vlastním zájmu. Propašovali ho ven ve vestě UNICEF a modré helmě.
Nejsou to jen oběti
Obléhání Sarajeva trvalo neuvěřitelných 1429 dní. Igor Blaževič poukazuje na mravní a duchovní rozměr celé tragédie. „Razil jsem myšlenku, že o lidech v obleženém Sarajevu nesmíme o mluvit jenom jako o obětech. Nesmíme mluvit jenom o rýži a mouce, kterou jim dáváme. Obrana města není jen o mouce, ale také o duchovním odporu. Proto jsem pořádal i kulturní akce, které Sarajevo ukazovaly nejen jako město-oběť, ale i jako město-hrdinu.“