Silné a bohabojné rodiny stávaly za bojem svého národa o sebeurčení, a nejsou minulostí. Přečtěte si příběh Pavla Sieviaryniece, jeho silná a bohabojná rodina je solí Běloruska. Před rokem 9. srpna 2020 propukly masové protesty po sporných prezidentských volbách.
Téměř 30 let se střídají lídři protestů v boji Bělorusů za nezávislost a osvobození od diktatury. Jen několik z nich vydrží po desetiletí. Opakovaně jsou vězněni, fyzicky i psychicky týráni, ale oni nezlomeni jdou dál. Takový je i Sieviaryniec (v ruském přepisu Sevěriněc). A není jenom jeden: režimu obtížných Sieviarynců je pět.
Narozeniny podle kriminálů
Pavel (1976). Křesťan, manžel, otec, autor 14 knih, politik; absolvent geologie. Od 19 let v politice, od roku 2005 spolupředseda Běloruské křesťanské demokracie (BCHD); účastník a pořadatel masových akcí, trojnásobný politický vězeň. Během svých 30. narozenin si v lesním závodě Malé Sitno odbýval první tříletý trest. Když mu bylo 34, byl ve věznici Amerikánka po prezidentských volbách 2010, 35. narozeniny slavil v Kuplinu při druhém tříletém trestu, na 43. si odbýval administrativní trest ve věznici Akrescina za akce na obranu nezávislosti a 44. narozeniny v roce 2020 slavil ve vazbě věznice Valadarka. Celkem již strávil ve vězení přes devět let. Dne 25. května 2021 byl odsouzen na sedm let vězení při zostřeném režimu za organizaci masových nepokojů.
Rodiče Tacciana (1954) a Kanstancin (1952). Už za studií na filologii měli tři děti. Učitelka Tacciana třikrát kandidovala do obecního zastupitelstva, dvakrát do Sněmovny reprezentantů. Od roku 2008 vede buňku BCHD ve Vitebsku; společně prosadili stavbu polikliniky v Bilevu, závodu na recyklaci odpadu, konají politické, společenské a kulturní akce. V roce 2007 Taccianu dva roky před penzí vyhodili z práce. Mnohokrát byla zadržena, na podzim 2020 strávila tři dny ve vazbě; její pokuty ke konci roku 2020 činily na 50 000 korun.
Sedm tisíc korun platili manželé za „nedovolenou demonstraci“: stáli na balkoně s národní vlajkou a sledovali průvod. V červenci 2021 prošli domovní prohlídkou. Novinář Kanstancin napsal pět knih krimipovídek, sbírky básní pro děti i pro dospělé, běloruský křesťanský slabikář, přeložil do ruštiny synovu knihu Miluji Bělorusko. Píše básně o bílo-červeno-bílé vlajce.
Hanna (1975). O rok starší sestra Pavla studovala filologii a ekonomiku. Matka tří dětí, novinářka, spisovatelka, básnířka, „Učitelka roku Minské oblasti 2017“, učila ruštinu a literaturu na gymnáziu ve Smalevičích, autorka čttyř knih, má několik literárních cen. Opakovaně kritizuje běloruské školství, třeba chaos při distanční výuce v karanténě. V červnu 2020 nestáhla z Facebooku svou báseň s kritikou Lukašenka, a přišla proto o práci. Na podzim vystupovala na akcích na minských dvorech.
Volha (1991). Pavlova žena. Studovala běloruštinu a polštinu na filologii. Redaktorka portálu krynica.info, šestý rok koordinuje „Nepřetržité modlitby za Bělorusko“, vede e-shop kroplia.by. Pečuje o zázemí manžela, přepisuje rukopisy jeho knih, dělá korektury, shání sponzory, pomáhá s vydáními i prezentacemi. Když ho zavřeli, dokončila přípravu a vydání dvou jeho knih.
Za tři dny zbořím tento chrám
Z celkem rok trvající vazby byl Pavel dva a půl měsíce v betonové trestné cele 2 x 5 metrů - bez vycházek, možnosti hygieny, na den měl litr vody, WC ovšem bez vody; neměl Bibli, papír, tužku, pár dnů ani boty. Spal na železné pryčně bez matrace a deky. V noci cvičil, aby se zahřál. Nastydly mu klouby. Ve dne chodil po cele a hodiny se modlil. Přes zdi slyšel křik, sténání, bití.
Při prvním zatčení v roce 1998 Pavel poznal Boha. Tacciana vzpomíná: „Bylo to nečekané! Byli jsme běžná světská rodina. Paša, hloubavý intelektuál, sestrami milovaný, babičkami hýčkaný, se ocitl v děsných podmínkách a našel tam Boha.“ Dnes víru sdílí celá rodina.
Soud probíhal v Mahilevu, daleko od Minsku. Pavla uznali „náchylným k extremismu se sklony zaútočit na správu věznice“. Hannu zajímá, jak to poznali: „Bušil na dveře a křičel: ‚Zaútočím na správu?‘ Četl nahlas Bibli, Ježíš tam řekl ‚za tři dny zbořím tento chrám‘, a dozorce místo toho slyšel ‚správu věznice‘?“
Jako „extremista“ musí mít mimo celu vždy pouta. „Do Mahileva vyjeli před půlnocí, dojeli v osm ráno, celou noc v poutech. Věci, také asi dva tisíce dopisů, nechal v Minsku – spoutanýma rukama je nepobral. Mně je nedali, asi je vyhodili,“ říká Volha. Dvoutýdenní soud byl uzavřený bez příbuzných i médií. Prý v kauze jsou prvky podléhající utajení. Matka nevěří: „Žádná kauza není; bojí se, že se vetché nitky případu roztrhají a lidé to uvidí. Báli se sálu plného Sieviarynců.“
Na vynesení rozsudku příbuzní mohli. Soudili celkem sedm lidí. „Chtěli jsme jim dodat naději, žádné slzy,“ říká Hanna. V sále v kleci pro vězně ale byly usměvavé, veselé tváře. Při čtení absurdních obvinění a rozsudků (4–7 let vězení) zněl smích a na konci Pavel začal skandovat: „Bělorusko bude svobodné. Věříme, můžeme, zvítězíme! Ať žije Bělorusko!“ Spoluvězni i lidé v sále se přidali. Kdosi řekl: Pavel i v kleci u soudu uspořádal demonstraci. Tacciana říká: „Byli úžasní. Nejlepší lidé, výkvět národa. Pod zámkem, za mříží, ještě za sklem, na maličkém prostoru, ale patří jim celé Bělorusko, patří jim budoucnost. To ONI řídili situaci! Tak se máme chovat my na svobodě! Zlodějům a vrahům se opravdu poštěstí, pokud se jim nebude odporovat. A Paša tam tehdy všechno řídil. Paša je prostě Paša!“ raduje se Hanna.
Paša je Paša díky rodičům: „Vždy jsme věděli, že nedělá nic zlého. Vždyť jsme to byli my, kdo ho vychoval. Vyšel z nás. Když ho prvně zavřeli za zmaření koncertu na počest svazku Ruska a Běloruska, byl studentem. Byl to šok, ale povolili nám setkání. Hleděli jsme mu přes sklo do očí, vyjádřili mu lásku a podporu a řekli: ‚Synu, nevěř jim, neboj se, nepros!‘ Tak žijeme: nevěříme, nebojíme se, neprosíme.“
Napiš tátovi: Ať žije Bělorusko!
Hanna kvůli Pavlovi nesměla obhájit disertaci, pracovat na univerzitě ani ve státní škole, státní nakladatelství nebrala její knihy. Dnes to není jiné, ale už proto, že je to ona, Hanna Sieviaryniecová. O básni, která ji stála práci, říká: „Bylo to uvážené. S žáky jsme probírali masové represe, četli Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče. Jak bych mohla mlčet, když se dělo násilí?“ A dodává: „Hranice Dobra a Zla není mezi demonstranty a OMONem ani mezi Lukašenkem a lidem; je v nás. Sledujeme běsnící omonovce, nechápeme, co je to za lidi. A já si říkám: Bože, jak je důležité milovat své děti! Už v děloze, když jsou malé, když dospívají… Dávat jim bezpodmínečnou lásku a podporu. A chraň nás Bůh, abychom odměňovali poslušnost! Poslušné dítě je zločin, i když se dá lehce ovládat. Úkolem rodičů je svým příkladem a vztahy v rodině nastavit hranice chápání dobra a zla. Z dětí, které málo milovaly, vyrůstají hrozní lidé.“
Pavel začal chodit s Volhou při druhém tříletém trestu. Pracoval ve skladu v Kuplinu, ona za ním jezdila, po jeho propuštění se vzali. První syn Janka jim umřel brzy po narození. Ještě víc se přimkli k Bohu i k sobě navzájem. Pavla zavřeli, když byl druhý syn Francyšak dvouletý. „Říkávala jsem: ‚Pašo, nechoď! Zavřou tě na dva týdny, co si tak dlouho počnu!‘ A už je pryč přes rok. Stýská se mi. On říká ‚Všechno bude dobré!‘, jako by to už byla pravda. Syn čeká tátu, co vymýšlí hry, učí ho modlit se. Dívá se na mě Pavlovým pohledem a prosí: ‚Napiš tátovi: Ať žije Bělorusko!‘. Čekala jsem, že se Paša vrátí a začneme žít. Ale musím žít hned teď, aby syn neměl zlé vzpomínky. Neberu antidepresiva; hodně pracuji, přátelím s lidmi silnými duchem, modlím se.“ Zažívá i překvapení: „Zavezla jsem Pavlovi balíček a jela domů z Valadarky. Taxikář se ptá: ‚Jdete odtamtud?‘ A nemusela jsem platit: jejich firma ty, kteří jedou z Akresciny či Valadarky, vozí zdarma.“
Ohledně emigrace Volha říká: „Paša je věřící, vidí věci jinak. Věří, že má být tady a že všechno má nějaký Boží důvod. Jediný zoufalý dopis napsal, když Lukašenko řekl, že národní bílo-červeno-bílá vlajka je extremistická. Vyzval křesťany k její obraně a modlitbám za zemi.“
„Všichni máme ‚kartu Poláka‘, můžeme do Polska. Ale to není pro nás. Prohlásit se na ambasádě Polákem, ač fiktivně? Ne! A je tu princip: proč utíkat? Nic jsem neudělala. Jsem tu doma, mám tu rodinné hroby a svých osm akrů s růžemi a skleníkem… Ta země mě živí. Je to má země,“ dodává Hanna.“
Lidé jim píšou: „Sieviaryncovi jsou solí naší země!“ „Vaše dynastie je pýcha Běloruska.“ „Bez vás by bylo Bělorusko jiné.“ „Kam Bůh pošle Sieviarynce, tam vzkvétá naděje!“ „S lidmi jako vy určitě zvítězíme.“ „Pavel je běloruský Václav Havel!“
Pavel měl být kandidátem spojené opozice v prezidentských volbách 2020. Matka ho odrazovala: „Nedal si říct. Tak jsme ho podpořili.“ „On se modlil a věřil, že je to Boží vůle. Kdybych řekla NE, poslechl by. Já mu ale nikdy nebudu nic zakazovat,“ říká Volha. Je připravena být první dámou? „Jsme manželé, budu s ním sdílet cokoli. Stačí mi pečovat o domácnost. Ať ho ale Bůh povolá kamkoli, budu s ním a budu mu vytvářet zázemí. Pán nám určil jít spolu, a my jdeme.“
Pavel začal úspěšně. Úřady ale manipulovaly kampaň a přišel covid. Oficiální karanténa nebyla, kandidátům ale přišlo nezodpovědné pořádat debaty. Pavel ukončil kampaň, blízkým se na čas ulevilo. Otec ale věří: „Lidé myslí, že Pavel celý život bojuje s Lukašenkem. Ne, jeho princip není boj proti člověku, ale za zemi. A Lukašenko… Jednou budou říkat, že to byl nějaký činovník za dob Pavla Sieviarynce.“
„Pište politickým vězňům, nechávejte si jejich dopisy, pohledy. Zkopírujte si a schovejte i své dopisy. To jsou nejcennější budoucí knihy, pomník hrdinů naší doby,“ říká Hanna.
