Díky Fredymu Hirschovi byla válka pro židovské děti snesitelnější

/ /
Fredy Hirsch (vpravo) na Hagiboru. Foto: Paměť národa
Fredy Hirsch (vpravo) na Hagiboru. Foto: Paměť národa

Dokázal u esesáků vyjednat pro židovské děti lepší životní podmínky, ačkoli byl Žid a gay. Charismatický Fredy Hirsch zemřel v Osvětimi 8. března 1944 za záhadných okolností před zplynováním 3792 československých Židů.

Sportovec tělem i duší, skaut a vedoucí židovské tělovýchovné organizace Makabi Hacair se narodil v německých Cáchách 11. února 1916. Do Československa přišel jako devatenáctiletý uprchlík před protižidovskými štvanicemi nacistů v roce 1935. 

Usadil se v Brně, kde působil jako vedoucí a trenér gymnastiky v židovské tělovýchovné organizaci Makabi Hacair. Zde se seznámil s o čtyři roky starším Janem Mautnerem, studentem medicíny z Olomouce. Začali spolu žít, v té době se homosexualita v Československu trestala jedním až pěti lety vězení.

Na začátku německé okupace Československa se Fredy přestěhoval do Prahy a pokračoval v práci s židovskou mládeží. Organizoval letní i zimní tábory na krásném místě Bezpráví poblíž Ústí nad Orlicí a věnoval se také přípravě mladých Židů na vystěhování do Palestiny. 

Fredy Hirsch (druhý zleva) se svými svěřenci na zimním táboře Makabi Hacair v Bezpráví v roce 1937. Foto: Paměť národa
Fredy Hirsch (druhý zleva) se svými svěřenci na zimním táboře Makabi Hacair v Bezpráví v roce 1937. Foto: Paměť národa

V době, kdy nacisté nedovolili Židům vstupovat na veřejná prostranství, se Fredymu podařilo vyjednat pro židovskou mládež povolení scházet se na hřišti na pražském Hagiboru, kde v době první republiky trénovaly židovské sportovní týmy. Fredy pro ně se svým přítelem Janem Mautnerem, který se po uzavření vysokých škol také přestěhoval do Prahy, organizoval každý den program – tréninky, sportovní hry a utkání, ale i divadelní představení. 

HAGIBOR Rozsáhlý pozemek na tehdejší periferii zakoupila pražská židovská komunita v roce 1908. V roce 1911 zde byla postavena budova pečovatelského zařízení pro seniory, chudé a nemocné. Vzhledem k velkorysé rozloze pozemku a blízkosti tramvajové linky se oblast u dnešní zastávky Želivského rychle vyvinula v multifunkční komplex. Stala se domovem židovských sportovních týmů, jejichž sportovci si vybrali jméno „Hagibor“ z hebrejského slova (הגיבור), což znamená „hrdina“. Časem si místní obyvatelé začali spojovat jméno Hagibor s celou oblastí. Zdroj: Rick Pinard/Rádio Svobodná Evropa

„Na Hagiboru, jediném místě, kam mohly židovské děti docházet, jsem od svých patnácti šestnácti let každý den převzala družstvo dětí,” vyprávěla pro Paměť národa Hana Trávová, tehdy Zentnerová. Dívka narozená v roce 1925 v Boru u Tachova a všestranná sportovkyně zaměstnávala po domluvě s Fredy Hirschem děti na Hagiboru pohybem a tělesnou výchovou. Některé z nich potkala po válce, kdy pokračovala jejich přátelství navázaná díky Fredymu na Hagiboru. „V době před transporty tam mohly židovské děti žít jako děti,“ upozornila Hana Trávová. 

Dětem se na Hagiboru Fredy Hirsch věnoval do prosince 1941, kdy odjel do Terezína s druhým transportem výstavby. Tvořila ho skupina fyzicky zdatných mladých mužů, kteří připravovali terezínské ghetto na příjezd jeho budoucích obyvatel. ¨

Péče o děti v Terezíně

Fredy dostal v ghettu na starost péči o děti a mládež a snažil se zlepšit situaci dětí, které v Terezíně žily odděleně od rodičů v tzv. Kinderheimech. Pod jeho dohledem každý den cvičily, dbaly na osobní hygienu a tajně se učily. Fyzická a psychická kondice byly podle Fredyho jedinou cestou k přežití. 

Hana Trávová, tehdy Zentnerová, v roce 1941. Foto: Paměť národa
Hana Trávová, tehdy Zentnerová, v roce 1941. Foto: Paměť národa

Hana Trávová přijela do Terezína v listopadu 1942 a Fredy ji oslovil, aby mu stejně jako na Hagiboru pomáhala s prací s dětmi. „V hodinách, kdy jsme se mohli dětem věnovat, žily normálně jako dřív. To byla úžasná věc pro ně, ale i pro nás. Cvičili jsme na kasárenském dvoře i na hradbách  Děti od deseti let musely pracovat, většinou v zahradnictví, aby se pohybovaly na čistém vzduchu. V příkopech mezi hradbami terezínské pevnosti se pěstovala zelenina a děti si tam občas něco snědly.“

Fyzicky zdatný a pohledný Fredy se nebál s příslušníky SS komunikovat a dokázal vyjednat i v ghettu hřiště, na kterém se v roce 1943 odehrála tzv. Terezínská makabiáda, židovská obdoba olympijských her. Charisma a mimořádné vyjednávací schopnosti ale Fredyho nezachránily před trestem, který následoval po porušení přísného zákazu komunikovat s židovskými dětmi deportovanými do Terezína z Białystoku. Fredy musel 6. září 1943 odjet transportem neznámo kam na východ.

Dětský blok v Osvětimi jako zázrak

O dva dny později dorazil se skupinou 5 000 terezínských vězňů do stanice Osvětim na polském území okupovaném Němci. V koncentračním táboře Auschwitz je nečekala narozdíl od jiných transportů selekce, ale putovali do zvláštního, tzv. rodinného tábora, o jehož přesném smyslu se dodnes historici dohadují. I zde dokázal Fredy s Němci vyjednat tzv. Kinderheim, tedy zvláštní blok pro děti do 14 let, kde mohly trávit dny a nemusely stát s dospělými dlouhé hodiny venku na tzv. „apelplatzu.“

Fredy jako anděl na plakátu dokumentárního filmu Dear Fredy (Milý Fredy) z roku 2017. Izraelský režisér Rubi Gat v něm zkombinoval vzpomínky pamětníků s animacemi. Zdroj: International Movie Database
Fredy jako anděl na plakátu dokumentárního filmu Dear Fredy (Milý Fredy) z roku 2017. Izraelský režisér Rubi Gat v něm zkombinoval vzpomínky pamětníků s animacemi. Zdroj: International Movie Database

Louise Hermanová v Kinderheimu pracovala jako vychovatelka a popsala nástupy uvnitř bloku, které děti ušetřily strádání v mrazech či v dešti. „Děti se jenom postavily, když esesák vešel. Byla to obrovská výhoda pro ně i pro nás. Děti zůstávaly v Kinderheimu od rána do večera, pak si je maminky vzaly k sobě. Nemusely být celý den na bloku s dospělými a starými lidmi, kde nebyl prostor a kde každý seděl jako v kukani na palandě. V bloku pro dospělé nic nebylo, jen malinkaté místo vpředu, kde se vydávala polévka a kde se lidé seřadili. Vzadu stál sud a kbelík, kam se vylévaly výkaly.“

Další z vychovatelek Věra Jílková vyprávěla: „Fredyho dětský blok v Osvětimi – a nejen Fredyho, ale i ostatních – byl zázrak. Tam se nekradlo, tam se nenadávalo, každý měl svůj úkol a většinou ho plnil. Děti se tam učily latinská i německá slovíčka.” 

Věra, tehdy ještě Holznerová, přijela do Osvětimi z Terezína 16. prosince 1943 v transportu, ve kterém byl i Fredyho přítel Jan Mautner. Po dvou nebo třech dnech jsme seděly s kamarádkou na palandě a náhodou kolem procházel Fredy Hirsch s nějakým dalším mužem. Osobně jsem ho neznala, jen z vyprávění, a viděla jsem ho na fotkách,“ vyprávěla Věra Jílková. „Nevím, jaká síla mě dohnala k tomu, že jsem na něj zavolala: ‚Fredy!‘ Představila jsem se mu a vysvětlila, co umím a že chci pracovat v dětském bloku. Hned mě vzal s sebou a v Kinderheimu už jsem zůstala.“

Věra dostala na starost skupinu nejstarších chlapců. Jakékoliv vyučování nacisté přísně zakázali, což ale vychovatelé v Osvětimi stejně jako v Terezíně porušovali. „Když jsme se ve skupinkách pokoušeli tajně učit, třeba i němčinu, museli jsme dávat moc velký pozor. Když se blížil nějaký esesák, začali jsme třeba zpívat nebo něco vyprávět,“ prozradila.

Záhadná smrt

Svědectví o Fredy Hirschovi v Osvětimi mohou podat pouze ti, kteří přijeli do rodinného tábora v prosinci 1944. Všichni žijící vězni ze zářijového transportu byli v noci z 8. na 9. března 1944 přesně po šesti měsících od svého příjezdu zavražděni v plynových komorách.

Letecký záběr na blok rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Foto: Creative Commons CC-BY-SA-4.0S
Letecký záběr na blok rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Foto: Creative Commons CC-BY-SA-4.0S

„Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku, tak jim řekli, že pojedou do jiného tábora na práci, a že dokonce mohou napsat lístky známým a příbuzným. Musejí ale napsat datum 25. března, protože poštu nelze rychle doručit. To byla ovšem velká lest. Dali jim i balíčky s potravinami kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta,“ popsal Toman Brod, který přijel do rodinného tábora v prosinci 1943.

Nákladní auta poté vězně místo do pracovního tábora odvezla do osvětimských plynových komor, kde bylo 3 792 mužů, žen a dětí zavražděno. Před smrtí podle několika svědectví zpívali jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a Internacionálu. 

Fredy Hirsch byl v té chvíli již mrtvý. Rudolf Vrba, kterému se později podařilo z Osvětimi uprchnout, uvedl, že ho 8. března navštívil a řekl mu o chystané likvidaci zářijového transportu. Vyzval ho také, aby se postavil do čela vzpoury. Fredy si měl vzít hodinu na rozmyšlenou. Když se Rudolf Vrba vrátil, našel Fredyho v kómatu. Židovský lékař mu řekl, že se předávkoval barbiturátem a spáchal sebevraždu.

S tím rozhodně nesouhlasí Dita Krausová, která poznala Fredyho na Hagiboru a do tzv. rodinného tábora přijela v prosincovém transportu. „Bylo mi čtrnáct a půl a Fredy mě určil jako ‚knihovnicí‘ ještě s jedním chlapcem. Ne že by bylo zapotřebí dvou dětí pro těch několik málo knih, ale Fredy prostě vymýšlel úkol pro každého, aby nás ochránil před těžkou prací, kterou museli dělat dospělí,“ vysvětlila a ke smrti Fredyho Hirsche dodala:

„Fredy nebyl člověk, který by se vyhnul zodpovědnosti útěkem do smrti. Naopak, měl silnou vůli a disciplínu, nebál se vzít na sebe těžké úkoly.“

Dita Krausová, dívčím jménem Edita Polachová (vpravo), s kamarádou Rajou Engländerovou, provdanou Žádníkovou, na snímku z Hagiboru v roce 1941. Foto: Paměť národa
Dita Krausová, dívčím jménem Edita Polachová (vpravo), s kamarádou Rajou Engländerovou, provdanou Žádníkovou, na snímku z Hagiboru v roce 1941. Foto: Paměť národa

Až po pětačtyřiceti letech se její domněnka potvrdila svědectvím lékařů a lékárníka z osvětimské nemocnice, která se dozvěděl její manžel Ota Kraus v březnu 1989 na mezinárodním sympoziu v Terezíně, během přestávky se tam připojil ke skupině mužů. „Stáli v hloučku na chodbě a ukázalo se, že to byli lékaři a jeden lékárník, jménem Sand, kteří pracovali v Krankenheimu, tedy vězeňské nemocnici. Z jejich úst Ota slyšel, jak Fredy zemřel,“ uvedla v březnu 2021 v rozhovoru pro Paměť národa.

„Tvrzení o sebevraždě jsou skvrnou na jeho charakteru. Všude, kde můžu, říkám, že ho doktoři uspali, když byl nervózní z rozhodování, jestli začít povstání. A pak ho Němci odvezli s ostatními do plynu.“

Pamětní deska Fredyho Hirsche v Terezíně. Foto: Creative Commons CC-BY 4.0
Pamětní deska Fredyho Hirsche v Terezíně. Foto: Creative Commons CC-BY 4.0

Fredymu Hirschovi bylo 28 let a vzpomínka na něj poněkud zapadla. Až v roce 2010 byla v Terezíně odhalena jeho pamětní deska. Světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková, která se s Fredym Hirschem setkala v Terezíně i v Osvětimi, při slavnostním odhalení uvedla:

„Doufejme, že až odejde poslední z nás, kteří jsme ho znali, postojí na tomto místě kdosi z nové generace a řekne – toto musel být člověk dobrý, krásný a statečný.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!