První transporty „organizovaného odsunu“ Němců opustily Československo 25. ledna 1946. Během roku 1946 bylo vysídleno přes dva miliony osob německé národnosti na principu kolektivní viny.
V pátek 25. ledna 1946 opustil nádraží v Českých Budějovicích zvláštní vlak ve směru na Würzburg. Ve čtyřiceti nákladních vagonech se tísnilo asi tisíc dvě stě osob německé národnosti, převážně starců, žen a dětí. Je připomínán jako první z mnoha transportů takzvaného “organizovaného odsunu”, během něhož v roce 1946 nuceně opustilo Československo přes dva miliony obyvatel.
Na rozdíl od událostí z prvních měsíců po druhé světové válce, které vešly do dějin jako “divoký odsun”, má tato druhá fáze vysídlování Němců pověst transferu „spořádaného“. To ale neznamená, že se tyto události obešly bez lidského utrpení a nezpůsobily rány, které se nezahojily dodnes. Svědčí o tom vzpomínky desítek německých pamětníků zaznamenaných pro Paměť národa.
Být Němcem po květnu 1945
S koncem “divokého odsunu” bezprostředně po druhé světové válce, se situace Němců v Československu mírně normalizovala, stále ale neměli občanská práva. Naopak občanství definitivně pozbyli prezidentským dekretem. Mířila proti nim celá řada zákazů, příkazů a omezení, která nikoli náhodou připomínala nacistická protižidovská opatření.
„Tak za prvé jsme museli nosit 'N', bílou pásku, nebo to písmeno. Bílou pásku s černým 'N' na ní. Někteří nosili něco na hrudi. Nesměli jsme chodit po chodníku, jen po ulici. Takové bylo nařízení, i když ne každý ho dodržoval,” vybavuje si dnes dvaadevadesátiletá Margarete Koppe, původem z Opavy.
Josef Sager z jihočeského Vimperku má vzpomínky podrobnější: „Němci byli jako lovná zvěř. Tehdy nebyly pro Němce žádné školy, nesměli navštěvovat kulturní akce, potravinové lístky byly drasticky kráceny, maso, ryby, vajíčka či mléko pro Němce vůbec nebyly. Člověk nesměl opustit byt mezi devatenáctou hodinou večer a sedmou hodinou ráno. Němci neměli vůbec žádná práva.“
Z hlasu šumavské rodačky Frazisky Krampfl i po dlouhých letech zaznívá rozčilení: „Co mi tehdy hrozně vadilo, byl na nádraží přibitý nápis: 'Psům a Němcům přeprava zakázána!' To mě tehdy tak vzalo, že jsem to už nikdy nezapomněla. To nebylo pěkné. A potom, když jsme šli na nákup, museli jsme opravdu čekat, až si všichni Češi nakoupili a potom jsme teprve přišli na řadu.” Jestli na nádražíčku v Hojsově Stráži skutečně ona cedule byla, nemůžeme s jistotou potvrdit. Nezpochybnitelné ale je, že užívání veřejné dopravy bylo Němcům po válce zakázáno a že konkrétní podoba protiněmeckých opatření se lišila region od regionu.
Protiněmecké nálady tenkrát ovládaly celou českou společnost a nevyhýbaly se ani dětem. Své o tom ví Rudolf Hüttner ze západočeského Stříbra: „To mě takhle jednou vzal správce statku na sáně, všude byla šílená spousta sněhu a on zařizoval různé věci na obci. Před školou odstavil koně, naproti byl hostinec a tam si zašel. Když skončila škola, vyřítily se děti ven, nasbíraly si někde kameny, zabalily je do sněhových koulí a házely ty kameny po mně. Nejspíš na mě poznaly, že jsem Němec, anebo to věděly. Ale z části trefily koně a ten kůň se pochopitelně splašil. Toho si správce všiml, vyběhl ven a nadával. Děti zmizely a on mě vzal s sebou do hostince a já jsem tehdy dostal vídeňský párek. Tu chuť, když na to tak myslím, si ještě dneska vybavuju. Bylo to pro mě něco zvláštního.”
Správce velkostatku v Novém Dvoře byl Čech, tehdy devítiletý Rudolf u něj s ostatními rodinnými příslušníky byl na nucených pracích.
Nucené práce a nezletilí
A nebyl sám. Němci sice po válce neměli občanská práva, zato pracovní povinnost ano. Někdy směli zůstat pracovat na svém někdejším majetku, jako například rodina výrobce sklářského nářadí Ernsta Webera z Janova nad Nisou. Otec a syn Weberovi až do odsunu na podzim 1946 pracovali pro “národního správce” své někdejší dílny, dokonce dostávali skromnou mzdu. Špatné pověsti se ale těšilo třeba pracovní nasazení v ostravských dolech. Hermann Frey z Opavska proto raději volil dobrovolný útěk do Německa, než by tam na práce nastoupil.
Smutným rysem dané doby je nucené zaměstnávání nezletilých, dětí. Čtrnáctiletý Kurt Kempe z Postoloprt, který jen shodou okolností unikl tamním masakrům, ani potom na růžích ustláno neměl. S dalšími chlapci podobného věku pomáhali na statku, práce byla těžká, úlevy nedostávali ani v případě nemocí. Zacházení bylo někdy cíleně kruté:
„Museli jsme ve Vidovli devět měsíců vykonávat prakticky nucené práce. V únoru byla pořádná zima, a my museli nastoupit jednoho rána před toho nového majitele, Čecha. Už nevím z jakého důvodu, údajně někdo něco ukradl. Oblečení, které jsme měli na sobě – já měl například takový vojenský fráček a vojenské kalhoty a dřeváky a v těch dřevácích byla díra. A ono sněžilo a mrholilo a my stáli tři hodiny venku na dvoře. Omrzl mi palec u nohy a taky nos.”
Značná část pracovně nasazených mířila, stejně jako Kempe, do zemědělství. Jak vypadal nábor německých pracovních sil, vzpomíná pražská rodačka Emanuela Köhler. „Stály jsme v řadě jako otrokyně. Jako to dělali v Africe. A přišel pan Dufek, to byl sedlák z Pševsi: ‚Ta má svaly, tu si vezmu.‘ Tak si vzal mě. Ostatní dvě holky šly k vedlejšímu sedlákovi, ke kotlářům. Ale ony tam nebyly dlouho, zato já musela pracovat půl roku.”
Obecně se ale podle svědectví čeští sedláci k pracovně nasazeným chovali lidsky. Selka Dufková nejenže dala Emanuele volno k návštěvě její matky, dokonce ji na cestu vybavila posvíceneckými koláči a sklenicemi se sádlem. Tam, kde matka byla, totiž moc jídla nedostávali. Byl to internační tábor Terezín.
Internační tábory a mrtvoly v Bystřici
V internačních a sběrných táborech či střediscích strávila delší či kratší dobu většina „organizovaně“ odsouvaných. Při pohledu na hustou síť těchto „zařízení“ je zřejmé, jak logisticky a organizačně náročné bylo vysídlit během jednoho roku více než dva miliony lidí. Nacistický režim sice po sobě na českém území zanechal desítky koncentračních, pracovních a zajateckých táborů, pro odsun ale kapacity nestačily. Využívány byly i sportovní stadiony, tělocvičny, kina a po určitou dobu i školní budovy.
„Krátce před termínem odsunu jsme dostali poštovní lístek a tam nahoře stálo, že máme být za dva, za tři dny připraveni a co si smíme vzít s sebou. Mimo jiné tuším tisíc říšských marek a třicet kilogramů zavazadel,“ vybavuje si Rudolf Paulik z šumavské Horní Vltavice.
„A potom jsme se k tomu a tomu datu museli v osm ráno nacházet na místě, naložili nás na náklaďák, náklaďákem nás odvezli do Prachatic a šli jsme do tábora. A tam nás čekala další mizernost. Kufry a takové věci jsme moc neměli, majetek jsme měli zabalený do ranců. Samozřejmě jsme s sebou nebrali krámy, ale dobré věci a co člověk bezprostředně potřeboval. A v táboře nám ty rance rozřezali a co se Čechům líbilo, to si vzali. A to bylo víc než mizernost. Když už jeden leží na zemi, tak se na něj nešlape.”
Podmínky v táborech byly zpočátku otřesné, až postupem času se mírně zlepšovaly. Tábor Bystřice, zřízený původně nacisty pro osoby rasově smíšeného původu a manžely Židovek, patřil rozhodně k těm horším. Nějakou dobu tam po období pracovního nasazení u sedláků strávil i Rudolf Hüttner:
„Měli jsme hlad. Dostávali jsme totiž jen dva krajíce chleba, padesát gramů, na den, a talíř vodové polívky. Kdybych dnes dostal v hospodě splašky, bylo by to jako polévka výživnější. Byli jsme kluci přibližně stejného věku. Uvnitř tábora nerostla už téměř žádná tráva, ale mimo tábor jsme viděli, že roste šťovík. Byly tam čtyři strážní věže a když bylo střídání stráží, mohli jsme si rukávy o ostnatý drát potrhat, jen abychom si natrhali trochu šťovíku mimo prostor tábora. Ten jsme potom jedli a případně dávali i dalším členům rodiny.”
Hlad ale nebyl pro devítiletého chlapce to nejhorší. „Měli jsme dost práce s vykopáváním hromadných hrobů a museli jsme opravdu i tahat mrtvoly k jámě. A když některá z mrtvol ještě měla v puse zlaté korunky, museli jsme přihlížet, jak jim je Češi vyklepávali ven.”
Výraz hromadný hrob je možná v případě obětí bystřického tábora přehnaně silný, je ale nesporné, že v tomto a dalších táborech k obětem na životech docházelo a že byly nešetrně a nekulturně pohřbívány. A že práce hrobaře musí psychiku dítěte hrozivě poznamenat na celý život.
Lagerschule v Liberci
Zatímco pro některé byl pobyt v táboře jen několikadenní zastávkou na cestě do Německa, jiní v něm strávili dlouhou dobu. Třeba Rudolf Lux z Loučné prožil v táborech bezmála tři roky, od Vánoc 1945 až do sklonku roku 1948. Z toho drtivou většinu času v Oblastním středisku v Liberci.
„V táboře jsme byly máma, její máma a nás pět dětí v jedné místnosti, v té byla někde i sprcha, ale jen taková primitivní, když už vůbec. Každé čtyři týdny se muselo ven a zůstat venku přes noc, protože tam plynovali, aby se zbavili breber, co tam všude lezly, štěnice, blechy, všechno možné. Štěnice byly nejzajímavější, když byl člověk dítě,” vzpomíná pan Rudolf na nepříjemné společníky jeho dětských nocí.
„Když vypli světlo a pokoj jen částečně osvětloval měsíc, mohl jsi vidět štěnice, jak nad tebou cupitají. Vylezly po stěně, přelezly po stropě, kde cítily stoupat teplo, tam se spustily a už jsi měl štěnici někde v oblečení. Já s tím problém neměl, u mě to do druhého dne zmizelo, ale moje sestra – jak ta vypadala! Celá požraná, od hlavy až k patě! Její krev jim líp chutnala a také se jí to zaněcovalo. Další bratr, ten třetí… Byli jsme sice relativně dobře zásobovaní, protože matka pracovala v kuchyni, ale on nikdy nic nejedl. Když jsme se pak dostali na Západ, byl ještě ve čtrnácti letech vysoký jako jedenáctiletý, měl ptačí hrudník, propadlá ramena.”
Celá rodina Luxových musela čekat, až propustí jejich otce. Ten byl ve vězení, protože v roce 1938 jakožto Němec odmítl mobilizovat, utekl a po válce tak byl nahlížen jako dezertér z československé armády. Málo pochopitelné ale je, proč nebyly do řádného odsunu zařazeny jeho děti a manželka. Rudolf se sourozenci tak mimo jiné přišli o tři roky školní docházky.
V táboře zůstávalo dlouhodobě více dětí s podobným osudem, a byla tam organizovaná “škola střediska”, mezi Němci zvaná “Lagerschule”, kde se dospělé osazenstvo tábora pokoušelo dětem vštípit základní vědomosti. Učilo se v němčině, pouze číst, psát a počítat. Zatímco počty byly ve škole na poměrně obstojné úrovni, číst se žáci učili z náhodně dostupných knih a psát jen po celých slovech. Rudolf si sice do Německa odnesl velitelem tábora podepsaná vysvědčení ze školních let 1946/47 a 1947/48, s pravopisem je ale dodnes na štíru a čte víceméně fotograficky.
Dobytčáky a rozmbombardované Německo
Většina Němců ale Československo nuceně opustila dávno před rodinou Luxových. Od ledna do prosince roku 1946 byly do Německa vypravovány vlakové transporty, sestávající standardně ze čtyřiceti nákladních vagonů po třiceti osobách, dohromady tedy tisíc dvě stě lidí. Vypravováno jich bylo i několik deně. Vysídlovaní němečtí antifašisté měli preferenční zacházení, směli s sebou brát více majetku a nemuseli se ve vlacích tak tísnit.
Poslední rozloučení s rodištěm bylo málokdy idylické. „Když nás nakládali, hnali nás na nádraží a ti, co stáli zvenčí, na nás plivali a hrozili nám rukama,“ vzpomíná Rudolf Paulik. „Všichni lidé šli do dobytčáků, uvnitř byla sláma, a v noci jsme se rozjeli,“ doplňuje jeho vzpomínky Johann Eppinger, který jel do Německa taktéž z Prachatic.
„Ve vagónech bylo hodně starých lidí, všichni mladí byli přece ve válce, byli tam prostě děti a staří lidé. A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagónů jsme nesměli ven. Byli tam policisté se psy a hlídali, aby nikdo neutekl.” Coby desetileté dítě se ho rodiče pochopitelně snažili před mnohým uchránit. „V tom vlaku také někteří zemřeli. Na příštím nádraží vždycky vlak zastavil a ty lidi dostávali ven. To jsme ale jako děti neviděly.”
„Když jsme pak dorazili na nádraží, stál tam přichystaný vlak s dobytčími vagóny, které po posledním transportu dobytka nikdo nevyčistil, ve vagónech ještě ležela kraví lejna. A museli jsme po čtyřiceti lidech do vagónu, včetně zavazadel, včetně tří kočárků a invalidního vozíčku mého otce v našem vagónu. Dovedete si představit ty malé dobytčí vagóny a kolik místa tam zbývalo. Člověk mohl tak akorát ještě stát, k posazení nebylo skoro místo. V pozdním odpoledni se vlak dal do pohybu a to byl okamžik, na který nikdy v životě nezapomenu,” sděluje s pohnutím v hlase Josef Sager.
„Poslední projížďka okolo města, ještě jsme mávali a dívali se a potom jsme čtyři dny cestovali po českém území a nikdo nevěděl, kam nás vezou. Šířily se poplašné zprávy o Sibiři a Austrálii, ale všichni doufali, že to tak daleko nezajde, že to je jenom na krátkou dobu a že budeme zase brzo moci do své vlasti.”
Třetina mířila do sovětské okupační zóny
Navštívit svá rodná místa mohli na Západ odsunutí čeští Němci většinou nejdříve v polovině šedesátých let. Na krátko a s vízem, železná opona byla těžko prostupná. Poplašné zvěsti o Sibiři se ale také nenaplnily. „Nevěděli jsme, kam pojedeme. Pak se to rozjelo a když se otevřely dveře, bylo nám řečeno, že jsme v Norimberku,” vypráví Margit Schödlbauer ze západočeských Kraslic.
„Přišli lidé od Červeného kříže a podali nám polévku, teplou polévku. A pak se jelo dál do rozbombardovaného Würzburgu, zase do tábora. Předtím nás Američané všechny v jedné místnosti, nahé postříkali DDT kvůli dezinfekci a potom jsme strávili čtyři týdny ve Würzburgu. Hladoví ve vybombardovaném Würzburgu, všechno bylo bezútěšné.” Německo bylo po válce na kolenou a na přijetí milionů přistěhovalců špatně přichystané. „Byli tam samí traumatizovaní lidé bez perspektivy.“
Transporty mířily zpočátku výhradně do americké okupační zóny Německa, až v průběhu roku se začalo organizovaně vysídlovat i do zóny sovětské. Tímto směrem naši republiku opustila asi třetina německých obyvatel, avšak značná část z nich nakonec stejně legálně či nelegálně emigrovala na Západ. Od roku 1989 mohou vysídlenci opět volně místa svého dětství navštěvovat, a mnozí to pravidelně dělají.
„Domov je tam, kde se člověk narodil,” prohlašuje Rudolf Kiesewetter z Nové Vsi nad Nisou, který dodnes jezdí na zbořeniště, kde dřív stával jeho rodný dům. „Když tam dnes zajedu, posadím se na kámen, a tam jsem doma. Druhý domov není nikdy ten první. Ale dnes pochopitelně říkám: žít bych tam už nechtěl, protože tam nejsou žádní přátelé. Nejsou tam žádní sousedé. Co tam tedy pohledávám?”
Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!