Dne 2. května 1945 popravili nacisté ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti 51 mladých vězňů a jednoho konfidenta. Velitel věznice Heinrich Jöckel poté uprchl, po dopadení byl odsouzen a oběšen.
Pevnostní městečko poblíž Litoměřic, jehož základní kámen položil císař Josef II. 10. října roku 1780, rozděluje řeka Ohře na Malou a Hlavní pevnost. Obě části neblaze prosluly během druhé světové války – první coby věznice pražského gestapa, ve druhé vzniklo na podzim roku 1941 židovské ghetto.
Jako vězení fungoval Terezín už v 19. století. Za 1. světové války zde zemřel po čtyřech letech žaláře Gavrilo Princip, srbský pachatel atentátu z 28. června 1914 na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este a jeho manželku Žofii.
Věznice pražského gestapa
Za 2. světové války se stala terezínská Malá pevnost sídlem věznice pražského gestapa, kterou od června 1940 do května 1945 prošlo na 27 000 mužů a 5000 žen. Mezi vězni byli především členové odbojových skupin, komunisté, podporovatelé a příbuzní atentátníků Kubiše a Valčíka, ale také sokolové či skupina 84 studentů a studentek z Roudnice nad Labem, zatčených v červnu 1942 při vyučování kvůli podezření z údajné přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy a odbojové činnosti. Třináct z nich se už domů nevrátilo.
Ze známějších vězňů jmenujme Vladimíra Krajinu z ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího), Vojtěcha Čížka a Miladu Horákovou z PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“), z vedení ON (Obrany národa) generály Hugo Vojtu, Viktora Spěváčka či Františka Kraváka, za KSČ Eduarda Urxe, Václava Sinkuleho, Marii Zápotockou aj. Malou pevností prošli i bývalý ministr zahraničí Kamil Krofta, karikaturista František Bidlo, reportér pražského rozhlasu František Kocourek a mnoho dalších. Kromě československých občanů, tvořících cca 90 % vězněných, ocitli se zde především Rusové, Poláci, Britové, Francouzi i Němci.
Původně mužská věznice byla později rozšířena o ženské oddělení, kvůli nedostatku místa vznikl v letech 1943–44 ještě IV. dvůr s kapacitou pro dalších 2000 vězňů. Koncem války se jich v Malé pevnosti nacházelo okolo šesti tisícovek. Od roku 1943 probíhaly v Malé pevnosti popravy vězňů podle tzv. Sonderbehandlungu. „Zvláštní zacházení“ znamenalo ve skutečnosti nulový soudní proces, v popravčích četách sloužili členové strážní roty SS a dobrovolně i někteří z dozorců.
Velitel Jöckel zvaný „Pinďa“ proslul krutostí
Velitelem Malé pevnosti se stal SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel, známý svou bezohledností a brutálním zacházením s vězni, jeho zástupcem byl Wilhelm Schmidt. S dozorci to nebylo lepší, mnozí z nich prosluli coby sadisté a vrazi – Stefan Rojko, Albert Neubauer, Herbert Mende či Rudolf Burian. K nejobávanějším patřil Rakušan Anton Malloth přezdívaný „schöne Toni“, tedy Krásný Toni, který ubil přes 100 vězňů.
„Jöckel nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu,“ vzpomínal pro Paměť národa Robert Bardfeld, jeden ze zatčených roudnických studentů, který byl v říjnu 1942 převezen do koncentračního tábora Buchenwald.
Velitel Jöckel, vězni i podřízenými přezdívaný „Pinďa“, byl vyučen písmomalířem a autonatěračem. Jeho dílna zkrachovala za hospodářské krize a Jöckel změnil povolání – počátkem třicátých let vstoupil do řad NSDAP, což ho nakonec přivedlo až na pražské gestapo. Post velitele policejní věznice v Malé pevnosti zastával od června 1940 do května 1945, přičemž před válkou působil jako dozorčí v koncentračním táboře v Oranienburgu. Jöckel proslul kromě brutality také obcházením úředních postupů, pamětníci popsali, jak štval své vlčáky Hartla a Berndta na vybrané vězně.
Jöckelovy dcery byly s odpuštěním mrchy
„Já třeba jsem takovej drastickej zážitek zažil, když jsem tam zametal,“ vzpomíná Alois Kubiš, pobývající v Terezíně naštěstí jen krátce. Spolu s dalšími členy rodiny byl v pouhých deseti letech zatčen kvůli vzdálenému příbuzenství s atentátníkem Janem Kubišem.
„Vězni tam stavěli pro Jöckelovy dcery bazén. To byli vesměs ruští zajatci, trosky, ti sotva chodili, ani pořádně kolečka s cihlama neuvezli. Ty Jöckelovy dcery byly s odpuštěním takový mrchy, že se svlíkly do plavek a provokovaly je. Měly takové velké vlčáky a běda, jak některej z vězňů se zakoukal, tak je poslaly, a ti je pokousali jak… To byly hrozný zážitky. Nebo ten dozorce tam naložil na kolečka tolik těch cihel, že ten to ani neuzvedl, a pak je zmlátili do němoty. To bylo takový dosti drastický, to si vzpomínám, to mám v paměti dodnes.“
Velitel Jöckel pobýval s druhou manželkou a dcerami Johannou (narozenou v roce 1926) a Elriedou (narozenou v roce 1930) v „Panském domě“ v areálu Malé pevnosti. Jedna z dcer měla podle pamětníků střílet na vězně z hradeb a bít je bičíkem.
Spravedlnost pro dozorce
Pátého května 1945 uprchl někdejší velitel pevnosti do Německa, kde si pod falešným jménem Scharf našel práci na statku jako čeledín. Po prozrazení putoval na začátku roku 1946 zpět do Terezína. Po odsouzení Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích byl Heinrich Jöckel 26. října 1946 oběšen. Trest smrti si vyslechli i zástupce Schmidt a dozorci Neubauer s Burianem, popraven byl také velitel popravčí čety Levinsky, na další dozorce čekaly tresty v zahraničí.
Teprve opožděně byl potrestán jako Jöckelova „pravá ruka“ SS-Oberscharführer Stefan Rojko, který po válce uprchl do Štýrského Hradce. Později byl odsouzen k doživotnímu vězení, roku 1975 se ovšem dočkal podmíněného propuštění. Až do roku 2001 unikal spravedlnosti „schöne Toni“.
Přímo v Malé pevnosti zahynulo na 2600 lidí, z čehož okolo tří set osob skončilo na popravišti, ostatní zemřeli v důsledku nelidských podmínek, mučení, hladu a nedostatečné lékařské péče. Oficiální číslo však neexistuje, neboť nacisté před svým odchodem z Malé pevnosti zlikvidovali většinu kartoték, a navíc je možné, že některá úmrtí nebyla vůbec zaznamenána.
Koncem války byla v rámci příprav na likvidaci zdejších vězňů na poslední chvíli zahájena výstavba plynové komory. To se nakonec nezdařilo, zato však byl dokončen tzv. kachní rybník v jednom z příkopů, jehož prostranství bylo možno po hermetickém uzavření využít k likvidaci osob utopením nebo postřílením. V sousedním terezínském ghettu zemřelo okolo 35 000 mužů, žen a dětí, další desetitisíce obětí zahynuly po deportacích v pracovních a vyhlazovacích lágrech či později při tzv. pochodech smrti.
Poslední poprava na rozkaz K. H. Franka
Poslední a zároveň největší exekuce proběhla v Malé pevnosti na samém konci války 2. května 1945. Šest dní před osvobozením Terezína Sověty bylo z rozkazu K. H. Franka zastřeleno 52 osob (49 mužů a 3 ženy), především mladých levicových odbojářů a komunistů.
Jelikož bylo 1. května 1945 díky Červenému kříži propuštěno okolo stovky vážně nemocných osob, vězni se nijak neobávali, když den poté začali dozorci vyvolávat jména. Seznam cca 70 osob označených XYZ, znamenající likvidaci vytipovaných osob, byl v rámci nacistického „plánu spálené země“ vypracován na rozkaz Karla Hermanna Franka. Frank tím porušil rozkaz velitele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernesta Kaltenbrunnera, který v dubnu 1945 Terezín navštívil a zakázal popravy doposud neodsouzených vězňů.
Střelba z prostoru popraviště brzy prozradila pravý účel, a někteří z vyvolaných se ukryli mezi spoluvězni. Okolo dvacítky lidí si tak zachránilo život. Popraveno bylo „jen“ 52 vězňů, převážně mladých členů levicově zaměřeného Předvoje (např. jeho dvaadvacetiletý vedoucí Karel Hiršl, Jiří Staněk, Edmund Trachta, Jan Mojžíš, Evžen Šesták) a komunistů. Mezi zastřelenými byl paradoxně i konfident Jaroslav Fiala, původně komunistický odbojář, který se koncem války pokusil přejít na opačnou stranu. Pouhé tři dny po exekuci opustili dozorci a strážní rota SS brány Terezína.
Ostatky dvaapadesáti popravených byly zlikvidovány v litoměřickém krematoriu. Při Národním pohřbu se 16. září 1945 byl jejich popel uložen na čestném místě Národního hřbitova před Malou pevností.
Tyfová epidemie na konci války
Ani osvobozením Terezína však utrpení vězňů nekončilo. Ještě před koncem války v ghettu propuklad tyfová epidemie. Do Terezína totiž přijížděly transporty přeplněné vězni z lágrů likvidovaných před přibližující se frontou. Edita Kosinová, působící v Terezíně jako zdravotní sestra, vzpomíná na tzv. evakuační transporty: „Lidé přijížděli ve zbídačeném stavu, příšerné kostry se nám vrátily do Terezína. Ubytovali jsme je na půdách a prostě kde bylo jen trochu místa. Samozřejmě přijeli zavšivení, špinaví a hrozně ubozí.“
Zubožení vězni s sebou přivezli extrémně nakažlivý skvrnitý tyfus. První případ byl zaregistrován 24. dubna. „Je to strašně těžká nemoc, kdy vlastně o sobě čtrnáct dní nevíte, máte vysoké horečky a ztrácíte veškeré smysly. Většina lidí, kteří to dostali, umřela. Já jsem měla veliké štěstí, že se s transporty vrátili dva lékaři, doktor Orlík a doktor Dubský, kteří jako jediní z lékařů skutečně poznali skrvnitý tyfus.“ Díky nim také zdravotní sestra Edita Kosinová nákazu přežila. Po vyléčení vážila pouhých čtyřicet kilogramů.
Lékaři a sestry na pomoc Terezínu
Vzhledem k tomu, že přijížděly stále další transporty, nebyla možná efektivní karanténa. Nákaza se začala nekontrolovatelně šířit rovněž kvůli neochotě velitele Jöckela, který přes veškerá varování odmítal podniknout potřebná opatření.
Velkou zásluhu o zvládnutí tyfové epidemie, vrcholící mezi 6. a 16. květnem, měl přední epidemiolog MUDr. Karel Raška z pražské Bulovky. Společně s první skupinou lékařů a zdravotníků, mezi nimiž byla i padesátka žákyň ošetřovatelské školy na Bulovce, vyrazil v rámci České pomocné akce do Terezína již 4. května. V reakci na následnou výzvu pražského rozhlasu vyjeli do pevnosti na Ohři další lékaři a zdravotníci. Byla mezi nimi také mladá Antonie Červenková, později provdaná Málková. „Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel.“
Nemocní leželi na zemi u stěn, netekla voda, záchody byly ve strašném stavu. „Nejdřív jsem šla do toho haraburdí na dvoře, vytáhla jsem velký hrnec, železňák, a ten jsem dala na pokoj, aby tam aspoň mohli v noci chodit na záchod. Tyfový stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější, vynesla. Vzala jsem to za jedno ucho, plnej hrnec, a ty, s prominutím, sračky mi tekly po rukách.“ Po třech týdnech mimořádného nasazení dostala Antonie zánět žil a musela se vrátit domů.
Později byly na výpomoc přiváženy i německé ženy. Dostávaly ty nejhorší práce. „Sedla si na hromadu toho nábytku a jeden ten kluk ji zblízka odstřelil. Náš kluk“, líčí Antonie Červenková případ, kdy jedna z žen odmítla provést přidělenou práci. Brutální zacházení s nově vězněnými nenechalo klidnými zdejší lékaře. MUDr. Karel Raška s MUDr. Františkem Patočkou napsali protestní zprávu o neudržitelných poměrech v Terezíně a nakonec dosáhli výměny vedení tábora.
První jednotky Rudé armády projely Terezínem 8. května 1945. Posléze dorazily i sovětská sanitní kolona a sanitní vlak, a bylo možno postavit pět kompletně vybavených polních nemocnic. Tyfovou epidemii se s obrovským nasazením podařilo zvládnout do konce května 1945. Vyžádala si okolo 1500 životů vězňů a zdravotnického personálu.
Po skončení 2. světové války posloužila mezi roky 1945 a 1948 terezínská Malá pevnost coby internační tábor pro válečné zajatce a později i pro civilní osoby německé národnosti, určené pro odsun z Československé republiky. Tomuto období je věnována stálá výstava ve IV. dvoře terezínské Malé pevnosti.