Gymnastka Věra Čáslavská dala najevo nesouhlas s okupací Československa před miliony diváků na celém světě, když na olympiádě v Mexiku odvrátila hlavu při sovětské hymně.
Na stupních vítězů stála 25. října 1968 společně se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou, které rozhodčí přidali body až poté, co Věra Čáslavská získala v prostných více bodů. Hlavu sklonila i při předchozím ceremoniálu předávání medailí v disciplíně kladina, kde bylo vítězství velmi sporně přisouzeno její sovětské soupeřce Nataliji Kučinské.
V říjnu 1968 byla Věra Čáslavská celosvětová celebrita. Miliony diváků po celém světě sledovaly její zlaté žně na olympiádě v Mexiku, kde získala čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné a její tichý protest proti sovětské okupaci. Její svatba v místní katedrále vzbudila celomexické šílenství. Při návratu ji na letišti vítali s květinami českoslovenští představitelé a prezident Ludvík Svoboda ji osobně přijal na Pražském hradě.
Čtyři zlaté a pohádková svatba v Mexiku
O rok později a dalších dvacet let bylo všechno jinak. Následovala mnohaletá perzekuce za nesouhlas s okupací a podpis prohlášení Dva tisíce slov. „Ze začátku to byla velká sláva, přivezli jsme medaile, a pak to začalo a já byla pět let bez práce,“ vzpomínala Věra Čáslavská v roce 2014 v rozhovoru pro Paměť národa a vyjmenovala čtyři věci, které jí nastupující normalizační režim neodpustil:
„Že jsem neodvolala podpis prohlášení Dva tisíce slov, v Mexiku jsem porazila reprezentantky okupantů, vdávala se v kostele a na stupních vítězů odvrátila při sovětské hymně hlavu od okupantské vlajky.“
Vzpomínala také na obrovský tlak, kterému v říjnu 1968 českoslovenští reprezentanti čelili. „Celá republika žila olympiádou, byli jsme jako národ strašně zraněni a všichni k nám vzhlíželi. A my jsme se všichni hrozně snažili dostat ze sebe maximum, abychom závodníky země okupantů porazili.“
K velkému očekávání se přidalo i napětí, zda vůbec budou moci Čechoslováci na olympiádu odjet. Zatímco sovětští závodníci odcestovali do Mexika mnohem dříve kvůli aklimatizaci, Moskva povolila československému týmu odletět na posledních chvíli. „Kdyby nám to nepovolili, tak by to umocnilo, že to byla okupace, a ne bratrská pomoc.“
Sportovci národ nezklamali a Československo se s třinácti medailemi umístilo na sedmém místě v hodnocení zemí, Sovětský svaz skončil druhý za Spojenými státy. Věra Čáslavská vybojovala čtyři zlaté (osmiboj, přeskok, bradla, prostná) a dvě stříbrné (kladina a družstva) a stala se celosvětovou celebritou. Byla vyhlášená sportovkyní roku 1968 a druhou nejpopulárnější ženou planety za Jacqueline Kennedyovou.
K její slávě přispěla i pohádková “olympijská” svatba s běžcem Josefem Odložilem, která se odehrála den před koncem olympijských her v Metropolitní katedrále mexického hlavního města v obležení stotisícového davu.
„Mám nejcennější medaile, muže svých snů a splnilo se mi přání mít svatbu v této krásné zemi. Ale největším štěstím mého života bylo získat zlaté medaile pro svou zemi,” řekla tehdy mexickým novinářům.
Nejdříve nátlak, poté šikana
Její vlastenectví ale normalizační komunisté neocenili. Ani to, že po návratu z olympiády věnovala miniaturky čtyř zlatých medailí politikům, s nimiž si spojovala naděje Pražského jaro: prezidentu Svobodovi, tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi, premiérovi Oldřichu Černíkovi a předsedovi ČNR Josefu Smrkovskému.
Když se na absolutním vrcholu rozhodla ukončit svou závodní kariéru, netušila, co ji jako nejslavnější symbol protisovětské okupace čeká. Že se ji bude normalizační režim snažit všemi prostředky zlomit, aby se distancovala od svých dřívějších postojů.
„To už byla Radunka narozená [dcera Radka se narodila v srpnu 1969], když jsem slyšela v rozhlase skandování ‘Ať žije KSČ, Ať žije KSČ’. Myslela jsem, že to dávají záznam, ale to byla současnost. A pak to nastalo, ta doba temna, pořád jsem měla domovní prohlídky a nemohla jsem sehnat práci.“
Její perzekuce dosáhla absurdna v lednu 1971, když držitelku 22 svou mistrovských titulů a osmi zlatých olympijských medailí vyloučila ze svých řad Tělovýchovná jednota Rudá hvězda Strašnice z důvodu nedostatečné spolupráce.
„Oni mě hlavně chtěli donutit, abych odvolala podpis pod Dvěma tisíci slov, a když to nešlo násilím, tak za mnou posílali kamarády a lidi, kterým jsem se důvěřovala. Říkali mi: Věro, když to odvoláš, budeš mít klid, budeš moc jezdit po světě, budeš moct dělat trenérku mládeže, budeš si žít báječně,” vzpomínala na rady, které dostávala od kamarádek. Taktně nezmínila, že jednou z nich byla také gymnastka Eva Bosáková, její první trenérka, která ji objevila a bez níž by nebylo hvězdné Věry Čáslavské.
„Účinkovala jsem s baletním souborem v pořadu pro děti v Československé televizi. Měla jsem tam sólo, tančila jsem kozáčka a shodou okolností tam vystupovala na kladině Eva Bosáková, která už měla všechny možné tituly. Maminka se s ní seznámila v šatně a nabídla jí švestkový koláč, který Eva k mému úžasu slupla celý. A řekla mamince, aby mě vzala k ní do tělocvičny, že mě vyzkouší.“
Tělocvična YMCA byla Na Poříčí, nedaleko domova Věry Čáslavské. S rodiči, dvěma sestrami a bratrem žila u Florence a maminka, která ač sama nebyla sportovním talentem, své děti ke sportu vedla. Dcery dala na balet, Věra později přešla na krasobruslení, odkud byl jen krůček ke sportovní gymnastice.
„Dnes jsem nejšťastnější stvoření pod sluncem, maminka mne zavedla k paní Bosákové do tělocvičny. Cvičila jsem na bradlech a za čtrnáct dní mám přijít znovu,” napsala si Věra Čáslavská 13. března 1957 do svého deníčku.
Dobré rady přátel na příkaz StB
V té době byla Eva Bosáková už téměř rok agentkou Státní bezpečnosti s krycím jménem „Doktor“. StB s ní navázala spolupráci v červnu 1956, aby od ní získávala informace o cestách do zahraničí a ostatních sportovcích. V srpnu 1962 s ní spolupráci ukončila „vzhledem k tomu, že se v zahraničí naprosto nedala řídit, nerespektovala pokyny orgána MV a její chování ukazovalo, že má vlastní zájmy, jak získat co nejvíc darů.“
Na začátku normalizace se na ni Státní bezpečnost obrátila znovu, jak vyplývá z jejího spisu: „Spolupráce byla obnovena na dobrovolném podkladě dne 3. 12. 1970, kdy bylo předem zjištěno, že udržuje styky s osobami našeho zájmu jak u nás, tak i novodobou emigrací v zahraničí.”
Jednou z těchto osob byla právě Věra Čáslavská, o níž předávala informace do roku 1972, kdy se provdala za normalizačního poslance a předsedu ÚV České tělovýchovné organizace Miroslava Hlaváčka. „Její manžel si nepřeje a přímo jí zakazuje takové styky,” konstatuje na začátku roku 1973 Státní bezpečnost.
Z rozhovoru pro Paměť národa vyplývá, že si Věra Čáslavská uvědomovala, že “dobré rady” od přátel dostávala na příkaz Státní bezpečnosti. „Pak se ukázalo, že to dělali z donucení, že měli strach, a já nikomu nezazlívám, že podlehne tlaku, strach je silná emoce,” konstatovala a uvedla, při jaké příležitosti takovou radu dostala:
„Měla jsem totiž nabídku od Japonců a Američanů, kteří chtěli natočit v Hollywoodu životopisný velkofilm, v japonsko-americké koprodukci, a bývalo by díky tomu přišlo do Československa milion dolarů. Ta tehdejší politika byla krátkozraká, radši si nechali ty peníze utéct, jen aby člověka ponížili, dostali na svou stranu, pokořili.”
Pragosport už měl návrh smlouvy, kterou ovšem museli schválit komunističtí funkcionáři. „Na Pragosportu mi říkali, že kdybych dala interview a v něm řekla, že vstup byla bratrská pomoc a že souhlasím s okupací a že jsem Dva tisíce slov podepsala třeba pod kladinou, aniž bych je četla, tak bych z toho vyšla dobře.”
Cesta na Olymp bez pasáží o srpnu 1968
Věra Čáslavská odmítla, takže dál nemohla pracovat jako trenérka. Paradoxem té doby bylo, že psala na žádost nakladatelství Mladá fronta knihu o své sportovní kariéře, která vyšla v roce 1972 po pečlivém zásahu cenzorů. Z knihy Cesta na Olymp vyškrtali popis událostí v srpnu 1968 a toho, co předcházelo jejímu odjezdu na olympiádu.
„Okupace mě zastihla na soustředění v Šumperku. 21. srpna ve tři ráno křičel pod okny vedoucí sokolovny, že nás napadli Rusáci. Říkala jsem si, že se zbláznil, že ve tři v noci vtipkuje, ale sedla jsem na kolo a jela na náměstí. Tam jsem uviděla tanky a řekla jsem si, že jestli nás pustí na olympiádu, že budu dělat všechno, aby ta naše vlajka byl výš než ta sovětská.”
To ale netušila, že se nebude moci věnovat přípravě tak důsledně jako její největší sovětské soupeřky Natalija Kučinská a Larisa Petriková. „V rádiu po okupaci hlásili, že signatáři Dvou tisíců slov jsou v nebezpečí, tak mě horská služba odvezla do lesů na vřesovou studánku. Před tak velkým závodem jsem byla dva týdny bez tělocvičny, bez kolegyň, bez nářadí.”
I přesto se jí podařilo československou vlajku dostat nad sovětskou třikrát, jednou visely vedle sebe.
Plánovala vydat své necenzurované vzpomínky, nosila je v hlavě, protože originál rukopisu knihy z roku 1972 Státní bezpečnost zabavila. „A slibujete, že mi dáte rozhovor na cédéčku? Píši knihu a moc by mi to přitom pomohlo,” poprosila v listopadu 2014 během rozhovoru, v němž popsala i další absurdity normalizačního režimu.
Ačkoli nesměla pracovat jako trenérka dětí, mohla dálkově studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu. „Přišli za mnou děkan Vladimír Kostka s manželkou a profesor Choutka, že by bylo dobře, abych fakultu dostudovala, protože jsem měla přerušeno. Tak jsem se o to pokusila a jsem ráda, že jsem je poslechla.”
Jediná sportovkyně, která se postavila režimu
V roce 1974 absolvovala se specializací v oboru sportovní gymnastiky, přivedla na svět syna Martina. Profesi trenérky se mohla věnovat od roku 1979 díky tomu, že Sovětský svaz nemohl dodávat uhlí Kubě a Mexiko navrhlo, že dodávky splní výměnou za Věru Čáslavskou. Tak se také stalo, v květnu 1979 odjela trénovat do Mexika i s celou rodinou. Čekalo ji obrovské přivítání, dva roky trénovala 150 dívenek a měla vlastní program v mexické televizi „Cvičíme s Věrou”.
Do Československa se rodina vrátila v létě 1981 a zatímco profesně se jí vedlo lépe a mohla trénovat, v osobním životě se jí tolik nedařilo. Rozvedla se dva roky před sametovou revolucí, během níž vystoupila před rozjásanými davy na balkonu Melantrichu po boku Václava Havla.
„Byla to jediná sportovkyně, která se postavila režimu,” uvedl Václav Havel v dokumentárním filmu Věra 68. Když se stal prezidentem, stala se jeho poradkyní pro sociální otázky a pro sport, od roku 1991 pak působila jako jeho asistentka.
Její návrat na výsluní, během něhož se stala také předsedkyní Československého olympijského výboru, ukončila rodinná tragédie. Potyčka jejího syna Martina s otcem na diskotéce skončila smrtí bývalého manžela. Věra Čáslavská se stáhla z veřejného života a šestnáct let trpěla depresemi. Zemřela v srpnu 2016.
Našli jste chybu? Napište nám prosím na info@postbellum.cz. Děkujeme!