To my chceme! Skandovali tatrováci, kteří se zapojili do generální stávky

/ /
Zaplněná dvorana Tatry v pondělí 27. listopadu 1989. Zdroj: archiv podniku Tatra
Zaplněná dvorana Tatry v pondělí 27. listopadu 1989. Zdroj: archiv podniku Tatra

Začátek generální stávky 27. listopadu 1989 byl v kopřivnické Tatře rozpačitý. Když ale z korby náklaďáku zazněly první projevy, zaměstnanci vyšli na dvoranu. „Viseli i na sloupech a požárních žebřících. Nebylo kam šlápnout,“ vzpomíná Radomír Burša.

„Nejstarší automobilka ve střední Evropě a druhá nejstarší na světě,“ stojí na webu továrny Tatra Kopřivnice. A právě s továrnou slavné značky Tatra souvisel bouřlivý rozvoj města Kopřivnice ve ve dvacátém století. Snad všechno, co se v Kopřivnici odehrálo, nějak souviselo s životem továrny a nejinak tomu bylo i ve dnech sametové revoluce před jedenatřiceti lety.

Čtyři aktéři tehdejších událostí, kteří vloni svá svědectví svěřili Paměti národa, v době pádu komunismu a přerodu do svobody pracovali na různých pozicích v Tatrovce a všichni se shodují, že pro úspěch sametové revoluce v Kopřivnici bylo klíčové, nakolik se do generální stávky vyhlášené na 27. listopad zapojí zaměstnanci místní automobilky.

Zmizelá Kopřivnice

„Pamatuji ještě starou Kopřivnici. V blízkosti našich domů stály baráčky se zahradami a ovocnými stromy, do kterých jsme se s kamarády plížili krást ovoce. Přes ulici bylo kovářství, kam jsme se chodívali dívat, jak se kovají koně. Na silnici před naším domem nebyl žádný provoz. Hráli jsme tam tenis a hokej,“ vzpomíná jeden z našich pamětníků Jiří Novák (*1958), který ve městě vyrůstal.

Jiří Novák v roce 2019. Foto: Post Bellum
Jiří Novák v roce 2019. Foto: Post Bellum

Svět, který popisuje, vzal za své v 70. letech, kdy Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v čele se Sovětským svazem rozhodla, že se Tatra bude soustředit na výrobu nákladních aut a vozidla bude dodávat také armádám. Při masivním rozšiřování továrny většinu staré zástavby zbourali a venkovské domky nahradilo panelákové sídliště.

„Kopřivnice, to bylo takové město mladých, vyrostla na Tatře, starousedlíků byla menšina,“ vzpomíná Radomír Burša (*1961), rodák z vesnice na Slovácku, kterého do města svým způsobem přivedla vášeň pro automobily. Lubomír Sazovský (*1956) pocházel z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm, města, jehož život po roce 1968 zásadně ovlivňovala přítomnost početné jednotky sovětské okupační armády.

Petr Boháč (*1964) vyrůstal ve Vlčovicích, které od 80. letech spadaly pod Kopřivnici a všichni jeho nejbližší příbuzní pracovali v Tatrovce. Osudy těchto čtyř mužů se protnuly během několika listopadových dnů, kdy tito lidé překonali všudypřítomný strach a svým malým dílem přispět ke konci režimu, který každému z nich nějakým způsobem otravoval život.

M-klub pod Včelínem

Vedle obrovské fabriky je důležitým dějištěm tehdejších kopřivnických událostí i M-klub, který vznik počátkem 80. let v bývalém vojenském krytu v suterénu pod ubytovnou zvanou lidově Včelín. Malý sál s kapacitou 70 míst se stal útočištěm lidí, kteří chtěli podnikat cokoli v kultuře, která se trochu vymykala dobové oficiální produkci. Klub zpočátku provozovali svazáci, později přešel pod Závodní klub ROH (Revoluční odborové hnutí).

Lubomír Sazovský 2019. Foto: Post Bellum
Lubomír Sazovský 2019. Foto: Post Bellum

Amatérská divadla, koncerty písničkářů pohybujících se na hraně legality nebo oblíbené poslechové pořady publicistů Jiřího Černého či Jana Rejžka tvořily kostru programu. Pomyslným šéfem klubu (oficiálně předsedou klubové rady) se během 80. let stal Lubomír Sazovský, jinak technik v tatrováckém oddělení energetiky.

Blízko ke klubu měl i Jiří Novák, zatímco v Tatrovce měl na starost telefony, dálnopis a podnikový rozhlas, v klubu pomáhal se zvučením a promítáním. Do M-klubu nejspíš také občas zavítal o něco mladší slévárenský dělník Jiří Boháč, i když s jistotou to tvrdit nemůžeme – v 80. letech dával přednost tehdy heavy metalu, pro tehdy populární ostravskou kapelu Citron s přáteli dokonce připravoval kouřové efekty.

To technický kontrolor Radomír Burša měl jiné zájmy – chtěl se stát automobilovým závodníkem. Kvůli finanční náročnosti se musel vzdát a aby jako obyvatel místního sídliště zvaného Korej získal místo pro garáž, nechal se umluvit k členství v občanském výboru, později se stal dokonce poslancem Městského národního výboru.

Místo koncertu svědectví z Národní

Když se uvedení pamětníci v souvislosti s natáčením pro Paměť národa potkali, litovali, že z hektických dnů nemají k dispozici skoro žádné dokumenty. I proto dnes nedokážou vždy přesně určit, jak šly události přesně za sebou, přesto jsme se pokusili na základě jejich vzpomínek tehdejší dění v Kopřivnici aspoň rámcově zrekonstruovat.

Petr Boháč 2019. Foto: Post Bellum
Petr Boháč 2019. Foto: Post Bellum

O tom, co se stalo 17. listopadu na Národní třídě, se většina z nich dozvěděla z vysílání zahraničního rozhlasu, oficiální československá média o dění informovala velmi kuse a velmi zkresleně. Petr Boháč zaznamenal zprávu o údajném úmrtí Martina Šmída a rozhodl se zapálit za oknem sídlištního bytu svíčku. Vzpomíná, jak den ode dne v oknech svíček zvolna přibývalo.

V pondělí 20. listopadu měl v M-klubu hrát písničkář Jan Burián, který měl v těch dnech naplánované turné po severní Moravě (17. listopadu byl podle vlastních vzpomínek v Ostravě). Podle vyprávění Lubomíra Sazovského divákům oznámil, že hrát nebude, přidává se ke stávce umělců a radši jim poví o aktuální situaci s tím, že kdo u toho nechce být, může jít domů. „Skoro nikdo neodešel,“ líčí Lubomír Sazovský, který pak o „nekonání“ koncertu musel sepsat hlášení.

Dění rozhýbala videokazeta se záznamem z Národní

Na konci osmdesátých let si stále více Čechů a Slováků mohlo dovolit domácí videopřehrávač. Díky poměrně snadnému kopírování tak vznikl informační kanál k šíření obsahu, který oficiální masmédia lidem z různých důvodů nemohla nabídnout. Vedle akčních filmů, hororů nebo aktuální produkce světové pop music se tak šířily i trezorové filmy, lidé z disentu začali produkovat Originální videožurnál. Pro konec 80. let se staly typické videoseance – lidé, kteří doma měli videopřehrávač, sezvali své přátele a o nejnovější obsah získaných videokazet se podělili.

Jiří Novák z Kopřivnice říká, že se mu v týdnu po 17. listopadu povedlo od pražského kamaráda Martina Linky sehnat VHS kazetu se záznamem zásahu z Národní třídy. „Pracoval jako kameraman pro Československý svaz tělesné výchovy a sportu a měl přístup k technice, na které dělal kopie,“ vypráví a líčí, jak kazetu vždy půjčil někomu ze známých a ten jí doma na videu pustil dalším lidem.

Po nějakém čase se povedlo zprovoznit televizi s videopřehrávačem v kopřivnickém knihkupectví, které bylo umístěno pobííž hlavní vrátnice Tatrovky. „Před obchodem se ihned začali shlukovat lidé a hleděli na to, co se vlastně v Praze stalo.“

Z M-klubu na náměstí

Patrně ve čtvrtek 23. listopadu se konalo v kopřivnickém M-klubu neveřejné setkání místních svazáků se soudruhy z vedení města a Tatrovky, účastnili se ho i zástupci Klubové rady M-klubu. Svazáci pozvali zástupce pražských studentů, kteří předtím chtěli informovat o aktuální situaci v Praze zaměstnance Tatry, ale do fabriky je nepustili. V M-klubu pak popisovali, co se stalo na Národní třídě.

Radomír Burša 2019. Foto: Post Bellum
Radomír Burša 2019. Foto: Post Bellum

Pamětníci se shodují, že jednání, ve kterém nebyla nouze o ostré výměny názorů, se nikam neposouvalo, studenti nesměli přečíst svou rezoluci a soudruzi zůstali zakopáni ve svých pozicích a omílali doktríny o spiknutí západních ideodiverzních centrál. Byl to nejspíš Petr Boháč, který tehdy řekl. ‚Pojďme na náměstí, cestou koupíme svíčky a zapálíme je.‘“ A tak se i stalo.

Několik lidí se tedy vydalo na dnešní Masarykovo náměstí. Sešel se tam prý docela početný dav, ale setkání nemělo žádný řád, ani program. Právě tady se potkali Boháč, Burša a ostatní a převzali iniciativu. Na náměstí nakonec zazněl jasný vzkaz: „Sejdeme se tu zítra v sedm a my zajistíme ozvučení.“

„Byla to jedna velká improvizace,“ vzpomíná na tehdejší dění Jiří Boháč. Aktivisté rozhodli, že uspořádají demonstraci, ale bylo potřeba jí dát obsah. Radomír Burša nejspíš právě tehdy sedl do své škodovky a vydal se na otočku do vzdálené Prahy do centrály Občanského fóra, aby sehnal potřebné informace, letáky, plakáty…. „Moje auto najelo v době od 23. listopadu do 22. prosince mezi Kopřivnicí a Prahou pět a půl tisíce kilometrů,“ bilancuje Radomír Burša.

Který hajzl jim to povolil?

„Kdyby se někdo díval z vrtulníku, tak to bylo takové rozvrstvené,“ vzpomíná Lubomír Sazovský na první organizovanou manifestaci na kopřivnickém náměstí. „Byli tam ti, kteří mluvili na takovém stupníku, těsně u nich bylo pár lidí, kteří je podporovali, kteří do toho šli po hlavě a provolávali hesla. Pak byl takový odstup, kde byla další masa, která s tím souhlasila, ale tak potichu. Přes chodník bylo další množství lidí, jejichž chování bych popsal: Radši se k tomu moc nebudeme znát.“

Manifestace neměla úřední povolení, ozvučení byla partyzánská akce Jiřího Nováka, který měl ze své pozice přístup ke všem okruhům obecního i tatrováckého místního rozhlasu. Vzpomíná, jak stál na náměstí na dohled od skupinky místních funkcionářů, kteří z povzdálí sledovali dění. „Který hajzl jim to dovolil? to se musí vyšetřit,“ hřímali prý soudruzi. „Tak to asi už v pondělí nemusím do práce,“ obával se Jiří Novák možného trestu.

Na pondělí 27. listopadu byla vyhlášena generální stávky pod heslem „konec vlády jedné strany“ a pro její úspěch bylo klíčové zapojení velkých továren. Tatra Kopřivnice tehdy zaměstnávala víc než 10 000 lidí. Dva dny předtím se sice na pražské Letenské pláni sešly statisíce demonstrantů, setkání už přenášela televize i rozhlas, komunisté se ale všude vzdát nechtěli.

„Ve fabrice byli milicionář, tvrdé jádro komunistické strany, měli tam celý barák a každou vrátnici hlídali se samopalem a čekali“, líčí tehdejší atmosféru Petr Boháč. Aktivisté se snažili ještě v noci oblepit cesty k továrně plakáty a letáky, aby si je mohli přečíst zaměstnanci jdoucí na ranní směnu. „Na vrátnici fabriky stáli milicionáři v civilu a rozdávali úplně jiné letáčky. Bylo na nich: ‚Dnes chcete stávkovat, zítra budete trpět bídou,‘“ vzpomíná na protiakci komunistů Jiří Novák.

Soudruha ředitele se naposlouchali dost

V Tatře Kopřivnice se tehdy pracovalo nepřetržitě na tři směny a generální stávka měla proběhnout v pondělí 27. listopadu od 12 do 14 hodin. Organizátoři se rozhodli, že ti, kteří byli zrovna v práci, se přidají v areálu továrny a ostatní se sejdou na náměstí. Radomír Burša vzpomíná, jak se spolu s Petrem Boháčem vydali v pondělí brzy ráno vyjednávat s generálním ředitelem automobilky Jiřím Tichavským. Kromě něj na ně čekali i ředitelé všech sedmi závodů a předseda podnikového výboru KSČ. Bylo jim už jasné, že zastrašování zaměstnanců moc nepomohlo a stávce nezabrání, ale snažili se ji aspoň oslabit.

Lidé v centru Kopřivnice při generální stávce. Foto: Městský úřad Kopřivnice
Lidé v centru Kopřivnice při generální stávce. Foto: Městský úřad Kopřivnice

„Generální ředitel nás nutil, abychom na sebe vzali odpovědnost za případné úrazy, které mohou při srocení tisíců lidí nastat. To jsme odmítli. Také chtěl, aby stávka nebyla v jednom prostoru, ale na každém závodě samostatně. To jsme také nepřipustili už proto, že jsme ani neměli tolik řečníků,“ vzpomíná Radomír Burša.

Začátek byl sice rozpačitý, ale když z improvizovaného pódia – korby nákladního auta – zazněly první projevy, zaměstnanci na dvoranu fabriky přišli. „Viseli i na sloupech a požárních žebřících. Nebylo kam šlápnout.“ Radomír na poslední chvíli zarazil vystoupení generálního ředitele, kterému někdo z kolegů slíbil, že může mít úvodní slovo.

„To byl totální nesmysl. Stávku jsme organizovali my. Oni ji nechtěli. Ředitel Tichavský byl navíc vynikající rétor a měl jsem obavy, co by mohl lidem nakukat. Řekl jsem, že ředitel bude mluvit jedině přes mou mrtvolu. Někdy v průběhu programu nakonec, myslím, slovo dostal, ale nikdo ho už nechtěl poslouchat. Za ty roky se ho naposlouchali až dost,“ říká Radomír Burša.

Jiří Novák má dodnes uchovaný audiozáznam projevů, které zazněly během generální stávky v Kopřivnici. Z tři dekády starého záznamu slyšíme hlas Lubomíra Sazovského. „Já bych chtěl ještě něco říct. Domluvil jsem se tady se studentem a přislíbil, že se pokusí zavolat do Rozhlasu nebo do televize, aby v Praze bylo vysíláno, že Tatra stávkovala.“ Z davu zazní hromové ano a skandování: „To my chceme!“ Cesta k přerodu společnosti se tak otevřela i v severomoravské Kopřivnici.

Vyprávění pamětníků pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Snadný způsob, jak přispět, je poslat trvalou dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS TRV PAMET 30 nebo DMS TRV PAMET 60 nebo DMS TRV PAMET 90. Cena DMS je 30, 60 nebo 90 Kč, svoji trvalou podporu můžete kdykoliv dle svého uvážení bezplatně odvolat zasláním SMS ve tvaru STOP PAMET na 87 777.